Na vandr v domovském okresu

Protože i Praha má opuštěná zákoutí... když se v nich zrovna neběží orienťák. Ale myslím si, že jsme se vzájemně nijak nerušili. (A jako předehra povídání o sžívání s Mondeem a zkoušce.)

Party hard!

Já totiž už nutně potřebovala spát někde venku, koukat do ohně a hlasitě zpívat ke kytaře, protože mě kombo práce+škola začínalo ubíjet. Jasně, pořád se nesmělo mimo okresy, být venku mezi devátou večerní a pátou ranní, sdružovat se s lidmi mimo domácnost a existovat bez nasazeného respirátoru nebo roušky, ale když jsem vyhodnotila epidemiologické riziko přespat v lese s dalšími dvěma lidmi, usoudila jsem, že když vynechám jednu jízdu autobusem do práce, budu mít občanské zodpovědnosti do zásoby; a přesvědčit Ladu a Pepu nebylo těžké.

Mimo jiné proto, že to byl velikonoční víkend, kdy jsme měli být na Šumavě.

Vyráželi jsme v sobotu v půl dvanácté a moje časová rezerva nebyla velká. Sepsala jsem si to v pátek večer na lísteček, (poté, co jsem celý den pracovala na seminárce,) když jsem nařizovala budík na šestou:
1. umýt vlasy
2. sbalit se
3. nasadit Mondeu SPZky, dojet natankovat a dojet nakoupit
4. natočit Jášovi narozeninové video
5. udělat zkoušku ze Sociální dimenze síťové komunikace (10:00-11:00)
6. stihnout sraz (11:30)

Přípitek na to!

Myslela jsem si, že bude hajlajtem dopoledne ta zkouška, ale Mondeo to trumflo. Zrovna začínalo poprchávat, když jsem vyrazila na ulici se značkami v rukou, a tak kolem nikdo nebyl, což mi naprosto vyhovovalo, protože jsem SPZky nikdy nenasazovala a předpokládala jsem, že mi to bude trvat hrozně dlouho, takže bych mohla v náhodných kolemjdoucích vzbudit dojem, že je kradu. Jenže jsem v pátek naštěstí našla správné video, jak na to, a tak to bylo otázkou chviličky.

Ani tankování nebylo téma, protože jak se dostat do nádrže, mi naštěstí ukázal prodejce. Jediné, co mě zaskočilo, bylo, že se mi povedlo natankovat 54 litrů. Do Šroty jsem nikdy nenacpala víc než 45 litrů. Taky jsem si na benzínce rovnou koupila vodu do ostřikovačů, protože neostřikovaly a zrovna by se to bývalo docela hodilo, protože mi na sklo napadalo jehličí a pyl a v kombinaci s mrholením se to špatně stíralo.

Na parkovišti u Alberta jsem si uvědomila další věc: nemám ponětí, jak se s tímhle autem couvá. Opatrně jsem tak zajela po čumáku na parkovací místo a projela skrze řadu, abych mohla vyjíždět popředu, a tam jsem si to vyzkoušela - zpátečka byla kreslená místo šestky, a dobrý, opravdu tam stačilo zařadit, nebyla k tomu potřeba žádná fíčura navíc jako u Škodovek (zamáčknutí) nebo Transportera (přizvednutí kroužku).

Takže nakonec byla nejvtipnější eskapáda, když jsem před barákem chtěla dolít vodu do ostřikovačů.

Co vám budu: páku na otevření kufru uvnitř auta jsem našla, ale pojistku na kapotě ne. Chvíli jsem to googlila v autě, pak jsem odnesla domů aspoň nákup a hledala na youtube na počítači a pak to šla znovu zkusit. Tou dobou přes parkoviště projížděli měšťáci, ale přibrzdili u mě až ve chvíli, kdy se mi to konečně povedlo; být to trochu dřív, nežinýrovala bych se jich dojít zeptat, jestli nevědí. Legrace tím ovšem ani tak nekončila, protože jsem začala dolévat kapalinu do ostřikovačů, ale ona mi zůstávala stát hned v nálevce, jako by byla nádržka plná nebo to do ní neprotékalo! Takže zase dovnitř do auta (měšťáci pořád koukali) a zkoušet ostřikovat, jestli se tam jen něco neucpalo a nechybí tomu jen trochu snahy. A pak mi padl pohled do zpětného zrcátka a zjistila jsem, že zadní okno zběsila ostřikuje a stírá... a tak jsem teda prozkoumala symboly na páčkách a zjistila, že tohle se taky dělá jinak než ve Škodovce. Takže mám doma do zásoby plnej kanystřík vody do ostřikovačů, hehe.

Od deseti jsem měla předtermín zkoušky ze Sociální dimenze síťové komunikace. To by zrovna byl hrozně zajímavej předmět, kdybychom se na něm i něco doopravdy dozvěděli a kdyby to nebylo jen shrnování obecně známých věcí. Zrovna na tohle téma musí být tolik zajímavých výzkumů!

Zkouška probíhala tak, že nám v Teamsech ukázal pět otázek, my si z nich měli vybrat tři a na maximálně A4 zpracovat odpovědi, které jsme mu do hodiny měli poslat na mail. Vzhledem k tomu, že už během přednášek vypichoval témata, která hodlá ke zkoušce vybírat, takže jsem to pak ze slajdů vykopírovala a dala k dispozici všem spolužákům, nebylo těžké dostat jedničku. (Ano, my všichni.) Jako pozitivní vnímám, že jsem to díky těm výpiskům i tentokrát zvládla z hlavy.

Po odevzdání testu povypínat počítač, popadnout batoh a respirátor a utíkat na místo srazu s Ladou a Pepou.

Takhle pěkný to v Modřanech máme, mhmm!

Naše sídlištní lesy

Lada si myslela, že když mi připraví doprostřed klády pivo, budu motivovaná ji přejít. Tak určitě... Když se pro něj vracela, předvedla nám při holubičce, jaký má gymnastický talent; a já se nenechala zahanbit a zapřáhla svůj fotografický talent. My jsme vlastně všichni děsně talentovaní, víte.

Tábořiště i trasu vybíral Pepa při svých bězích, protože se mu povedlo za březen naběhat tři sta kilometrů. (To jen kdyby vám připadalo, že já běhám docela dost. Neběhám.) Už cestou přes Modřanskou rokli nás zavedl na utajená místa, o kterých ví jen pár běžců a pár bezdomovců. Protože to bylo střídavě z kopce a do kopce, (a přitom v něčem, co se jmenuje "rokle", by člověk čekal, že to bude mít jen jedno údolí,) takže děsná fuška, jsme s Ladou rozhodly o pauze na první hezké loučce, kterou jsme potkali. Pepa nemohl protestovat, protože si zrovna byl odskočit.

Pak jsme prošli přes retenční nádrž a zase vylezli na druhou stranu rokle. Počasí sice bylo dost divoké, jako že se prudké slunko střídalo s padáním krup, a to několikrát dokola, ale i tak tam bylo lidí dost, takže jsem byla ráda, že jsme touhle přelidněnou oblastí jen proběhli.

Odpočinková louka

"Otočte se na mě, chci vás mít někde i zepředu!"

Na mně známá místa nás Pepa provedl oblastmi, o kterých jsem neměla ani tušení, to bylo fajn. Kolem Točné byla spousta chodců a cyklistů, kterým bylo nutné pořád uskakovat z cesty, ale pak jsme zase sešli ze stezek, když nás Pepa zavedl pod dva mohutné smrky, které jsou vidět i z našeho sídliště, protože okolní les o tolik převyšují. Tam jsme si dali další pauzu. Pauzy nám totiž jdou.

Když jsme docházeli k místu, kde bylo v plánu tábořit, potkali jsme odhadem třináctiletou holku, jak pobíhá kolem, kouká zoufale do mobilu a očividně neví, kam dál. Jenže ztratit se s mobilem? Copak to ještě jde? Jestli ztratila doprovod, tak se přes něj donavigují, a jestli je tu sama, tak v něm přece má mapu? Navíc byla oblečená v běžeckém, divné. Zatímco ona pobíhala po jednom hřebínku, my se spustili roklí dolů, a tak se nám na chvíli ztratila z očí. Pak se ale zase vyloupla kousek od nás, a tak už jsme na ni zavolali, jestli je všechno oukej... a tak jsme zjistili, že se tam běží orienťák.

Přesně tam, kde jsme plánovali tábořit.

Běžců tam bylo mraky a já jen pustě záviděla, že jsou schopní běhat po tak strmích svazích, které nás obklopovaly. Neběhali tam sami, ještě kolem nás proběhlo pár srnek a zajíců, většinou s nějakým psem v zádech. (Zajímavé bylo, že většina těch psů byla velká, ale pořád si myslím, že to nebyl jeden a ten samý.) Dva psi přiběhli i k nám, když jsme u ohně vybalili jídlo, a poslat je zpátky za paničkou, kterou absolutně neposlouchali, bylo kolektivní úsilí nás všech; ona nás zato varovala, že tam chodívá hajný. (Ale nepřišel.)

Tady zůstaneme

Příprava

Tábořiště

Pepa vybral skvělé místo v soutoku (?) dvou roklí, kde jsme byli krytí před větrem a méně nápadní s ohněm. Natahali jsme spoustu dřeva na oheň a taky pár klád, kterými jsme přemostili rokli a přehodili přes ně plachty, abychom byli krytí před výkyvy počasí. Nakonec to nebylo potřeba, protože konečně přestalo poprchávat i padat kroupy, ale i tak se zástěna hodila, protože se od ní odráželo teplo a nefoukalo.

Když jsem viděla, jak Lada i Pepa vytáhli z batohu steaky, cítila jsem se se svým jedním špekáčkem méněcenně, ale protože se oba podělili, bylo mi blaze. Tak blaze, že jsem si po jídle dala dvacet, a Lada i Pepa hrozně přemýšleli, co se mnou, že takhle jako ne. Nakonec Pepa uvařil kafe, které mě postavilo na nohy... a vzápětí usnuli oni dva. Tak ale jako. Náhoda mi dala za pravdu, že takhle by to nešlo, a tak připravila Ladě probuzení ve formě velkého hořícího polena, které se skutálelo z ohniště k ní na karimatku hned vedle nohy. Chvíli jsme dumali, jak moc by uhořela, kdybych nebyla vzhůru a nekřikla na ni, ale asi moc ne. Takhle to daly kalhoty i karimatka skoro bez úhony.

Nakonec samozřejmě došlo i na kytaru a společenské žití, přesně tak, jak jsem si představovala: oheň, plné žaludky, víno a zpěv.

Večer u ohně

A abyste nepřišli o ohňovou atmosféru, tak vám sem dám video!
(Autorem videa, steaku i kafe je Pepa.)

Pepova večeře. Takhle se za mého mlada péct buřty nejezdilo :)

Na noc jsme se rozložili kolem ohniště, v němž pořád prosvítaly žhavé uhlíky. Pepovi nebylo moc dobře, a tak odpadl docela brzy, a Lada se samozřejmě chytila příležitosti a taky šla spát, zato já byla po kafi nahajpovaná, a tak jsem si vzala do spacáku ještě telefon plný knížek. Potřebuju teď co nejdřív napsat seminárku k té zkoušce, co jsem dopoledne dělala, a potřebovala jsem k ní dočíst jednu knížku... jenže jsem ji v telefonu nenašla. (A to je jedna z mála, kterou jsem si jako e-knihu koupila!) To byla ale smůla, že jsem musela číst beletrii...

Probudila jsem se ve čtyři a obloha byla úplně jasná, můj spacák orosený a vzduch mrazivý. Podle předpovědi měla být v noci nula stupňů a fakt asi jo. Bylo mi lehce nekomfortně, a tak jsem se odhodlala na sebe navléct ještě péřovku, kterou jsem měla v batohu, a bylo skvělé, jak se mi po těle okamžitě rozlilo teplo a já bez problému zase usnula.

Ráno nás Pepa probudil před sedmou, abychom s Ladou odklidily své spacáky od ohniště, a pak uvařil kotel kafe a steak k snídani. Kytara, přikládání, zbytek vína. Odešli jsme až v jedenáct.

Ráno

Trvalo ještě dobu, než sluníčko zasvítilo až k nám, a tak si Lada pořídila další propaly do spacáku. Ještěže mám svoje příšerné vatové kalhoty, kterých mi k ohni není líto.

Mám video, v němž opravdu zazní slova "to je moje houpačka!", ale jinak jsme seriózní dospělí.

Moudře nám Pepa neprozradil, kde se vůči civilizaci nacházíme - na přímý autobus do všech našich domovů jsme šli deset minut.

Na ty spartanské podmínky, v nichž jsme za ohněm vyrazili, to vyšlo myslím velice dobře a já jsem naprosto spokojená. Hodinu po příjezdu domů mi v mailu přistála zpráva, že mám ze zkoušky za jedna, a vlastně jediné, co teď musím urgentně vyřešit, bude chuť na koňakovou špičku, o které Lada nepřestala mluvit po celý náš mikročundr.