Narozeniny o berlích (a s jednorožci)

Tohle je prostě deníček, nic jinýho. Narozeniny jsem už slavila v jiný den, takže ani o tom to není; chtěla jsem si prostě jen zaznamenat, proč jsem toho během neschopenky udělala tak málo, tedy jak dlouho mi trvaly i zcela banální činnosti. Text je ovšem proložený sbírkou jednorožců, která se mi za poslední měsíc sešla - a která je naprosto úchvatná.

Tohohle jsem našla na svém pracovním stole po návratu z poúrazové neschopenky. Je absolutně úchvatnej, a když v práci přemýšlím, bezděky jsem si navykla sněžit třpytkami. Kolega se mi směje. Díky, J.

Rohlík mi měl přivézt nákup mezi sedmou a osmou, a tak jsem vstávala už v 6:15. Dokud jsem měla ten správný počet končetin, tak mi ranní hygiena a umytí vlasů trvaly dohromady do deseti minut, ale s berlema si časy násobím čtyřmi. Navíc bylo jasné, že přijede spíš dřív než později, (nakonec 6:58,) a protože je pro mě problém i s mobilem u ucha dojít ke bzučáku, abych ho pustila do domu, nebylo to možný kombinovat s hlavou plnou šampónu.

Rohlík a Dámejídlo jsou jediné dvě služby, které jsou ochotné jezdit výtahem až do mého patra. Do poznámek jsem si pro ně sesmolila srdceryvnou větu o tom, že nemám jak nosit věci, a mám uložené automatické dýško, a tak jsou vždycky, úplně pokaždé, milí a v pohodě. Zato řidič PPL už mi argumentoval tím, že nemůže zamknout auto, a GLS tím, že nemá kde zaparkovat (jako kdybych se při pohledu z okna nemohla přesvědčit, že má těch možností spoustu.)

Ještě než mi nákup přivezli, jsem stačila vydrhnout koupelnu a záchod. Bylo to dokonce ještě dřív, než jsem si uvařila ranní čaj, jenže ve veškerých mých činnostech teď hraje roli logistika: a tak bylo rozumnější zůstat v hale, než jít ke bzučáku až z kuchyně. Kroky navíc. Proto mám taky pořád hlad nebo žízeň.

S jednorožčí nerfkou (pistolkou, kdybyste nevěděli) se vytasil ten kolega, co se směje mému sněžícímu těžítku. Místo jednoho oběda vyrazil do Alzy... a pak jsem dostala tohle. Postřílela jsem nejdřív opakovaně všechny kolegy, pak vedoucího a nakonec jsem zašla i na ředitelství za J., což vyústilo v to, že si tam s nerfkou střílel náš pan ředitel. Díky, O.

V nákupu jsem dostala i jablka a mouku, a tak jsem se pustila do přípravy apple pie, který jsem měla chuť servírovat večer. Sice chápu, že k pivu se koláč moc nehodí, ale když on je tak dobrej! Takže uplácat těsto na krustu a dát odležet do lednice, jak se to má dělat, ale já na to většinou kašlu a pak se rozčiluju nad tím, jak se trhá. A vykrájet jabka, protože ta spadají do rychle se kazícího odpadu a vynášení košů je pro mě momentálně jedna z nejproblematičtějších činností.

Před odchodem na rehabilitace mi zbylo ještě pár minut, a tak jsem na Databázi knih přidala studijní příručku, kterou jsem dočetla předchozí večer a u které jsem s podivem zjistila, že jí nemám jak dát zasloužených 5*, protože tam není, ačkoliv vyšla už 2014. To bylo mé poprvé.

Sedm minut do smluveného odvozu, nejvyšší čas jít. Jasně, znamená to sjet výtahem šest pater, jenže od výtahu vedou ještě schody a zdržení jsou i vchodové dveře, které jsou těžké a dělá mi problém jimi s berlemi projít; a navíc chci vzít ten koš! Kterému se naprosto rozpadl sáček, když jsem ho vyndavala ven. Tak ještě rychle přesypat do nového pytle a pojistit to papírovou taškou, protože ty špejle, které za to stopro mohly, někde uvnitř pořád byly, a na chodbě bych si s tím neporadila.

A šipky, na ty taky nesmím zapomenout. Teda na ty jednorožčí letky, které mi věnovala kolegyně, když si byla kupovat nové hroty. Díky, K. Dodávám, že ty báječné růžové šipky jsem dostala předloni od kolegů k Vánocům.

Na rehabilitacích jsem se zatím nedostala dál než k magnetům, ale ty naprosto zbožňuju. Znamená to totiž, že ležím na lehátku v celé místnosti sama, svaly mi lehoučce pocukávají v tom límci s magnetickým polem, a já nemám nic jiného na práci než si číst. Tyhle rehabilitace jsou ve sklepě, a tak tam ani není mobilní nebo datový signál! Rozečtené mám zrovna Slepé skvrny od Daniela Prokopa, na které jsem měla spadeno už dlouho, a zatím je to nejlepší knížka, na jakou jsem letos padla.

Půlhodina utekla rychle. U auta jsem se sešla akorát s mámou, která se byla projít v Modřanské rokli, a protože u nás v mezičase dokončili čištění ulic, rovnou mi přeparkovala moje Mondeo zpátky před vchod. Normálně parkuju příčně, ale teď se mi hodilo, že bylo volné podélné parkování, protože se mi tak nemůže stát, že by mě někdo skřípnul tak, že bych nedokázala nastoupit - na což momentálně potřebuju dveře dokořán.

Od Soni jsem do nemocnice dostala nejen tradiční slaninu z jednorožce, ale další jednorožčí ponožky - první jsem dostala do nemocnice už loni. Nosila jsem je tam velice poctivě!

Po návratu jsem upekla koláč a samotnou mě překvapilo, jak velký vliv mělo to odležení těsta v lednici. Takhle krásně se mi s ním ještě nikdy nepracovalo! Aby teda aby nešlo všechno úplně hladce, tak jsem měla málo Hery, protože notoricky počítám s tím, že má kostka půl kila a ne 250 g. Mezitím jsem dostala hlad a poledne už taky minulo, jenže jsme chtěla ještě chvíli posedět a odpočinout si, a tak jsem měla čím dál větší hlad...

Ještě otravnější, než se muset odhodlávat i na těch pár kroků k lednici, je neustálé hledání berlí. Člověk by čekal, že je budu mít vždycky vedle sebe, když nemůžu chodit, že? A ono ne. A to mám po bytě dva páry! Hroznej bordel v tom dělá kancelářská židle, na které drandím svým nízkoprahovým bytem: odrážím se zdravou nohou v pantofli a nemocnou nohu v ponožce tahám za sebou. Je to rychlejší, pohodlnější, mám prázdné ruce na přenášení věcí... ale nevýhoda je, že pravá noha už je zcela nepřehlédnutelně hubenější než levá, a navíc mě ta levá (zdravá) začíná bolet z přetížení. No. A taky kvůli tomu furt hledám berle.

Tuhle "knížku" jsem dostala k narozeninám myslím od bráchy s Luckou. Je to úchvatná kombinace "sepiš, co na sobě máš ráda" úkolů a statí o tom, proč by člověk měl být šťastný.

Ještě jsem stihla vyprat černé prádlo & papírový kapesník, než napsala nejprve Lada, že je nemocná, a pak tajemný host ("Možná přijde i kouzelník. Z toho poznáš, kdo dorazí, ne?"), že je v karanténě. Když k tomu připočtu Sargo, která se přihlásila na úterý, protože kdo má dojídat všechny ty připravené věci, a která taky lehla podzimní chorůbkou, tak bilance hostů nehrála pro mě, ale Pepa se nezalekl a dorazil sám.

Což bylo hrozně fajn. Já sice původně lidi sezvala proto, abych měla společnost, ale jeho dárky zastínily všechny ostatní. Já chci taky umět vymýšlet vtipné dárky! Jenže já neumím vymýšlet vůbec žádné dárky, a proto jsem kdysi zavedla v rodině pravidlo "víno za víno", a o to jsem teď nervóznější z toho, že mi lidi spontánně dávají jednorožčí věci, protože to implikuje povinnost to nějak vtipně oplatit, a já samozřejmě vůbec netuším, jak na to.

Nevadí. V tuhle chvíli mi stačí pocit, že na mě svět nezapomněl. Vzhledem k tomu, že je v současnosti mým vrcholným výkonem vynešení koše a upečení koláče, mě to hřeje u srdce.