...se vším, co k tomu patří.
Asi před dvěma týdny se mi hluboko po půlnoci po icq ozval M.i.X: Tebe na tom ICQcku vidim uplne furt! Co nejaky hory takhle ... treba ... kurnik!
Slovo dalo slovo a nakonec jsme se dohodli, že kdyby jel někdy na hory, dá mi vědět.
Pak jsme na to oba zapomněli.
Za to, že si na mě MiX vzpomněl, vlastně může moje máma, která se prý přišla do jeho kanclu jízlivě otázat, jestli jedeme na hory, což jsem nějak zcela náhodně dřív zmínila, protože se cítila ukřivděně, že já jedu na hory a ona ne.
Takže se MiX ve středu večer ozval a ve čtvrtek ráno jsme jeli.
Do Vysokého nad Jizerou jsme dorazili kolem jedenácté. Posnídali jsme v tamější pekárně, koupili permice od dvanácti, popili horkou tequilu a k vleku jsme sjeli akorát pár minut předtím, než permice začaly platit.
Čekání na začátek platnosti permic.
Byl všední den a lidí málo. Na druhé sjezdovce probíhaly až do jedné závody, brousili jsme tedy tu jednu a bylo to plně postačující. Sníh byl skvělý, přesně ten ideální, a bylo ho dost - výhoda severního svahu.
Mhm, snowboard, to je věc!
Učila jsem se skákat.
A M.i.X mi na dvě jízdy půjčil svoje prkno. Připisuji si další položku do seznamu věcí k pořízení - rozdíl byl neuvěřitelný. Doteď jsem byla se svým relativně spokojená, teď už nejsem. Jak M.i.X pravil, to moje je dobré na první půlsezónu na popadání, než se člověk naučí naprosté základy ježdění.
Na moji čtvrtou, pátou sezónu už vhodné není.
Je sice dneska už fakt frajeřinka jezdit oldschoolově s nohama u sebe, ale je to o něčem úplně jiném a nejlevnější model today prkna mi sedne líp.
Moje prkno "strictly for men".
Klára říkala, že svoje nové prkno vybírala podle toho,
aby na něm nebyl žádný obrázek,
což je v dnešní době skoro nemožné sehnat.
Taky nemám ráda obrázky.
Jediný obrázek na mém prkně znázorňuje nahou ženštinu :-)
M.i.Xovo prkno.
Chci!
Jeden z nesplnitelných snů mé bezbřehé fantazie: až mi bude tolik co MiXovi, chci jezdit jako on!
(Místo toho ze mě v budoucnosti bude úča. Vzteklá fúrie, která, pokud vůbec vyrazí na hory, bude nadávat na nevychované boardisty a nevycválané lyžaře.
Nic moc, teda.)
Ještě minutu!
Bylo nádherně a modro a viditelno a vedro!
Pojezdili jsme kvalitně a bylo toho na čtyři hodinky akorát, utvrdila jsem se, že mě neláká strávit na sjezdovce celý den nebo nedejbože třeba celý týden. Loni jsem asi byla v cizině na svahu naposledy.
Vlek končí, den ještě zdaleka ne.
Znovu jsem pojedli v pekárně a vyrazili na Sebu.
(Při první návštěvy pekárny MiXe zastavil nějaký kluk a říká: "Martine?" a nebyl to nikdo jiný než domorodý komínář. S ním jsme se u Seby sešli a on nás na ni vytáhl, na svůj domovský objekt, krásný pětatřicetimetrový cihlák, který má skutečně přímo u domu.)
Boty jsem si promáčela už cestou k žebříku na střechu, sněhu bylo do půlky lýtek. Příště nepojedu na hory v teniskách. Sníh se neodhrabuje ani na střechách a z komína vypadají čtvery šlépěje vedoucí od žebříku ke komínu vážně nádherně. A zapadalo slunce a byla to těžká romantika.
Přicházíš z hor, ze země sněhu...
Se zmrzlýma nohama jsme dorazili do Bí k MiXovu oteckovi.
To je člověk, který chodí bos a který netopí. V domě bylo příjemných deset stupňů.
Zatopili jsme a usušili jsme boty i sebe.
To je umělecká fotka kamen.
Kdyby to někdo nepoznal.
MiX si chvíli hrál na pyrotechnika a potom jsme ještě vyrazili na procházku při čelovkách, už byla tma. Šli jsme přes Semily k Jizeře, kde jsme pouštěli světlice pod vodu.
První světlice pod vodou chvíli svítila, ale zhasla mnohem, mnohem dříve než na souši. (Otestováno před domem.) Vrchní fyzik vydedukoval, že je to tlakem vody v hloubce, kvůli kterému si oheň neuvolní kyslík, a že musíme najít mělčinu. Došli jsme až k jezu, jenže tam byla stezka moc daleko od řeky. Nakonec jsme se vrátili na osvědčenou lávku a světlici přivázali na Piškotovo vodítko. Bohužel to způsobilo, že světlice do vody padla hořící stranou napřed a uhasila se.
Cestu zpátky jsme vykrosili mimo cestu přes vyhlídku. Piškot se jako tažný pes neosvědčil. Zato se naučil po břiše bobovat a záhada sněhových balónků, co je nikdy nenašel, mu vrtá hlavou dodnes. (Blonďatý včetně čumáku, trdlo obrovský.)
Po předcházející noci, ze které jsem usnula na asi dvě hodiny, a po grogu ("Já nezalejvám vodou rum, já zalejvám rumem vodu." Lahev rumu vystačila na pět hrnků.) a svařáku ("Tyhle dvoulitrovky jsou asi nejlevnější." "Ne, tady je krabicák za patnáct korun. Beru čtyři, stačí to?") - draze vykoupeném, MiXův otecko musel v noci pro cukr k sousedům, protože ten jsme v krámu nevzali - jsem odpadla už po prvních písničkách, co tam MiX a Klára na kytaru a otecko na bendžo hráli.
(Říkala jsem si - jsou tak dvě, tři v noci, to po tolika pohybu a tak málo spánku není špatné, to není hanebné ani na Bí. No, jenže pak jsem zjistila, že ještě není ani půlnoc :-D)
Jak jen byly ty akordy?
Klára hrála Navarrovou.
Ráno jsme si akorát vařili k snídani čaj, když někdo troubí a přijel Ropák, který slíbil, že přijede zahrát už předchozí večer.
Nakonec se zasekl na Slapech, z motorky ho vyhnala zima, která už v podvečer zapanovala.
Společně jsme posnídali párky z pojízdné prodejny a odrazili, aby to MiX stihl do dvanácti na hvězdárnu.
MiXovi patří můj nehynoucí dík, že mě hodil až před barák. Mrtvá jsem ještě teď a bolí mě celý člověk. Nějak to se mnou jde skopce, už nevydržím tolik jako za mladých let, asi stárnu :-)
Můj diář přece nelže!
(Fotky z komína fotil MiX svým mobilem. Zbytek jsem fotila já svým. Kdybyste to náhodou nepoznali sami.)