Přes Železné hory, dál a dál

Přijde mi to neuvěřitelné, že jsem tři roky nebyla nikde s batohem na zádech. Během té doby jsem si na mapách aspoň klikala trasy, které si "jednou" přejdu... a tohle byla první z nich. Těší mě, já jsem Eithné a můžu chodit.

Psychická zátěž posledních týdnů a měsíců je čím dál větší. V pátek jsem se vybrečela na obědě se Sargo, a protože jsem měla z týdne asi deset hodin přesčasů, už jsem se pak nevracela do kanceláře, ale místo toho jsem doma zabalila spacák, karimatku a petku vody a vyrazila pryč. Utéct do lesů, pryč od lidí a jejich předsudků a špatných rozhodnutí.

____

Nejsem plánovací typ. Já to vim, vy to víte, pravděpodobně úplně každej člověk na týhle planetě ví, že já nejsem plánovací typ. V tomhle ohledu ale musim pochválit svět, že mi často vychází vstříc, aby se věci rozumně poskládaly i bez mého přičinění.

Eithné - úmysly: Koupila jsem si jízdenku z Vršovic do Čáslavi, a protože akorát přijel vlak na Brno, kterým jsem měla za pět minut odjíždět, tak jsem nasedla.
Eithné - fuckup: Byl to jiný vlak na Brno.
Svět - ťuťu maličká: Oba vlaky stavěly na Hlaváku, takže jsem mohla přestoupit.

Eithné - úmysly: Tím správným vlakem dojedu do Čáslavi, kde přestoupím na autobusu do Heřmanova Městce.
Eithné - fuckup: Na přestup mám sedm minut a vlak má zpoždění patnáct minut.
Svět - got your back: České dráhy dohnaly své zpoždění a na přestup mi zbylo pět minut.

Eithné - úmysl: Na mobilu si najdu, odkud autobus odjíždí, takže mi pět minut bohatě stačí.
Eithné - fuckup: Má to být TAHLE zastávka, ale autobus na Chrudim tu podle vývěsek nestaví!
Svět - klídeček: Milej pán mě ujistil, že jsem dobře, a pustil mě před sebe, a když jsem rozsypala u řidiče drobné, ale kvůli batohu je nechala ležet, sesbíral je a donesl mi je.

Eithné - úmysl: Tadá, jsem na výchozím místě trasy! Konečně! Konečně se nemá co pokaz-...
Eithné - fuckup: ALE NO TAK! Jak může značka vést přes zámecký park, který je zavřený??? Vždyť je OBŘĺ, já ho nechci obcházet!!
Svět: Hele, jseš, kde jsi chtěla být. Je osm večer, tma je už dvě hodiny, a ty máš v plánu šestnáct kilometrů. Jdi támhletudy a dej mi svátek, tak holt nedojdeš v jedenáct, ale až před půlnocí. Já ti na cestu dám poslední letošní skutečně teplou noc a jen malé přeháňky, abys to nezapíchla na náhodnym místě cestou a došla až k tý zřícenině, kam si budeš moct zalízt tak, aby ti nepršelo do obličeje, a ty přestaň fňukat a padej na cestu. Rozumíme si?

Jasně a zřetelně :)

____

V tomhle baráčku bydlí lesní duchové

Bylo to krásný.

Vzduch voněl babím létem, zahradními ohníčky a pečenými buřty, ve vesnicích hlaholil smích pátečního večera, les byl plný šelestů a dupání, k zemi padalo listí a žaludy a tím vším jsem procházela jen v tričku a s absurdně lehkým batohem. Smysly jsem měla zahlcené a nemohla jsem se nabažit dýchání tohohle vzduchu, chápete, tohohle podzimního, teplého nočního vzduchu, a svítila jsem čelovkou jen proto, aby mě nezajela auta nebo nezastřelili myslivci, ale mraky odrážely světla dostatek.

Procházela jsem kolem ohrady s krávami, které začaly frkat a bučet, a já si nebyla jistá, jestli je mezi námi opravdu ohradník, protože se rozhodly jít se mnou, a ohradník tam sice byl, ale jen do chvíle, než tam nebyl, a pak dvě krávy popoběhly a postavily se mi do cesty a pořád tak bučely a frkaly.

Z myslivců jsem neměla dobrý pocit. Střelba se ozývala hodně blízko a dupání vysoké nebo černé zvěře taky, akorát že z druhé strany, takže jsem byla někde mezi hlavní a cílem. To jsem svítila na plný pecky - na obě strany, chtěla jsem vidět očíčka, páč mammalwatching, ale přece jen k myslivcům víc.

Měla jsem s sebou sluchátka, ale nakonec jsem je využila jen z kraje noci. Pak už byla noc příliš fantastická, tak letně podzimní, a bylo možné poslouchat jenom ji.

Třicetivteřinová expozice na Seč. To se furt o světelným smogu jen mluví, ale kde nic, tu nic, noci tu máme černé jak bota!

Vlastně mě překvapilo, když jsem přišla k hrázi na přehradě Seč, že už jsem tam. Pak stačilo popojít jen o kousek dál, projít kolem cedule se zákazem táboření a najednou se kolem mě vynořily zříceniny hradu Oheb. Kdysi jsem tam už byla, ale moc jsem si to nepamatovala, takže jsem to tam s batohem ještě oblézala, což v jednu chvíli skončilo zajímavým boulderem vysoko nad přehradou, když jsem se věž rozhodla obejít ze špatné strany, ale nakonec jsem našla, co jsem chtěla: zeď tlustou asi dva metry, s okny, do kterých se dalo lehnout, takže na mě nepršelo.

Spalo se tam nádherně. Byla už půlnoc, což je na mě abnormálně pozdě, a tak netrvalo usnout dlouho, vlastně jsem si jen dooblékala mikinu, protože můj spacák už není, co býval, (taky je mu přes deset let,) a spala jsem tvrdě až do rána.

Ložnice se stromky na... střeše. Nebo tak něčem.

Zdi stavěli ve 14. století tlusté tak akorát.

Vstávala jsem brzy, aby mě tam nenašli nějací sobotní turisti, když tam byl ten zákaz táboření, ale protože jsem za celý víkend potkala mimo města asi tři lidi, tak ten strach nebyl úplně opodstatněnej.

K jídlu jsem s sebou měla půlku chleba, čtyři paštiky a kus salámu a víc nic, a tak nebylo těžký se rozhodnout, co si dám. Normálně pečivo moc nejím, tak jsem si myslela, že to bude fajn, ale ukázalo se, že ho vlastně nemám moc ráda, ehm. Na druhou stranu, aspoň nedošel. A kdo říká, že se nedá dva dny pochodovat na čtyřech krajících chleba, ten kecá.

Seč ráno. Tuhle vyhlídku jsem měla pár kroků od ložnice.

Tuhle věž jsem se v noci pokusila oblézt po skále, ups

Zřícenina stála za prozkoumání

Byla rozsáhlá

A moc pěkná

Ráno bylo ještě docela chladno, ale během dopoledne jsem se převlékala do kraťasů a svlékala si mikinu, protože bylo absurdně nádherně. Tohle že je konec října? Slunce vyšlo až asi po hodině pochodu a bylo to neokázalé, jen se tak vylouplo nad loukou. Nádhernou šou udělalo až později nad korytem Chrudimky, kdy obzor zahalilo mlhou a od mokrého bláta se odráželo a třpytilo ve slídových zrnkách.

Před svítáním

Tady už slunce vyšlo

Chrudimka I.

Chrudimka II.

Chrudimka III. Mně nevadí, že jsou ty fotky skoro stejný. Já si nemohla vybrat.

Já udělala nádhernou šou, když jsem bezelstně došla po značce k řece a místo mostu tam byl brod. Voda měla střízlivým odhadem mínus tisíc stupňů, bylo jí nad kolena a nebyl to krátký brod. Na druhou stranu, aspoň jsem s sebou netáhla ručník zbytečně. Za osvěžení dávám deset hvězdiček z deseti.

Tohle je taky Chrudimka. Tady už jsem si ji ale pustila víc k tělu.

Chrudimka V., foceno přímo z řeky

V poledne jsem procházela kolem hezké louky, a tak jsem se rozhodla udělat pauzu na oběd. Jakože na další chleba s paštikou. (Zas ale kdybyste věděli, jakou radost mi udělaly později nalezené ořechy a padaná jablka!) Rozvalila jsem se tam na batohu, koukala do nebe a bylo mi krásně. Pak mi teda začalo něco lézt po krku, tak jsem to smetla a trochu se lekla, jak hlasitě to zabzučelo, a pak jsem se lekla ještě jednou, když jsem zjistila, že to byl sršeň. Pochroumala jsem mu křídlo a nohu, a tak se tam belhal po mojí karimatce a mně ho bylo líto. Já nerada!

Když jsem našla jabloň, pod kterou byla spadaná jablka, měla jsem ohromnou radost - čekala jsem víc možností ovocného pychu, a nakonec byla jediná. Ale ta jabka byla tak dobrá! Vzala jsem si tři. Spousta jich byla ještě na větvích, ale rostla kousek od lesní samoty, takže asi někomu patřila - o ta spadaná jsem se přetahovala jen s vosami a myšmi. Jakože vážně, jedno bylo odtažené na myší díře a vyhlodané do tenoučké kopule, která ji přikrývala.

Pár lidí ve vesnicích nebo ve vycházkové vzdálenosti od nich se se mnou dávalo do řeči a bylo to hezký, jak měli všichni příjemnou náladu, naladěnou krásným počasím.

Babicovy lekce z topografie: Když ztratíte turistickou značku, tak si nějakou najděte u cesty...

Chudák sršeň, který se chtěl jenom kamarádit a já mu ublížila :(

Svačina

Akorát mi docházela voda a nedařilo se mi potkat žádné lidi na zahrádkách, které bych mohla o doplnění poprosit. Na to jsem se spoléhala, protože všechny Coopy byly zavřené a filtr jsem zapomněla doma. Nakonec jsem musela změnit trasu a jít přes Ždírec nad Doubravou, který byl dostatečně velký na to, aby tam něco otevřeného měli. Jsem si myslela. Když jsem na náměstí našla zavřený Coop, zarazilo mě to. Na balkóně nad vchodem kouřil pán a zvědavě na mě koukal, a tak jsem toho rovnou využila a nechala si popsat cestu k místnímu Albertu.

V Albertu to byly hotový orgie. Měla jsem strašnou chuť na Birell a na džus a navíc jsem si koupila ještě Magnesii - a k večeři svůj oblíbený mangový hummus, abych nemusela jíst ten příšernej chleba s ještě příšernějšíma paštikama.

Birell jsem pak popíjela na lavičce za obchodem, vedle dětského hřiště, a větrala si přitom zuté boty, trochu se třásla zimou, protože už byl večer a ochlazovalo se a já měla v nohách hodně přes třicet kilometrů, a přemýšlela, jestli lidi kolem sebe pohoršuju, nebo ne.

Výhledy I.

Výhledy II.

Výhledy III.

Původně jsem chtěla dojít až k Velkému Dářku, což je moc pěkný rybník, a nebo alespoň k Řece, což je taky rybník*, jenže všechno bylo ještě kus cesty, a protože předpověď na neděli byla nepříznivá, (mělo lít od čtyř od rána do dvou odpoledne,) rozhodla jsem se zamířit jen do lesů za Ždírcem a ráno se tam vrátit na vlak. (*Jména rybníků tam mají v okolí skvělá. Řeka je vtipná, ale nejlepší jsou dva rybníky těsně u sebe, které se jmenují Vesta a Kabát.)

Když jsem u moc pěkně upraveného Pobočného rybníka zkoumala rozcestník a stále zvažovala svoje další kroky, nabízely mi tam radu dvě ženy. Byla to vlastně taková kolonáda, cesta k rybníku a zpátky, a bylo tam živo. Až když jsem se pustila do šera kolem rybníka a pak dál do lesů, kde byl zákaz táboření a celkově vstupu mimo cesty, jsem zase osaměla.

Rybník za městem

Západ slunce s mnohými světelnými efekty

Krása

Místo na spaní jsem hledala dlouho. Buď to bylo v kopci, nebo moc kořenovité, nebo tam nebyly vhodné stromy na uchycení tarpu, a když už jsem tam byla v tom vybírání a přebírání, tak jsem si vysnila spaní na mechu nebo bukovém listí, a tak jsem tam chodila další hodinu. Jo a samozřejmě jsem nechtěla být vidět z cest, když tam byl ten zákaz vstupu.

Nebylo to ideální. Já si samozřejmě to místo nejdřív oležela a bylo to v pohodě, jenže když jsem postavila tarp, tak jsem zjistila, že bych čouhala ven hlavou, ale když jsem se posunula, tak se ergonomický kořen příjemně podpírající bedra posunul pod lopatky a najednou se tam nedalo ležet.

Vyřešila jsem to šalamounsky: zase jsem se posunula nahoru a déšť v obličeji nechala řešit budoucí Eithné ze čtyř hodin ráno. A neudělala jsem chybu, protože si s tim poradila skvěle - stáhla šňůrky kolem obličeje, přetočila se na břicho a spala dál. Mň mň mň.

Pozor, strašidelné stromy!

Měsíc ve čtvrti

Po obloze létala hejna kavek

Můj přístřešek. Bohužel jsem se prohřešila svojí filosofii, že když se ráno zabalím, nikdo by nepoznal, že jsem tam kdy spala...

...posuďte sami.

Ráno bylo přesně tak pošmourné, jak slibovala předpověď. Vlastně ještě trochu pošmournější, protože předpověď počasí nepočítala s dalším chlebem s paštikou. Co já si to jenom dělám.

Sbaleno jsem měla rychle a v tom nečasu i rychle odsejpala cesta. Zastavila jsem se jen na chvíli u rybníka u syčících labutí, ale jinak jsem na nádraží proletěla, takže jsem dorazila o skoro hodinu dřív, než bylo potřeba. Zrovna jel jiný vlak, ale jen bych si přidala přestupy a v Praze bych byla rychleji o dvě minuty, tak to nestálo za to. Zvlášť proto, že ve Ždírci měli otevřenou vyhřátou a prázdnou čekárnu.

Ve vlacích jsem pak hrozně usínala. Přitom jsem venku spala dobře, tak to asi muselo být vynaloženou námahou? V pátek 16 km, v sobotu 38 km a v neděli 6 km, to bylo dohromady 60 km s batohem za ani ne dva dny. Tři roky jsem se vymlouvala na bolavé koleno, tak asi bylo tělo prostě jenom v naprostým šoku.

Ale bylo to krásný. Jsem moc ráda, že jsem vyrazila a že se to tak vydařilo.

Ranní pošmourno

U labutí na návštěvě

Ahoj, já jsem Eithné a můžu chodit.