Ministorky

Lednové ministorky: Jak jsem se stala instalatérem; poslední rozloučení se šátkem, který jsem si dovezla až z Číny; o vlasech, kudrnatých vlasech; a drobné radosti.

Instalatérem

Kamarádi měli k dispozici dodávku, a tak se nabídli, že mi odpojí a odvezou myčku, kterou jsem v kuchyni měla už rok a půl nefunkční. Otočili jsme se u mě po práci, a protože vzali i rudlík, trvala celá akce patnáct minut. Já pak ještě spěchala k doktorce na ne úplně příjemný zákrok, ale i po návratu jsem z toho měla radost, že je konečně pryč. Kochala jsem se tím, když jsem si připravovala večeři, což měla být poslední akce předtím, než zdrogovaná analgetiky zalezu do peřin a upadnu do kómatu. Což mi vydrželo do chvíle, kdy mi při mytí nádobí začalo téct do bot. Doslovně.

Takže jsem kamarádům napsala, že by mě příště mohli upozornit, když ten vývod pro myčku nezaslepí, a pak se jala rozebírat sokly pod skříňkami a vytírat na místech, která hadr neviděla už sedm let.

Záslepku jsme jeli do Baumaxu koupit další den. Měli dvě různé velikosti, ale M. byl přesvědčený, že je to ta větší, a protože si vlastnoručně rekonstruoval celý byt, neměla jsem důvod mu nevěřit. Že jsem měla raději koupit obě, jsem zjistila až večer. Naběhla jsem proto ještě těsně před zavíračkou do Obi, (dali mi dvě minuty, než pustili rozhlas, že chtějí zavřít, a to měli do zavíračky ještě deset minut, chm,) ale tam to neměli vůbec. Přes víkend jsem tak myla nádobí v zašpuntovaném dřezu a při vypouštění jsem díru v trubce ucpávala palcem a v pondělí jsem znovu naběhla do Baumaxu a koupila menší záslepku.

Nepasovala.

Frustrovaně jsem to psala M. (stylem "na který sběrný dvůr jste tu myčku odvezli? vezmu si ji zpátky, jiné řešení neexistuje") a ten si znovu nechal vyfotit můj odpad. Trklo ho to ale až v úterý, když jsem vyprávěla o své pondělní snaze v Ikee zjistit, jaký mám povrch dvířek v kuchyni, abych nekoupila jiný na skříňku, která půjde na místo myčky, a vzápětí mi na Whatsappu přistál můj odpad, který se v Ikee pořád ještě prodává. Ikea totiž není kompatibilní s jinými značkami, si myslel.

Možná není, ale můj problém spočíval jinde. Ta trubka na vývod pro myčku je totiž od výrobce zaslepená a musí se natvrdo uříznout. Víčko neexistuje.

Stála jsem doma v kuchyni se zbrusu novým odpadem v ruce a váhala, co udělat. Byla jsem dobře naladěná, protože jsem akorát přišla z kina, a chtěla jsem to už mít z krku. "Zítra se u tebe otočíme a uděláme to, bude to rychlý, je to jednoduchý," napsal mi M. Jednoduchý, jo? Že bych to zkusila? "Zkus. Ale bacha, ta část do U bude plná vody." Hm. Nejsem debil, tohle vím i já. A pustila jsem se do toho. Nastudovala jsem zapojení nových částí a jala se rozebírat zapojený odpad. Vzápětí mě ošplíchla hnusná, smradlavá voda. "Taky jsi mi mohl napsat, že bude ta část do U plná vody," psala jsem vyčítavě M. Největším oříškem bylo odšroubování výtoku ze dřezu, protože jsem neměla dostatečně velký imbus, ale poradila jsem si.

Když jsem M. posílala vítězné video, jak voda teče do dřezu, ale pod dřezem je sucho, cítila jsem se skvěle. Jakože - já nejsem manuálně zručná, a tohle bylo velké vítězství. Každé mytí nádobí je teď malým svátkem.

Tenhle pohled už nebude nikdy jako dřív

Šátek

V roce 2012 jsem si z Číny přivezla několik suvenýrů. Malba řeky Li mi stále visí v obýváku, koření a chutney jsem už snědla a ze zavinovací sukně, kterou jsem nenosila, jsem nakonec vystřihla šátek, který jsem si s oblibou vázala kolem krku v zimě při běhání a cyklistice.

O víkendu jsme jeli s Ebříky na savce na Ralsko. Měla být nejteplejší noc z celého ledna, což bylo bratru pět stupňů, a tak jsme zvládali pozorovat z otevřených okýnek jedoucího auta. Honza řídil a spotlightoval ve světle dálkovek, Ivana pulsarem (termovizí) koukala na jeho stranu a já se světlem o výkonu menší hvězdy spotlightovala z pravého okýnka. Problém byl se zrcátkem. Když nebylo sklopené a já do něj omylem zasvítila, oslepila jsem sebe, a když jsem ho sklopila a omylem do něj posvítila, oslepila jsem Honzu za volantem. A tak jsem vzala svůj šátek a uvázala ho přes sklopené zrcátko. (Moc bych chtěla vidět, jak by probíhala případná silniční kontrola.) A šátek tam zůstal i na rychlý přejezd na vzdálenější lokalitu - a cestou uletěl.

Jakože - neměla jsem k němu nijak nostalgický vztah. Ale přece... Přivezla jsem si ho z Číny. Odběhl se mnou ohromné množství stovek a ještě víc běhů do/z práce. Hennovala jsem si s ním vlasy. To je vlastně hromada střípků z mého života. Budiž toto jeho poslední vzpomínkou a epitafem.

(Nutno dodat, že jsme tu noc viděli jezevce. A divoké králíky! A taky daňky, srnky, jeleny, zajíce, myš, prase, lišku a kunu.)

Jezevec mi udělal nesmírnou radost. Původně jsem doufala hlavně ve vlky, ale jezevec!
(fotil Honza)

Vlasy

Tohle je destilovaná radost.

Že existují kadeřníci specializovaní na kudrnaté vlasy, jsem se poprvé dozvěděla od Lvice, (zdravím!,) ale až moje klasická kadeřnice mi prozradila existenci CGM - Curly Girl Method. Nějakou dobu jsem si o tom četla, než jsem se odhodlala objednat první várku přípravků (šamponů, co-washů, masek, kondicionérů, gelů, pěn a aktivátorů vln) a kvalitní hřeben a fén s difuzérem. A od té doby se s tím vším snažím sžít a naučit.

První vlaštovkou úspěchů bylo, když jsem si začala mýt vlasy obden - protože už od dětství jsem je musela mýt každý den, abych se nestyděla vyjít mezi lidi. Páni.

No a dneska to byla ryzí radost, když jsem se po práci nastrojila do běžeckého, abych vyrazila domů, a hodila kontrolní pohled do zrcadla - a zjistila, že moje vlasy v culíku vypadají fan-tas-tic-ky! Dřív jsem trpěla skepsí vůči načesaným a nalíčeným panenkám běhajícím po zalidněných cyklostezkách, ale jakože, chápejte, já jsem teď jednou z nich! Áááááách!!

(Přijímám pouze pochvaly nebo mlčení. Vážně. Prosím. Nekažte mi tu radost - i tohle pro mě byl ohromný kus cesty, i když zdaleka nejsem na konci. Fotka je po doběhu domů.)

Radosti

Ještě začátkem ledna jsem si myslela, že to nezvládnu. Že to přeženu a zkolabuju. Můj pracovní zápřah při převzetí funkce byl obrovský a bez vyhlídky na zlepšení, protože nemám zástupce a nemám na koho delegovat většinu agendy. (Bývalý vedoucí ji totiž delegoval výhradně na mě.) Jenže pak se ukázalo, že stačí v práci trávit denně 10-12 hodin a většina věcí se stihne, takže je všechno krásný a skvělý a báječný. Navíc mám fakt skvělý lidi pod sebou, kteří mě bezvýhradně podporují a snaží se pomáhat, seč můžou, a ukázalo se, že se o mě o stará i zástupce mého přímého nadřízeného, který najednou chodí do mé kanceláře nejen rozdávat úkoly, jako tomu bylo dosud, ale občas jen pozdravit a probrat současné dění, čímž mi umožňuje doptávat se a ujasňovat si i hlouposti, se kterými by mi jinak bylo trapné chodit pro rady.

Takže už se netopím.

Takže jsem byla dvakrát v kině, jednou v Brasileiru, taky na obědě a kafi, na výletě u Berouna a pozorovat savce na Ralsku, objednala jsem si novou skříňku do kuchyně a koupila si nové běžecké hodinky, naplánovala dovolenou ve Španělsku a zařídila si dva lékařské zákroky, které jsem odkládala už přes rok.

Z Hunger Games: Balady o ptácích a hadech jsem odcházela bezvýhradně nadšená. A to se ještě umocnilo, když jsem zjistila, že hlavní herečka opravdu sama nazpívala všechny písničky, které tam od její postavy zazněly. Páni! V tom filmu byla herecky famózní - a ještě je takhle talentovaná? Dvakrát páni. Navíc se film opravdu držel knižní předlohy a skvěle ji doplnil. Udělal mi radost. S O. jsme odcházeli oba nesmírně spokojení. (Naše kanceláře sousedí a oba teď při práci sjíždíme soundtrack, takže sdílená zeď duní synchronně.)

Woody Allena moc nemusím, ale Zásah štěstím zněl dobře, a tak jsem ho B. navrhla sama. A dopadlo to nečekaně - B., která Woody Allena zbožňuje, odcházela lehce rozpačitá, zatímco já byla nadšená. (spoiler alert)  První polovinu to totiž byl poklidný milostný rodinný film o nevěře, ale v druhé půlce nastoupili na scénu Miloš a Dragoš a hlavní postavy začaly umírat jako mouchy. Kdyby teda mouchy končily na dně Atlantiku. (konec spoileru) Smálo se tam celé kino, (byl to malý sál, byly jsme v Kině Pilotů,) protože to byla skvěle vypointovaná groteska. Domů jsme pak šly z Vršovic pěšky, už za tmy, na náledí a s lehkým blouděním kolem opuštěných branických skladovacích hal, a po příchodu pozdě večer jsme ještě k večeři vařily laksu a načaly si k tomu víno a ráno se společně nasnídaly, než B. vyrazila zpátky domů za rodinou.

A taky mám radost, že mě konečně v Neovizi přestali ghostovat a dostala jsem termín na operaci očí. Až v březnu, ale hlavně že už ho mám. Stálo mě to jen několik telefonů a mailů - ten poslední už velmi, velmi odměřený. V druhé půlce března uvidíme, jestli aspoň tu operaci zvládnou dobře. (Nebo minimálně vy to uvidíte. Ale já jsem optimista, po odborné stránce u mě důvěru neztratili.) Takže hurá.

Ústřední píseň z Balady o ptácích a hadech, která se prolíná nejen touhle knihou, ale je zastoupena i v trilogii Hunger Games