Krkonošská tréninková padesátka

Byla to jenom padesátka a Krkonoše jsou krásné. Proběhnu si známá místa, a protože je to jenom padesátka, bude to svižné, to bude prima. Jsem si myslela, když jsem se hlásila. Už dlouho jsem žádnou akci tak nepodcenila.

Krkonošská tréninková 50
sobota 13. 4. 2024, startovalo se průběžně tak, abychom se sešli po páté v cílové hospodě

Startovalo 37 účastníků, celou trasu dokončilo 36.

Vzdálenost: 53,68 km / 2609 m+ / 2570 m-

Celkový čas: 12 h 22 min
Čas pohybu: 10 hod 20 min
(Což není hodnověrnej údaj, protože mi při prudkých stoupáních hodinky tvrdily, že se nehýbu.)

Průměrná rychlost: 4,4 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,2 km/h

Průměrný srdeční tep: 142 t/min
Maximální srdeční tep: 180 t/min

Celkové pořadí: 23. z 36 dokončivších
Pořadí v ženách: 9. z 18 dokončivších

Facebooková událost ZDE, výsledky ZDE a trasa ZDE.

Radčiny fotky s povídáním ZDE.
Jirkovy fotky s povídáním ZDE.

Seběh od Památníku obětem hor k Luční boudě
(Fotil Jirka Učík)

Vstávala jsem ve 2:20, což je tak nekonečně absurdní čas, že mi to přišlo vlastně úplně v pořádku. Tentokrát jsem se pečlivě připravila už večer, takže jsem se ráno jenom nasnídala, důkladně prolila čajem, protože moc dobře znám svoji schopnost doplňovat vodu při pochodech, a vyrazila jsem pro Olafa a do Krkonoš.

Ze zapomenutých věcí:
1. Hořčík! A saltsticky. Auvajsky au.
2. Opalovací krém. Ale na to jsem přišla až po návratu, že by býval byl asi docela užitečný. Auvajsky au.

Česko je kolem třetí v noci skvěle průjezdnou zemí, byla radost řídit.

Ve Špindlu jsme zajeli na parkoviště, které bylo v centru hned u startu a kde se podle informací z fotky cedule na street view mělo dát parkovat i přes noc a neutratit přitom majlant, jenže to zrovna bylo v rekonstrukci a nebyla tam ani závora, ani platební automat. Ale pár aut tam stálo, tak jsem usoudila, že to bude v cajku.

Na trasu jsem vyrazila v půl šesté ráno s morálním dilematem. Dojít si odskočit až někde v horách, což za á nevydržim a za bé už tím pádem bude světlo a nebude se kde schovat, nebo někde přímo kolem Špindlu a spolehnout se na to, že je tma a že v tuhle hodinu v sobotu stejně všichni ještě spí? A taky na to, že Olaf, který byl těsně za mnou, nepopoběhne, protože jsem nebyla ve stavu, že bych to dilema mohla řešit moc dlouho.

Ranní cesta na hřeben

Hory. Kolem byly hory.

Cesta do mraků

Vyráželo se na Labskou boudu, což je na hřebenu, což je na kopci, a já byla moc zvědavá, jak to zvládnu. A byla jsem mile překvapená, že to vlastně bylo pořád tak nějak po jen trochu šikmé rovině a že i ten závěrečný výšlap nebyl moc strmý. V kopci se definitivně rozednilo, a když se stromy kolem cesty rozestoupily a objevily se hřebeny flekaté sněhem, bylo mi krásně. Vždyť jsem na horách, celý svět ještě spí, slunce se teprve loupe zpoza kopce a Krkonoše v tu chvíli existují jenom pro mě.

Ještě na Labské bylo teploučko, ale když jsem začala stoupat ke Sněžným jámám, opřel se do mě ledový, prudký vítr. Sice jsem měla v batohu mikinu i bundu, ale ty jsem za celou dobu použila jen na prvním kilometru - tady jsem zalovila pro natahovací rukávy a rukavice a pokračovala v tílečku zvesela dál. Na hřebeni se válela mlha a mraky a sem tam je rozfoukal vítr a na moment se vynořily obrysy kopců a značicích tyčí, ale pak okamžik pominul a zase bylo jen bílo.

Labská bouda

Sněžné jámy

Došla jsem si až ke stavbám označit kontrolu a pak jsem laborovala, kudy dál. V mapě byla trasa naklikaná po zimní trase, což ale v panujícím pokročilém létě bylo... nevěrohodné. Ale přece nepůjdu jinudy, žejo. Sněhové převěje držely. Suťoviska se hýbala. A cestu skrze kleč jsem odmítla absolvovat a na samém konci obcházení Vysokého kola jsem si kousek zašla kamsi do prostoru, abych souvislý porost obešla.

Na hřebenovce mě dohnal pochodník, kterého jsem neznala, a tak jsem si ho překřtila na Tichého běžce. Dlouho šel těsně za mnou a bylo to vlastně příjemné, protože bylo jasné, že je to taky padesátkář - na to není potřeba žádné tajné gesto příslušníků sekty, na to stačí být správně oblečený a ve správný čas na správném místě - a že taky popobíhá jenom po rovině a z kopce a že se taky občas zastaví kvůli focení. A protože jsem nenáročný společník, vzájemné dialogy o tom, jak je tam krásně, jsem zvládla odvést ve své hlavě, takže Tichý běžec mohl zůstat tichý. Vlastně jsem to ticho porušila já, když mě předběhl a já si všimla, že má rozepnutý batoh.

Na hřebeni, ve větru a mlze

Zimní trasa kolem Vysokého kola

Ohlédnutí

A ještě

Předbíhá mě Tichý běžec. Celkově mě překvapilo, že jsem pochodníků potkala tak málo - ale ono nás startovalo málo, takže to dávalo smysl.

Pak jsem došla na Špindlerovku, což je můj středobod Krkonoš, protože na nedaleké chatě jsem strávila už měsíc a půl a z ní jsem Krkonoše objevovala. Stejně mě ale pokaždé překvapí, jak moc do kopce je ten začátek k Poledním kamenům.

Do té doby se mi šlo skvěle a cestou na Labskou jsem byla mile překvapená, že mi to do kopce šlape a že by třeba mohl pokračovat ten podivný stav z BLK, kdy mě nelimitují srdce a plíce, ale svaly. To teď skončilo. Motala se mi hlava, tep mi neustále lezl přes 170, což je prostě strašně moc, a já dokázala myslet jen na to, jak jsme si s Olafem v autě povídali o tom, jak se různí kardiochirurgové dívají na maratony a ultramaratony.

Špindlerovka

Stoupání na cestě dál

Navíc tady začal další fenomén: Poláci. Strašný, strašný, strašný! Uřvaný, uhalekaný, hlasitý, neohleduplný, sobecký národ! Nebo přinejmenším jeho krkonošská turistická část. Nešlo se mi dobře a zdvihala se ve mně čím dál větší zloba. Nejraději bych přetáhla hůlkou (tou částí s madlem, nejsem barbar) každou skupinku, která šla roztažená přes celý chodník a která na sebe pořvávala tak hlasitě, že byli slyšet ještě dalších sto metrů.

Abych si zlepšila karmu, začala jsem aspoň sbírat odpadky. A z toho jsem měla radost, protože jich na stezkách leželo minimum a byly to očividně jen omylem vytroušené obaly od tyčinek.

Cesta do Polska

Od Poledních kamenů jsme sklesali do Polska k chatě Polana a dál k jezeru Maly Staw. Tou dobou už jsem měla žízeň a silný nedostatek vody, a tak jsem se rozhodla u Malého Stawu zaskočit do chaty doplnit zásoby. Byla tam fronta dlouhá deset minut, ale vyplatilo se to. Paní mě pozdravila polsky, já česky poprosila o džus a vodu, ona se anglicky doptala, jestli perlivou, nebo nesycenou, a platila jsem kartou, protože jsem s sebou měla jen české koruny.

Maly Staw

Doplňování zásob. 12 h, resp. 53 km s 2,5 km převýšení jsem odešla na dva litry pití. V cíli jsem byla lehce dehydrovaná.

Cesta dál

A pak stoupání zpátky na hřeben a dál na Sněžku. Čím dál víc lidí a svátečních turistů, hluku, neohleduplnosti. A vysokých tepů a pocitu, že jsem naprostá troska a že bych se měla přestat pokoušet dělat takovýhle věci a místo toho si pořídit televizi a pivo a ubližovat si pohodlnějším způsobem.

Už u Malého Stawu jsem dostala první křeče do chodidla a na Sněžce udeřily s ještě větší intenzitou. A s tím nejde udělat nic - vím to, trpím na ně často. A nejde s nimi chodit. Když jsem si chtěla protáhnout nohu, dostala jsem k nim křeče ještě do stehen. Takže jsem si chvíli poseděla, abych vymyslela, co s tím, ale jediné funkční řešení by bylo skočit ze skály. Jenže na Sněžce by si toho lidi všimli, takže by pro mě přiletěla horská služba, a je mi jasný, že ve vrtulníku hořčík nevozí, takže by to stejně k ničemu nebylo. Takže jsem se jen nechala od nenadšeného kolemjdoucího vyfotit, pokulhala kolem vyhlídek a za čtvrt hodiny se vydala dál.

Hele, Sněžka

Nahoru se šlo ve vláčku. Aby mě netriggerovalo, že mě ostatní zdržují, tak jsem z nich byla šalamounsky nejpomalejší.

Výhledy při ohlédnutí. Takže vlastně... ohledy?

Výhledy dopředu. (Dohledy & přehledy.)

Fotil náhodný kolemjdoucí

Další cesta byla balzám na duši.

Trasa pokračovala na Růžohorky, a sice nade mnou jezdily kabiny lanovky, ale na cestě bylo jen málo lidí a všechno to byli Češi, a když si spolu povídali, tak tichým hlasem. Byl tam malý chlapeček, tak dvouletý, kterého maminka vedla za ruku a on se co krok zastavil, aby ze země zvedl větvičku kleče a odhodil ji stranou. Cítila jsem se s ním spřízněně, protože já taky chtěla uklidit Krkonoše. Akorát na mě se maminka tak hezky nesmála.

Prázdný kout Krkonoš

Spadli jsme až do Pece a pak pokračovali do Obřího dolu, odkud jsme se měli vracet zpátky na hřeben na Výrovku a Luční boudu. Když jsem šla po silnici a podívala se nad sebe, musela jsem zvednout hlavu, abych dohlédla až nahoru. Tam se mám škrábat? Ech.

Co mě smířilo s tím, že nejsem zas až taková lemra, byly výhledy, které se po chvíli vylouply. Když jsem se podívala doprava, byla tam Sněžka, vysoká a docela vzdálená. A když jsem se podívala doleva, byly tam Sněžné jámy, strašně daleko, až na obzoru. A já tam byla, na obou místech, dneska.

Kousek se šlo lesem a v hlavě se mi vynořila písnička a nedala pokoj, dokud jsem si ji nepřezpívala nahlas. Tedy potichu, ale slyšitelně - na víc by mi v kopci stejně nestačil dech. Byly to Zelené pláně a text jsem si nevybavovala úplně přesně, a tak se stalo, že dál čistím chlív a lovím v ořeší, jenom jako dřív mě vytí netěší. Akorátže já bych si s těmi výhledy nad sebe zavyla s chutí.

Já tam nechci jít. Nechci.

U Obřího dolu mě předbíhal další pochodník a dvě maminky sedící u cesty uvažovaly, jestli když někdo po horách běhá, tak jestli z těch hor vůbec něco má. Kdyby věděly, že měl tou dobou v nohou skoro 40 km...

Pff. Prý že mě vytí netěší... takovej nesmysl.

Vaaauu haauuuu... *citoslovce vytí*

K Obřímu dolu to ještě šlo. Na Výrovku to bylo hrozný. A od Výrovky na Luční to nejenže bylo hrozný, ale navíc se mnou měla kompatibilní tempo rodinka, kde tatínek pokřikoval na Ondru, holčička povykovala s Ondrou a Ondra rámusil na celý Krkonoše. Nechala jsem je utéct, jenže o dvě minuty později zastavili i oni, a když jsem je došla, zase se rozešli. Takže jsem z batohu vytáhla sluchátka a ohulila je naplno, aby ostatní zvuky přestaly existovat.

Kdybych měla nějak ztvárnit zoufalství, udělala bych to touhle fotkou

Stoupání od Výrovky. Tyhle legendární převěje bývaly v jiných letech o tolik vyšší!

Nebylo mi dáno. Někdo mě došel a těsně za mnou začal hlasitě mluvit, slova jsem nerozeznávala, ale bylo to nahlas. Proč prostě nemůžou všichni lidi zmizet? Jenže pak popošel ještě kousek, aby se mi dostal do zorného pole, a ukázalo se, že to byl Jirka, který s Radkou sbíral osamocené pochodnice a nechával si je jako maskoty. A mě si nechali až do cíle.

Hele jako, co za lidi v batohu na pochodu táhne plechovku Birella? A nemohla bych jich potkávat víc, obzvlášť když jsou ochotní se dělit?

Hudba mě předtím trochu naboostovala, ale s jejich společností se to nedalo srovnávat. Na Luční mě dotáhli svým entuziasmem - a pak už to bylo z kopce, a s tím jsem problém neměla. A navíc tam konečně zase nebyly davy lidí, a dokonce ani Ondra s rodinou, takže jsem si to zase začala užívat.

S Radkou mezi převějemi
(fotil Jirka Učík)

Jirka s Radkou u Památníku obětem hor

Luční, můj soukromý cíl pochodu. Odtud to bylo už jenom z kopce.
(fotil Jirka Učík)

Trochu mě zaskočilo, že to od Boudy U Bílého Labe bylo ještě chvíli do kopce. Radka to teda vyspoilovala už dopředu, ale já jsem jí nevěřila! Ale naštěstí to byl jen krátký úsek. Já pak na přehledné cestě z kopce už nechtěla běžet, protože jsem měla křeče a bolelo mě koleno, a Jirka se začal nudit, a tak popoběhl dopředu a sebral si další pochodnici.

Bylo to vtipný, protože předtím přišla řeč na to, že u Radky, u Jirky i u mě doma jsou dva zabalené dárky, a Jirka se snažil uhodnout, co je v těch mých, a Nelinka se asi bude hodně divit, až vybalí kachličku do koupelny a hroudu zlata. U nové pochodnice se zase rozhodl, že uhodne jméno, a že který měsíc má svátek? "V srpnu." Jirka si tipnul Zuzku. "Klára," oznámila jsem suverénně - a trefila jsem se. Ostatní mě podezírali, že jsem měla nastudovanou startovní listinu, ale já prostě znám jenom tři srpnové svátky.

Největší sněhové pole na trase. Až příliš malé - na sněhu mě to bavilo.

Sestup podél Bílého Labe

Mile mě překvapilo, že jsme do cíle došli před šestou, v to jsem cestou na Luční ani nedoufala. Pak už to bylo jenom hezký - kompresky, polívka, spousta a spousta kofoly a džusu a dokonce i auto tam, kde jsem ho nechala. Protože byl Olaf ještě na hřebeni, vyměnila jsem ho na cestu do Prahy za Kláru. A byla tvrďák, protože když mě při řízení chytla křeč do chodidla, holeně a stehna, a to v noze "brzda/plyn", tak se ani netvářila moc vyděšeně.

Cíl!

Uf, to teda byla akce.

Jakože - trasa byla naplánovaná moc pěkně.

Bohužel se naplno projevilo, že jsem v lednu a únoru nesměla běhat a po operaci očí taky ne, takže jsem neměla žádnou fyzičku. A čím slabší jsem byla, tím hůř jsem snášela lidi kolem, a o to víc se podivuju Jirkovi a Radce, protože v době, kdy mě potkali, bych se sama k sobě nepřiblížila ani na dvacet metrů. Zároveň ale vím, že ti halekající turisti by mě štvali za jakýchkoliv okolností, a dost mě to nutí přehodnocovat plánovanou účast na Krakonošově stovce.

Taky mě zaskočilo, jak náročná byla trasa. Moje původní představy, že z kopce a po rovině budu běhat a do kopců půjdu, narazily na realitu obtížného terénu, v němž se běhat nedalo a i z chůze mě rozbolelo několikrát operované koleno.

Ale... ty ranní Krkonoše. Mlha a vítr. To byly momenty, které ve mně přetrvají ještě dlouho.

Takže se mi to ve výsledku moc líbilo.