Kurz Freediver L1

Když mi Ivana řekla, ať se přihlásím před šnorchlovacím výletem na Maledivy na tenhle kurz, vůbec jsem nevěděla, do čeho půjdu a jak moc hluboko se to zaryje. Mám za sebou svoje první freediverské zkušenosti.

Kurz byl od Světa pod vodou, odkaz zde.
Datum: 1. - 2. 3. 2025 (8:15-19:30)
Místo: Zelený pruh, Aquapalace Čestlice
Trenér: Jirka Kubišta
Cena: 5400 Kč

Příručka freedivingu je volně ke stažená zde (první odkaz).

K certifikátu L1 je potřeba zvládnout:
- zadržet dech ve vodě na 1:30 minut,
- uplavat 25 metrů pod hladinou,
- potopit se do hloubky 10 metrů,
a zvládnout bezpečnostní cvičení z hloubky 10 metrů:
- záchrana buddyho,
- vynořit se pouze za pomoci plavání rukama - s ploutvemi stále na nohou (ale bez kopání),
- vynořit se zaplavenou/sundanou maskou.

fotil Jirka

Původně jsem si myslela, že bych napsala něco i k teorii, jako to dělám u jiných kurzů, ale po skončení jsem změnila názor. Těch informací je hodně, izolovaně by nedávaly smysl a bez praxe jsou k ničemu.

Příručku jsme dostali elektronicky dva dny před zahájením kurzu - ale já byla pracovně pryč, takže jsem si ji otevřela v sobotu k snídani těsně předtím, než jsem na kurz vyrazila. Trochu mě to mrzelo, protože bych si ji ráda před zahájením důkladně pročetla, ale nedalo se nic dělat. A pak mě to mrzelo ještě víc, když jsem zjistila, že jsem na kurzu pro úplné začátečníky a mírně pokročilé téměř jediný úplný začátečník. Ouvej.

Že jsem od dětství nebyla pořádně u moře, jsem raději nahlas neříkala.

Až po skončení jsem si říkala, že jsem si aspoň mohla na Wikipedii přečíst, co to vůbec freediving je :) Takovejch disciplín! Takovejch možností!

Že jsem teprve týden před kurzem odložila berle po operaci kolene, jsem taky raději nahlas řekla až po skončení. (Ale ve formuláři jsem podepisovala, že nejsem míň než šest týdnů po chirurgickém zákroku, a já byla sedm.)

Nevěděla jsem nic. Neměla jsem nic.

Na místě jsem si půjčila masku na obličej, šnorchl, ploutve (takové ty hrozně dlouhatánské), neopren (tloušťka 3 mm a velikost 4, ale byl mi velký) a opasek se závažím (5 kg). Svoje jsem měla... plavky.

Překvapilo mě, že rozcvičku a strečing jsme si udělali ráno a stačilo to na celý den. Bylo to zaměřené na uvolnění a otevření, aby se pak dalo co nejvíc nadechnout. Cviky na kyčle jsem šidila, protože zraněné koleno pořád ještě neohnu do více než 90 °. Au.

První den jsme byli v bazénu dvakrát (statika a dynamika na Zeleném pruhu) a druhý den jednou (hloubky v jámě v Čestlicích).

Zbytek času jsme byli na učebně na Zeleném pruhu, kde jsme procházeli teorii.

Takhle probíhalo focení té fotky v úvodu. Vlastně filmování - výsledek se vystřihl z videa. Bez závaží v rukou jsem se nebyla schopná ponořit ani maličko.
Filmoval Jirka

Tady si dovolím malou odbočku. Totiž: Já se vody bojím. (Pro freedivera ideální! Takže to jsem tam taky neříkala nahlas.) Je za tím traumátko z dětství, kdy jsem byla ve vodáku nejmladší a navíc jediná holka, a tak mě kluci v bazénu pro srandu topili, a dvakrát už se to zvrhlo tolik, že jsem opravdu vdechla vodu do plic. (Až o dvacet let později jsem na kurzu první pomoci zjistila, že jsem měla jet do nemocnice, protože voda se z plic vstřebá do okolních tkání, ale chlor ne, a chlor je bojová látka.) A tak teď panikařím, kdykoliv mi dochází pod vodou vzduch.

To byl taky můj hlavní cíl na tomhle kurzu: naučit se pracovat s dechem a v bezpečném prostředí tohle překonat.

Nechtěla jsem certifikát. Nechtěla jsem dělat freediving. Šla jsem tam v rámci osobního rozvoje, abych se zlepšila v něčem, v čem jsem byla úplně marná. Z čeho budu čerpat o týden později při šnorchlování na Maledivách a po zbytek života při kraulových obrátkách. Před začátkem jsem se toho víc bála, než že bych se těšila. Nečekala jsem, že by mě to bavilo. (A to jsem taky neříkala nahlas.)

A teď je mi do breku, že jsem nezvládla udělat hloubky a certifikát nemám, protože mě to opravdu neuvěřitelně moc bavilo.

Statická apnoe. Já mám 2 minuty, světový rekord je 11:35.
Tyhle fotky jsem dělala já, protože jsem byla po ukončení svých nácviků tak promrzlá, že mě trenér poslal pod horkou sprchu a pak mi strčil svůj telefon, aby byl taky na nějakých fotkách.

Při první návštěvě bazénu jsme dělali statickou apnoe (STA). Šla jsem tam s tím, že nevydržím bez nadechnutí ani půl minuty.

Když nás při prvním nácviku trenér nechal po chviličce vynořit, ukázalo se, že ta chvilička byla minuta.

A mně bylo pod vodou zrovna tak hezky! Ležela jsem v lese za silného větru nad útesem nad mořem, protože bazén zní jako vítr a šplouchání vln, měla jsem zavřené oči a jen čas od času na mě Markéta sáhla, aby mě zkorigovala tak, abych se nenatočila k jiné dvojici a nešťouchali jsme do sebe. Mně se pak zdálo, že se točím mnohem víc, a musela jsem pootevřít oči a pohledem na kachličky na dně a na stěnu před sebou se ujistit, že je všechno v pořádku, a pak se zase vrátit do svého větrného lesa.

Když jsme pak dělali ostrý pokus v rámci zkoušky na licenci, kdy jsme museli zůstat pod vodou minutu a půl, zvládla jsem minuty dvě, a mít víc najeté vynořování, abych na něj nemusela myslet, bylo by pohodlné tam zůstat ještě dýl. Protože ono to opravdu bylo pohodlné. Za celý víkend jsem se ani jednou nedostala do stavu, kdy by mi nedostatek dýchání začal být skutečně nepříjemný.

Statická apnoe, vynořování. Já při něm pod sebou neudržela nohy, jaký měly neoprenové kalhoty vztlak. To už se tam pak těžko s dechem ještě vydrží. Ale proces je jasně daný: ruce přes sebe na břeh, nohy pod sebe a v téhle poloze se může být libovolně dlouho. Jen po delší době už si buddy říká o signál, že je zanořený ještě při vědomí, a ten v odpovědi zvedá prostředníček.

Taky jsme trénovali vodní záchranu.

Bylo to něco úplně jiného, než jsem se učila u ZdrSemu a Červeného kříže v rámci záchrany tonoucího, protože tady se počítalo s úplně jiným principem úrazu: tady jsme zachraňovali freedivera, který měl při vynořování blackout, ale který se nenadechl vody. To je asi jediný kus teorie, který sem musím vypsat, protože mi připadá naprosto fascinující a hlavně to pro mě bylo naprosto nové, ačkoliv se o první pomoc zajímám.

Lidské tělo reaguje na vodu. Když se zaplaví obličej nad úroveň dýchacích cest, tak mozek nahodí potápěčský reflex a upraví některé procesy tak, aby se snížila spotřeba kyslíku: zpomalí srdeční tep, vznikne apnoe (uzávěr horních cest dýchacích), zúží se cévy v periferiích, začnou se uvolňovat červené krvinky ve slezině a probíhá selektivní redistribuce průtoku krve do životně důležitých orgánů (mozek, srdce, plíce).

Stejně tak tělo reaguje na vynoření téhle části obličeje (bavíme se o místě kolem lícních svalů pod očima): když na tvářích začne člověk cítit místo vody vzduch, automaticky se nadechne, a to i když je vypnutý.

Takže:

1. když toho vypnutého dostaneme nad hladinu, už se mu obličej nesmí znovu zanořit, protože ten pokus o nádech tělo nezopakuje, a když nám v tu chvíli zrovna jeho hlava upadne zpátky do vody, tak jsme ho dost možná zabili;

2. po vynoření nad hladinu mu musím sundat všechno z obličeje a začít mu stimulovat (kroužit prsty) to místo na tváři a foukat na něj, aby si mozek uvědomil, že už je mimo vodu, a zároveň na něj začít důrazně volat, aby se nadechl.

K práci na hladině dost pomáhalo, že jsme byli v neoprenech, a ačkoliv jsme na sobě měli závaží, tak jsme měli pozitivní vztlak (neutrální je cca až v 10 m hloubky), takže jsme ho nemuseli nad tou vodou nijak složitě držet. (A v bazénu taky pomáhalo, že jsme stáli na dně. Ale ostrá část se dělala na osmimetrové jámě, tam už člověk nedosáhl.)

(Jinak tady si k tomu můžete počíst něco víc.)

A takhle to má vypadat. Cítím se zachráněně, a taky trochu vysmátě, protože to mazlení tváří nejde přestát s vážným výrazem. (Anglicky se tomu říká blow-tap-talk. Fakt by mě zajímalo, jestli to má nějaký seriózní český ekvivalent.)
Filmoval Jirka

Během druhé části jsme se učili dynamickou apnoe (DYN) - plavání pod vodou s ploutvemi. Ty ploutve, ty bych potřebovala mít při plavání pořád! A neopren taky. Zatímco při běžném plavání jsem se dostala na jeden nádech nejdál do poloviny bazénu, tady jsem párkrát kopla a byla jsem na druhém konci, a to jsem bojovala s tím, jak se mi zvedaly nohy. (Pořád z toho viním příliš velký neopren.) Trenér můj styl nazval "na sumečka", protože to vypadalo, že ryju hlavou ve dně bazénu.

Bohužel na všechno bylo málo času, takže jsem nepřišla na kloub otočkám na konci bazénu, a tak jsem se vynořila už po 33 metrech, protože jsem při ní spálila spoustu kyslíku. Ale museli jsme splnit jen 25 metrů, takže to ničemu nevadilo. Ale stejně jako u STA vím, že i při tomhle mám na víc. Sáfra, já to chci trénovat!

Dynamická apnoe a mých 33 metrů
Filmoval Jirka

Zároveň jsme na hloubce (ve 4,5 metrech) trénovali vyrovnávání tlaku v uších a tam jsem začala mít problém: nebyla jsem ho schopná vyrovnat, když jsem byla hlavou dolů. Což je při freedivingu dost zásadní problém. Ony existují dva způsoby: Valsavův manévr, který je snadný a se kterým mám tenhle problém, a Frenzelův manévr, kterému jsem nebyla schopná přijít na kloub.

Takže jsem na zlatý hřeb - nedělní potápění do osmimetrové jámy v Čestlicích - šla patřičně vyděšená.

Na jámě jsme do vody hodili dvě bójky a rozdělili se na dvě skupiny, protože tam přišla ještě jedna trenérka (Dory), a začali si to zkoušet. Zanoření hlavou dolů a ručkování po laně (FIM), zanoření duck-divem (CWT)... ne, nešlo to. Prostě jsem nevyrovnala tlak v uších. Takže jsem se vždycky ve čtyřech metrech otočila a šla zpátky nahoru.

Jirka mě pak nechal zkoušet zanoření nohama dolů pomocí ručkování po laně, a to už bylo lepší: pravé ucho jsem vyrovnala v pohodě, ale levé se mi začalo dařit až hodinu před koncem. Takže jsem konečně začala zápasit s tím, čeho jsem se bála celý kurz: s pocitem nedostatku kyslíku v hloubce. Chodila jsem do vody znovu a znovu a pak Dory říkala, jestli už jsem byla nohama na platu, že to tak vypadalo, ale já nebyla, já se zase otočila, protože je moje hlava hroznej nepřítel a nechtěla mě nechat jít dál. Jenže Markéta z kurzu říkala, že jí pomáhá mít zavřené nebo skoro zavřené oči, a tak jsem to zkusila a najednou jsem měla něco pod nohama a byl to plate a já byla v osmi metrech hloubky na jedno nadechnutí.

Zkoušela jsem to pak znovu hlavou dolů, ale pořád jsem nedokázala vyrovnat.

Jeden z mých pokusů
filmovali Jirka nebo Dory

Měla jsem být v euforii, že jsem se dostala tak hluboko, ale místo toho mi bylo do breku ze zklamání a z hořkosti, proč jsem tak na nic? Pět lidí ze sedmi to zvládlo. Proč já ne? A stokrát jsem si mohla opakovat, že jsem ten certifikát přece nechtěla a že si tuhle část můžu dodělat, až se to vyrovnávání naučím. Protože mě to bavilo, strašně moc mě to bavilo, ten klid pod vodou, to vědomí, že je to další živel, se kterým můžu kamarádit, to beztíží a ty polohy hlavou dolů, a ten certifikát chci a chci začít chodit na tréninky a jet se s těmihle lidmi potápět do Dahabu v Egyptě.

Pak jsem ještě sekla do testu dvě chyby, ačkoliv se mi trenér celou dobu smál, že jsem šprtka, a to už byl úplnej hřebíček do rakve. (Chyb mohlo být pět, aby bylo jasno. Kdy jsem se stala tak nesmyslně ambiciózní? A proč?)

Když kurz skončil, což bylo v neděli asi v půl deváté večer, tak jsem přetékala emocemi a ještě další den jsem s nimi neuměla naložit a nijak je zpracovat. A tak se o to snažím v tomhle blogísku.

Euforie.
Hořkost.
Zamilovanost.
Nadšení.
Zklamání.
Hrdost.
Frustrace.
Vítězosláva.
Smíření.

Myslím, že naposledy jsem se takhle cítila po prvních tréninzích krav magy: že jsem na to hrozný poleno, ale že to chci dělat a chci se zlepšovat, protože je to úžasný.

Bude chtít hodně rozvažování, jak se k tomu postavit. Kvůli noze jsem si myslela, že začnu s bikepackingem - už řeším nákup nového pořádného kola a vybavení. Do toho chci pořád boulderovat a pořád rekreačně jednou týdně plavat a ideálně začít s posilovnou a nejsem si jistá, že si k tomu zvládnu přibrat ještě něco dalšího. Navíc by to znamenalo nacpat randál peněz do vybavení. (Mimochodem, nechcete někdo chrániče na krav magu?)

Pořád přetékám emocema, takže to teď asi nerozhodnu. Schválně, jak kartami v téhle hře zamíchají Maledivy a jejich podvodní svět.

Dám vám vědět.

Fotil Jirka

(Sepsáno 4. 3. 2025. Uveřejněno se zpožděním kvůli čekání na videa a fotky.)