Promoklé Kokořínsko

Tři dny na Kokořínsku. Bylo mokro i sluníčko, chůze i válení se, ohně a buřty, hry, klouzání v blátě a chození.

Helča, Zuzka i Maruška odložily své děti a společně jsme vyrazily na vandr na Kokořínsko. Já s Helčou až do neděle, Zuzka s Maruškou jen z pátku na sobotu.

Našly jsme si spoj do Dobřeně, která je přímo v srdci Kokořínska. Nebylo to bez rizika, protože jsme na přestup v Mělníku měly jen pár minut, i když obvyklé zpoždění našeho autobusu byla půl hodina, ale nejenže jsme stihly předchozí autobus z Prahy, ale navíc jsme v Mělníku nepřestupovaly samy, a tak jsme věděly, kam běžet. Přiběhly jsme úplně přesně, abychom nečekaly frontu na nástup.

A pak jsme byly v Dobřeni. Na vandru. To se v posledních letech neděje úplně často, a tak jsem z toho byla paf celé ty tři dny.

Vymyslela jsem si, že bych chtěla spát na Kostelíčku, krásném převisu, skrze který se dá projít na vyhlídku. Byla jsem tam poprvé před pár lety v prosinci a moc se mi tam líbilo. Samozřejmě jsem věděla, že je riziko, že tam nebudeme chtít spát samy, ale u kterého převisu tohle nehrozilo? A tak jsme vyrazily na Kostelíček.

Protože v poslední době hodně pršelo, byla cesta plná louží, a tak Zuzka vyhlížela čolky. A našla! Byli tam dva, a pak jsme zjistili, že hned v sousední louži jich je asi deset. Taky jsme byly unešené, že se kolem nich prohání spousta čolčat, a dlouho jsme přemýšlely, jak se řekne mládě od čolka - jestli larva, pulec nebo opravdu jen čolče? Jak jsme později zjistily, je to larva, a jak jsme zjistily ještě později, tak to nebyly larvy čolků, ale pulci skokanů, kteří tvoří oblíbenou součást jídelníčku čolků. Tolik k harmonickému pospolitému životu uvnitř těch velikých louží. Au.

Čolkolov a larvolov, teda, pulcolov

Čolek horský
(iNaturalist)

Skokan štíhlý
(iNaturalist)

Protože jsme chtěly večer péct buřty, nasbíraly jsme pod kopcem dřevo a na Kostelíček ho vláčely, abychom pak nemusely složitě hledat. Moje otep se pořád za něco zachytávala a ten krpál byl hrozně prudký a vůbec to bylo k vzteku, ale jak moc to bylo k vzteku, jsme poznaly, teprve když jsme zaslechly hlasy a zjistily, že nás u převisu předběhli tři kluci.

Prošly jsme si aspoň vyhlídku, než jsme se sbalily a rozhodly odejít hledat jiný převis do skalní oblasti za silnicí pár kilometrů od nás.

Já jim říkala, že tu další trasu nemám v hodinkách. Že nebudu navigovat. Ale když jsme po čtyřech dalších kilometrech zjistily, že jsme odešly o sto osmdesát stupňů jiným směrem, všechny oči se upřely na mě. Ach jo.

Nebylo kam dál jít a nechtěly jsme se zase vracet kolem kluků na Kostelíčku, a tak jsme si vyhlédly hezké místo na bukovém listí ve světlém údolí a postavily Helčinu autoplachtu jako přístřešek, protože mělo v noci pršet, a pak se rozhořel oheň a opečené buřty jsou naprosto báječná věc.

Přístřešek

Večerní oheň

Ráno nepršelo. Mně to přišlo jako přirozené pokračování příjemného pátečního večera, ale holky mě vyvedly z omylu: v noci několikrát pršelo. A štěkali srnci. A vůbec se děla spousta zajímavých věcí. Nojo, já na noc mám špunty do uší.

Nasnídaly jsme se a já bych byla bývala sbalila plachtu ještě předtím, ale dobře, že jsme to neudělaly, protože pak začalo dost pršet, a tak jsme zůstaly ještě chvíli schované, než jsme vyrazily na další cestu.

Ranní spáči

Kolem Kostelíčku. Kluci tam ještě pospávali. A na cestě jsme našly šuriken. Asi lovili ty srnce.

Tentokrát jsme se nenechaly zmást a pokračovaly po cestě, po které jsme měly jít předchozí den, a pokračovaly do skalnaté oblasti, kde jsme chtěly hledat náhradní převis. Asi bychom stejně nepochodily, takže mě nakonec zacházka tolik nemrzela.

Když začalo pršet, vytáhly Zuzka i Helča deštníky. V džungli mi to přijde přirozené, ale na vandru v Čechách to bylo srandovní a zvedalo mi to náladu, kdykoliv jsem zvedla hlavu a zavadila o ně pohledem.

Zeleň a skály

Deštník

Pak ale začalo pršet tak moc, že jsme obsadily první převis, který jsme potkaly, velký tak akorát na našich pár karimatek, a tam si rozložily spacáky a taky Krycí jména a nenechaly se nervovat všemi těmi turisty, kteří procházeli přímo kolem nás a mysleli si, že jsme ještě nevstaly, ačkoliv už bylo skoro poledne. Nakonec nás vyštvala dvojice, která zabydlela jeskyni padesát metrů od nás a která neuměla rozdělat oheň z mokrého dřeva, a tak nás vyudila kouřem.

Mimochodem, Krycí jména jsou skvělá hra. 

Pauza na déšť

Zuzka s Maruškou se odpojily ještě to odpoledne, aby stihly do večera dojet domů.

My s Helčou pokračovaly podle Zuzčiných pokynů k dalšímu převisu.

Tentokrát to nebyly hlasy, co nám zkazilo náladu, ještě než jsme k němu došly, ale pach kouře ve vzduchu. Bylo tam pět kluků. Na Kokořínsku se neobsazené převisy na spaní hledají těžko.

Pokračovaly jsme dál a oblézaly všechny skály, které jsme míjely, jestli tam nenajdeme nějaké místečko tak akorát pro dvě osoby. Všechno marné. (K tomu jsme průběžně kontrolovaly radar, aby nás nedejbože nezaskočila změna počasí ze špatného na hezké.)

Hledání převisů

Nakonec jsme došly na konec cesty ke skalám Sněhurka a sedm trpaslíků, což je hlavně lezecký ráj, a tam jsme si mezi dvěma věžemi postavily plachtu. Bylo to za pět dvanáct, pršet začalo vzápětí. Nasbírané dřevo jsme zašťouchaly pod okraj plachty a já na něj pak mazaně vylila louži, která se na plachtě vytvořila, ale ani tak nám oheň nekouřil ani zdaleka tolik jako té dvojici, která nás vyudila v poledne.

Buřty jsou dobré každý večer

Ráno nepršelo. Opět jsem si myslela, že by bylo snazší nějdřív sbalit plachtu a teprve pak věci pod ní, ale Helča se na to netvářila, a tak když zase začalo pršet, jsme nezmokly.

Když jsme se vracely od Sněhurky na naši cestu, musely jsme projít kolem převisu, kde jsme původně chtěly spát. Kluci se tam ještě váleli.

Další přeháňka nás chytla ve chvíli, kdy jsme procházely kolem posedu. Posed je báječná věc. Může sloužit jako střecha. A je hrozně vtipný, když se pod něj někdo jiný snaží vlézt s rozloženým deštníkem.

Pauza pod střechou

Po tomhle výletu jsem doma musela pořádně umýt tenisky. Až jsem užasla, když jsem zjistila, jak krásně modré umí být.

Chtěla jsem dobrat vodu, a tak jsme si zašly k prameni kousek z cesty. Nejdřív jsme to málem vzdaly, než jsme k němu došly, protože byl v mapě špatně zaznačený. Pak jsme to málem vzdaly, protože to vypadalo, že je zamčený za mříží, zpoza níž vedou trubky. A pak jsme zjistily, že na druhé straně cesty vede z podezdívky kohoutek, a tak jsme s velkou slávou natočily... přesně jeden lok, než voda přestala téct.

Procházely jsme i přes vrchol Nedvězí. Zrovna svítilo slunce a z trávy se odpařovala voda a bylo vedro a vlhko, ale jít se dalo. Zato dolů to byla bahenní skluzavka jaksepatří. (Ale ani se zadkem od bláta mě z autobusu nevykázali.) Výhledy nahoře byly moc pěkné.

Tyhle pěšiny...

Na vrcholu Nedvězí

Sešup dolů
(fotila Helča)

Procházely jsme přes symbolický hřbitov horolezců. Místo bylo pěkné, ale nejvíc se nám na něm líbily všechny ty borůvky, které tam rostly a byly zralé. Jůůů! A protože jsme si na jejich sběr nesundavaly batohy, hezky jsem si přitom zacvičila na své operované koleno.

Cestu jsme zakončily přechodem hezkého hřebene s vyhlídkou jako stvořenou na táboření a taky průchodem přes skalní město a zříceninu hradu Pustý zámek, kde se mi moc líbilo. Prolezly jsme to tam odshora dolů a o to rychleji potom metelily na autobus, aby nám neujel.

Vyhlídka

Hřebenovka

Průchod na zříceninu

Byl to moc pěkný vandr.

Ráno po návratu jsem odjížděla do Jeseníků.