SATRAPIOVÁ, Marjane: Persepolis 2. Praha: BB/art s.r.o., 2007. 176 stran. ISBN 978-80-7381-092-4
Je to komiks. Máte-li někdo averzi, je to vaše chyba, připravíte se kvůli tomu o hodně.
Jedničku jsem nečetla, díly jsou na sebe naštěstí návazné jen volně. Předpokládám, že ten film Persepolis, který mám doma, je podle prvního dílu, takže nakonec o nic nepřijdu :-)
Na obálce zezadu je napsané: PRVNÍ - A HNED NEJLEPŠÍ! - ÍRÁNSKÝ KOMIKS VŠECH DOB!
Nakladatel měl zřejmě víc smyslu pro humor než samotná autorka, přesto se to ke knížce tak nějak hodí. Bylo by trapné takový vtípek napsat na knížku špatnou, ale tahle je vynikající.
Narodila se v roce 1969 v íránském městě Rašt. Vyrůstala za tuhého islámského režimu, který přišel po revoluci, a za dob krvavé války s Irákem. Když jí bylo čtrnáct, rodiče ji poslali studovat na francouzské gymnázium do Vídně. Pak se ještě vrátila do vlasti, ale nakonec zakotvila v Paříži a po studiu výtvarných umění se začala živit ilustrováním dětských knih. Výrazně ji ovlivnilo setkání s Davidem B., autorem Padoucnice, který jí odhalil svět komiksu. Její a jeho komiksový výtvarný projev také jsou dost podobné. Dvoudílná Persepolis Marjane Satrapiovou rázem proslavila a úspěšná byla i komerčně, dokonce vznikl celovečerní kreslený film, který autorka spolurežírovala. Spoustu příznivé kritiky i cen posbíraly i další dva komiksy, které autorka vydala – Výšivky (Broderies, 2003) a Kuře na švestkách (Poulet aux prunes, 2004).
(Záložka o autorce a hrdince příběhu v jedné osobě)
Bohužel to nebyla změna k lepšímu o tolik, jak doufala. Jak popisuje sama: "Jsem nula. V Íránu jsem obyvatelka Západu. Na Západě jsem Íránka. Nemám žádnou totožnost. Už jsem ani nevěděla, proč jsem naživu." Poté, co přestála nejhlubší osobní krizi (+ pár dalších), se dostala na vysokou školu a ještě o něco později se rozhodla odjet z Íránu do Francie na jinou vysokou školu. (Uměleckou, komiks kreslila samozřejmě ona sama.) To knihu uzavírá.
Příběh není patetický, i když by na to měl plné právo. Autorka-hrdinka není oběť, ale revolučně výbojný člověk, který si v mnoha případech sám může za to, co se mu děje.
Jenže celý ten příběh není ani tak o člověku jako o světě.
A i přes to je knížka zábavná a moc pěkná.
Tady je jedna z mnoha perel o tom, jak to v Íránu chodilo (chodí?). I když západní civilizaci dnes poměrně otevřená země, vnitřní pravidla společnost svazují skutečně přísně:
"Pořád jsem trčela před televizí. Dávali japonský seriál Óšin, dívala jsem se na něj pravidelně. Byl to příběh chudé dívky, která přijela za prací do Tokia. Ze začátku poklízela, ale pak se stala kadeřnicí a poznala muže, jehož matka ale nechtěla, aby si ji vzal. O moc později jsem se seznámila s jednou holkou, co dělala v televizi dabing. Řekla mi, že Óšin byla gejša. Protože ale její povolání neodpovídá islámské mravnosti, ředitel programu nařídil, ať z ní udělají kadeřnici. Dalo se to, protože s kolegyněmi gejšami si pořád upravovaly drdůlky."
Docela pěkné statě o knize můžete nalézt v odkazech na stránkách nakladatelství BB/art.
Tady je jedna ukázková kapitola. Je až ke konci knihy a odehrává se v Íránu. Nedá se mluvit o spoileru, protože knížka popisuje život, ne zápletku. Takže se nebojte ;-)
