Šumavskými hvozdy: Sluncem

Slunce, ohrádky na spaní, hvězdy nad hlavou, vedro, bloudění, bolavé nohy, kopce.

Pátek

Ráno jsem se vzbudila několikrát. Nejprve mě ze spaní praštil Lukáš, pak na mě spadl středový klacek a na závěr na mě vítr několikrát shodil hůlku a připlácla se na mě plachta.
Když se probudil i Lukáš (hůlku jsem narovnala jen dvakrát, Lukáš měl trpělivosti víc), prohlásil, že je mezi devátou a jedenáctou, tak jsem vstala a šla vařit... a ono bylo sedm.

Ranní sluníčko na protější mezi

Pojedli jsme, popili a protože akorát pořádně prokouklo slunko, rozhodili jsme věci na uschnutí.
Po přiměřeně příjemné době jsme se sbalili a vyrazili na Březník.
(Jsme si mysleli.)

Modravské tábořiště je umístěné velice, velice malebně

Vyrazili jsme po červené jistojistě na jih, až jsme došli k rozcestníku na Rybárně a tváří v tvář ceduli "Tříjezerní slať - pár km" jsme došli poznání, že nejdeme tak úplně na Březník, protože nejdeme tak úplně na jih.
Jejda.

Oku lahodící symbióza asfaltu a zeleně

Jeden by se hned šel vykoupat... jen tu pokutu kdyby za to nemusel pak platit.

Nicméně cesta podél Vchynického kanálu byla nádherná, takže žádná velká škoda.
Přezula jsem se z rozčvachtaných pohor do sandálů, potom do (mokrých) kraťasů a do světlého (mokrého) trička, ještě později mě vedro dohnalo až do (mokrého) tílka.
Život zkrátka nemá chybu.

Jedno okolí panoramatické

Která asi vede na Březník? 8-)

Na malebné lavičce jsme si uvařili k obědu přebytečnou bramborovou kaši (z rašelinné vody) a já si dosušila spacák ze "ždímatelné" do "citelné vlhko".
Život prostě nemá chybu!

Tříjezerní slať má dohromady asi 50 m chodníčků a tři jezírka zvící velikosti louží. Hloubka vody až 2 m, hloubka rašeliny až 4,5 m.
Přiznávám, že mě to trochu zklamalo.
U zábradlí největšího jezírka se na zlou a nebezpečnou bažinu s respektem dívaly dvě malé holčičky a držely se uctivě daleko, aby tam nespadly.

O to víc mě pobavil Lukáš, když mu zasvítily oči a on sebou plácl na chodníček a začal se ve vodě ráchat s horlivostí zlatokopa, protože tam byly nějaké děsně zajímavé neznámé larvy. V pohledu holčiček se tím proměnil nejmíň v hrdinu s odvahou přemožitele devítihlavého draka.

Chodníček do kleče

Rašelinná louže

Někdo vidí fakt pěkný jezírko, někdo larvy

Vyrazili jsme dál, podél Plavebního kanálu (kde mě dohnaly 15 let staré vzpomínky na léta ve vodáku, bohové, ušetřte mě jich!) až do Srní.
V Srní pojali podivný pocit, že jediným pivem na světě je Gambrinus, a tak jsme obsadili zahrádku se spoustou sluníčka, s kofolou a palačinkami a jestli jsme neumřeli, blažeností hýkáme dodnes.

Kam dál?
Při naší neschopnosti neztratit cestu déle než deset minut byl trochu problém něco naplánovat, ale nakonec jsme se shodli, že bychom mohli dojít na rozhlednu na Poledníku, kde je další bivakkemp a kde by to mohlo být pěkné.

Kousek jsme se vrátili a pak šli po prašných a později po lesních cestách do kopce. Slunko svítilo a pražilo... a bylo tak všelijak jinak pěkně.

Cesta na Poledník

(studijně pojatá cesta:)
Devětsil: čes. avantg. skup., 1920-1930, čl.: A. Čer., J. Fr., J. Havl., A. Hoff.,
K. Pr., J. Seif., I. Suk, L. Süss, V. Št., K. Tei., V. Vanč., K. Van., K. Ves., A. Wach.
Časopisy Revui Devětsilu, Disk, Pásmo.
Potřeba organizovanosti. Pro dělnictvo a široké publikum.

Lesy tu jsou neskutečně pěkné, všechno je porostlé mechem a zelenou trávu a všechno je mokré a nádherně se třpytí.

V šest jsme došli na Poledník a protože rozhledna zavírá ve čtyři, byli jsme tam sami. Rozhledna je taková socio-futu, trochu jako Žižkovská věž, všude kolem jsou dřevěné lavičky a stolky a bivakkemp je hned vedle.

Rozhledna na Poledníku

Tábořiště od výškového patníku

Rozhodili jsme věci na sušení a Lukáš se vydal pro vodu, která nikde v okolí není, a já postavila plachtu a uvařila a voda z lesních stroužek, které se ztrácejí v trávě, má barvu přelouhovaného čaje a malinko se hýbe, což se ve večerním šeru ztrácí, takže to vlastně ničemu nevadí.
4 čínské polívky a 2 ešusy čaje. Obžerství.

Západ slunce jsem sledovala z výškového patníku. V suchém oblečení, v suchých ponožkách a suchých sandálech, s pohledem upřeným do slunce - víc jsem si pro tu chvíli nemohla přát.

Slunko se rozloučilo

Obzor zrůžověl a mraky vytvořily falešné a nesmírně vysoké hory, ve kterých bych v tu ránu chtěla být

Zrůžovělo i celé okolí

Zešeřilo se, ochladilo. Nad západním obzorem jasně vypalovala Večernice a nad hlavami nejspíš Mars.
Zalehli jsme, já ve fůře vlastním tělem usušeného oblečení, do suchého spacáku a bylo mi nádherné teplo. Život je báječný.

Kříž u výškového patníku ve večerní tmě

Venuše nad západním obzorem

Vzbudila jsem se v noci, obloha mi připadala zatažená a všechno mokré... a potom jsem si nasadila svých pět dioptrií a viděla jsem nad sebou tři tisíce hvězd, rozvětvenou Mléčnou dráhu, Delfínka a Měsíc ve čtvrti vrhající stíny, tráva byla pořád mokrá a obloha absolutně fantastická.

Sobota

Slunko mě nekompromisně vzbudilo v sedm. Lukáš ležel pod plachtou ve stínu, che.

Nefér!

Došla jsem se podívat na okruh polomem - je opravdu uzpůsoben turistům, jsou tam chodníčky a vyhlídka a pohled je to sice smutný, ale malebný, dekadentní. Stromy jsou pobité od orkánu Kyrill 2007.

Chodníčky, vyhlídka a spousta popadaných stromů

Spousta. Opravdu spousta.

Zabalili jsme si akorát na desátou, kdy přijela slečna z pokladny rozhledny a kluk z hospody pod rozhlednou. Slečna se zeptala, jak se nám spalo, a na rozhlednu nás pustila zadarmo.

Je vysoká 34 metrů a rozhled z ní je pěkný. Vidět z ní jsou německé Alpy a Šumava, polomy a lesy.
Má tři patra, v první je pokladna a informace, v druhém expozice o jejím původním účelu - stavěná byla jako odposlouchávací stanice - a ve třetím o orkánu Kyrill. Na schodišti je k tomu moc pěkně udělaná expozice o rostlinách a zvířatech v okolí.

Co hrajou dneska?

Orkán není v téhle oblasti nic výjimečného...

Výhled z rozhledny. Kdo najdete Boubín? ;-)

 V restauraci jsme vzali vodu a vyrazili vstříc vedru a rakovině kůže.

Ze značky jsme už sešli jen jednou a ještě jsme si toho všimli brzo.

Po červené na Prášily. Do cesty se nám připletlo Prášilské jezero. U něj byla spousta lidí. Voda byla studená, ale to jezero s ledovými krami v Norsku, kde jsem se koupala, bylo studenější. Tohle je hluboké až patnáct metrů - nevypadá na to.

Prášilské jezero

Společná na závěr výletu

Odtamtud zase dolů, chudáci klouby. Čtyři a půl kilometru od jezera do Prášil se zdály být nekonečné.

Slunko pražilo a potkávali jsme davy, rozhodnutí zakončit vandr už v sobotu považuji doteď za správné.

Nehledě na to, že v neděli bychom těch pět hodin cesty do Prahy rozhodně neseděli.

Tak skončila cesta plná zážitků a sebepřekonání. Vydařená byla stoprocentně!

Příští zastávka: Ladak