Před třiceti dny tu byl počátek - a teď je najednou konec. Již žádné paranoidní ohlížení v tramvajích, konec nepozornosti při volejbale, kdy roztržitě stále sledujete okna, místo abyste hlídali míč. Konec, klid. A žiju.

Zase za rok.

Jak se to vlastně stalo? Před několika lety mě lidi z oddílu lákali, abych šla hrát Mafii. Jenže tehdy to nebylo nic pro mě. Mnoho cizích lidí, nutnost asertivity, možnost trapasů.

Letos se v andorském fóru opět objevila zmínka a ve mně začal hlodat červíček. Jenže - ač to tak nevypadá - se letos snažím být vzorná studentka a tak jsem myšlenku s lítostí zasunula hluboko do nevyplněných přání, že jednou, možná.

No a pak mě na chodbě pajdy zastavila spolužačka, Jitka, a prý že já jsem ten typ, co by ho to mohlo zajímat, a že co říkám na Freezing Prague a na Mafii.

Bylo rozhodnuto.