Čtyřikrát jsem v cíli rozdávala botičky. Myslela jsem si, že by mohlo být fajn si vyzkoušet Prahu-Prčice ujít: opravdu z Prahy, trasu Karla Kulleho, sedmdesátku.
Vyráželo se v pět ráno. Ještě na metru jsem potkala Sithu s Delíkem a Lamberta, z doma jsem jela s bráchou a bratrancem.
Ačkoliv jsem plánovala jít sama, s Lambertem jsme vyrazili spolu, že se kdyžtak rozdělíme, kdyby jeden druhého zdržoval.
Pršelo.
Nejprve jen krápalo, i sundala jsem si mikinu, protože bylo teplo a aspoň mi nezmokne. Potom krápalo víc, potom začala solidní průtrž mračen, juch. S pevným vědomím, že nemocná nebudu, protože nesmím být, jsem si odmítala připustit, že je mi řádská zima, a dupala jsem dál.
Vešli jsme ve šňůře lidí do Průhonického parku, kde rozmoklé cestičky klouzaly, čvachtaly a rozmařile odstřikovaly bláto lidem vstříc, Lambert povídá a povídá (lepší než MP3 :-)), když tu se kolem nás náhle mihne šedivá šmouha. Byl to jen okamžik, vzápětí dotyčný zmizel za horami a údolími, ale v hlavě mi zůstal ten obrázek a já si říkám - šedá Tilak bunda, tmavší membránové kalhoty, oranžovošedé goráčové boty a bágl má pod pláštěnkou tvar ukulelete...
I vyrazila jsem za dotyčným a Lambert za mnou a tak jsme šli ve třech, ještě s Ondrou.
Je pravda, že jsme se ho snažili s Lambertem přesvědčit, že my už rychleji nepůjdeme a ať si to klidně zaběhne sám, že jsem chtěla jen pozdravit, ale nakonec nás Ondra věrně doprovázel až do posledního punktu.
Pršelo. Byla zima.
Lambert přeskakoval hlubokou díru s dobře dvaceti čísly jílové vody a jedna noha mu do ní sklouzla - až na dno. A tak si nabral do první boty.
Boty už všem dávno promokly. Moje super hyper salomonky, které se mi začaly rozpadat už dříve, i Ondrovy extra mega tuty Fuck Face, kterým goráč odešel po prvním roce nošení.
Když nás předbíhali lidi s čistými nohavicemi, jen jsme se přezíravě ploužili dál. Ti z Prahy nešli.
Když nás předbíhali lidi se zablácenými nohavicemi, pokoušeli jsme se zrychlit.
Šli jsme a povídali. Lamberta jsem neviděla od posledních Prčic a z Ondry padaly historky o jeho výletech, na které se vydal sám a nad kterými jsem zůstávala jen tiše zírat.
Průhonický park by jistě býval byl moc krásný a fotogenický, kdyby nelilo. Sundat si batoh z mokrých zad a dát si ho na mokré břicho, abych si vyndala foťák, byla naprostá utopie a jediné, co jsem si přála, bylo teleportovat svoji kšiltovku z báglu na hlavu, aniž bych přitom musela udělat jediný pohyb navíc.
Z parku jsme vyšli do lesa a z lesa do volné, typicky české krajinky, pole, domečky, krávy, sloupy elektrického vedení. Kolem se rozprostíraly lány jarně zeleného osení a mírný větřík, který do nich foukal, jimi moc a moc krásně pohyboval.
Na jedné polňačce se Lambert rozhodl pro rovnost všem a nabral si vodu i do druhé boty. Louže byla mělčí, tak jí tu botu protáhl pořádně a ve finále tam měl vody více než v botě první.
Má školní brašničko...
...s penálkem dřevěným...
...s tebou jsem chodíval...
...zeleným osením.
Louže, louže,
pozor,
bláto klouže!
Asfaltka, na kterou jsme potom vyšli, byla asfaltová.
Tato triviální informace není tak zbytečná, jak by se mohlo zdát. Jen si to zkuste zopakovat: asfaltová. A v mokrých botech.
A asfaltky rozhodně netvořily menšinu cesty, bohužel.
Mácha zřící kraj
Šli jsme a šli, přestávalo pršet a začalo být nesnesitelné vedro, snad dokonce přes deset stupňů. Z oblohy padaly už jen ojedinělé krůpějky a rázem bylo lépe. Jen to mokré oblečení se stále lepilo na tělo, fuj fuj.
Šli jsme a šli, až jsme spatřili v dáli městečko a to městečko byl Týnec, první punkt, 28 km. Bylo půl jedenácté.
Na punktu jsme si nechali dát razítka a já vítězoslavně vytáhla z batohu náhradní ponožky a oněměla, když... ano, promokl mi batoh, i náhradní ponožky byly durch.
Což nebylo fér.
Oblékla jsem si náhradní mokré ponožky a cítila se ukřivděně.
Vyrazili jsme dál na Neveklov.
Tady už lidi prořídli a my se přichytili k sympatické dvojici se psem, který si nás zahrnul do stádečka a hlídal, abychom se nedejbože netrhli.
Opět lesy, pole, krajinky, krása a nádhera.
Oblečení pomalu začínalo schnout.
Ačkoliv jsme byli ještě všichni v pohodě, z cesty si toho už mnoho nepamatuji. Ono mi to všechno nějak splývá...
Další z přezouvacích pauz. Jejich ponožky byly suché. Křivda!
V Neveklově jsme vyfasovali další razítko a protože se roztrhal kousek oblohy a vykouklo sluníčko, rozhodli jsme se setrvat deset, patnáct minut. Rozložili jsme kolem sebe mokré ponožky, popili jsme, pojedli a po příliš krátkých deseti, patnácti minutách jsme vyrazili dál.
Ještě před opuštěním Neveklova jsme stihli zabloudit a dav strhnout s sebou, muhahá!
Autíčko na baterky. S elektromotorem :-)
Neveklov, 2. punkt.
Větráme
Pán ležel, v každé ruce pivo, a nevybitý pes po něm celou dobu skákal. Do cirkusu s ním! :-)
Z totohle úseku si pamatuji už jen málo. Krajina vymizela pryč, bylo odporné slunečné vedro, třikrát fuj. Chci zataženo a deset stupňů!
Po dlouhé době si Lambert sedl na trávu, ať jdeme dál, že bude chviličku odpočívat.
Sedla jsem si taky, že budu chviličku odpočívat, a ať jde Ondra dál.
Ondra prý, co je pát minut proti naší hvězdné společnosti? a sedl si taky.
Přes les a mýtinu,
rychlostí půl metru za hodinu...
Ona osudná pauza. JEDINÁ nepunktová pauza!
Po pár minutách - příliš, příliš krátkých! - jsem se zvedla (kladkostroj je pro příště podmínkou) a pomalu vyrazila. Ondra taky. I Lambert.
Když jsme se ohlédli, Lambert nikde.
Několikrát jsme si říkali, že se nebudeme přizpůsobovat a že roztrhnutí naší trojice je ok. Tak jsme jen chviličku počkali a když nic, šli jsme dál.
Krajinka
O asfaltku a polňačku později volal Lambert, že si rozseděl kotník a nemůže se hnout, že si jde dostopovat domů. Popřál nám hodně štěstí a my jemu.
V tuhle chvíli jsem si ještě myslela, že do Prčic dojdu. Po zavření stanoviště, ale dojdu.
Spousta, veliká spousta odkvetlých pampelišek.
Malou chvíli poté mi na noze praskl puchýř, o kterém jsem do té doby víceméně nevěděla, a bylo po vtákách. Přelepila jsem ho bezpolštářkovou náplastí, dobře mu tak, ale stejně se mi náhle šlo o několik řádů hůř.
Ondra se odehnat nenechal a tak se šoural se mnou.
Nedaleko jsme se rozdělili i s Ondrou.
Až nedaleko Kosové hory se odpojil, že stanoviště zavírá za 20 minut a že se sejdeme na něm.
Šourala jsem se dál, od poslední pauzy s Lambertem jsem už stejně měla na uších MP3 (puchýř mi praskl při písničce Zachovejte paniku!), až mi volá Lambert, že dostopoval do Kosovy hory a je na náměstí a kde jsme my.
O chvíli později volal Ondra, kde se flákám a jestli budu pokračovat do Prčic. To jsem zamítla a on, že jde tedy dál.
V tu chvíli jsem se vynořila ze zatáčky a vidím punkt i s vybíhajícím Ondrou. Trošku hulákání a mohla jsem mu ještě popřát hodně štěstí osobně a vypít kofolu.
Ten bídák zvládl posledních 11 km za hodinu čtyřicet.
Lambert mezitím dopajdal z náměstí k punktu, kde jsem seděla na schodech a neměla v plánu se další milénium pohnout, dali jsme kofolku, podle GPS jiných chodců zjistili, že sem to je z Prahy 60 km, a řešili spojení do Prahy.
"Lamberte, poslední vlak jede za 8 minut a prý je to hned tady, sto metrů..."
"To nestihneme."
"Ech..."
"Nestihneme."
Lambert si vytelefonoval od Pepy příslib, že jestli budeme stopovat ještě v jedenáct večer, kolem budou výt vlci a my si nebudeme umět rozdělat oheň bez sirek, že pro nás přijede, a šli jsme na stop.
(Pepa, náš bývalý oddílový vedoucí, stál i letos v cíli a rozdával botičky. V šest mizel na oslavu narozenin svého svědka, takže bychom ho v Prčicích stejně nepotkali. Vyjednal nám ovšem, že jestli dojdeme do Prčic, můžeme jet organizátorským autobusem. Žel, do Prčic dorazil jen Ondra, který se s organizátory nezná.)
Silnice na Votice je rovná a rychlá. Měli jsme dobré místo, byli jsme vidět z dálky, u křižovatky, takže řidiči zpomalovali, a při zastavení se dalo zajet na odbočku k továrně.
Zastavil nám ani ne po půl hodině pán ve velikém a krásném Mitsubishi. Byl to místní a říkal, že počítal s tím, že tu někoho vezme, když jsou Prčice. Že jinak stopaře nebere a že jsme za poslední dva roky druzí (což je fér, protože on je za poslední dva roky taky druhý, koho jsem si stopla) a to před rokem byli též chodci, kteří končili v Kosově hoře.
Jakožto kovaný místní nám vyjmenoval, odkud bychom se jak mohli dostat dál, a nakonec jsme se shodli, že nás vyhodí v Olbramovicích, kde na nádru staví skoro všechny vlaky a odkud se dostaneme do Prahy nejlíp.
"Vidím, že kulháte, nádraží je sto metrů, dojdete to?"
"No... jo, jasně. Díky."
Z auta jsme oba velmi nedůstojně vypadli, protože mělo až příliš vysoký podvozek, a na nádraží jsme se ploužili dobře čtvrt hodiny.
Na silnici na stop vede cesta kopřivami...
Vláček přijel po půl hodince, přistoupili jsme k Ondrovi, který jím jel z cíle, a jako pravověrné pochodové mrtvoly jsme si tleli až na Smíchov.
Nikdy jsem nešla od vlaku na autobus tak dlouho.
V Modřanech jsem nikdy nepřecházela čtyřproudou silnici tak dlouho. Omlouvá mě, že bylo deset večer, že jsem si počkala, dokud na ní nebyla od obzoru k obzoru žádná auta, a že má podchod schody?
Meditace při čekání na vlak.
Co jen dodat... příští rok se budu v cíli vysmívat všem, kteří se budou ploužit a stěžovat si na puchýře.
Ačkoliv jestli bude hezky... kdo ví.
---
Pochod šlo letos 16 861 lidí. Z Prahy nás vyráželo 401. Nejvíc lidí šlo dětskou, 23 km trasu z Votic (3604 lidí), druhá nejchozenější byla šestadvacetikilometrová trasa z Olbramovic (3076 lidí).
(Použité fotky fotil Ondra a já)