Do Prčic trasou Karla Kulleho

Pochod Praha-Prčice, sedmdesátikilometrová trasa Karla Kulleho, patnáctihodinový limit a výtečná společnost, která z toho udělala nejlepší akci poslední doby. Navíc jsme nasadili originální strategii - na každé kontrole jsme aspoň hodinu seděli, a tak jsme posledních dvacet osm kilometrů více běželi, než šli.

Jé, to to bylo dobré.

Cílová fotka tentokrát opravdu mimořádně kvalitní
 (fotil Tomáš mým velmi zamlženým foťákem)

Na start jsem vyrážela sama a neměla jsem úplně jasno v tom, jak chci celou akci pojmout. Původně, ještě mnohem dříve, jsem si říkala, že by bylo zajímavé zkusit to celé uběhnout, ale po traumatické zkušenosti z maratonu jsem to zamítla. Tak že to aspoň dojdu za nějaký slušný čas, asi. Ono záleží, koho na trati potkám, žejo.

Což bylo dost klíčové.

Ještě před startem si mě odchytila nějaká paní z Národního muzea, že se chystají nějaké oslavy na příští rok, kdy bude prčický padesátý ročník, a protože nejdelší trasu chodí málo holek, tak jestli bych jí v cíli nezavolala, že by mě vyzpovídala ohledně pocitů a tak, a dala mi vizitku. Trochu mě mrzí, že jsem to nakonec nezvládla, protože předpokládám, že v tom hrozném dešti chtěla být většina účastníků co nejdřív pryč, takže moc vysokou úspěšnost neměla.

(Každopádně jsem přemýšlela, že by při padesátém ročníku měl vypomoct s organizací Olaf. Že by se třeba ta nejdelší trasa mohla prodloužit na sto kilometrů, nebo tak nějak, když bude to jubileum... ne?)

Pak jsem zaplatila lidových třicet korun startovného a přidala se k davu, mířícímu na jih. Na nejdelší trasu vyrazilo 507 lidí.

Záhy, asi po čtvrt hodině chůze, byla první - venkovní - kontrola. Marně přemýšlím, k čemu tam byla dobrá, jestli aby lidi nesedli v Praze na vlak a do Týnce nedojeli? (Moc si ale nedovedu představit, kdo by kvůli tomu byl ochotný vstávat před čtvrtou.)

Ohlédnutí na spolupochodníky

 Kontrola na prvním kilometru

O kus dál jsem došla Olafa s Adamem a Hynkem a chvíli jsem pokračovala s nimi. Šli jsme Milíčovským lesem, přes Botič, Průhonickým parkem... a někde dál...

Já mám s Prčicemi ten problém, že mě nebaví. Ta trasa je moc civilizovaná a moc placatá, taky moc málo náročná a krátká, aby mě to uspokojovalo, takže se mi původně vlastně ani moc nechtělo (ale co s víkendem, žejo), ale jak jsem letos potkala tolik známých lidí a kromě úplného začátku jsem pořád s někým šla (popobíhala / posedávala po hospodách - nehodící se škrtněte), tak mě to vlastně strašně bavilo.

Navíc oproti ročníkům 2009 a 2010, tedy mým předchozím pokusům, byla trať upravená tak, že na ní bylo daleko méně asfaltek, což taky udělá hodně.

Každopádně už na prvním úseku před Týncem jsem udělala několikerá zjištění. Například že i na takovouhle akci se vydává spousta lidí v pětiprstech. Když jsem je promáčené viděla na asfaltkách, dobře mi z toho nebylo, ale třeba to není tak hrozné, jak to vypadá? Pak taky že jsou lidi, kteří v davu lidí na sedmdesátikilometrové trase nemají problém kouřit. Že hned po elasťákách jsou nejrozšířenějším úborem džíny. A že když nemám hůlky, hrozně mi natékají ruce. 

První známé tváře - Olaf, Adam a Hynek

Cestou to bylo docela pěkné, ale bez sluníčka to na fotkách nemá šanci vyniknout

No ale samozřejmě taky asfaltové průchody vesnicemi
(fotil Olaf)

Já tam taky byla! :)
(fotil Olaf)

Chtěla jsem dohnat bráchu s bratrancem, kteří vyrazili na svůj každoroční pokus dostat se co nejdál ("hele a už jste to někdy došli?" - "no jasně, když se sečtou všechny ročníky, tak to tu sedmdesátku dá v pohodě"), a tak jsem po chvíli zase zrychlila.

Startovala jsem až z druhého metra, nějak po čtvrt na šest, takže kluci nějaký náskok měli, ale stejně mě překvapovalo, že jsem je ještě nedohnala. Přitom jsem předháněla dost lidí - Olaf si počítal, kolik lidí jsou v mínusu (dvacet, když jsem se odpojila), ale to já teda byla těžce v plusu. No a tak jsem si tam předbíhala skupinku za skupinkou, (pak jsem si teda musela odskočit, takže mě předehnali zpátky a já se zase musela dostat před ně,) kluci pořád nikde, až najednou "tyjo, ségra, ty mě jako předběhneš a ještě děláš, že mě nevidíš?"

Kluci šli pomaleji, než mi bylo příjemné, protože přece jen 74 km s limitem patnácti hodin je rychlost pět kilometrů za hodinu a do toho jsem počítala i s nějakými přestávkami, ale nějakou dobu jsme šli spolu. Bratranec se tempem nakonec i nějak přizpůsobil, ale teda brácha remcal strašně :)

Pak kolem nás ale prošel Petr z TERCu a Peter s Tomášem, a tak jsem si ještě při pomalém tempu chůze snědla housku a nechala příbuzné za sebou, že jako doženu stovkaře, kteří spíš dokončí celou trasu.

Bratranec a brácha a vzadu vykukují Tomáš a Peter

To ale chvíli trvalo.

Nejdřív jsem doběhla Jirku, kterého jsem si naprosto nevšimla, protože si pořídil novou bundu, která je jasně červená, a Jirku jsem ještě nikdy v ničem červeném neviděla. (Přehlídla jsem i spolujdoucí Martu a k tomu teda už nemám ani tu výmluvu.) Řeč došla i na Bánovskou stovku, co je další víkend, a že prý jestli mám odvoz. Má snad místo v autě? Ano... A tři místa? No, ano, zatím jedno místo přislíbil jenom Tomášovi, který probíhal kolem chvíli přede mnou. Takže prima!

Pak jsem ještě maličko popoběhla, Peter s Tomášem nebyli daleko přede mnou.

TERCový Petr to prý vzal během celé, jediné, kdy na chvíli zpomalil do chůze, bylo, když jsem ho viděla já, a to jen aby pozdravil kluky. Taky dobře.

Kluci měli příjemné tempo, vyhovovalo mi úplně akorát. Navíc byl před Týncem kopec dolů a žejo, Prčice nejsou stovka, mají se kopce sbíhat i tady? Tyhle krátké chodecké tratě nějak nemám teoreticky zvládnuté... (Dokonce jsem si sem vzala místo oblíbených elasťáků plátěné kalhoty, abych mezi svátečními turisty nebudila nechtěnou pozornost, což se teda ukázalo být dost zbytečné, protože tahle módní vlna už dorazila evidentně i mezi ně.) No ale teda kluci se z kopce rozběhli, prima, aspoň mě ze sestupu nebudou bolet svaly, seběh je pohodlnější.

Minuli jsme rozcestník, Týnec je šest kilometrů.

Pak kopec skončil a přišla rovinka. Kluci běželi dál.

Safra. Já jako vím, že se na to pivo na kontrole hodně těšili, ale jestli budu běhat i roviny, tak brzo někde umřu! Vždyť jak byl maraton traumatický zážitek, a o kolik kilometrů je tohle delší? Uff... No tak ale neremcám a běžím, žejo, aspoň budu v cíli v limitu - tímhle tempem.

Zpomalili až v Týnci. Uvisela jsem je.

Na kontrolu jsme dorazili v 9:49. Nechali jsme si orazit mapu a vydali se zkoumat, co tu mají. Pivo (a rum) pro kluky měli, libovolné točené nealko pro mě ne. (Prčice teda byly těžkou zkouškou sebeovládání, ale zvládla jsem to!) Nakonec jsem skončila s flaškou ledového čaje, náladu spolehlivě zvedly ty buchty, které tam ve stánku prodávali. Obrovské, domácí, s domácími povidly a úplně neuvěřitelně vynikající. Tomáš jich snědl pět.

Peter se před Prčicemi domlouval s Olafem, že půjdou spolu, a tak jsme čekali, než dorazí, a vyhlíželi jsme jeho a Jirku s Martou z vyhlídky na most, ale kde nic, tu nic. Mně pak začala být zima, a tak jsme se přesunuli dovnitř hospody - a tam Jirka. Ne, vážně, asi nikdo jiný by si nemohl pořídit červenou bundu jako maskování.

Olaf zanedlouho taky dorazil, dal si pivo a krátce po jedenácté jsme vyrazili dál. Zvedli jsme celou hospodu - před námi nešel nikdo, ale když jsme se ohlédli, had byl dlouhý.

Kontrola v Týnci na dohled

Razítko

Tady měli ty buchty!

Která z červených skvrn asi bude Jirka?

 Zase jsme předběhli bráchu s bratrancem, kteří z Týnce odcházeli čtvrt hodiny před námi. 

Světlým bodem na dalších čtrnácti kilometrech, ke kterému jsme všichni vzhlíželi, byl ten stánek u stodoly v Černíkovicích, kde měli mít lívanečky a domácí borůvkovou limonádu (a pivo, na které se těšil Peter). Takže když jsme tam došli a stodola byla zavřená, bylo nám fakt smutno...

Záhy taky volal Olaf, který nám utekl dozadu, že je u stodoly, že nevidí stánek a jestli nesedíme někde jinde, když jsme o tom tak mluvili. Jo, vzalo nás to všechny.

Cestou nás chytla první přeháňka, zatím jenom slabá a krátká.

Kousek před Neveklovem nás dohnali Kristýna a Honza - jak o tom okamžitě referoval na Facebook Olaf: "Na trase Praha Prčice je možné potkat i hvězdy českého Ultra Trailu!" Hvězdy s námi potom šly až do cíle, protože obě léčily různá zranění. Je to jenom sedmdesátka, žejo. Na pohodu. Z Hájů vyráželi o tři hodiny později... na pohodu.

No a Neveklov, další kontrola. Nechali jsme si orazit mapu a vydali se do hospody. Na náměstí tam jsou dvě, před Staropramenem jsme upřednostnili Kozla, akorát tam nějaká skupinka platila, takže jsme se i vešli ke stolu.

Tady naopak měli točenou kofolu i malinovku, zvládla jsem obojí, k tomu česnečku a život byl krásný. Pak dorazil i Olaf a Edith, akorát Jirka s Martou šli do druhé hospody. Olaf jim to tam vyjedl, k česnečce a kynutým knedlíkům ještě ty nápoje, slečno, prosím, ale teda jako zklamal, že jeden knedlík nechal.

Tady jsme si říkali, že ta šipka je úplně jak na Týnišťských Šlápotách, jenom ten most je navíc

Tomáš, Peter a Olaf

  Tuhle fotku mám v obou předchozích reportážích -
 - aneb jedno z mála míst na trase, které jsem poznávala

Kontrola v Neveklově ve 13:27

Oběd během neuspěchané hodinky a čtvrt

No a pak zas dál.

Vyrazili jsme pohromadě, ale brzy jsme se roztrhali. Peter zvolnil a šel s Olafem, naopak Kristýna se rozeběhla a ne a ne zpomalit, až se ji Honza vydal stíhat. Když si pak šel Tomáš odskočit, rozeběhla jsem se taky, že bych je třeba dohnala, kdyby zvolnili (jdou na pohodu, žejo), a i když mě Tomáš zase stáhl, z kopců a po rovinkách jsme popobíhali až do Kosovy hory.

Ono totiž začalo ve tři pršet - to se asi hodí napsat, aby se vysvětlil ten úprk většiny zúčastněných.

(Jo a asi jsme tam zase někde předháněli bráchu a bratrance, ale tentokrát teda už vůbec nevím kde.)

Jak pršelo, začalo to být hrozně zábavné, protože se šlo povětšinou po hliněných cestách, které se ochotně rozmáčely a pod nohama chodců rozblátily. Hrozně dlouho jsem žasla, že mám pocit, že mám suché nohy, přestože jsou moje boty síťované a při pohledu zblízka je vidět skrz, ale při prvním průchodu louží to přešlo. (Doma ve sprše jsem pak na noze objevila veliký prasklý puchýř, který tam dřív skoro určitě nebyl, a dost mě to překvapilo. Neměla by taková záležitost - já nevím - třeba - bolet?)

Na kontrole v Kosově Hoře jsme s Tomášem byli v 17:04. V hospodě jsme dostali razítko a přisedli k Honzovi a Kristýně, kteří už tam chvíli byli. Zůstala jsem tam věrná točené malinovce, i když teda byla hrozně studená a mně byla čím dál větší zima. Zas ale toho je půl litru, a protože v dešti jsem venku téměř nepila, přišlo to vhod.

Po půl hodině do hospody dorazili brácha s bratrancem, to jsem zírala, ti do toho museli šlápnout... Dali si pivo a zase se zvedli, že jdou, aby to stihli. Páni, oni to letos vážně dokončí! Super! Měla jsem z nich fakt radost, a možná trochu i strach, aby nedejbože nebyli v cíli dřív než já, o tom bych slyšela ještě léta.

Pak dorazila Edith, hrozně zmrzlá. Taky Jirka a Marta. Někdy v šest i Peter, že je Olaf pár minut za ním, tak ať počkáme, že pak půjde s námi, ale že dá ještě Olafovi vědět. A pak už jsme teda vyšli, já zůstala nabalená pod bundou i v mikině, ačkoliv jsem věděla, že je to chyba - ale nebylo boha, který by mě donutil ji v hospodě sundat, a pak v dešti při běhu už to nešlo.

Jo, takhle krásně jsme měli

Na silnicích jsme chodili proti proudu

A na hliněných cestách to vypadalo takhle nějak

Neveklovská hospoda s kontrolou

Poslední setkání s kluky
 (fotil Honza bratrancovým mobilem)

Můj foťák mě tam začal solidně nenávidět. Edith zabalenou do termofólie
jsem se tam snažila vyfotit až zhruba dvacet minut poté, co jsem měla
puštěný foťák, aby se odmlžil. Neúspěšně, jak asi laskavý čtenář pozná sám.

No a vyrazili jsme na poslední úsek.

Kristýna se rozeběhla.

To jako moment, tentokrát si je utéct nenechám, hezky je uvisím a budu se pak všude chlubit tím, že jsem do cíle Prčic došla zároveň s hvězdami českého ultratrailu, žejo. Ho ho ho.

(Nebo doběhla, když na to přijde.)

Takže jsem se pověsila za Kristýnu a běžela s ní. Kluci se vykecávali vzadu. Edith a Martu jsme ztratili hned za kontrolou, Jirka zůstal v hospodě s Olafem.

Každopádně teda jak cesta ubíhala, začala jsem mít trochu trauma z toho, že jsme furt ještě nepředběhli bráchu a bratrance. Jako v té hospodě nepůsobili nijak zničeně, ale že by šli tak rychle? To snad ne? Oni vážně budou v cíli dřív než já! Svěřila jsem se se svými obavami ostatním a Peter přišel s tím, že viděl jít kluky na nádraží. A že jeden z nich dost kulhal. A že je i zdravil, ale že se tvářili, jako by tam nebyli. Tak jsem bráchovi psala, že to prasklo, a dostalo se mi odpovědi, že jim to vyšlo luxusně, jestli mě takhle zmátli, že to mám za to, jak jsem si je celý den dobírala. Hej jako, to není pravda, já byla hodná a milá a pozitivní a podporující! Chm. A taky že když už jsou u toho přiznávání, tak teda prozradí, že posledních několik kilometrů do Kosovy Hory jeli autem, aby stihli vlak. ...

Po půl hodince byla tajná kontrola, vůbec jsem tam těm organizátorům nezáviděla. Jako jo, měli sice nějaký přístřešek, ale teda sedět tam kdovíkolik hodin v tom dešti... uf.

Kristýna běží k tajné kontrole

Peter na kontrole

Hvězdy českého ultratrailu :)

Cestou bylo několik stánků s občerstvením, u kterých se Peter snažil dostat na nějaký zaokrouhlený počet panáků rumu - nakonec jich bylo deset. A čtyři piva. Jaktože působil tak střízlivě?

Ten poslední úsek mi přišel sympaticky krátký. Teda vlastně i ten předposlední... Ono tak nějak celé to bylo dost krátké, ale z Kosovy Hory do Prčic to zkrátka bylo nejkratší, tak. Popobíhali jsme celou cestu, většinou po rovinkách a z kopce. A pak i do kopce, ony byly teda mírné a krátké, ale stejně, Kristýna, Honza a Tomáš mi zmizeli vepředu a Peter vzadu, to jsme akorát probíhali neuvěřitelně rozbahněným lesíkem, kde už jsem začala porušovat i předsevzetí, že můžu šlapat do louží a bláta jenom tehdy, nejsou-li tak hluboké, aby mi do boty nateklo horem, protože už to bylo úplně jedno.

Ačkoliv jsem si tím vysloužila spoustu nevrlých pohledů od spolupochodníků, většinou dost opilých, kterým vadilo, že je předbíhám na úzké pěšince, nakonec jsem Kristýnu a kluky dohnala, zrovna totiž šli. Byla jsem dost šťastná, žejo, chtěli jít na pohodu, opakuji: jít, a koneckonců já nejsem běžec, já jsem chodec, ale jak jsem je dotáhla, rozeběhli se znovu. Ale no tak!

Ale to už jsem je uvisela, i když mě to stálo hodně odhodlání. A teda cestou jsem jim vyhrožovala, že na nich na blogu nezůstane nit suchá, jestli nezpomalí, takže prosimvás - jsou hrozní. Tak. Hotovo. (Sliby se mají plnit, žejo.)

Ten konec byl hrozný, nějak mi to po těch sedmdesáti kilometrech neběželo, a hlavně v Prčicích se na náměstí musí do kopce, ale to už by zas bylo hodně potupný, zpomalit tak blízko cíle.

A tak jsme doběhli do cíle. Stánek jsme našli až na druhý pokus, ono bylo za deset minut osm (a oficiální limit je do osmi), takže už to tam organizátoři celé rozebírali, ale dostali jsme botičku a placku za nejdelší trasu a taky Horalku a za deset minut dorazil i Peter, hezky přesně na limit.

Foťák mě nenávidí II.

 Moje nové botky mě pravděpodobně taky nenávidí

O mých citech vůči běžcům těsně před Prčicemi se rozepisovat nebudu

A ano, je to tady! Cíl! A společná fotka s Kristýnou, Honzou a Tomášem!

Pak už následovala jenom veselá cesta na vlak, prý že poslední kyvadlový přípoj jede v osm, to nás trochu znervóznilo, ale v autobusu jsme pak čekali ještě dobu, než pojede, a vlak jel taky až za dlouho, vyjížděl asi až v devět, nebo tak nějak.

Kupé jsme vyzkoušeli dvě, protože v tom prvním byla větší zima, a ostatní šli pak v Praze ještě na pivo.

A to bylo všechno. A bylo to moc fajn.

Záznam z GPS trackeru

,
 Vzdálenost 74,29 km
celkový čas 14 hodin 32 minut
čas pohybu 10 hod 56 minut
průměrná rychlost 5,1 km/h
průměrná rychlost pohybu 6,8 km/h
získaná nadmořská výška 1415 metrů

(Fotky jsem fotila já, pokud u nich není uvedeno jinak.)