V květnu 2009 jsem si na Twitter zaznamenala dost působivý sen: "Dneska se mi poprvé zdálo, jak učím. Šlo by mi to líp, kdyby mi dali rozvrh a mapu školy." Byl to sen prorocký - ve škole beznadějně bloudím a rozvrh budu vytvářet o víkendu.
O tom, jak jsem sehnala práci na Borovici, jsem TADY už psala.
Shánění místa učitelky neproběhlo jinak.
Měla jsem krátce po státnicích z češtiny a krátce před odletem do Kyrgyzstánu, když mi volal Pepa. "Ahoj, nechtěla bys učit?"
Lehce jsem potřásla hlavou, ale ani tak se svět nerozplynul v mlze probouzení. "Cože?"
"Učit. Na Mráčkovce."
"Cože?"
"Martina říkala, že shánějí někoho na září na záskok."
"Což... Aha."
"Takže?"
"No... já nevím."
"Aha, tak se rozmysli a zavolej Martině."
Zavolala jsem Martině - Pepově ženě - a poctivě jsem se vyjádřila, že by mě to hrozně lákalo, ale že se z Kyrgyzstánu vracím až prvního a že stejně budu mít v září ještě obhajobu a zápis a že to by mě tam asi nechtěli, kdybych tak moc chyběla.
Martina zavolala paní zástupkyni pro první stupeň a pak zase mně, že by mě teda jako chtěli.
Potom mi zavolala paní zástupkyně, že by mě fakt jako chtěli.
Po několika dnech úvah jsem zavolala paní zástupkyni já, že se uvidíme druhého září ve škole.
A odletěla jsem na měsíc do Kyrgyzstánu.
Mé 1. září mělo 28 hodin, z nichž jsem byla 24 vzhůru. Nestihla jsem si po příletu ani vybalit, jen jsem padla do postele a usnula.
Další den jsem vstala s mírnou teplotou, prudkou bolestí břicha a průjmem.
Stavila jsem se pro Martinu před domem a schovala se pod její ochranná křídla. Dala mi klíče a ukázala vchod, kterým učitelé chodí. Řekla mi, ať se později stavím na vrátnici pro klíč od šatny, na což jsem zapomněla, takže děti měly celý den nezamčené věci.
Ukázala mi, kde je moje třída, kde je sborovna, zástupkyně a hospodářka. Cestou se mi představila nějaká paní a teprve po chvíli mi docvaklo, že je mi to jméno nějaké povědomé a že to bude asi ředitelka.
Seznámila mě s učitelkami z mého patra, s nimiž jsem si možná i potykala, a s několika dalšími.
Představila mě paní zástupkyni, se kterou jsem si myslím nepotykala. Zavedla mě k paní hospodářce, která mi dala něco vyplnit, nadiktovala, co všechno jí mám do pondělí sehnat a přinést, a zaúkolovala mě, abych si přišla hned po vyučování pro smlouvu. Na to jsem taky zapomněla.
Ukázala mi, co mi Káťa (za kterou supluji) připravila, ukázala mi žákovskou a povinnosti s ní spojené, zavedla mě pro třídnici. Jo, to jsem se zapomněla zeptat, jestli si mám zapisovat docházku, když o tom tak přemýšlím.
Potom odbilo 7:40 a ozval se dětský řev. "Tak se připrav, už je tu máš, bobánky," usmála se Martina a šla dělat čaj.
Bobánků mám ve třídě dvacet, první den jeden z nich chyběl.
Jedna holčička se mě po třetí hodině přišla zeptat, jestli náhodou nejsem z toho domu před Kauflandem, a teprve když mi řekla svoje příjmení, byla jsem schopná se lehce rozvzpomenout, že někoho takového občas potkávám ve výtahu. Její máma je místopředsedkyně v BD, kde je táta předseda, tykají si a občas ji vídám u nás doma.
Holčička pak ještě ukázala na jednoho ze sígrů a prozradila mi, že ten je ze sedmého patra taky od nás.
Jako první věc vůbec si vyrobili kartičky se jmény, protože si za ty tři týdny budu ochotná zapamatovat tak možná pět z nich.
Je hrozně napytel okřikovat běhající nebo rvoucí se děti na chodbě, když neznám jejich jména.
Jedna holčička mi vyrobila přáníčko "pro naší novou paní učitelku", ale je to nepodepsané a já do doby, než si děti sedly do lavic k cedulkám se jmény, samozřejmě zapomněla, která to byla. (Dobře pro ni. Jinak bych si asi neodpustila poznámku, že tam má být krátké i.)
Nejprve jsem zkontrolovala, jestli mají děti podepsané, že ten den končí výuka v 11:40. Neměl to jediný kluk, jehož maminka učí ve škole a hned za mnou zašla, že to syn podepsané nechal doma a že ho trest nemine.
Pak jsem kontrolovala podpis u poučení o úrazech.
Pak jsem rozdala na podepsání dotazník pro rodiče, informaci o odpoledce a ještě asi něco.
Rozdala jsem služby na další týden.
Vybrala jsem formuláře na oběd pro paní hospodářku.
Do žákovské si děti lepily informace o prázdninách a akcích školy. Je s podivem, kolik času zabere takováhle prkotina, když děti nemají nůžky a lepidla a cedulky jsou nakopírované po pěti na jednom listu.
Rozdali jsme si učebnice na matiku a češtinu a čítanky. Děti si je podepsaly. Potom se začaly ptát, kde mají všechny ostatní učebnice. Došla jsem se zeptat o patro níž do jiné pětky, odkud za mnou přišli poslové kvůli učebnicím na angličtinu, které se všechny ocitly u mě ve třídě. Učitelka mi prozradila, že učebnice ještě nedošly.
Učebnice na angličtinu jsem rozdala jen dvěma skupinám ze tří, třetí skupina je dostane až na hodině, protože bude pracovat s jinými.
Pracovní sešity jsem ještě nerozdala, protože jsem se s Káťou potřebovala dohodnout, jakou formou se budou platit. Káťa peníze vybírala na zářiových třídních schůzkách od rodičů, jenže třídní schůzky budou až v říjnu, abych je neměla já, a proto by peníze měly asi přinést děti. Martina mi poradila, ať ty sešity nerozdávám, dokud nebudu mít peníze, protože je jinak nedostanu.
Áďa měla svátek, takže rozdávala bombóny. Taky jsem dostala.
Děti... tyjo, děti fungujou úplně jinak, než jsem si myslela.
Do dneška jsem měla pocit, že hluk ve třídě propuká náhle při silnějším vzruchu. Že vždycky budu vědět - teď moc řvou, teď na ně musím zařvat. Ono je to ve skutečnosti úplně jinak.
Ve třídě existuje konstantní hladina hluku, jen na krátké chvíle vychýlitelná nahoru či dolů. Ve chvílích, kdy se učitel zabývá nějakou činností, se z hladiny hluku vynoří pět silnějších hlasů, jejichž síla pozvolna stoupá. Učitel ovšem nechce přerušit dosavadní činnost ("V té žákovské bys to opravdu neměl mít nalepené vzhůru nohama."), až najednou zjistí, že decibely ve třídě dosáhly kritické úrovně.
Až do dneška jsem si myslela, že mám hlas dost silný na to, abych třídu uřvala. Nemám. (A to ho dokážu zesílit dost.)
Je super, že jsou páťáci už plně soběstační a ochotní mi poradit ve všem, co neznám. Nevím, jestli a jak (a kam) je vodit na obědy, na co se rozdávají služby, jak nadepisovat učebnice, co jim prvního září všechno rozdali k podepsání. Všechno mi řekli.
Ne všichni měli podepsané všechno, co měli mít. Nezapsala jsem si ty, kteří to neměli, abych to zkontrolovala v pondělí. To se mi už nesmí stát, takhle to budu znovu kontrolovat u všech.
Tři hodiny jsme zabili nudnou organizací, ze které mě brněla hlava a děti nudila. Nešlo si přitom udržet klid ve třídě, protože jsem sama pořádně nevěděla, co všechno mám dělat. Něco mi zbylo na pondělí - a to už bych správně měla učit. Je to pitomé i v tom, že jsem se předvedla jako někdo, u koho je možné se bavit. Následující týden musím být ostřejší.
Jsem kvůli tomu dost nesvá. V máločem jsem si v životě doopravdy a naplno věřila - ale když mi někdo říkal, že si mě nedovede jako učitelku představit, s úsměvem jsem odpovídala: "Ze mě bude skvělá učitelka." A myslela jsem to vážně.
Bojím se, že to už nikdy neřeknu; cítím se teď dost mizerně.
Poslední hodinu jsem je nechala hrát městečko Palermo - druhý školní den mají na zábavu nárok a já stejně nevěděla, co s nimi ten den dál. Pak jsem zjistila, že jsme zapomněli nadepsat angličtinu, že jsem jim nezopakovala, co všechno mají přinést v pondělí podepsané a že jsem jim nezopakovala, aby měli pomůcky a sešity. Ach jo. A zapomněla jsem je nechat pozavírat okna, takže jsem to pak dělala sama.
Odvod na oběd byla jedna velká noční můra.
Seřadili se u dveří, vypustila jsem je na chodbu. První se rozeběhli, tak jsem je okřikla, že půjdou za mnou. U schodů jsem si uvědomila, že jsem nezamkla třídu, tak jsem je nechala čekat a doběhla jsem zamknout. Nepamatuju si, že bych jako žák někdy viděla nějakou učitelku běhat...
Na schodech se začali kluci strkat a než jsem stihla otevřít pusu, jeden z nich klopýtl a skutálel se o půlku schodiště níž. Myslela jsem, že dostanu infarkt. Nikdy jsem nechápala, proč učitelky tak vyšilují, když dítě spadne ze židle... no tybrďo, to je tak odporný pocit...
Vstal se smíchem a že mu nic není. Stejně bych měla volat rodičům - a neudělala jsem to. Ze mě bude fakt mizerná učitelka. Příště jim musím zavolat.
V jídelně jsem se zhroutila na parapet vedle Martiny, která tam měla dozor, a potom na židli, když si i ona šla pro oběd. (Já jsem bezobědová a díkybohu za to, celý den jsem se kroutila v křečích.) Přišla nějaká paní, že na mě čekala. Vůbec jsem neměla pocit, že bych ji už někdy viděla. "Říkala jsem vám přece, ať si přijdete pro tu smlouvu hned po vyučování." Jo aha, hospodářka. Dívala se na mě s pochopením - stejně tak všichni ostatní učitelé.
Než dojedla, jsem čekala s Martinou a dalšími dvěma kolegyněmi v nějakém kabinetu s hrnkem kafe v ruce, odkud jsem pak cestou k hospodářce lehce zabloudila. Kolem vrátnice jsem prošla čtyřikrát, paní se na mě dívala s pochopením.
Na chodbě jsem pak potkala zástupkyni, kterou jsem hned zmermomocnila, aby si zapsala, že na úterý za sebe potřebuju suplování, protože budu obhajovat BP. Nechala si nadiktovat konkrétní vyučovací hodiny. Jen díky tomu jsem zjistila, že neučím jen informatiku a angličtinu. Ostatní předvyplněné předměty mám v rozvrhu proto, že je k nim potřeba tělocvična a ateliér. Aha.
Vrátila jsem se do třídy a nabrala si učebnice ze čtyřky, abych přes víkend připravila opakování na pondělí. Ve chvílích, kdy mě nebude bavit připravovat obhajobu.
Doma jsem se zhroutila do postele a s platíčkem No-Spa proti neustávající bolesti břicha a s teploměrem jako záminkou deseti minut klidu jsem zjistila, že mi teplota poměrně rychle stoupá. Vzala jsem si Paralen a hodinu si v posteli četla svoji bakalářku. Pak jsem vyrazila na poštu pro výpis z trestního rejstříku, na metro pro kupón do tramvajenky, do knihovny pro osm knih na obhajobu a do copycentra kvůli kopii maturitního vysvědčení. (Dvanáctá platová třída. Protože jsem nastoupila druhého a bakalář budu až šestého, nebo pár dní poté, až mi vyhotoví diplom.) Cestou jsem si nakoupila Colu, abych nemusela pít k suchým rohlíkům jenom hořký černý čaj.
Lidi, v tom Kyrgyzstánu byl takový klid...
