Učitelé často přetahují hodinu do přestávky, a proto jsem jako dítě získala pocit, že se vlastně na přestávky netěší. Ale těší! A jak! Stejně tak zbožňují své volné hodiny, konec vyučování a především víkendy.
Ty obzvlášť - při nich si totiž odpočine nejen učitel, ale i jeho smečka, která se vrací klidná a v rámci možností soustředěná.
"Paní učitelko, vy jste si na mě zasedla!" nařkl mě v pátek Tomáš. Vážně jsem se nad tím zamyslela.
Poslední hodinu jsem na něj většinu času křičela. Mám ho v plánu vyzkoušet z vyjmenovaných slov po v, která jsou nejobtížnější, jen co přestane chybět. Ze třídy ho mám skutečně ráda nejméně.
Jenže co když v pátek poslední dvě vyučovací hodiny na svém místě postával nebo chodil po třídě, o hodině si pískal a neprojevoval nejmenší zájem o učivo ani po napomenutí?
"Tomáši, když neumíš vyjmenovaná slova, tak je aspoň poslouchej, když je říká Majda, aby sis je zapamatoval!"
Bez efektu.
"Tak nám to, Tomáši, zopakuj. Teď jsi je slyšel od Majdy."
"Vy, výt... vysoký... já nevim, pani učitelko."
"Majdo, můžeš je prosím ještě jednou zopakovat? Tomáši, dávej pozor, pak nám je zopakuješ."
Majda povídá, Tomáš imituje chrápání.
"Tomáši?"
Ticho.
"Tomáši, zopakuj je, prosím."
"Já nevim."
Áááá!
Pátek je skutečně hrozný, a to mám jenom čtyři hodiny a z nich je jednou hodinou čtení. Oč horší je čtvrtek, kdy učím hodin pět a v nich je zahrnuta i mnou nenáviděná vlastivěda, pracovní činnosti a tělocvik.
Tělocvik! Ááááá!
Čtyři se tam rozbrečely!
Ona mi Káťa říkala něco o těláku, ale já to zapomněla... no, po prvním tělocviku jsem si vzpomněla. Říkala mi, že Sváťu nechává většinou sedět v nějaké třídě, zatímco jde se zbytkem cvičit, protože se z něj o těláku stává divá bestie, která je schopná pozabíjet zbytek třídy pro svoje vítězství.
Ten kluk, který dneska došel Hance při obědě pro nůž, který je sice zlobivý, ale zábavný i z pohledu učitele, který se po napomenutí uklidní a který bez odmlouvání plní své tresty... skutečně je to on?
Nechala jsem je při prvním tělocviku hrát vybiku. Co si pamatuju, všichni jsme ji jako žáci milovali. I já, která jsem vždycky zůstala stát mezi posledními nevybranými. Když si u nás chtěla učitelka šplhnout, nechala nás hrát vybiku.
Hehe.
První se rozbrečela Hugi, myslím. Dostala pecku do ruky. Další dostala - omylem - ránu do hlavy, další nevímkam a Míša schytala na závěr do zad takovou šlupku, že bych se snad rozbrečela i já. Pak holky svorně prohlásily, že s kluky už nehrají.
Než jsem odsouhlasila, že dál hrát nebudeme, stihl ještě Sváťa a Vojta holkám nadávat do krav a vyhrožovat ranami do obličeje.
Kluky jsem rozzuřeně seřvala, že to si teda o mé hodině dovolovat nebudou, a nechala jsem nanosit žíněnky pod lana a tyče. Začaly nosit holky, zatímco si kluci došli lehnout na matrace. Takže jsem na ně řvala znova. Oni si stěžovali, že pořád dělají všechno. Zase jsem řvala.
Tak vytočená jako ve čtvrtek jsem nebyla už od doby, co se brácha odstěhoval ze společného pokoje a konečně mezi námi nastal smír.
Jinak mám ale ve třídě samá hodňátka. Martina mi to tvrdila, už když mi místo nabízela, a vcelku jsem s to jí dát za pravdu - je to nejlepší třída na prvním stupni. (Ale musím uznat, že mě to zároveň poněkud děsí.)
Holky jsou suprové. Většina z nich dává při hodinách pozor a zbytek aspoň nevyrušuje. Je jich jedenáct.
Kluků mám devět a o nedá se o nich říct nic hromadně. Vláďa a Žeňa se moc nechytají s učením - Vláďa opakoval dvojku a Žeňa je Ukrajinec, jehož mateřštinou není čeština. Tomáš přišel letos z nápravné třídy či co. Je tam ale nesmírně zábavná čtyřka dvojčata-Sváťa-Vojta, kteří sedí pohromadě a mně se je nechce rozsazovat, protože mě jejich vtípky baví. Jenže ruší celou třídu, achjo.
Jo, to musím zmínit - nejvíc populární je teď ve třídě Macarena. Při pozdravu ve stoje ji vždycky tancuje Vojta, když si myslí, že ho nevidím, protože koukám na Žeňu, který ještě loví sešity z lavice. Občas se k němu přidá někdo další. Když jsem o hudebce pouštěla skladby různých hudebních žánrů (já s nimi opravdu nemůžu zpívat), dovolila jsem u toho klukům tancovat, když budou potichu - a byla prča sledovat Macarenu při Malé noční hudbě a What a Wonderful World. Tancují ji cestou na oběd, o přestávkách (když zrovna nemastí karty), pořád.
Trochu s nimi bojuji cestou na oběd. Měli bychom chodit pohromadě, abychom se nezamíchali mezi ostatní žáky, kteří nám na schodech dávají přednost. Jenže jak už to při chůzi ve skupinách bývá, mohou jít ti vepředu sebepomaleji a stejně se zadek courá kdesi daleko za námi. Naopak po schodech od šaten do jídelny běhají všichni, ačkoliv na ně křičím znovu a znovu, že se po schodech neběhá. Neběhají ti, kteří si myslí, že na ně nevidím... ach jo.
Dozory v jídelně mám v pondělí. Nejde mi do hlavy, jaktože se tam neozývá třesk rozbíjeného nádobí, když tam děti s tácy vůbec nekoukají kolem sebe a vzájemně se vyhýbají na poslední chvíli.
V pátek jsem na sebe byla patřičně hrdá. Dovedla jsem děti k jídelně (tj. děti mě dovedly k jídelně), kde byla velká fronta. Zůstala jsem tam proto ještě chvíli stát, protože na chodbě jiný učitel nebyl a mezi dětmi se děly hrozné věci. Po chvíli za mnou přišla některá z holek: "Paní učitelko, Vojta už šel dovnitř!"
Tak jsem šla dovnitř a mezi těmi desítkami dětí ve frontě jsem hledala toho svého. Nejprve mi klidně opětoval pohled, až jsem znejistěla, jestli je to opravdu on. Když jsem se raději ještě jednou rozhlédla kolem, pokusil se zasunout za kamaráda. "Co tady děláš?" zeptala jsem se ho.
"Já... jsem tady s ním..."
"Švihej ke třídě."
"Tak jo," uznal svoji porážku.
Je to neuvěřitelné, ale děti si už pamatuju. Já, která po semestru bez absence nevím, jak vypadá zkoušející, ke kterému mám jít s indexem pro zápočet! Mám problém při tělocviku, kdy nesedí na svých místech, ale ve třídě si jsem díky kombinaci místa a tváře jistá každým z nich. Sláva!
(Dneska se mě jedna z blondýnek cestou do jídelny zeptala, jestli si pamatuju, jak se jmenuje. Blondýnek tam mám spoustu a pletou se mi, ale vylučovací metodou jsem došla ke jménu Terka a trefila jsem se.)
V jídelně jsem dneska potkala paní zástupkyni. Zajímala se, jak to jde, a s úsměvem prohodila, že jsou se mnou děti očividně spokojené, protože se ještě nikdo neozývá. Aspoň že tak.
Původně jsem chtěla psát především o sobě jako učitelce.
(Včera jsme se o tom totiž bavily se Sargo, že musí být pro rodiče trochu horor, že jeho dítě dostane před přijímačkami na gympl na takovou dobu mladou a nezaučenou učitelku bez titulu, co o učivu nic neví... Ačkoliv - upřímně - z těch dětí se sotva které bude pokoušet na gympl dostat a pokud přece, tak bez úspěchu.)
Jenže mi nějak nezbývají síly a do zítřka musím vymyslet, co dělat o tělocviku... Káťa mi poradila, ať při první nekázni jdeme zpátky do třídy a píšeme diktát. Hm... :)
Ale ještě napíšu, učení je absolutní studnice zážitků. Bohužel se mi pořád chce spát, na nic nemám čas a k přepisování deníku z Kyrgyzstánu se nedostanu dřív, než se vrátí Káťa a já přestanu učit.