Další nedokončený dálkový pochod, ušli jsme 75 km ze sta. Ani tak nevadilo těch deset hodin deště a tři stupně nad nulou, jako spíš úvodních 45 kilometrů po asfaltu.
Stejně jako o Žďáreckých 8istovkách, i o tomhle pochodu jsem se dozvěděla z tiskové zprávy, která mi přišla k uveřejnění na Borovici. 8istovky byly skvělé, a tak jsme se bez podrobnějšího zkoumání trasy přihlásili i sem. Kdo mohl tušit, že zrovna tahle akce naplní motto 5BV, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl silný?
Stovkařů bylo přihlášených myslím osm, přičemž jeden odstoupil z rodinných důvodů. Nedokončila jich čtvrtina - my dva :)
Startovali jsme pár minut po osmé z Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě. Ještě před startem nám byla podrobně vysvětlena trať, mimochodem moc pěkně udělaná - nejprve se došlo na ústředí do Krátké, kde byla neustále připravená bramboračka a ovesná kaše a organizátoři ochotní vysvětlit další úseky trasy, a odtud se dělaly tři pětadvacetikilometrové okruhy a na závěr se šlo zpátky do cíle do Horáckého muzea. Bylo skvělé, že si šlo na základně při každém průchodu něco nechat nebo vzít, podle toho, co člověk zrovna potřeboval s sebou. Já třeba s takhle prázdným batohem ještě nikdy nešla.
Ještě před začátkem nás zarazilo, že podle předpovědi má celou dobu pršet a být na nule. (Ba ne, byly tři nad nulou, ve dne ještě o pár stupňů tepleji.) Nevím, na jakou předpověď jsem to koukala já, ale podle ní mělo být 12 °C...
Úvodní vysvětlení trasy před ručně kreslenou mapou
START: 12,5 km
Nové Město na Moravě – Medlov – Kadov – Krátká
Z Nového Města se šlo do Krátké převážně po silnici, jen kousek byl po polňačce. Tou dobou bylo ještě teplo na tričko a pršelo jen lehce. Startovní pole se trhalo pomalu a navíc byl na startu jenom jeden běžec, což je docela rarita. Tenhle úsek mi přišel krátký a díkybohu za to, jinak nevím, jak dlouho bych se ho odhodlávala jít na zpáteční cestě.
V Krátké jsme se neobčerstvovali, já jen odhodila hůlky, protože následující okruh měl být celý po asfaltu, a vyrazili jsme dál.
Stanoviště v Krátké
1. OKRUH: 25 km
Krátká – Samotín – Blatky – Brušovec – Milovy – Krátká
Cestu do Samotína jsme znali ze Žďáreckých 8istovek, je to poměrně krátký úsek po asfaltu. Dál nás vedly zelené šipky na silnici, kterými organizátoři svědomitě značili na nejasných místech trasu. (Ačkoliv mapu jsme využili nejednou.)
Pořádně se rozpršelo záhy. Zahalila jsem se od hlavy ke kotníkům a zápěstím do Gore-texu a bylo mi hej, jen ruce v promáčených rukavicích zábly, naštěstí jsem nemusela využívat hůlky, takže to nevadilo. Boty vydržely suché první čtyři hodiny, tedy mnohem déle, než jsem čekala. Šlo se celou dobu lesem, a protože dost foukalo a byly tři stupně, bylo příjemné, že to v lese takřka nebylo znát. Jirka měl sice nepromokavou bundu, ale kalhoty měl promočené do poslední nitě celou noc.
Fascinují mě zavedení dálkaři, kteří nepoužívají nepromokavé oblečení a nevadí jim, když zmoknou. Tak jasně, chodí rychle, takže je jim teplo. Na druhou stranu, mně byla zima i v suché flísovce a bundě a to jsme zpočátku taky šli 6 km/h.
První kontrola byla až na Brušovci. Zrovna silně pršelo, takže bylo cvakání itineráře zápasem o čas, abychom mohli v cíli předložit něco víc než mokré cáry.
"Jirko, ne tak rychle, zapózuj mi na fotku! Prosím!"
A dál.
Byli jsme oba ospalí, nějak nám předem nebylo dáno spát tolik, kolik by bylo třeba, takže už první noc byla plná mikrospánků při chůzi, zívání a zavřených očí a snahy nesejít do příkopu. (A černých stínů před očima a tiků v bulvě. Ptala jsem se Jirky, stíny prý zná, ale obraz se mu ze strany na stranu neklepe. Mně jo. Je to zvláštní.)
Další dvě kontroly už byly blíže sebe, jedna nad Křižánkami a druhá v Milovech. Na té už jsem ani nefotila, protože mi promoklo pouzdro od foťáku (v kapse skvělé Tilak Stormky, ach jo), takže jsem raději uklidila foťák do batohu, bezpečně vystlaného nepromokavým vakem.
Pak už zase do Samotína a zpátky do Krátké na teplou bramboračku. Topení tam hřálo a dalo se na něm sedět, takže jsme se tam zdrželi lehce přes půl hodiny, za tu dobu došel i Olaf, který jediný šel za námi (nicméně jen noční padesátku, takže dál už jsme šli na chvostu sami). Překvapilo mě, co se mnou těch dosavadních 37 km po asfaltu udělalo. Bolely mě svaly, které mě dříve nikdy nebolely, a hlavně mě bolela chodidla (násobně) víc, než po celé ušlé vzdálenosti Jarního Šluknovska. Nějak se ta představa dokončeného závodu začala rozpadat už v téhle chvíli...
Kontrola Nad Křižánkami
2. OKRUH: 25 km
Krátká – Sněžné – Líšná – Javorek – Prosíčka – Jimramov – Štarkov – Bohdalec – Odranec – Kuklík – Krátká
Z Krátké jsme vyráželi až před pátou ráno, takže se rozednilo záhy. Nedlouho po rozednění konečně přestalo pršet.
Okruh začínal chůzí po silnici do Sněžného a pokračoval po cyklostezce a přes Javorek do Jimramova. V Líšné nás předbíhal běžec, který startoval až v půl dvanácté večer. Všude bylo plno žížal a rozjetých žab.
V Javorku jsme konečně slezli z asfaltu a pustili se směrem k Prosičce, kde měla být kontrola. Šlo se částečně po loukách a částečně lesem a já už od Krátké pořád toužila po nějakém dokopci, protože mi byla hrozná zima. Ten nás čekal až na Prosičce.
Z Javorku
Kousek před Prosičkou
Kontrola na Prosičce nebyla. Podle údajů od závodníků ji někdo musel ukrást mezi půl pátou a sedmou ranní... A my se skutečně dívali kolem, jestli není jen někam odvátá větrem nebo pohozená, a nebyla. Zloději jsou mnohem větší dobrodruzi, než by se mohlo zdát, asi.
Vylezli jsme i na skalní vyhlídku, byť ne až ke kříži, protože mokrá skála klouzala, a vyfotili společnou vrcholovku a panorama okolní přírody, a vyrazili dál. Jestli k něčemu byla ta zima dobrá, tak k tomu, aby během cesty nebyly zbytečné prostoje. Na tomhle pochodu jsme dělali pauzy pouze v Krátké a nikde jinde.
Společná vrcholovka
A ty výhledy ze skály!
Pod vyhlídkou
Jimramov byl už jen necelé dva kilometry z kopce. Tam kontrola visela na rozcestníku na konci města bez újmy.
Dál jsme pokračovali po cyklostezce a zároveň červené značce na rozcestí Na Louži, kde se cyklostezka a červená dělily. Zatímco cyklostezka vedla na sever do Javorku, červená, po které jsme měli jít, vedla na jih do Nového Jimramova. My tohle rozcestí vůbec nezaregistrovali, a že jsme někde špatně, jsme si uvědomili až v Javorku na místě, kde jsme byli o několik hodin dříve. Naštěstí zacházka ničemu nevadila, protože další kontrola byla až na Štarkově a kilometrově to na něj vyšlo stejně oběma cestami.
Lukami
Kontrola v Novém Jimramově
Okna cestou
V Javorku jsme si alespoň zašli do otevřených potravin, protože jsme oba měli hlad, ale ne chuť na tyčinky, které jsme měli s sebou. Uvnitř byla lavička se stolkem, kde nás paní nechala sníst, co jsme si koupili, a bylo tam ách krásné teplo.
Štarkov je moc pěkná zřícenina. A veliká. Kdybych to tam neznala z jarních zřícenin 2011, asi by mě mrzelo, že si ji celou neprojdu, (což bych si neprošla, kilometry v nohou už byly cítit dost), protože je vážně krásná.
Kontrola na Štarkově
Podél zříceniny
Dál se pokračovalo po modré na jih na Odranec. Nejprve z kopce, a to s výhledem na vrch Bohdalec, na který jsme lezli vzápětí. Cesta šla nekompromisně přímo nahoru, žádné klikacení, a tou dobou už nebyla ani taková zima, zato sil ubývalo. Ale každou cestu mimo asfalt jsme velebili, takže v pořádku.
Z Odrance už na Kuklík, Vříšť a k odbočce do pole, kde nás měly fáborky provést až do Krátké. Což udělaly, ale skrze tisíce louží, jaké jen v polích mohou být.
Jarní les
Kontrola na Bohdalci
Odbočka do polí
Bláto
Do Krátké jsme dorazili úplně zničení v jednu odpoledne, tenhle okruh nám trval osm hodin, v nohou jsme v tu chvíli měli 62 oficiálních kilometrů (podle GPS o pět více). A co dál?
Možnosti byly dvě: vydat se na poslední pětadvacetikilometrový okruh, nechat si přivézt věci do Krátké a bez posledních dvanácti kilometrů tam po okruhu přespat, nebo okruh vynechat a dojít už jen těch dvanáct kilometrů do cíle a vlakem v sedm se vydat do Prahy.
Poslední okruh měl být nejhezčí, vedl po žďárecké magistrále, na druhou stranu vedl místy, která jsme už znali. Proti bylo hned několik věcí. Myslím, že pro mě rozhodující bylo, že Jirka zmínil, že ho noha začíná bolet na stejném místě, jako ho bolela, když si na 5BV pořídil únavovou zlomeninu. Kromě toho jsme byli oba hin, a i když byla chodidla bez puchýřů, bolela velmi, a já navíc měla sedřenou zadní část levé nohy od mokré ponožky a pálilo to jako tisíc čertů. A kromě toho - probudit se v neděli ráno už doma znělo v ten okamžik jako něco neskutečně nádherného. No a poslední bod - kdo ví, jestli bychom ten poslední okruh vůbec stihli do půlnoci, kdy byl daný časový limit.
Zatímco jsme se rozhodovali, přicházeli lidi z třetího okruhu. Jak to dělají?
Stanoviště v Krátké
Po šedesáti dvou kilometrech
CÍL: 12,5 km
Krátká - Pasecká skála – Studnice - Nové Město na Moravě
Rozhodli jsme se jít do cíle a dobře, že tak. Těch 12 km bylo nekonečných.
Cesta vedla naštěstí jinudy, než když jsme tudy šli poprvé, a asfaltu tam nebylo tolik, sotva polovina cesty. Šli jsme přes Paseckou skálu, kam se šlo příjemným terénem (rozbahněnou cestou, případně lesem, pro nohy slast), a dál přes Studnice na Maršovice a Nové Město.
Cesta na Paseckou skálu
Pasecká skála
K16... jenže K11 až K15 nám chybí
Cesta lukami před Maršovicemi byla nekonečná. Pár posledních kilometrů se v mapě zdá vždycky krátkých, ale ve skutečnosti to jsou třeba ještě hodiny chůze...
Průchod Novým Městem už vůbec nebyl tak krátký jako prve.
Cíl. Došli jsme v 17:20, šli jsme 21 hodin a 9 minut. Dostali jsme diplomy, památeční placky a Tatranky. (Ty staré, resp. ve starém, průhledném obalu. Ty narozdíl od těch nových jím!)
Konečně Nové Město
Konečně cíl!
Co říci závěrem...
Nebýt těch úvodních 37 km po asfaltu, užila bych si to mnohem víc. Rozhodně jsem se tím poučila, doteď jsem netušila, co to se mnou udělá. Nejde jen o chodidla, bolely mě z toho i kotníky a dosud netušené svaly.
Poprvé jsem ušla 80 km bez hůlek. Navíc jsem tuším vypila zhruba litr vody a snědla za celou dobu 1844 kcal, zatímco chůzí jsem spálila zhruba 3200 kcal.
Podle GPS jsme ušli 81,8 km za 17:37 čistého chodeckého času. Průměrná rychlost 3,8 km/h. Nevím přesně, jak si to ta GPSka představuje, ale prý jsme nastoupali 2122 m a sestoupali 1647 m, a to i přesto, že byl výchozí a cílový bod identický.
Moc se mi líbila koncepce závodu. To, že se dělaly jednotlivé okruhy kolem Krátké, mi připadá jako bezvadný nápad a z hlediska závodníka jde o úžasnou morální vzpruhu. Navíc bylo báječné zázemí, to se na masovějších akcích nezažije.
V čem se mi víc líbí masovější akce (dobře, myslím tím 5BV), je, že tam se počítá s tím, že většina lidí nedojde do cíle. Tady se počítá s tím, že dojdou všichni, a já si pak připadám jako hrozné máslo.
Moc se těším na další ročník 8istovek, ale sem už asi nepojedu. Trasa se nemění a ten asfalt mě ničí. Běžci nicméně musí plesat, protože terén je tu vážně jednoduchý.
Itinerář
PS: Hospoda Stará lyže (v Novém Městě) získává šest hvězdiček z pěti. Před startem jsme si tam dávali pečená vepřová žebra (250 g za 89 Kč) a byla TAK vynikající! Přišlo mi hrozně smutné, že jsem nedokázala svoji porci dojíst. Mňam.