Účast letošních jarních zřícenin byla rekordní - na vandr se nás sešlo osmnáct. Prošli jsme se Žďárskými vrchy a prospali se na Štarkově a pod Lisovskou skálou.
Já a Jirka, Bětka a Jakub, Lukáš a Eliška, Zuzka, Ondra, Zdíša, Michal, Irena, máma, Alfík, Viktor, Goofy, Proso, Honza, Filip.
Komorní sestava
Už samotný páteční odjezd byl zážitkem, nejvíc pro Alfíka, kterého - snad vůbec poprvé - někdo trumfl v pozdním příchodu. Alfík dorazil dvě minuty před odjezdem autobusu, Zdíša minutu po něm. To už chce pořádnou kuráž.
Vystoupili jsme v Novém Jimramově, kde se k nám připojil Proso, a už při světle čelovek jsme vyrazili na zříceninu hradu Štarkov. Byl to kousíček cesty, ačkoliv zpětně nahlíženo bych ten kousíček cesty trošínku do kopce opravdu nechtěla jít s Ondrovým nebo Viktorovým batohem.
Nevím, kolik s sebou měl Viktor piva, ale součet všech tekutin v batohu mu vyšel na deset litrů. Ještě lepší obsah měl ale Ondra, který byl před odjezdem natolik unavený a nevrlý, až si musel spravit náladu koupením pětilitrového demižónku medoviny. Goofy se neklasifikoval mezi nákladní soumary a tak si pro štěstí vzal pouze dvě láhve vína a vinnou skleničku.
Goofy u ohně
Štarkov je nádherná a velmi rozlehlá zřícenina. Počátky hradu sahají do 14. století, avšak již od konce 15. století je pustý. Do současnosti se dochovaly pozůstatky hradebních zdí i dalších staveb, je zde patrná prohlubeň po hradním příkopu, na nádvoří můžeme najít pozůstatky cisterny. Zřícenina je volně přístupná a je chráněna jako kulturní památka České republiky.
Ležení jsme rozbili u skály kousek od zříceniny. Brzy do noci zaplál oheň a rozezněly se tóny kytary, ukulele a hřebenu, pánové bez vkusu chlemtali pivo a dívky a pánové s vkusem chlemtali medovinu a bylo nám hej.
Převis vedle ohniště zůstal překvapivě neobsazený, tak jsme ho jako jedni z posledních vytrvalců zalehli s Jirkou my. Nad námi svítily hvězdy i měsíc, zběsilá sova houkala o sto šest a ráno nás vzbudil ještě zběsilejší datel.
Ohňová
Po ránu
Odchod byl stanovený na půl jedenáctou.
Ráno bylo krásně a snídaně ve dvou na opuštěné zřícenině má něco do sebe. Většina lidí se po zřícenině rozprchla ještě při odchodu, největší senzací se ale místo historického skvostu stala Zuzka (bioložka) lovící parazity ze zelených louží plných slizu sítkem na čaj.
Část zříceniny
Další část
Brána
Parazit
Cesta nás vedla přes Jimramovské paseky zalité sluncem na Buchtův kopec se základnou pro výzkum UFO (nebo tak něčím, podle tvaru budovy a lapače kosmických talířů). Tam jsme se sešli s Eliškou a Lukášem, kteří byli o den dřív na konzertu Rogera Waterse (nezávidím, nezávidím, nezávidím...), a taky jsem konečně měla možnost svést s někým pořádnou sněhovou bitvu - Ondra se uvolil. Vyšla jsem úplně nejvíc nejporaženěji, přesto s úsměvem na líci.
Jimramovské paseky, místo, které největším optimistům
dovolilo užít si svých třicet minut slávy s kraťasy
Eliška s Lukášem byli večer předtím u známých na Marsu,
proto se s námi sešli až na kosmické základně na Buchtově kopci
Do Sněžné, ve které nám byla slíbena hospoda, už to byl jen kousek z kopce. Ale ouvejs - v hospodách nevařili. S ďábelským úsměvem na tvářích jsme tedy vtrhli do místní cukrárny, kterou jsme za zvuků kytary vyplenili. Nejdéle se bránil Ondrův Velký Ježek, který svůj boj definitivně prohrál večer u ohně.
Ježek (délka cca 20 cm) za lidových 36 Kč
Frakce pivo-utopenci svádí za zvuků hudby nelítostný boj s frakcí káva-dortíček
Dočista zničení z náročného oběda jsme popošli o kilometr nebo dva dál, kde stojí hospoda Jezdecký klub, kde rozhodně vařili. S úlevou jsme svá zmožená těla naskládali na lavičky a nechali se hýčkat dobrotami, které měli. Část lidí odešla k ohradám s koňmi a prasaty. Fotek je odtama dost, ale jestli chcete vidět na fotce koně nebo prase, použijte Google Image.
Oslíka vám sem dám, tak budu hodná
A Prosa na koni taky
Jen neradi jsme se zvedali, abychom se přesunuli o kus dál k Drátenické skále. Ta byla obsypaná lezci a zatímco Michal lovil kešku, někteří tolik pohybu nevydrželi a padli tam, kde zrovna stáli.
Proso
Na Malinské skále byl moc pěkný výhled do kraje, pro rodiny s malými dětmi ovšem výstup velmi nedoporučuji. Jen máma byla za frajera a skoro vylezla nahoru nějakým prvovýstupem z druhé strany než všichni ostatní.
Výhled
Bětka s Jakubem na soukromé pozorovací věži
Ostatní na hřadu
Dodatek k předchozí poznámce o kraťasech
Posledním záchytným bodem toho večera byla Lísovská skála. Usoudili jsme, že je to na utáboření krásné místo, a tak jsme mobilem popohnali zpátky Irenu s Filipem, kteří šli z hospody napřed. Pak se oddělila skupinka otrlých, kteří se rozhodli pozorovat západ slunce z Devíti skal, a vyrazili jsme o další kilometr dál. Vyhlídka tam byla zakrytá stromy a do západu slunce nám scházelo půl hodiny, ale ta chvíle zadumaného ticha za to stála. Mocinky moc. Určitě!
Tolik k zapadajícímu slunci
Chvíle romantiky (lehce přifotošopovaná)
Aspoň vycházejícím měsícem jsme se mohli kochat
Po návratu jsme našli pilným zbytkem připravené ohniště i dřevo a za zvuků nástrojů nastalo neskutečné obžerství. Všichni si všechno šetřili na tenhle večer, aby toho nebylo málo, a tak kolem ohně kolovaly sýry, olivy, salámy, sušenky, ovoce i zelenina a taky všechno ostatní. A pivo a medovina (a rum). Můj vnitřní čas ukazoval dlouhé hodiny po půlnoci, když jsem si šla po jedenácté lehnout. Spalo se mi velmi, velmi dobře.
Zdíša se zpěvníkem, Michal s kytarou, Proso s hřebenem, Lukáš s Eliškou a máma
Další den se vstávání trochu protáhlo. Viktor na vařiči uvařil litry čaje, Goofy poskytl čerstvé mléko a někdo dodal rum, takže i Alfík s Lukášem do odchodu stihli vstát a sbalit se.
Ráno pod Lísovskou skálou
Místo další návštěvy Devíti skal jsme se s Jirkou, Eliškou, Lukášem a Zdíšou proměnili v poleh mrtvol, hlídající na křižovatce osmnáct batohů. Po návratu ostatních jsme Alfíka odehnali do Herálce a sami vykročili dál po plánované trase do Škrdlovic.
Cesta probíhala v družné zábavě a já využila prvního letošně-loňského lepivého sněhu a postavila si svého prvního sněhuláka. Proso přidal osobitý umělecký prvek, který sněhulák bohužel neustál a skončil nosem ve sněhu. Společnými silami jsme proto vybudovali sněhuláka no. 2, který již s prosoprvkem počítal od základů, a ten zdobí cestu dodnes:
To je on!
(Tohle je pro změnu veselý umělecký prvek od KČT.)
Poslední skálou s výhledem byla Žákova hora. Výhled byl především na rozcestník pod ní, protože byly všude kolem vzrostlé stromy, a tak jsme se s hospodskou úderkou místo svačinové pauzy rozešli až do Škrdlovic, kde jsme obsadili hospodu a setrvali v ní do příjezdu autobusu.
V Pardubicích jsme vyzvedli Alfíka a zanechali Prosa a vydali se zpět do svých domovů na duši stále čistí, leč s batohy o mnoho litrů lehčími.
Skvělý vandr!
Konec.
(Fotky fotil Jirka, já, Ondra a máma. Viktorovy fotky si můžete prohlédnout tady.)