Je daná trasa a je daný časový limit dvaceti čtyř hodin. Kolik kilometrů ujdete, je na vás. Já skončila na sto šestém kilometru (2400 metrů převýšení) hodinu a čtvrt před limitem, protože už mě přestal bavit tanec na čepelích. Nejlepší kluk ušel 154,3 km, nejlepší holka 148,5 km. Ze sto patnácti startujících jsem skončila desátá až čtrnáctá a jako holka druhá až třetí.
START v Lovosicích v 10:17
K1 na Lovoši po 4,7 km v 11:18, průměrná rychlost 4,622 km/h
K2 na Košťálově po 12,9 km v 12:38, průměrná rychlost 5,489 km/h
K3 na Hazmburku po 23,6 km v 14:28, průměrná rychlost 5,641 km/h
K4 v Horce po 33,4 km v 16:15, průměrná rychlost 5,597 km/h
K5 ve Vrbnu nad Lesy po 44,6 km v 18:23, průměrná rychlost 5,506 km/h
K6 u Žerotínské studánky po 50,7 km v 19:30, průměrná rychlost 5,500 km/h
K7 v Ročově po 66,4 km v 22:44, průměrná rychlost 5,333 km/h
K8 na Pravdě po 72,1 km v 1:03, průměrná rychlost 4,882 km/h
K9 u Sládkova kříže po 90 km v 5:12, průměrná rychlost 4,757 km/h
K10 v Rakovníku na Cikánce po 96,5 km v 6:46, průměrná rychlost 4,711 km/h
K11 v Senomatech po 105,3 km v 8:51, průměrná rychlost 4,666 km/h
Web akce s výsledky tady, facebooková stránka tady, trasa letošního ročníku tady.
To je totiž ta odvěká otázka, která nás všechny sužuje: Kolik bych dokázala ujít kilometrů za jeden den? Dokázala bych vůbec celý den v kuse jít? Na tu jsem potřebovala najít odpověď, a tak jsem se vydala na Den cesty.
(Existenciální otázky, na které chci hledat odpověď příště: jak dlouho se dokážu válet v posteli, kolik dní po sobě zvládnu jíst svíčkovou, aniž by se mi přejedla, a které džusy jsou na českém trhu nejlepší.)
Ono to totiž bylo tak, že jsem chtěla jít tenhle víkend na Lazovou stovku. Přemluvila jsem Ondru, aby šel taky, a počítala jsem s tím... a pak jsem absolvovala Jarní Šluknovsko a najednou se mi nechtělo na další trať s horským terénem, kterou půjdu hrozně dlouho. Den cesty je totiž úžasný v tom, že i kdyby se mi šlo sebehůř a sebepomaleji, neprodlouží to tu celkovou agónii, trvat bude jenom čtyřiadvacet hodin. A to je strašně fajn. Dvacet čtyři hodin, taková chvilka, nic tak krátkého jsem ještě nikdy nešla.
Takže Den cesty.
Na druhé kontrole
Už v autobuse z Prahy jsem potkala Andreu a žlutého Pavla, ze zastávky na nádraží jsme šli ještě s dalšími dvěma a na nádraží už byla lidí hromada. Registrace byla otázkou chvilky, a než jsem se převlékla, namazala si nohy a přebalila si batoh do chodecké pohotovosti, čas do startu akorát uplynul. Dav se rozešel hodně pomalu, nepříjemně pomalu. Tak jsem vyběhla, žejo, dokud jsme v Lovosicích na rovince, ať naženu nějaký čas.
No, jako... po Šluknovsku mě bolely svaly na nohou při chůzi do kopce ještě ve středu a běhat jsem v týdnu vůbec nebyla. Takže tenhle pokus byl zajímavej v tom, co to se mnou udělá, a výsledky byly taky zajímavé, protože mě rozbolely svaly na holeních. A klasicky mi ztvrdla lýtka, ale kdo by to nečekal. A kromě toho mě to dost unavovalo.
Pak se začalo stoupat na Lovoš.
Co bych k tomu... Předpověď se měnila do poslední chvíle. Obecně mělo být jasno a teplo, i v noci. Což znělo dobře, dokud to byla pouhá informace na internetu.
Když jsem při chůzi do kopce chytala už několikátý infarkt z vedra a námahy, moc super mi to nepřišlo. Tepovka lítala v závratných hodnotách a navíc se ani nedalo pořádně zastavit, protože tam lítali hnusní hmyzové. Rozhodně jsem získala rekord v časnosti úvah, proč na ty pochody vlastně chodím. Jenže přece to nevzdám ještě před pátým kilometrem? Ale teda to stoupání bylo fakt peklo.
Nahoře si odškrtnout kontrolu a zase zpátky dolů.
10:17, start
Lovoš. V mapě vypadal mnohem menší.
Kontrola na Lovoši
Bylo to z kopce, takže během. Ještěže mám ty hůlky, o kterých jsem váhala do poslední chvíle, jestli je brát.
Pak jsem doběhla k rozcestníku a nějak mi tam chyběla ta žlutá, po níž se podle itineráře mělo jít. Náhodní kolemjdoucí se mi snažili radit, že jsem úplně špatně, protože současně s naším Dnem cesty bylo i Jarní putování okolím Lovoše, a vůbec jsem si připadala dost zmateně. Pak někdo šel, tak jsem šla za ním. Ten správný rozcestník se žlutou byl ještě o kousek níž.
Jak jsem dolů běžela, hodně jsem uvažovala o tom, že bych měla za čtrnáct dní běžet maraton a jak na tom vlastně jsem. Dospěla jsem k názoru, že jestli bude ten den takové vedro, tak ani nemusím na start, a taky že nevím, nakolik je vhodné do přípravy zařazovat dálkové pochody, když kvůli nim jsem vždycky ještě půlku týdne invalidní. Jo, hlavně optimisticky.
Další kontrola byla na zřícenině Košťálov, která samozřejmě taky stála na kopci.
Nahoře probíhala fotografická seance, tak jsem se taky nechala vyfotit, ať jsem aspoň na nějaké fotce z pochodu, a utíkala jsem dolů.
Košťálov
Dál se šlo hodně po silnicích, to mě poprvé napadlo, že jsem si vlastně zapomněla pohlídat, jak velký podíl asfaltu tenhle pochod má. Ale tak pozdě, žejo, když už tam jsem. (Nakonec to bylo dost vysoké procento - určitě to díky tomu bylo rychlejší, ale taky kvůli tomu teď nejsem schopná stát kvůli otlakům na chodidlech.) Pokusila jsem se upíchnout hůlky někam na batoh, ale nepovedlo se. Upřímně jsem doufala, že je zbylý čas neponesu v ruce - přestalo mi připadat jako takové terno, že jsem je nakonec vzala.
Potkávali jsme spoustu chodců z konkurenčního pochodu a dost z nich nás přesvědčovalo, že jdeme špatným směrem. (Odpověď, že jdeme dobře, protože jdeme na Plzeň, většinou stačila. A kdo by to upřesňoval, žejo.)
Někde kolem Třebenic jsme se sešli s těmi dvěma, co jsem se s nimi potkávala až na pětašedesátý kilometr. Nějakou dobu jsem šla za nimi a připadalo mi hrozně zajímavé, že jeden z nich vypadá zezadu jako Ondra a že druhý vypadá zezadu jako Ondra před pěti lety.
Ad Ondra - pilně jsem si s ním dopisovala, protože na asfaltu to jde i za chůze bez zpomalení a aspoň jsem se zabavila, a přišlo mi hrozně divné, že jim na Lazovce prší a je zima. Záviděli jsme si vzájemně, já jemu mraky, on mně sluníčko.
V Třebenicích jsem už začala pokukovat po zahrádkách, protože mi došla jedna láhev pití, tak že bych si někomu řekla, aby mi dotočil, ale nebylo komu. Nevadí, do Libochovic vystačím a tam už něco seženu.
Na Hazmburk to bylo zas do kopce, naštěstí jsme šli ze sympatické strany, kde bylo stoupání proloženo několika rovinkami, takže šlo přežít. Z vrcholu se zase kousek vracelo, takže jsem potkala i lidi, o kterých jsem si myslela, že už musí být dávno někde za obzorem, a při svém návratu lidi, o kterých jsem si myslela, že jsou za mnou ještě o kus dál.
Kus za Košťálovem jsem koukala na tenhle kopec a říkala si, hele, Trosky
Pak jsme se mu začali blížit, takže tam asi polezeme, takže to asi nebudou Trosky, žejo...
Hazmburk
S kontrolou
Libochovice.
Voda mi definitivně došla a bylo hrozné horko, jestli něco neseženu, stane se ze mě vyschlá mumie. Pořád jsem ale doufala v nějaké lidi na zahrádce, a tak jsem obchod minula, protože jsem měla peněženku někde hluboko v batohu. Litovat jsem toho začala zanedlouho. Nakonec jsem se zastavila v cukrárně, chtěla jsem si koupit nějaké sladké pití na okamžité exnutí a nechat si dotočit vodu, vaří tam kafe, tak přece nějaký pitný zdroj mít musí... slečna mi sdělila, že bohužel dotáčet lahve nesmějí. Ach jo. Fantu jsem tudíž neexla a nechala si ji, až bude nejhůř.
Pak Libochovice skončily. Safra. Co to je vlastně za hroznou módu, stavět si kolem zahrad místo klasického plotu zídky, přes které tam není vidět?
První pozemek těsně za městem, kam bylo vidět a někdo tam byl, bylo kynologické cvičiště, tam jsem to ani nezkoušela. O kus dál byla ale chatka a na zahradě opíjející se mladí, to už stálo za pokus. Tak prý tam nemají žádný zdroj a voda, kterou si s sebou vzali, jim už došla. Ale můžou mi nabídnout pivo, kdybych chtěla. Ach jo.
O dům dál byl na zahradě pán se sekačkou, a protože to byl poslední dům na dohled (a na dalších pět kilometrů, jak jsem pak zjistila), muselo to vyjít... a vyšlo. Teda zdroj vody tenhle dům taky neměl, ale barely, co si tam rodina navezla na víkend, byly ještě plné. Zatímco jsem tam čekala, stihla jsem si přendat zevnitř batohu jídlo a aktuální mapy do při chůzi přístupné kapsy, takže to byla obecně prospěšná pauza. Lahve mi přinesla holčička, která byla hrozně zvědavá, ale bála se vyptávat, takže to pak zastal tatínek. Krátce jsem nastínila charakter pochodu, než mě dohnala početná skupinka pochodníků, kterou jsem se nechtěla nechat předejít. Jak jsem pak šla kousek před nimi, poslouchala jsem, jak řeší, že v nejbližší vesnici už ale opravdu opravdu musí sehnat vodu.
Ještě jeden Hazmburk
A cesta do Horky
Na kontrole v Horce (33. km) jsem si měnila ponožky. Já nevím, že mě to experimentování s nimi ještě baví, když mám vyzkoušené, že nejlepší jsou ty obyčejné, co nosím po městě, protože jsou zdaleka nejjemnější ze všech, které mám, a když během pochodu pár nebo dva zlikviduju, nemusí mi to trhat žíly, protože stojí patnáct korun. Tentokrát jsem si ale chtěla zkusit vzít kotníčkové - měnila jsem je, protože jsem měla pocit, že se mi v nich odírá zespodu chodidlo, a po sundání jsem zjistila, že není divu, protože se mi obě pod bříšky prodřely, takže jsem vlastně došlapovala přímo do boty. No hurá.
Velká skupinka tam zůstala sedět, zároveň se mnou šel dál jenom modrý Pavel. (Ne že bych jméno zjistila dřív než po pochodu. Pro sebe jsem si ho přejmenovala na modrého, což vzhledem k tomu, že se k nám pak připojil ještě žlutý Pavel, bylo docela praktické.)
Minuli jsme Oldřichův dub a došli do Peruce. Naprosto netuším, kde jsem to byla v obchodě, ale asi tam - pojala jsem hrozné přesvědčení, že s sebou mám málo jídla, a dokoupila jsem si tři Tatranky a jedny polomáčenky. Zajímalo by mě, jestli je možné, že to všechno dohromady stálo třicet korun, nebo jestli mi paní něco zapomněla zaúčtovat.
Oldřichův dub a modrý Pavel
Peruc
Tou dobou se konečně začalo zatahovat, což by bylo úplně skvělé, kdyby to nebyly bouřkové mraky. Čekala jsem je už mnohem dříve, přece jen bylo vedro a bouřky nevyhnutelné, ale že to přišlo zrovna v době, kdy jsme vyšli do nekonečných řepkových lánů, bylo nepříjemné. Ještěže jsem tolik nesmrtelná a nemusím se bát. Není to tak, že bych byla v rovině a nesla dvě vodivé hůlky...
Ale ne, nakonec to vůbec nebylo dramatické, ani nezačalo pršet a blýskalo taky trochu bokem a jak to vyjádřil modrý Pavel, je fajn, že jdeme směrem z bouřky, a pro dobrý pocit se stačí dívat jinam, než kde zrovna blýská.
Tam někde se k nám taky připojil ten černý, a ano, uvědomuju si, že bych měla něco s těmi jmény udělat.
Kousek za Panenským Týncem jsme šli po pěšince přímo podél řepkového pole, tak jsem jim ho trochu ojedla, a i když méně vzrostlá je řepka lepší, přišla k chuti. A kousek za Panenským Týncem byla kontrola u Žerotínské studánky a ta taky přišla k chuti, voda byla hodně železitá, ale dobrá, a možnost opláchnout si obličej a ruce byly v tom vedru vrcholem blaha.
V bouřce
Žerotínská studánka s modrým Pavlem a černým chodcem
Pak... hm... se setmělo.
A došlo na GPSku. Bylo to poprvé, co dostala na pochodu šanci, důvodem bylo orientační fiasko z minulého víkendu. Byla to z části nostalgie po starých časech, že jsem ji nenosila, a taky fakt, že pouhá elektronika (GPSka s jednou náhradní sadou baterek, čelovka bez náhradních baterek, foťák a mobil) váží dohromady 745 gramů, což je láhev pití. Ale dobře, uznávám, neměla jsem ji s sebou naposledy - s ní to byla taková pohoda!
Navíc jsem díky ní mohla přestat sršet šarmem a stejně jsem nešla sama. Klasicky jsem si třeba byla odskočit, Pavel šel napřed, a když jsem ho dohonila, skláněl se uprostřed polomu nad mapou a snažil se čelovkou prosvítit tmu a najít alespoň něco, podle čeho by se dalo zorientovat, což s GPSkou vůbec nebylo téma. Jako... fakt dobrý.
Smilovice, do Ročova to jsou poslední čtyři kilometry
Na jedinou živou kontrolu na trase v Ročově v penzionu jsme došli ve tři čtvrtě na jedenáct. Seděli tam mladší i starší Ondra, žlutý Pavel, Martin a ještě někdo, kdo taky nevím, kdo byl, a já si poprvé sedla. Po šestašedesáti kilometrech to bylo fakt jako hodně dobrý. Jakože... hodně hodně dobrý. Áách...
Seděli jsme tam chvíli, když pro Martina přijelo auto a že prý má do Prahy volné místo. Tyjo, fakt klika, že jsem nedostala čas na rozmyšlení, šlo se mi mizerně, nohy byly z asfaltu hrozně otlačené a navíc jsem měla na levé noze obrovský puchýř u paty, který jsem měla neskutečné problémy propíchnout a prošít, protože když jsem se k němu sklonila, začaly mě brát křeče do kyčle. Ale ne, vzdát pochod před stovkou, to by byla hrozná ostuda, žejo, to bych nemohla. (Ach jo.)
Seděli jsme tam hodinu. Dala jsem si gulášovku a kofolu a ošetřovala si nohy a dělala všechny tyhle drobné úkony, které sežerou nekonečně mnoho času, když se mě Pavel zeptal, kdy chci jít. Dost jsem užasla, že na mě čeká, připadal mi hodně v pohodě a že ho zdržuju, ale tak asi ne, a navíc - co jsem psala o té GPSce, žejo... Takže jsem mu sdělila své časové horizonty a on si objednal ještě jednu kofolu. Tak jsem si taky objednala ještě jednu kofolu. Přišlo to hodně k chuti.
Nazouvání levé boty bylo čiré utrpení, moje touha bolestí řvát už léta nebyla silnější.
No a před půlnocí zase dál na trasu. Mladší a starší Ondra odešli chvíli před námi, žlutý Pavel taky odešel před námi a černý chodec prohlásil, že si tam ještě chvíli odpočine, a toho už jsme neviděli.
Živá kontrola v Ročově
Teplo, jídlo, pití
Další kontrola byla po šesti kilometrech, to byla příjemná vzdálenost. Zase na zřícenině (Pravda), takže na kopci, ale tentokrát skutečně nízkém, navíc už nebylo vedro, mohlo být kolem patnácti stupňů, tak akorát na dvě trička. Uvnitř zříceniny byli trampíci a měli tam oheň a veselo.
Což já jsem taky mohla mít veselo, v té době se akorát kamarádi veselili na hvězdárně. Psala jsem Ondrovi, proč jsme proboha na pochodech, když jsme se místo toho mohli příjemně opíjet, a dostalo se mi odpovědi, že on je právě na kontrole s ohněm a pitivem, takže mu to zas až tak nechybí. Možná jsem si přece jen nevybrala tu správnou akci...?
Ten kus cesty za Pravdou byl hrozný a ještě hroznější bylo, že tak hrozný být vůbec nemusel. Šli jsme totiž po pohodlné lesní cestě, když z ní modrá uhnula někam do stráně. GPSka tvrdila, že máme pokračovat po cestě, itinerář tvrdil, že máme jít po modré. Rozhodli jsme se následovat itinerář a byla to nekonečná chyba... Šlo se polomem po rozorané zemi a definitivně jsem byla ráda za to, že mám hůlky, protože bych si tam jinak musela nutně zlámat všechny svoje nohy. To se nedalo, fakt ne. Navíc polom znamená pokácené stromy, na kterých by měly být značky, a ačkoliv na to KČT ukazatel myslel svým popisem "podél trati", trať ve tmě nebyla vidět, takže jsme následovali směr podle GPSky a byli rádi, že ji máme.
Kontrola na Pravdě
Měla jsem toho dost. Hrozně jsem si chtěla sednout, jenže tráva byla od rosy mokrá, a tak jsem čekala, až bude asfalt. Když jsme vyšli na silnici, bylo už ale na dohled město, tam to bude určitě lepší, a když jsme došli do města, potkali jsme tam sedícího mladšího a staršího Ondru, a to by zas vypadalo, že se opičím... nakonec jsme došli k zavřené hospodě s venkovní zahrádkou a přestávka byla krátká, ale dobrá. Kluci nás už nepředešli.
Někde za Krušovicemi, hádám že na kontrole u Sládkova kříže, jsme dohnali žlutého Pavla a červeného chodce. Z hospody vyráželi separátně, ale žlutý Pavel si v Krušovicích na zastávce chvíli zdřímnul a probudilo ho ťukání trekových holí. Tou dobou se už začalo rozednívat a naštěstí se tak dělo bez husté mlhy, jak tomu bylo ráno před startem.
Svítání v železničním muzeu v Lužné u Rakovníka
Žlutý Pavel, červený chodec a modrý Pavel v ranním oparu
Za krajinu barevnější!
Chvíli jsme šli společně ve čtyřech, ale pak jsme se nějak rozpadli - já fotila a zaostala o pár desítek metrů, když červený chodec viděl, že není poslední, tak zpomalil, a když to viděl žlutý Pavel, zrychlil, aby si mohl odskočit, jenže modrý Pavel zrychlil taky (já věděla, že ho brzdím!), takže se žlutý Pavel pokusil zrychlit ještě víc, a to už byli oba nedohnatelní.
V nějakém klesání jsem alespoň předběhla červeného chodce, protože z kopce se běhá, a pak jsem šla docela dlouho sama. Už byl den a modrá vedla moc pěkným lesem, ale hrozně se klikatila a věčně vedla nahoru a dolů a kontrola, která měla být blízko, byla daleko.
Měla jsem kámen v botě, teda v obou, ale levou jsem si kvůli puchýři už netroufala sundat, a dlouho jsem vysypání chtěla nechat až na kontrolu, protože co kdyby tam Pavlové čekali, jenže už to bylo fakt dlouho, a tak jsem nakonec sedla ještě v lese.
Kontrola byla dvě stě metrů daleko a kluci tam vážně čekali. Teda na mě, červenému chodci jsme utekli. To protože jsme hrozní.
Nekonečný ranní les
Kontrola Na Cikánce (96,5. km)
Rakovník - tedy devadesátý devátý kilometr - už byl kousek, to bylo moc super. Překvapilo mě, jak krásné to je město, vůbec jsem ho neznala. A navíc tam jsou na náměstí lavičky, jejda... a víteco, byli jsme tam ve čtvrt na osm, limit byl za tři hodiny a ambice vedly jenom o šest kilometrů dál. Teda ne tak ambice modrého Pavla, který se s námi rozloučil a vyrazil do Šanova (110. km), ale žlutý Pavel si tam solidárně sednul se mnou, a když odbilo půl a už byl fakt čas se zvednout, ani se mi moc nesmál, když se mi nechtělo. (Hodně nechtělo.)
Do Senomat už to bylo jenom sedm kilometrů po upravené cestě podél potoka, a tedy po rovině, a docela to uteklo. Akorát přímo před vesnicí jsme teda odmítli přebrodit a evidentně jsme nebyli jediní, kdo se na most musel vracet...
No a jedenáctá kontrola na 105,3. km. Odškrtli jsme si ji, vyfotili se u ní, chvíli poseděli na krásném posekaném trávníku a rozjímali, že je teprve za pět minut devět, a uvažovali, kde asi bude nádraží. Kousek od nás se bavila stará paní s mladším pánem, a tak jsem se k nim zašla zeptat... "No to je tamhle, od toho šedivého domu už to uvidíte, tak půl kilometru... A vy jedete na Rakovník? To vám to jede teď v devět!"
Půl kilometru za čtyři minuty. On ten běh byl vlastně docela osvěžující...
Rakovnické náměstí
Cestička bez konce
Na perónu už pospávala jiná dvojice, která taky jela do Prahy, takže jsme ve vlaku kupovali společný lístek, a pan průvodčí se nehorázně bavil, když Pavel zaplatil 317,- a my se snažili dopočítat, kolik mu má kdo dát. Teda já to spočítala dobře, ale problém byl odečíst těch osmdesát korun od dvoustovky a vrátit... no nevyzní to, když za sebou člověk nemá sto kilometrů.
Ve vlaku z Rakovníka jsme zabrali dvě čtyřsedačky, zuli boty a bylo nám dobře. Hned vedle nás seděla skupinka, které bylo taky dobře, vraceli se z nějakého pivobraní či odkud a bylo to dost znát.
A člověk by zrovna čekal, že zutím bot si pro sebe vyhradíme většinu vagónu
No...
Jako dobrý. Problém jsem měla s asfaltem (potažmo botami) a zpočátku s vedrem, navíc jsem nějak hodně nezvládla jídelní režim a několikrát jsem šla s energií až na dno, než jsem si uvědomila, že jsem už několik hodin nic nesnědla. Velký problém byla voda, příště to nemůžu nechávat až na poslední chvíli. A jinak to bylo bez problémů, když o tom tak dumám.
Šlo by to dál, pokračovat ještě tu hodinu a čtvrt do limitu, ale chodidla mě z asfaltu bolela opravdu nesnesitelně a vlastně to byl první pochod, ze kterého mě bolely paže tak, že byl problém je ve sprše namydlit, jak moc jsem s pomocí hůlek odlehčovala nohám. Svaly na nohou tentokrát taky trochu bolely, ona ta moje chůze - zase kvůli chodidlům a puchýřům na patách - byl spíš cupitavý běh.
Jo, dobrý to bylo. Líbilo se mi to moc, oceňuji hlavně ten koncept závislý na času a ne na vzdálenosti. Vidím to tak, že jestli se to za rok nebude krýt s Lazovkou, zkusila bych si vylepšit výsledek.
(Poznámka nešťastného autora závěrem: nebyl by svět krásný, kdyby lidi měli na čele napsané, jak se jmenují?)