rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Den cesty - Vrcholy Vysočiny (jaro 2015)

pise.cz/img/340023.jpg">

První stránka itineráře

Druhá stránka itineráře

Předem reportu je třeba říct, že vstříc tomuto Dni cesty vyhlíželo spousta závodníků a všichni se pečlivě připravovali:

• Modřejší Pavel si pořídil zbrusu nové černé Prestige,
• Honza koupil Báře jako vodítko nový provázek,
• Martin si jako vždycky připravil po trase igelitky se zásobami,
• a já si sehnala jako parťáka a pace makera vítěze Brtnických ledopádů a přesvědčila Žlutého Pavla, aby mi k sobě domů nakoupil hromady jídla a dal mi klíč.

Co se jídla týká, nesla jsem si zásoby na prvních sto kilometrů (tam už bydlel Žlutý Pavel), a protože se mi to tentokrát docela povedlo, uvádím jejich seznam:

• šest palačinek s tvarohem a grankem (byly nejtěžší, snědla jsem je první)
• dva pořádné kusy tvarohového koláče (frgál z dvojnásobné dávky těsta a lehce nedopečený, aby klouzal do krku)
• rohlíky a hermelín jsem vůbec nesnědla
• Endurosnack jsem snědla jeden
• dvakrát tyčinka Flapjack choco-almonds (lehká a úchvatně kalorická, chutná trochu jako sójový suk)
• pražené arašídy v medu (taky dobrá volba)
• jerky (brala jsem pro případ, že by mi cukr lezl krkem, což se mi tentokrát naštěstí vyhlo, ale přišly k chuti)
• ...a největší prohra: jablko+kiwi smoothie. Určitě by bylo skvělé, kdybych nezapomněla, že ho mám, takže jsem ho použila jako půlkilové závaží na cestu a vypila ho až po návratu do Prahy. Bylo moc dobré.

Zde společná fotka s mým vodičem (Honzou) a jeho tempomatem (Bárou)
(fotka je od Honzy)

Startovalo se v deset ráno z nádraží ve Veselí nad Lužnicí. Už cesta na start byla zábavná, protože nás jelo spousta pohromadě, a na startu jsem potkala hromadu známých a navíc mi dokonce přišla zafandit i Jirkova maminka a udělala mi tím ohromnou radost.

Po startu se vyběhlo. Já nevím, jestli jste někdy byli ve Veselí, ale ta oblast je specifická svojí rovností. Když se jede dostatečně dlouho, tak tam jeden kopec mají, a když vás na něj někdo upozorní, tak si ho dokonce i všimnete. To jsem věděla dopředu - a nemohla jsem se rozhodnout, jestli mě to má těšit, nebo se mám bát. Stoupání hned po startu mi totiž nikdy nedělalo dobře, ale věčná rovina znamená věčnou povinnost běžet.

Nakonec jsem se z toho rozhodla vytěžit novou zkušenost a zjistit, co se stane, když přepálím start. Mně se to totiž ještě nikdy nepovedlo (to ty kopce). Závěr laboratorních prací: Pro masochisty dobrý, já už to znovu zkoušet nebudu. Na třicátém prvním kilometru jsem byla za tři a tři čtvrtě hodiny...

(Už jenom dvacet a čtvrt!)
((A když udržím tempo, skončím na sto šedesátém pátém kilometru!))
(((A když zrychlím, udělám světový rekord!! Přinejmenším!!! Malý ten, kdo má malé cíle!!!!)))

Brzy se ustálila skupinka lidí, se kterou jsem se několik prvních hodin často potkávala. Vlastně jsme běželi čelo, jenom Lukáš se svým psem utekli v dál (154 km). A Žlutý Pavel, jenže ten to zabalil po patnácti hodinách doma v Jihlavě na stém kilometru. No, běželi čelo... vímejak. Vyklusávali. Ono to s batohem plným jídla a vody ani jinak moc nejde. Ale když mně se děsně líbí, jak to zní.

Honza se mě statečně snažil držet, ale já mu to vůbec neulehčovala - zdá se, že pro Pana Běžce je moje výklusové tempo necelých 9km/h zcela nestravitelné, protože je to moc pomalé na běh a moc rychlé na chůzi. Jejda. Takže jsme se ztráceli z dohledu a zase dobíhali a Bára se většinu času držela se mnou, takže jsem si dlouhé chvíle krátila kopáním štěrku na aport, a když jsem si jó chtěla šplhnout, krmila jsem ji kousky svých palačinek.

A tak se vyklusávalo dál a dál. Asfalt, roviny, daleký horizont, takové maličké peklíčko. Udivovalo mě, že se mi pořád ještě chce běžet a že ještě neumírám.

Druhá kontrola na trase chyběla. Přiběhl nás tam houf, tak jsem za nás za všechny volala Gimlimu, který mě ujistil, že je to v pořádku, že o tom ví a že ji tam někdo z organizátorů pro lidi za námi doplní, ať jdeme dál. Což bylo zajímavé, protože zrovna kontrolu č.2 měl Martin na startu a předváděl na ní, jak budou kontroly vypadat, a já ještě vtipkovala, jestli si ji nemůžu zaznačit už tam. A Martin mi to nedovolil. Pche. Teď mám zbytečně volné políčko!

Ten terén! Ty úchvatné scenérie! To dobrodružství!!

Běžím!
(fotil Honza)

Ještě pořád ve vyklusávajícím houfu

U chybějící kontroly v Děbolíně
(fotil Honza)

Na třicátém kilometru byl Jindřichův Hradec, poslední civilizace na dalších padesát kilometrů. Nechala jsem se inspirovat Ladou a u místního vietnamce jsem si koupila pití (nově jsem si totiž odsypala část peněz do peněženky v otevřené kapse, abych ji nemusela lovit zevnitř batohu) a pak jsem se připojila k Báře, která statečně likvidovala Honzovu pizzu, a trochu jí pomohla. A aby se snad můj skvělý vodič příliš nerozseděl, vyhnala jsem ho dál ještě dříve, než dojedl.

Vlastně je trochu div, že se mnou měl takovou trpělivost.
Nebo možná neměl. Ono to asi chce pořádnou náturu, aby mě někdo snesl déle než padesát kilometrů.

Za trest, že jsem ho nenechala dojíst, se Honza rozhodl začít brát svoji roli vodiče vážně a nutil mě běhat na všech hezkých rovinkách - a ještě se tvářil, že je to pro moje dobro. Chm. Nechtěl sis náhodou vyzkoušet, jak se jde na konci závodního pole, milý ultrakamaráde?

Stejně nám to nevydrželo. V jednu chvíli běžel za mnou a v další chvíli ne a já na další skoro hodinu zůstala sama se psem. Já nikdy psa neměla, tak jsem si nebyla jistá, co se s takovým psem dělá a kde to má dálkové ovládání a tak, ale dobrý, Bára byla uznalá, takže když jsme vyběhly na silnici, po které jezdila auta, tak se na každé moje "na stranu!" vtěsnala mezi mě a pangejt a ani se mi moc nesmála, jak to prožívám.

V České Olešné jsem doběhla Ladu, která byla přede mnou už delší dobu na dohled, a zjistila jsem, že končí. Načež se naprosto nepochopitelně a odnikud objevil Honza a že prý jé, počkej na mě, pojedu s tebou. He? Co to jako...? Cožeto??

A že prý ho to nebaví. Že je to moc rovné. A nezábavné. A že má špatnou náladu. A že mi bude líp bez něj.

Pchá!

Nechala jsem ty dva napospas sobě vzájemně a vyrazila dál sama.

A ještě aby to nebyla moc nuda, nám počasí příchod do Jindřichova Hradce trochu zpestřilo

"Báro, udělej surikatu! Eliško, nechceš taky piškot? A zapanáčkuješ?"

...za pizzu klidně...

Jenže bohužel - mě to taky nebavilo. Bylo to moc rovné a nelíbila se mi krajina a tak nějak vůbec mě to nezaujalo a nudila jsem se a moc jsem nechápala, proč bych měla pokračovat dál, proč bych se měla o něco snažit. Tak jsem snědla frgál, poslušna poučky, že ztráta nálady a motivace je důsledkem ztráty energie, jenže bohužel, tady to nefungovalo, mně se ta trasa prostě nelíbila.

A ještě se mi udělaly puchýře, na každé noze jeden obrovský. Měla jsem si přezout ponožky za slabší dříve. Taky jsem tak dlouho odmítala řešit, že mě do zad bodá roh krabičky od hermelínu, až jsem si udělala modřinu, která bolela, ať jsem si batoh přeskládala jakkoliv. Hlavně že poučka číslo jedna každého ultra zní, že každý malý problém je potřeba řešit tak brzo, aby se z něj nestihl stát velký problém...

Zcela bez nálady jsem šla dál, už jsem se ani nepokoušela popobíhat, protože proč taky, žejo, až jsem potkala Kosťu. Stavoval se na jídlo v hospodě a začal mi vyprávět, jak je to jeho první pochod, jak je spíš na ty maratony... Zeptala jsem se ho, kolik má osobák, a že prý 2:56:52. Chvíli jsem se zamyslela a zeptala se, jestli by teda teď po těch devíti hodinách teda už neměl být někde daleko za Jihlavou... ale nějak jsem nedošla pochopení.

Pak jsme v rámci družného rozhovoru zakufrovali a pár set metrů se museli vracet. Utekl mi na asfaltce, po které jsem odmítla běžet. Vůbec netuším, kdy jsem se dostala znovu před něj, ale došla jsem o čtyři kilometry dál. To znamená, že dám letos maraton taky pod tři hodiny, ne?

No a o něco dál jsem potkala svoji spásu, pana Úžasného a Nepřekonatelného, Božského a Báječného Ondru. Měla jsem v hlavě připravených mnoho odstavců chvalozpěvů na jeho adresu, ale psát to sem nebudu, už jsem dostatečně při smyslech, aby mi došlo, že by mi taky mohla dát Zuzka po tlamě :) Ale vážně, kdyby nezakufroval a po zapsání šesté kontroly se nevracel pro pátou a nestavěl v hospodě a kdesi cosi, celý můj Den Cesty by šel do kytek.

O téhle červené bundě bude vzápětí řeč. Jinak opět (varování: ironie) ach-tak-moc oblíbený terén.

Siluetka chodce v krásné bundě u kontroly č. 6

Setkali jsme se na orientačně dost komplikovaném místě (Ondra přišel ještě úplně odjinud, nalákán úchvatně červenou barvou větrovky chodce přede mnou, na kterého jsem se nemohla vynadívat, jak barevně ladil s večerním světlem), a protože jsem měla GPSku, vymotala jsem nás odtud po čáře a zcela nezávisle na turistických značkách.

A Ondra si za to dal předsevzetí mě rozesmát, protože mi pořád ještě bylo pod psa. A tou bezprostředností, jak tam začal poskakovat a šklebit se, mě rozchechtal v prvním okamžiku. Chvílemi jsem se ho pak pokoušela vyhnat dál, aby se nezdržoval mým tempem, protože měl na nekonečně lepší výsledek než já, ale nemyslela jsem to moc upřímně, protože se mi vůbec nechtělo jít znovu samotné a lidí už jsme moc nepotkávali.

Ondra mě neopustil. Lze se domnívat, že za to částečně může zažitá mužská představa 'osamělá dívka v nebezpečném smrákajícím se lese', ale protože mě Ondra už mnoho let dobře zná, tak to bylo asi spíš tím 'Honza to vzdal a v Jihlavě je teď bezprizorní pytel se spoustou jídla a pití, od kterého mám klíče'.

Setmělo se. V dáli houkal puštík. Monotónní ticho narušovaly jenom naše kroky.
"Usínám," pravil Ondra.
"Můžu ti podrazit nohy, abys vyprodukoval nějaký adrenalin," nabídla jsem ochotně.
"To snad ani ne..." odmítl unaveně.
"Tak můžu vyprávět vtipy!" nevzdávala jsem to.
"Tak jo," překvapil.
Nenechala jsem se zaskočit, o den dříve přišel totiž do práce můj nákupčí se starým, ale pořád dobrým vtipem. "Medvěd prchá z lesa a potká šneka. 'Kam tak letíš, medvěde?' ptá se šnek. 'Ale... do lesa přijel berňák a to víš, já mám kožich, moje stará má kožich, děti mají kožich... tak zdrháme pryč.' Když to šnek slyší, tak sbalí rodinu a vezme nohy na ramena. A potká krtka. 'Kam tak spěcháš, šneku?' ptá se krtek. 'Ale... do lesa přijel berňák. A to víš, já mám barák, stará má barák, děti mají barák... tak zdrháme pryč.' Sotva to krtek slyší, tak se zavrtá do země a co nejrychleji se prohrabává pryč. A vyleze v zoologické u paviána. 'Kam tak spěcháš, krtku?' ptá se pavián. 'Ale to víš, do lesa přijel berňák. A podívej se na mě, já mám nahrabáno, žena má nahrabáno, děti mají nahrabáno... tak musíme pryč!' Pavián jen zavrtí hlavou. 'Že se na to nevykašleš. Podívej se na mě: Já mám holý zadek, stará má holý zadek, děti mají holý zadek - a stejně sedíme za mřížemi!'"
Místo chvíle rozpačitého ticha se Ondra zasmál.
A další desítky minut jsme si vydrželi vyprávět ty nejstarší a nejprofláklejší vtipy. (To protože jsme si na žádné sofistikované nebyli schopní vzpomenout.)

Pak jsme šli chvíli do kopce na Míchovu skálu. On měl sice tenhle Den Cesty podnázev "Vrcholy Vysočiny", ale protože na prvních sto dvaceti pěti kilometrech byly tři, stojí za zmínku všechny. Třeba Míchova skála byla vážně nízká. Ale zas tam byla skála... aspoň něco.

Na Míchově skále
(fotil Ondra)

Roštejn

Před Třeští mi Ondra utekl. Byli jsme domluvení, že tam půjdeme do hospody, takže mi to nevadilo, jen jsem se už strašně těšila, protože mi začala být nesnesitelná zima. Bez nadsázky, mrzla jsem tak, že mě bolel každý pohyb, nebyla jsem schopná myslet, bylo mi z toho fyzicky špatně, všechno jsem si malovala v těch nejčernějších barvách... kombinace přepáleného startu, teploty kolem nuly a těžce podceněného oblečení se mnou zamávala hrozně.

Třešť vypadala jako město duchů. Bylo po desáté večer a na ulicích skoro nikdo... vší silou jsem se snažila zaplašit myšlenku, že už určitě nebude otevřená žádná hospoda, protože bych se v tu ránu rozbrečela. Mně byla taková zima!

Snad jediní chodci, které jsem hned z kraje města potkala, byli čtyři opilí mladí kluci, kteří šli proti mně. Uhnula jsem na druhou stranu silnice, já si jich nebudu všímat, oni si mě nebudou všímat... minuli jsme se... nějaký šepot... a pak hlasité výkřiky: "Tu bych prcal! Šukatézní prdelka!" Hned se mi vybavilo Honzovo téma k lehce filozofické debatě kolem čtyřicátého kilometru - jak se vnímáš? co si o sobě myslíš? myslíš si o sobě, že jsi hezká? - a smutně jsem si pomyslela, že minimálně v noci po tmě tak působím. Načež mi došlo, že už zase nesmýšlím optimisticky, a i když jsem už každou chvílí čekala hospodu, o které mi Ondra psal, že našel otevřenou, snědla jsem další tyčinku, protože takovéhle pesimismy nemám zapotřebí. Žejo. Stejně vůbec nechápu, co tou otázkou předtím Honza sledoval, když všichni vědí, že jsem nejkrásnější a nejinteligentnějším v celém přilehlém vesmíru!!

Hospoda. Díkybohu za ni. Bylo v ní tak teplo, že jsem si dokonce na chvíli sundala bundu. Horká čokoláda, kofola, celá pizza... tohle jsem potřebovala.

Problém byl v tom, co bude dál. Venku byla bezesporu zima a já naprosto nebyla ochotná trpět stejně jako před příchodem. Na sebe jsem měla jenom tričko, tenkou mikinu a tenkou bundu, na nohou tříčtvrťáky... venku mrzlo... Možností vlastně moc nebylo a vybrala jsem si tu nejlepší: z termofólie jsem si vyrobila vestičku. Vidět mě tam nějaký krejčí, jak obratně zvládám vytvořit slušivý doplněk jen s pomocí bezpolštářkové náplasti a manikúrních nůžek na švýcarském noži, tak by zahanbeně odhodil svůj certifikát do prachu a šel prodávat hamburgery! Lidi u okolních stolů natahovali krky, aby lépe viděli, a servírka se zasvěceně usmívala, když nám nesla účet. A slavný odchod vyvrcholil příchodem slečny od jiného stolu, že se tam nemůžou dohodnout, jestli jsme běžci, nebo cyklisti. Jo. Z restaurace jsme vycházeli jako hrdinové do bitvy.

Pizza time! Doporučuje devět z deseti Karnazesů!

Slušivý outfit do přírody i na diskotéku
(fotil Ondra)

Hned za Třeští nás čekalo stoupání na Špičák (kopec!!), tak jsem byla zvědavá, jak to zvládnu, protože s termofólií už mám zkušenosti vcelku bohaté a velice dobře vím, že se pod ní člověk začne okamžitě potit, i když se nehýbá. Sice jsem si ji dala pod mikinu i bundu, abych měla mokré jenom tričko, ale přece jen... Jenže to jsem nečekala, že můj organismus na nějaké topení úplně rezignuje, takže mi po zbytek noci (a dne a cesty do Prahy) bude jakž takž snesitelně, ale rozhodně ne vedro a rozhodně se nebudu potit.

Bylo štěstí, že se přes pauzu v pizzerii zatáhlo a přestalo foukat, jinak bych to taky nemusela přežít ve zdraví.

(EDIT: Čtyři dny poté jsem dostala angínu, takže beru zpět.)

Z noci mnoho dojmů nemám. Ondra šel zase se mnou, já se snažila jít co možná rychle, abych ho nezdržovala, a protože kávová zrna rozžvýkaná v pizzerii na dlouho nefungovala, zobla jsem si kofeinovou tabletu, která mě probudila na zbytek noci.

O dvacet kilometrů dál byla Jihlava. Před ní se procházelo úchvatně zpustošenou krajinou, takový ten typ starých letišť, a ještě tam byla cedule, že tu probíhá LARP Fallout Warfare, ale byli jsme zklamaní, že kolem nás nikdo nepobíhal a nestřílel. V Jihlavě jsme si odškrtli kontrolu a pokračovali dál, až jsme došli na náměstí a odtud to byl už jenom kousek mimo trasu k Nejúžasnější a Nejskvělejší a Nejbáječnější Občerstvovačce, kterou nám tam přichystal Žlutý Pavel.

Já celou dobu tak docela nevěřila, že to vyjde. Žejo - najděte dům, vlezte dovnitř, před vámi jsou zamčené dveře od sklepa a o pár schodů výš okno s vylomenou mříží, kudy se tam dostanete... dokonce jsem dostala i fotky, abych věděla, co čekat. Takže jsme vlezli dovnitř - a igelitky byly položené přímo na chodbě. Schválně jsem šla zkontrolovat okno do sklepa a ano, za ten jeden den tam stihli dát novou mříž. Ještěže to tam stihnul Žlutý Pavel před námi!

Uvelebili jsme se tam na schodech a začali hodovat. Jeden banán, druhý banán, třetí do batůžku, půlka džusu do láhve a druhou vypít, Cola, sušenky a perníky, čokoláda... ta nerozhodnost, jestli si chci s sebou vzít oříšky, nebo chipsy...

Ondra trval na tom, že tam nemůžeme zůstat. Bídák. Taky trval na tom, že se mnou zůstane až do svítání, i když po zlikvidování zásob jsem ho už neměla na co utáhnout. Sympaťák. Na trasu jsme se vrátili v místech, kde jsme ji opustili (já si totiž před startem přečetla pravidla!), a pak začali bloudit v tom údolí kolem potoka, kde vedly cesty úplně jinak, než jak byly značené v mapových podkladech.

No a kousek za Jihlavou jsem zjistila, že už dohlédnu na asfaltku i bez čelovky, a vyhnala Ondru pryč. Za těch zbylých pět hodin to zvládl o deset kilometrů dál než já. Nechápu... a všechna čest.

Jihlava! Vyhlížela jsem ji trochu jako zemi zaslíbenou.
(fotil Ondra mým přístrojem)

Masarykovo náměstí

Ach! Co za to chceš, Pavle? Prvorozenou dceru? Půl království?
Abych příště skončila v nějakém zdvořilém odstupu za tebou? :)
(fotil Ondra)

Cestu dál jsem už znala, byli jsme tu s Martinem na podzim. Vítala jsem to, protože jsem se konečně měla na co těšit, tenhle úsek se mi konečně líbil. Teda ne ta část z Jihlavy do Rytířska, kde se šlo po silnici a přes dálniční sjezd, ale pak ty pěšinky podél vody a po loukách...

Krásný byl ten rybník, než se vylezlo na silnici, byla jsem u něj už za světla, ale před východem slunce, a na hladině se tam válela mlha a pluly kačeny a celé to bylo úchvatně melancholické a teskné. Tehdy mi došlo, že mě Den Cesty konečně začal bavit. Teď už to bude až do cíle dobré. Puchýře se dají rozchodit, oteklé nohy nebolí, pokud se nezastavuji, moje ambice mě vedou jen na 125. km a vychází to úplně přesně akorát, aby to nebylo málo ani moc, a hlava konečně táhne.

Asi jsem prostě potřebovala těch prvních dvacet hodin na rozehřátí.

Žejo. Oblíbená vzdálenost světla je rok. Mojí vzdáleností je dvacet čtyři hodin. Jediný rozdíl mezi mnou a světlem je ten, že já ještě nedosáhla svých limitů a pořád se můžu zlepšovat.

Silnice mi utekla překvapivě rychle, pak do Věžničky a pak už na pěšinky.

Co jsem považovala vysloveně za křivdu, byly pěšinky vedoucí ve stínu lesa, zatímco podél nich stojící lavičky se koupaly na sluníčku. Byla jsem na sebe hodně drsná, že jsem si na žádnou nesedla, ačkoliv mi byla zima a ačkoliv mě bolely nohy. Jenže jsem věděla, že když si sednu, budou mě bolet nohy ještě víc, a zima mi být nemůže, protože jdu sakra zabalená v termofólii! (A jak úchvatně každý můj pohyb šustil!)

Nakonec jsem si sedla až v Polné na prosluněnou kamennou zídku a v klidu si snědla banán a perník, zatímco kolem mě rodinka z přilehlé zahrádky tiše pobíhala a pološeptem cosi řešila. Nevadilo mi to. I kdyby řešili mě... mně totiž bylo na světě moc krásně.

A dál to bylo úplně nejvíc nejhezčí. Kolem dalších rybníků a potoků, kolem židovského hřbitova s kontrolou... dál už jsem se fotila u každého rozcestníku, protože jsem si nebyla jistá, kam až to stihnu, tak abych měla nějaké cílové foto, i když pravidla nic takového nevyžadují. A když už jsem si byla jistá, že to opravdu stihnu do Horní Věžnice na 125. km, nechala jsem si od své nejúžasnější Sargo poslat spoje do Prahy a zjistila, že odtud sice jedou autobusy jenom každý přestupní rok, ale že to zrovna vychází na čtvrt hodiny po skončení Dne Cesty.

Takže ani nebudu muset nikam stopovat, jak jsem se psychicky už nějakou dobu připravovala. (Nic proti stopování, ale přece jen jsem radši, když v tom autě moc nesmrdím. A nešustím při každém pohybu.)

Jenže... bylo to dilema. Chtěla jsem pokračovat až do konce, ale na návsi jsem byla více než dvacet minut před limitem - a zastávka byla čtvrt hodiny chůze špatným směrem. Co teď? Popojít ještě kousek dál a nechat si ujet autobus? Nebo být lemra a skončit už tady? Svářelo se to ve mně mocně, ale zvítězila pohodlnost, a tak jsem šla na autobus.

Ušla jsem 125,4 km za 23 hodin a 37 minut.

Před východem slunce

Asfaltka vedoucí na ještě mnohem horší asfaltku, konkrétně na silnici s dálničním sjezdem

No co. Olaf se zase vyžívá v rozhlednách, elektrických ohradnících a brodech.

Navíc dál už to bylo opravdu pěkné

...až do konce. Horní Věžnice, náves: 125,4 km. Je 9:37, krásné nedělní ráno.

Den cesty pro mě byl hodně ambivalentní. Dlouhou dobu mě totiž vůbec nebavil a dál jsem pokračovala jenom z povinnosti, kterou jsem sama vůči sobě cítila. S rozedněním se ale všechno zlomilo a já si užívala každý krok a každé nové zákoutí, kudy jsem šla. A protože na špatné snadno zapomínám, teď už na celých těch dvacet čtyři hodin vzpomínám jenom v dobrém.

V autobuse do Prahy mi přišla esemeska, že jsem nejspíš vyhrála v holkách. Zastihlo mě to zcela nepřipravenou, nepočítala jsem s tím - myslela jsem, že je přede mnou Magda Vančáková a taky ta neznámá černovlasá paní, která mě na šedesátém kilometru předběhla pěkně v tempu a zcela bez zaváhání. A ještě jsem si nebyla jistá, jestli je přede mnou nebo za mnou Andrea Nováková, protože už jsem se v posledním roce mnohokrát přesvědčila, že je lepší než já.

Udělalo mi to radost. Jasně, kdyby si Lada neléčila zraněnou nohu, nadělila by mi pěkných pár kilometrů (a nejspíš si doběhla pro první místo v celkovém pořadí), jenže i tak si toho hodně považuju, protože jsem obstála v konkurenci sobě rovných. A přestože vím, že vyhrát pouťák nic neznamená, tak pro mě to znamená hodně. Žejo. Já poprvé v životě vyhrála něco jiného než literární soutěž!

Krásnou tečkou za celou akcí bylo zakončení spolu s Modřejším Pavlem a Olafem v jedné z jihlavských restaurací. Modřejšího Pavla jsem nabrala na přestupu v Polné a Olafa po výstupu v Jihlavě... a jak jsme řešili, jestli pojedeme do Prahy vlakem, nebo autobusem, a jestli a kam se půjdeme najíst, zabili jsme tím několik hodin. Naštěstí je Sargo trpělivá žena, takže mi obratem posílala další a další spojení, takže jsme tam nezůstali.

(A i kdyby jo... pořád jsem ještě měla klíče od Žlutého Pavla.)

Hezká akce to byla! Díky všem, kdo šli se mnou, za milou společnost, a díky organizátorům za všechno, co pro nás udělali.

Jů, já vyhrála!

...a zrodila se vítězka! :))

(Fotky, u kterých není uvedeno jinak, jsem fotila já.)

Zpět na hlavní stranu blogu