Pochod Praha-Prčice. Plno puchýřů. Podezřelé pflastry. Příjemné poprchávání. Pitomé plosky. Poučná přednáška. Puchýře pálí. Puchýře praskají. Plosky pálí. Plosky praskají. Proboha, proč?! Pomaleji... Ploužení. (Plosky. Puchýře.) Pouhých padesát. Poslední přípoj? Pryč! Probůh... Pomoc, Prahu! Prosím!!
Vstávat v době, kdy se na displeji budíku zobrazuje trojka a nejsou to minuty a nejsou to ani sekundy, dokonce ani dny nebo měsíce, to je špatné znamení.
Na Hájích jsem se sešla s Ivčou a potkala Delíka, Kulicha a Přéču.
(A nepotkala jsem bráchu, grr! Večer si domů přijel pro pláštěnku - nenašel ji, dostal moji - a snědl mi porci jídla, co mi tu nechala máma na víkend. Pak odjel a pak mi napsal, že zapomněl na bundu a že 4:59 na metru, abych mu ji vzala. Takže jsem celé Prčice táhla bráchovu bundu, protože mu bylo zatěžko do těch 4:59 počkat!)
Ráno bylo nechutně pěkně. Viděly jsme kýčovitý východ slunce s romantickou kulisou zástavby, ptáci řvali...
Jasněže nemohlo pršet, i když se to tak celý den tvářilo! Vždyť Eithné si před šesti dny koupila svoji první pořádnou bundu, přece nebude pršet, aby si ji mohla otestovat? 8-)
Za vycházejícím sluncem, jen trochu víc na jih
A nezaprší a nezaprší!
Trasa vedla přes Milíčovský les do Újezda, cestou byl první kontrolní bod. Podejít most, vzpomínky na minulý ročník, kdy se pod mostem srocovaly davy, protože tam bylo skoro sucho a dala se tam vyndat pláštěnka na ten ukrutný slejvák, přejít Botič (ok, to jsem se dočetla z mapy až teď, že to je Botič, naprosto mě to nenapadlo) a do Průhonického parku.
Milíčovský les, dvě značky KČT klasické a jedna značka KČT pro Pochod Praha-Prčice
Bylo bláto, ne že ne. Ale jen tak decentně, ačkoliv si o tom moje boty myslí svoje.
Loni bylo všude nádherně zelené obilí, dneska byla všude nádherná řepka. Mor na ni, jasně, myslete si o ní co chcete, ale na pohled prostě je pěkná!
(I když obilí víc, pravda.)
Panoramaticky širokoúhlá řepka
Po dvaceti kilometrech jsme stavěly na přezutí ponožek a Ivča vytáhla svoji extra ultra hyper náplast kosmických technologií, experimentální verzi z IKEMu, která se pravděpodobně teprve testuje na krysách a na takových pošucích, jako jsme my, a přelepily jsme si jí potenciální puchýře.
Ta "věc" vypadá trochu jako vosk, trochu jako pevný igelit a trochu jako kůže a prý se už nikdy neodlepí, prý se vstřebá.
(Nedávám jí víc než týden, pak to beru pilníkem!)
Pak jsme... hm... šly...
Tahle fotka se dá použít pro téměř libovolný úsek trasy
(Nebo tahle)
Když byla Ivča zrovna kdesi za obzorem, chytli si mě dva, jestli nemám náplast. Půjčila jsem slečně svoji bezvadnou bezpolštářkovou, byla moc ráda.
Znovu si nás stopli, když už jsem šla s Ivčou, a ta jim vnutila své kosmické technologie. Povídala jim přitom cosi o zkušební verzi a amputaci nohou a slečna z toho byla lehce vyjukaná, ještě si to pak navrch přelepila tou mojí.
Když jsme je potkaly naposledy, slečna seděla a nechtěla nic, leda bychom měly nějaké kosmické technologie na špatné koleno, které má v ortéze. Nenapadlo nás dost pohotově, co bychom jí mohly vnutit.
Pak už jsme se neviděli.
Luční pěšina byla zdaleka nejpříjemnějším povrchem pro má zubožená chodidla
V Týnci (28 km) došlo pivo. Uáá!
Pár kilometrů za Týncem stál tradiční stánek s občerstvením, daly jsme si kafe a skvělé domácí koláče, povidlovo tvarohové s drobenkou, mhmm!
V Neveklově (42 km) jsme si daly nějaké barevné tlamolepicí limonády, aby se šlo líp.
Ivča chytla druhý dech.
Já ne.
Ty výhledy!
Jít se dalo.
Stát se taky dalo a sedět se dalo ještě mnohem líp.
Jenže zkombinovat tyhle věci (v pořadí sedět-stát-jít) se nedalo! Zrychlení z nuly na čtyři za půl hodiny...
Ivču bolely holeně.
Mě bolely plosky nohou, lidově chodidla. Ale fakt moc. Puchýře jsem nakonec měla jen ty zalepené experimentálním materiálem na výrobu woodoo panenek, ale plosky? Já se nepostavím! (A když se postavím, neudělám krok. A když udělám krok, neudělám další krok. A další neudělám, protože je postel lákavě blízko a hlady zatím neumírám.)
Ivča říkala, že má s sebou hematologii. Tak jsem si nechala udělat přednášku a oprášila si velmi zaprášené znalosti z biologie z gymplu, tohle je zrovna téma, které mě opravdu baví a zajímá. Pojmy jako dendrity, fagocytóza, fenotyp nebo enzymy mi náhle v hlavě povstaly z mrtvých a je to docela dobrý pocit. Horší pocit už je, že mám problém stíhat výklad na nehumanitní téma. Mozek mi to prostě nebral - to není příjemné zjištění. Bude ze mě úča, co bude znát odpovědi jen na své předměty a ostatním bude pro smích, hurá...
Ani já jsem školu nezanedbala. Po konzultaci se slečnou bakalářkou jsem učinila zralou úvahu a před pár minutami jsem se škrtla ze středeční zkoušky. Čert ji vzal, v červnu bude času taky dost! :-)
A tohle je fotka na téma "přívod elektřiny do domu", (c) Ivča
V Neveklově, někde za čtyřicátým druhým kilometrem, tvrdí GPSka, jsem se rozseděla tak, že už jsem to nerozešla. Došly jsme tedy ještě do Strážovic a odtamtud se vydaly po silnici kamsi do Zádolí. Aut kolem projíždělo málo, stopovaly jsme na obě strany, chtěly jsme kamkoliv pryč z téhle díry. Nakonec nás vzala paní, co měla málo benzínu, nepořádek v autě a dost velký soucit pro dvě zmrzlé a upajdané trosky, a dovezla nás zpátky do Neveklova.
Autobusy byly už všechny pryč, jednoho, co jel do ještě větší díry, jsme se zeptaly, kudy dál, on nám sdělil, že autobusem už vážně dneska ne... a tak jsme byly se svým stopováním u zastávky pro srandu pár klackům, co tam pili pivo, kouřili a do osmnácti měli daleko.
Kraj ignorantů to je! Prázdná auta a nezastaví, nikdo! Vidět jsme byly z dálky, zastavit měli kde, dvě baby jsme byly... a ne. Prostě ne.
No dobře, nakonec jo, to bylo v době, kdy jsem přemýšlela, jak to zaonačit, aby nebylo hloupé nechat stopovat jenom Ivču a jít si sama sednou na obrubník.
Zastavil pán v obleku a v Alfě Romeo, sympaťák, a hodil nás do Benešova na vlak, přímo k nádraží. A ještě jsem si cestou poslechla z rádia o člověku, co celý život sázel na zahradě stromy! Tohohle tématu se koukám hned tak nezbavím...
(A protože mi Píše nedovolí vložit do hypertextového odkazu vlnovku, kterou tam potřebuji, vložím sem zamýšlený odkaz jako text, protože jde o věc, která se mi opravdu líbí: https://www.physics.muni.cz/[vlnovka]urbanek/muz/)
V Benešově jel rychlík na Prahu za osm minut, což jsem od pokladen na třetí nástupiště tak tak stihla, v kupé jsme dojedly, co zbylo, a pak už jen přetrpět cestu od vlaku k metru (taková dálka!), přestup na autobus a od autobusu domů. Koukali na mě lidi divně, autobus plný a já mladá a jistě plná sil jsem seděla. Ale nikdo starý v dohledu... a já bych prostě nevstala, no.
(V metru lidi nekoukali divně na mě, ale na pozůstatky zombií, co jely domů z pražského Zombie Walku. Škoda, že se to každoročně kryje s Prčicemi, to bych šla někdy ráda fotit...)
Vzpomínka na biopaliva I
Vzpomínka na biopaliva II
Soukromý domácí život už vezmu jen letmo. I ta nejteplejší (češtině chybí výraz pro "nejhorčejší", dislike) voda ve vaně mi přišla studená (ačkoliv v ní kosmické náplasti nabyly dost zajímavou konzistenci), i ten jeden krok mezi postelí a počítačem daleko, i ta nejkvalitnější tisková zpráva na zpracování moc zdlouhavá, kolena mi zarezla teprve ve vlaku, ale zato fest, a já teď nevím, jestli mám jít ještě něco ulovit do kuchyně, nebo ne. Ale je to moc daleko, teď mě skutečně bolí každý krok, nechám to na dobu, až mi žaludek začne trávit svoje vlastní stěny.
A po letech jsem zase vzala do ruky jehly a nitě na tvoření korálkových náramků. Právě s nesmírným úžasem zjišťuji, že prošití puchýře vážně funguje.
Padesát kilometrů.
Čekala jsem od sebe víc, ale po půl roce sezení to není vlastně špatné. Jen škoda, že mi v další chůzi nezabránila fyzička, ale "pouhé" fyzické problémy s chodidly. Mrzí mě, že kvůli mně ušla tak málo Ivča.
Ale těší mě, že se s Ivčou šlo skvěle, a děsně se těším na 5BV. Jen předtím asi budu muset malinko trénovat ;-)
1966 ;-)
(Dopsáno v sobotu večer, jen se mi nepodařilo stáhnout žádnou z těch osmnácti fotek, které jsem za celou dobu vyfotila. Fyzický a psychický stav nicméně celkem věrně vypovídá o rozpoložení po návratu domů.)