Nedokončená Malofatranská stovka, za 29 hodin a 34 minut jsem oficiálně ušla 91 ze 105 kilometrů. (Moje GPSka naměřila 99,5 km a k tomu 6200 metrů stoupání a 5950 metrů klesání).
Já tak nemám ráda kopce... tyjo, ještě jsem si nevymyslela žádný pochod na červenec, když se brácha žení zrovna přes Týnišťské šlápoty! Hm... hm... Malofatranská stovka! Ale sedm kilometrů stoupání? Malý ten, kdo má malé cíle! A ty seběhy, to bude paráda!
1. kontrola - sedlo Medziholie: 8,5 km za 1 hod 35 min, celkové stoupání 779 metrů
2. kontrola - Zázrivá: 16,3 km za 3 hod 59 min, celkové stoupání 1330 metrů
3. kontrola - Biela, rázcestie: 18,9 km za 4 hod 39 min, celkové stoupání 1349 metrů
4. kontrola - sedlo Medziholie: 24,2 km za 6 hod 13 min, celkové stoupání 1985 metrů
5. kontrola - Chata pod Chlebom: 32,3 km za 9 hod 25 min, celkové stoupání 2834 metrů
8. kontrola - Chata pod Suchým: 44,3 km za 13 hod 8 min, celkové stoupání 3600 metrů
9. kontrola - Nezbudská Lúčka: 50,6 km za 14 hod 47 min, celkové stoupání 3605 metrů
10. kontrola - sedlo Javorina: 55,7 km za 16 hod 41 min, celkové stoupání 4184 metrů
11. kontrola - Martinské hole, Krížava: 62,8 km za 19 hod 40 min, celkové stoupání 4917 metrů
12. kontrola - sedlo pod Hnilickou Kýčerou: 75,5 km za 24 hod 15 min, celkové stoupání 5389 metrů
13. kontrola - Fačkovské sedlo, chata Veronika: 91,4 km za 29 hod 34 min, celkové stoupání 6065 metrů
Web akce ZDE, Facebook ZDE, trasa ZDE, výsledky ZDE.
Na Slovensko jsem jela autem s Alešem, Kubou, Pavlem a Ondrou. Protože se startovalo jinde, než kde se končilo, nechali jsme auto v cíli (hele, není támhleten kopec Klak? ten je teda pěkně vysoko) a autobusy dojeli na start do Terchové.
Prezence účastníků nebyla zvládnutá úplně dobře - organizátoři tam prvnímu člověku v řadě vysvětlili všechno, co nebylo v itineráři, takže ostatní nejenže to neslyšeli, ale ještě hrozně dlouho čekali. Já vcelku optimisticky očekávala, že žádné upřesňující informace potřebovat nebudu, protože jsem pečlivě sledovala novinky na webu akce i na Facebooku, a v zásadě jsem měla pravdu - vždycky se kolem našel někdo, kdo věděl, co a jak.
Po odhození věcí v tělocvičně jsme se ještě vypravili najít něco k večeři. Vyhovovalo mi to velmi, neměla jsem s sebou k jídlu skoro nic, nepočítám-li ty dva suché rohlíky k snídani. Chvíli trvalo, než jsme našli hospodu, kde měli ještě otevřeno a kde vařili, ale uspěli jsme. Jeden Zlatý Bažant a halušky, to zní jako dobrý předstartovní energetický základ. Rozhodně to bylo o moc lepší než těstoviny kluků.
V tělocvičně organizátoři v jedenáct zhasli, vyšlo to akorát, že jsem si stihla připravit všechny věci na start. Po chvíli se tam i zmlklo (dokonce i ten protější kout u rolety!)... nespalo se mi úplně dobře, chvíli jsem zvažovala, jestli ještě nenapodobit několik lidí, kteří šli spát ven, ale nakonec jsem usnula.
Myslela jsem si, že vstanu nějak před půl šestou, protože jsem už byla připravená, ale všichni začali šílet skoro o hodinu dřív. Aspoň jsem měla čas se pozdravit s těmi několika lidmi, které jsem tam znala a kteří mi ihned po startu zmizeli daleko vepředu. Pak proběhl krátký brífing a pak už nás organizátoři vyhnali na louku k startovní bráně, důmyslně postavené do bažiny.
A start!
Poslední informace před startem
Šestá ranní
Začínalo se asfaltkou do Štefanové a mně se vůbec nechtělo běžet. Z kopce to nebylo a energii ještě budu potřebovat... Šli jsme s Martinem, kecali jsme, nakonec i kousíček popoběhli a odskočili tím ostatním chodcům, až se přišlo ke stoupání na Medziholie. Nejdřív mi utekl Martin, pak všichni ostatní, pak mě dohnali i ti, kteří byli na asfaltce daleko za mnou, a taky mi utekli... jo, to sedmikilometrové stoupání si moc užiju.
Na to, že bylo šest ráno, bylo vážně vedro. A to ještě nesvítilo sluníčko. Nějak jsem nemohla pochopit, proč jsem si v batohu nakonec nechala tu bundu - vždyť norská předpověď hlásila na celou dobu úplně vymetenou oblohu a light breeze.
Když jsem konečně spatřila prapory na kontrole na Medziholie, byla jsem nekonečně ráda. Teď už to bude jenom kousíček na Velký Rozsutec a konečně seběh... já se tak těším! Doplnila jsem si do láhve vodu, snědla jeden banán, ačkoliv byl i s ostatními schovaný v krabici, a vydala se dál. Trochu mě znervózňovalo, že už těsně po startu mám průměrnou rychlost necelých 4 km/h, ale to se poddá.
Počáteční asfaltka. Hádejte, jestli polezeme na tu vysokou horu vlevo?
Kontrola na Medziholie na 8. km
A ještě z výšky
Příští zastávka: Velký Rozsutec
Já jsem na Velkém Rozsutci nikdy dřív nebyla. Vnímala jsem ho jako tu pěknou skalku, co jsme na ni koukali, když jsme tu byli na sněžnicích (tady), a neměla jsem k němu žádný vyhraněný vztah. Jak jsem na něj teď šplhala, tak už jsem se docela vyhranila. A předcházeli mě další a další lidi, kde se za mnou pořád berou, vždyť jich tolik nestartovalo?
Ale já jsem jednoho taky předehnala! Seděl na kraji u cesty někde kousek pod řetězy, obličej od krve a vedle oka rozseknutou tvář.
Je pravda, že tady už mi vedro nebylo. Ten podle Norů lehký vánek měl takovou sílu, že se mnou cloumal, a kdyby nefoukal ke skále, ale do propasti, asi bych se tam dost bála. A byl ledový, takže ačkoliv už pražilo slunce, byla kosa.
A konečně jsem byla nahoře. Potkala jsem se tam se skupinkou, která jela z Bánovské stovky taxíkem, když jsem já pospávala na zastávce, a kus za nimi šla dolů, než jsem je předběhla. Ty úseky, kde jsme se prodírali klečí, sice moc běhatelné nebyly, ale zbytek by mohl jít, ne?
Stoupání na Velký Rozsutec, dole je kontrola na sedle Medziholie
Na Velkém Rozsutci, pokračuje se dolů z té skály za kluky
A šel, docela. Pěšinka byla skoro příjemná, ty občasné kamenité hupy jsem seskákala na hůlkách, všechna podklouznutí jsem uvisela na hůlkách, otočky jsem otáčela na hůlkách... jak mohlo jít tolik lidí bez hůlek? Nebo ještě hůř - s hůlkami v batohu?
Předběhla jsem tam docela dost lidí, ti ze mě museli mít ale radost! Hlavně tam v lese, jak to tam bylo strašně prudké a neskutečně to klouzalo, protože žejo, do kopce se tvářím jak umírající laň a jít jen o trochu pomaleji, tak couvám, a z kopce letím dolů, a i když se snažím nezabít ani sebe, ani nikoho jiného, čas od času hodím před někoho myšku, když je to mimo pěšinku neschůdné. A protože to nebylo do Zázrivé z kopce úplně celou dobu, zase mě předběhli a já pak je... ale komentovali mě vstřícně. Sympaťáci.
Ale vážně - opravdu vážně! - si musím pořídit trailové boty. Nevýhodu silničních jsem tentokrát pociťovala velice silně. Třeba jak jsem tam několikrát zůstala při pádu viset v hůlkách v podřepu s rukama skoro vykloubenýma nebo jak jsem tam hodila tlamu a sedřela si předloktí. (Skoro mi až bylo líto, že to nešlo víc do krve, protože jsem na vypláchnutí hlíny neměla nic jiného než ionťák, tak že by se třeba dostal lépe do oběhu.)
No a jak jsem si tam tak běžela a klouzala a padala dolů, špatně jsem šlápla a pravý kotník šel do pravého úhlu. Váha těla šla okamžitě do hůlky, takže to nebolelo moc a vlastně jsem se ani nijak nezranila, všechno v pohodě, můžu běžet dál. Za chvíli znova a pak totéž u levé nohy... a samozřejmě se stalo, co jsem čekala už dávno na jiných pochodech - po letech mi zase začaly vypadávat kotníky.
Takže si moc užiju i těch sedm kilometrů klesání.
Kontrola v Zázrivej byla asi jedna z těch věcí, které se upřesňovaly při registraci - rozhodně k ní v GPX podkladech nebyla naťukaná trasa, a protože to bylo skrze vesnici zhruba kilometr tam a kilometr zpátky, už jen o tohle byla reálná trasa delší než oficiální údaje. Naštěstí startovalo hodně lidí a já ještě stíhala houfy, které věděly, kam jít, takže jsem taky věděla, kam jít.
Cestou na kontrolu jsem si měnila pravou ponožku. Palec se proklubal ven a byly tam popelnice, kde jsem ji mohla nechat. Měla jsem s sebou jenom jeden náhradní pár, takže bylo fajn, že byla tak příznivá předpověď počasí.
Na kontrole jsem si nechala zapsat čas do kontrolního lístku, doplnila takřka prázdné láhve (lidi se prý čílili, že nebyl k dispozici ionťák - to by mě pěkně nakrklo, kdyby tam byl, protože jsem si ho tubu táhla na zádech!) a snědla dva kusy banánů se solí a vyrazila jsem dál.
Kontrola v Zázrivej, 16. km. Kolik banánů sníš, tolikrát jsi člověkem!
Pokračovalo se několik kilometrů po docela rušné silnici, tam jsem se necítila úplně dobře, hlavně kvůli nadměrnému množství zatáček a proti sobě jedoucích aut.
U další - fixové - kontroly se ze silnice odbočilo a vydali jsme se zpátky na sedlo Medziholie. Jak se před námi sedlo i vrchol Rozsutce tyčily, začala jsem pomalu propadat malomyslnosti. Co tu dělám? A cestou nahoru to pokračovalo. Proč tu jsem? Mám za sebou nastoupaných tisíc metrů, chce se mi umřít a přitom mě čeká dalších šest vertikálních kilometrů. Kdybych tohle převýšení chtěla lézt na komíně po žebříku, tak bych to do toho dvaatřicetihodinového limitu nezvládla, jak jsem se asi po hodině dopočítala. Uf. A za všechno můžou brácha s Luckou! A taky Ondra! A vůbec! Hlavně dýchat a držet tepovku tak nízko, abych nedostala infarkt. Dýchat. Zhluboka už to dávno nejde, tak jen mělce, ale o to rychleji. Co si myslím o hyperventilaci?
A co si myslím o tom, že první krizi mám před dvacátým kilometrem? Dvacátým! Kdokoliv by zvládnul ujít dvacet kilometrů, aniž by se dostal do krize. Pohrdám sebou hodně, nebo zatím jenom trochu a navyšování si nechám na později?
No ale vyškrabala jsem se s pár lidmi na Medziholie, kde se kontrola změnila, přibyl stan a zmizely banány, a protože pomeranče už taky došly, snědla jsem tam jenom několik měsíčků citrónu se solí (a hrozně dlouho jsem nemohla přijít na to, co mi to chuťově připomíná) a jednu Tatranku a vyrazila jsem dál na Stoh.
Ve stínu Velkého Rozsutce. Já jako chápu, že těch 7 km převýšení se někde
nabrat muselo, ale stejně mě takovéhle pohledy hrozně deprimovaly.
Kontrola Medziholie, 24. km
Protože si tam všichni ostatní na chvíli sedli, měla jsem náskok, a tak mě předbíhali až o trochu výš, než jsem čekala. Jsem drsňák.
Cestou byla tajná kontrola. To jsem taky nepochopila, jak si jako lidi měli zapamatovat ta čtyřmístná čísla, když u toho nebyla propiska. (Že to všechno byly nadmořské výšky nebo letopočty založení, mi naprosto nedošlo.) Já to fotila... ale on to nakonec stejně nikdo nechtěl.
Stoh byl vysoký a už z dálky vypadal výhružně, ale nakonec jsem ho čekala mnohem horší. Sluníčko tou dobou už pražilo na plný výkon, takže jsem si tam cestou dělala kraťoučké přestávky, aby mi tepovka spadla na nějaké snesitelnější hodnoty, ale vlastně se mi nešlo úplně hrozně špatně. Teda samozřejmě vysoká tepovka - málo kyslíku, ale na to už jsem zvyklá.
Takže mi přišlo hrozně zvláštní, že lidi, kteří mě předbíhali, se starali, co mi je.
"Si v poriadku?"
a taky
"Jsi v pořádku?"
anebo
"Dýchaj! Dýchaj! Hlboko, do brucha! Nechceš uhorku?" (To byl ten bílý s čepičkou, co jsem ho potkávala v protisměru na naprosto nesouvisejících místech na prvních třiceti kilometrech.)
Když jsem jednomu z nich s nadsázkou odpověděla, že jsem v pohodě, jenom se trochu dusím, zpomalil na moje tempo a chvíli se mnou pak šel. Tak já nevím... Vždyť většinou nevypadám navenek tak mizerně, jak se cítím?
Šla jsem dobu s Michalem, který měl problém s křečemi. (Jenže to skoro všichni, co jsem si tak všimla.) Takže jsem mu pak dávala nějaký hořčík, když najednou koukám, že přichází Tomáš Zágoršek. Co tu dělá? Vždyť v tělocvičně ani na startu jsem ho neviděla? A je osm hodin po startu, to už by měl být dávno za horami, i kdyby šel maximálně na pohodu? Prý zaspal, protože šel spát ven. Vzbudil se v půl sedmé a startoval o tři čtvrtě hodiny později než my. Jsem se hrozně smála, když jsem to slyšela - to je úchvatně stylové, zaspat start závodu. (A samozřejmě i přesto dokončit v limitu.)
Stoupání z Medziholie na Stoh
Z téhle strany to stoupání nebylo tak strašné
Když to srovnám s druhou stranou, kudy jsme sestupovali - po levém úbočí
Všichni zdolaní krasavci pěkně pohromadě
Pokračovali jsme dál, a protože hřebenovka není rovná, kluci mi utíkali ve všech kopcích. Což se dá provozovat, i když je nedoženu zpátky, jak Tomáš názorně dokázal, protože se došel podívat na většinu vrcholů, které jsme míjeli a na které jsme chodit nemuseli.
Potkala jsem tam pána, co mi říkal, že nejhorší, co turista může udělat, je sednout si. To když jsem si vyklepávala kameny z bot. Ohradila jsem se, že nejsem turista, ale závodník, ale vzhledem k tomu, jak moc se mi nechtělo zvedat, to moc nevyznělo. Pán se pak zeptal, odkud jsem, a když jsem mu odpověděla, začal urážet Prahu, Havla a všechny ateisty, a tak jsem šla zase radši dál.
Chviličku jsem šla s takovou krásnou blondýnkou se psem, která šla po trase pochodu, ale končila už na Chatě pod Chlebom. Já nevím, jak to ostatní holky dělají, že jsou tak upravené a vypadají v pohodě, jako by byly na procházce za domem?
Docela jsem si libovala, že se navzdory předpovědi zatáhlo, konečně se mi přestávalo chtít umřít a začalo mi to zase jít. (Jít a pouze jít. Na celé trase bylo zhruba deset kilometrů, kde bych byla ochotná běžet bez strachu, že se přerazím, ale ty byly natolik ke konci, že jsem se o to ani nepokusila.) Samozřejmě žádná idylka netrvá dlouho, a tak na Sedle pod Hromovým poprvé zahřmělo a kousek od nás už pěkně lilo. Samozřejmě. Co by to bylo za pochod bez bouřek z vedra...
Na Chatu pod Chlebom to už byla necelá půlhodina. Přisedla jsem k ostatním a pustila se do vynikající čočkovky, když začalo pršet. Ostatní utekli dovnitř, ale to se mi nechtělo, protože bych tam určitě zůstala sedět dýl, než bych měla, a tak jsem zaplula pod schody, dojedla poslední sousta a dopila poslední čaj a vyrazila jsem do deště.
Chata pod Chlebom
Odcházím zároveň s Tomášem
Dost usilovně jsem cestou dumala, na kterou nohu si pak navlíknu tu jednu suchou ponožku, co jsem měla rezervní v batohu. Střihla bych si, ale jsem si dost jistá, že bych nohama nezvládla nůžky.
Pak jsem si vzpomněla, že ačkoliv vnitřek batohu mám nepromokavý, foťák a mobil na popruzích jsem zapomněla zaigelitovat. Náhodou to ale zvládly. GPSku jsem nechala na dešti celou dobu úmyslně, protože by byla pruda ji pořád vybalovat, a přežila taky.
Pršelo střídavě a jenom docela lehce, tak to ani tolik nevadilo, navíc když jsem si navzdory předpovědi vzala tu bundu.
Taky se vyřešilo moje dilema s jednou náhradní ponožkou, protože se mi proklubal skrz palec na levé noze.
Potkávala jsem se s Tomášem a Ivanem a ještě s další skupinkou závodníků. Chvílemi jsem fotila, protože bylo nádherné světlo, a taky jsem se nervózně otáčela, protože jsem šla jenom kousek před Jirkou Hofmanem a nechtěla jsem se nechat předběhnout. Pak na mě Ivan počkal a říkal, že na dalším rozcestí nemusíme jít podle itineráře, protože tam kontroly stejně nejsou a že to má od organizátorů, ale že můžeme jít po té druhé cestě a ušetřit si tím nějaké stoupání a klesání.
Na to já slyším, a tak i když jsem na patřičném rozcestí byla už zase sama, viděla jsem z výšky, jak opravdu jdou všichni mimo trasu, jenom Tomáš šplhá správnou cestou přes vrchol, a šla jsem taky spodem.
Konečně příjemné počasí
Hřebenovka
Samozřejmě v tomhle terénu by už pršet nemuselo, no
Světlo skrze oblaka (tam jsme taky šli)
A málem jsem tam umřela. Ta cesta byla hrozná! Z hřebene se hodně prudce sklesalo na vrstevnici, po které se šlo dál, a protože to klouzalo a terén byl členitý a celý to bylo odporně hnusný, málem jsem tam zdechla. Rozbolela mě tam kolena, kotníky mě rozbolely ještě víc, a když jsem šlápla na kámen, který pod nohou povolil a skutálel se do údolí, vypadly mi oba kotníky naráz. Takhle jsem si už pěkně dlouho nezadávala.
Když jsem se zase napojila na oficiální trasu, akorát tudy procházel Tomáš. To mě s volbou cesty trochu smířilo, protože jestli jsem ho díky tomu dohnala, znamená to, že bych tamtudy šla ještě mnohem dýl.
Na Chatu pod Suchým se už jenom klesalo. Nenávidím klesání! Jak jsem kdy mohla tvrdit něco jiného? Au, to tak strašně bolí! Moje kotníky! Moje kolena! Moje stehna! A pak se mi ještě v prudkém svahu do cesty postavilo stádo koz a ovcí, které jsem musela obcházet mimo cestu, abych je nesplašila. Samý naschvály.
Na chatě jsem si nechala zapsat kontrolu a vůbec nevěděla, co mám dělat. Tak jsem si sedla. A pořád jsem nevěděla, co mám dělat. Dostala jsem čaj, za který jsem zapomněla odevzdat lísteček, a dojedla jsem gel, abych tam mohla vyhodit tubu. A protože jsem pořád nevěděla, co mám dělat, tak jsem se zase zvedla a šla dál. Aspoň jsem nemusela koukat na ten vynikající koláč, co tam jedl Tomáš. Jako samozřejmě bych si ho taky mohla koupit, ale zaprvé jsem se nechtěla zdržovat a za druhé jsem měla asi pět eur a pořád jsem trochu čekala, že je budu potřebovat na autobus, až zdechnu někde uprostřed trasy.
Odbočka mimo oficiální trasu
Chata pod Suchým, 44. km
Na kontrole
Dál jsme si mohli vybrat, jestli půjdeme po červené s prudším klesáním, nebo po modré, na níž budeme muset na konci trochu stoupat - tuhle alternativu jsem při registraci zachytila i já. Takže: chci umřít cestou z kopce, nebo do kopce? Když umřu cestou z kopce, třeba se dolů ještě kousek skutálím a budu mít lepší výsledek... zvolila jsem si červenou. A docela mi sedla, šlo se lesem, takže už žádné úzké technické cestičky, a tak jsem si tam trochu popobíhala a dokonce jsem tam i předběhla dvě skupinky chlapů. Nejsem zas až taková troska, žejo. Machýrek.
Na Starém Hradě byla další tajná kontrola (teda tajná - ono se o všech tajných - snad až na tu za Strečnem - vědělo dopředu), kterou jsem si vyfotila, a uháněla jsem dál na Strečno. To už se šlo po široké hliněné cestě, pohoda, klídek. Za mnou na dohled byla jen jedna ze skupinek chlapů, kteří se zdrželi na kontrole hledáním propisky, aby si zapsali číslo, a slečna, která si ode mě držela konstantní vzdálenost padesát metrů.
Příjemná cesta dolů, cupity cup
Když jsem vyšla na louky za Strečnem, akorát zapadalo slunce. Nádhera, skrze tu vysokou trávu... a bylo tam krásně teplo... a kolem tekl Váh... a jsem si skoro jistá, že ta červená vede támhletudy a naprosto nejsem ochotná se tam tou podmáčenou vysokou trávou prodírat. Do háje! Zeptala jsem se na to chlapíka na kole a ten mě ujistil, že tudy do Strečna taky dojdu. Jenže já chtěla do Nezbudské Lúčky, žejo, akorátže jsem si nemohla vzpomenout na to jméno, a tak jsem nad tím mávla rukou a šla dál na Strečno.
Slečna šla za mnou. Snad se nebude zlobit moc.
Pán jel chvíli se mnou a povídali jsme si o závodě, odvykládala jsem mu trasu a prý že to je to nejkrásnější, co jsme mohli vidět. Já mám pocit, že jsem 90 % času koukala pod nohy, abych se nezabila, ale co zpětně koukám na fotky, tak to tam asi bylo docela hezký.
Pak jsem potkala prosekanou cestu vedoucí směrem k červené. Jsem klikař. Ono zabloudit s GPSkou je přece jenom dost ostuda, žejo.
Na kontrolu v polovině trasy (cíl padesátky) jsem došla ve tři čtvrtě na devět večer. Poučená, že se zavírá v devět a že pak prý dál na trať pouštět nebudou, jsem tam snědla tři chleby se sádlem a cibulí a Tatranku a chystala se vyrazit dál. Způsobila jsem tam tím trochu pozdvižení mezi lidmi, se kterými jsem se celou dobu míjela na trase, protože tam všichni končili. A to jako půjdu teď na noc sama? A co medvědi? Já ovšem na medvědy nevěřím, a stejně mi připadá jako jediná rozumná obrana mít s sebou někoho, kdo utíká pomaleji než já, což by v tuhle chvíli byl možná tak vozíčkář bez vozíčku, a tak jsem se zatvářila sebevědomě a vyrazila čtyři minuty před devátou do noci.
Hrad ve Strečnu
Cíl padesátikilometrové trasy
All you can eat
Za Strečnem bylo poslední velké stoupání, které mi z profilu trati utkvělo. Netěšila jsem se. Jenže ve chvíli, kdy je stoupání špatné a klesání ještě horší a roviny trasa neobsahuje, už je to člověku tak nějak jedno. Prostě se nějak doplazím. Na cestu svítil měsíc a ještě úplně na začátku jsem dohnala skupinku (dvou nebo tří?) chlapů, kteří mi utekli až pak v kopci.
Potkali jsme tajnou kontrolu.
A pak jsem se plazila dál.
On ten kopec nebyl tak strašně hrozný, jak jsem čekala. Teda byl, ale když jsem se ohlédla a uviděla pod sebou Strečno, přišlo mi, že jsem mnohem výš, než bych měla být, a to mě příjemně nakoplo. A navíc to město tak krásně svítilo a pak svítil taky moc krásně Měsíc a já jsem duší reportér, který musí všechno zdokumentovat, i když ho to hrozně zdržuje, jinak bych ty minipřestávky na fotky s šestnáctisekundovou expozicí vůbec nedělala, ale když není stativ, musí se foťák položit na zem, takže si taky musím sednout, jejdanánečky, škoda času, taková ztráta, mohla jsem to celý nahoru běžet, kdybych ale nemusela fotit...
Tajná kontrola za Strečnem
Ještě jedno Strečno. Zas taková lemra, abych fotila
tak dlouho, dokud to nebude ostré, jsem nebyla...
Měsíc
Na sedle Rakytie jsem si vyndala čelovku, i když se pořád ještě dalo jít bez ní. Doufala jsem ale, že když si budu svítit, eliminuju tím všechna ta hrozná leknutí, že jde vedle mě někdo další s čelovkou, která bez výjimky byla způsobená Měsícem. Bídákem.
Doplazila jsem se na sedlo Javorina, kde měla být kontrola. Kontrola nikde. Ach jo. Proběhla jsem tam s čelovkou celé okolí a nakonec to všechno vyfotila, jakože místo kontroly - pomník, přístřešek, rozcestník, sebe u rozcestníku... protože prý chybějící kontrola znamená diskvalifikaci, žejo. (Stejně jako že ze Strečna se po deváté nebude pouštět dál, žejo.)
Kontrola byla o padesát metrů dál. Docela jsem se divila, že jsem tam ještě viděla čelovky kluků před sebou, myslela jsem, že už jsou někde hrozně daleko. Každopádně jsem za celou dobu neviděla žádné čelovky za sebou, což upevnilo moje přesvědčení, že jsem ze Strečna odcházela poslední. Takže jdu úplně na konci závodního pole, takže když umřu, nikdo mě nenajde. Co si o tom myslím? A musím si o tom něco myslet? Asi ne. Vždyť je to jedno.
Pak se cesta trochu narovnala a začalo se procházet trávou a borůvčím, a protože bylo oboje mokré, nebylo to nic moc. Mi vždycky přišlo super, že se pod kompresními návleky vůbec nepotím, ale ta prodyšnost je obousměrná, takže jsem měla nohy mokré nejen v botech. Ale vždyť uschnu. Zítra přes den na to ještě budu vzpomínat.
Pak jsem procházela kolem děla, což byl jediný bod trasy, který jsem si pamatovala z tři roky starého výletu na Martinské hole (tady). To už bych měla být od té další kontroly jenom kousek, ne? jsem si myslela.
A myslela jsem si to špatně.
Ovšem přišla mi zpráva, že ta občerstvovačka je výborná, a tak jsem se hodně těšila a zase trochu zrychlila (z šouravé chůze do méně šouravé chůze).
Další výhled, nedalo se odolat
Dělo (minomet / kanón / moždíř / památník - nehodící se škrtněte)
Vylezlo se tam pak na takovou louku, odkud byly naprosto neskutečné výhledy na obrovská města pod horami. To se mi moc líbilo, i když mě pořád znervózňovala světla, že to jako jsou čelovky. A když jsem louku přešla na ten vršek za ní a ohlédla jsem se, tak najednou čelovky. Takže nejsem poslední!
Ale tak zase se jako nenechám předběhnout, žejo. Jsou sice daleko, ale moje tempo - raději nemluvit. Ale na kontrole budu dřív!
A tak jsem z kopce seběhla a valila si to dopředu, už je to kousek, na rozcestník jsem moc nekoukala, ale bylo tam něco kolem půl hodiny? A hele, super, támhle už je rozcestník! Aha, to není ještě ten krížavský? Tak co tam píšou? Krížava - hodina cesty.
... Tak to mě ti za mnou asi stihnou dohnat... protože tím pádem je Krížava asi u těch vysílačů, co tam hrozně daleko problikávaly.
Tak hlavně čile a optimisticky. Aspoň terén byl pohodlný, žejo. A aspoň jsem měla dlouhou dobu na to, abych si ho mohla patřičně vychutnat.
Takže jsem si tak šla a vychutnávala si terén, když najednou v lese kus přede mnou u cesty zazněl pohyb nějakého zvířete. Těžkého zvířete. Srnky mám naposlouchané z Modřan, tohle byl spíš divočák - a to jenom proto, že medvědi neexistujou. "Kšá, tady jdu já," pravila jsem smířlivě, aby se zvíře leklo a uteklo, protože pokračujte po pěšince směrem ke zdroji hluku, žejo. A zvíře se leklo a uteklo. Dám se na krotitelskou dráhu.
Pak jsem vylezla z lesa u vysílačů, červená vedla doprava, jiná šipka doleva a červená blikačka byla taky vlevo. Ale zas to hodně jasné světlo bylo vpravo. Ale čert to vzal, půjdu doleva. A tam pak byly další blikačky, a ačkoliv bylo všude kolem vysílačů spousta dalších světel, blikačky mě zavedly až k budce u lanovky, kde se svítilo a kde byla občerstvovačka. (Akorát ty schody dovnitř jsem nemohla najít.)
Akorát jsem tam vystřídala jiného chodce, samotného.
Lidi, tam to bylo tak super! Zapadla jsem tam do měkkého křesla, nechala si nalít čaj, a když mi bylo řečeno, ať sním, cokoliv chci, vzala jsem si tác s ovocem a systematicky jsem ho začala likvidovat. A co víc, když jsem dojedla všechny banány, chlapi tam někde vykouzlili další trs a dokrájeli! A tak jsem do sebe futrovala banán za banánem, občas jsem to proložila nějakým pomerančem, a teprve když přišly čtyři čelovky za mnou, jsem byla ochotná vrátit tác zpátky na stůl.
Čtyři čelovky byli Tomáš s Jirkou a ještě kluk a holka, které jsem neznala. A jak jsem šla už skoro pět hodin sama, tak se mi najednou nechtělo do noci samotné, protože uvnitř bylo příjemně a veselo, takže ač jsem si myslela, že se zvednu ještě před druhou, zůstala jsem tam s nimi až do čtvrt na tři.
Stihla jsem toho aspoň víc sníst, nějak jsem to do té doby dost zanedbávala. A toho čaje! A to kafe! Občerstvovačka na Krížavě získává jedenáct bodů z deseti - zázemím, ochotou, pestrostí jídla, vším. Bych tam nejradši zůstala už natrvalo.
K11 na Krížavě, 63. km
Nechcete si mě tu nechat?
Před odchodem jsem se navlékla do všeho, co jsem měla (což bylo druhé tričko a bunda), ale i tak jsem venku mrzla. Ti dva se ještě maličko zdrželi a Jirka se vracel na světlo, aby si vyměnil baterky v čelovce, tak jsem pokračovala dál s Tomášem. Zahřála jsem se asi až po kilometru.
Hrozně nás bavily rozcsetníky. Že prý Klak 9:55. A za chvíli Klak 9:40. A potom Klak 9:15... jojo, utíká to.
Cesta dál byla příjemná, šlo se po pohodlných pěšinkách, které se jen tak mírně houpaly, takže jsem ani neměla moc velkou tendenci tam umírat a jediné přestávky, které jsem dělala, byly na likvidaci čaje, kterého jsem do sebe přece jen asi nalila příliš mnoho.
Jenže pak Tomáš prohlásil, že si na chvíli lehne. Ale no tak! Šla jsem z kontroly celou dobu za ním a nechat si určovat tempo někým jiným bylo tak moc pohodlné...
Podle očekávání to pak bylo špatný. Už se začínalo rozednívat a do mně se dala zima, tak jsem si vzala bundu, pak jsem začala usínat, jak už se mi tak při rozednění stává... no jako špatný. Nakonec jsem zalehla u cesty do listí, hůlky pod hlavu, jen na pár minutek, stejně ty bukvice hrozně tlačí... o minutu později se ozvaly kroky a kolem prošel Tomáš. Hm, teď jsem si lehla, to se zvedat nebudu, kdyžtak se chytím Jirky nebo těch dvou... a o minutu později kolem prošly bílé podkolenky, rolnička na batohu a Jirkovým hlasem pronesené "to je Eliška". Tak asi ne...
Měla jsem hroznou krizi. Jediný klad byl, že jsem už mohla shodit čelovku do batohu, protože mě z ní bolela hlava. Ale ploužila jsem se napůl mrákotně kupředu, zavíraly se mi oči, nemohla jsem nahmat v kapse Shlehu, tak to zvládnu bez ní, však se probudím, za chvíli... jsem unavená, tak hrozně unavená...
Pak jsem měla jasnou chvilku, kdy mi došlo, že jestli se neprobudím, tak budu jenom ztrácet, a že jestli není ta Shleha v kapse, do které jsem ji dát chtěla, tak musí být uvnitř batohu, a že ta pauza na hledání se mi určitě vrátí. A vrátila. Vypila jsem ji celou naráz, oklepala se, zapila ji a chytila druhý dech. Víceméně. Rozhodně se mi přestalo chtít spát.
Když jsem došla na kontrolu na 75. km, Tomáš s Jirkou a s tím jedním, co jsem ho střídala na poslední občerstvovačce, tam ještě byli. Nevěřila jsem svému štěstí, myslela jsem, že je už neuvidím. Byla jsem tam v 6:15 a kontrola měla zavírat v 6:00, tak mi tam do kontrolního lístku napsali 6:00, to jsem moc nepochopila, když už existuje ochota vyjít vstříc závodníkům, proč jim spíš nevyjdou vstříc s poctivě napsaným časem, byť po oficiální uzávěrce? Ale byla jsem tak na mraky, že jsem to neřešila. Na pár minut jsem tam upadla na zem, pak jsem tam snědla jeden srpek pomeranče a pak už se Tomáš s Jirkou zvedli, že půjdou, tak jsem rychle začala doplňovat láhve, aby mi neutekli moc. Kanystr jsem sice jednou rukou uzvedla (v druhé jsem si držela láhev), ale docela fest jsem se přitom polila. Však ono za chvíli už bude vedro...
Nekonečná pěšinka
Svítání
K12 v sedle pod Hnilickou Kýčerou na 75. km
Zpočátku jsem kluky měla ještě na dohled, ale pak už ne.
Vždyť je to jedno, prostě si půjdu to svoje, krize zažehnaná, terén pohodlný a za mnou je ještě ten třetí z kontroly, který tam zůstal spát.
Tou dobou už svítilo sluníčko, ale ještě nepálilo, chvílemi mi bylo vedro a chvílemi zima, ale šla jsem podél lesa, tak nebylo nic jednoduššího než podle potřeby zalézt do stínu stromů nebo vylézt na louku.
Vyhlížela jsem kluky, ale marně. Vždycky jsem měla před sebou něco červeného, to musí být oni, jenže pak se z červené bundy stal velký červený květ, který se zblízka změnil na malý a modrý... no a tak jsem moc nevěřila, když jsem na cestě viděla nějakou schoulenou postavu, že to není nějaká halucinace, určitě to bude nakonec nějaký pohozený pytel nebo tak něco...
Byl to Tomáš. Schoulený tam spal, batoh hozený před sebou, a když jsem ho překračovala, ani se nehnul. Vzhledem k tomu, jak jsem tam zrovna funěla, by ho pravděpodobně neprobudilo, ani kdyby ho začal žrát medvěd.
Jo jo jo, nejsem poslední, to je super, honem rychle dopředu, než mě Tomáš zase dožene. Protože jasně, že mě dožene, ale když on je to tak skvělý pocit, mít za sebou někoho, koho znám! A je jasný, že v téhle poloze spát dlouho nevydrží...
Dohnal mě až po více než hodině. Že prý se probudil v 8:10 a vůbec nevěděl, kdy usnul a jak dlouho spal... dohledala jsem na fotce, kdy jsem ho míjela já - v 7:40. A tak... spánek je zdravý :)
Výhledy do kraje
Tomáš
To už jsem stoupala na Klak. To je ten hroznej kopec před cílem, co jsme na něj koukali, když jsme tam vezli auto, a vůbec se nám nelíbil.
Měla jsem zprávy z přednější části závodního pole, že to stoupání je hodně hrozný, ale pustila jsem se do něj odhodlaně. Zrovna bylo sluníčko za mraky, a i když stoupání nahoru bylo prudké, docela mi to šlo. Až jsem se nepoznávala, jak mi to šlo. Vždyť tam takhle budu hrozně rychle? A teda ti lidi, co jim to přišlo těžký, jsou pěkný másla. Jo jo jo, pojď, pojď, hele támhle se to už rovná, hele támhle už jsou nějaký skalky, no já už jsem nahoře, no ne? Borec, Eliška, borec...
Aha, tak ne, tohle je teprve Ostra skala. Ale tak Klak je jenom o nějakých sto metrů vyšší, to už tam budu, to je v pohodě, to mám za pár.
A pak jsem vylezla za zatáčku a uviděla Klak.
Ne, nebudu se hroutit. Prostě nebudu. Prostě půjdu dál a nějak se na něj doplazím. I když je až támhle a strašně vysoko a i když je mezi mnou a jím ještě jedno sedlo. Já chcípnu.
Trvalo mi strašně dlouho, než jsem se do toho sedla dostala.
"Vy taky patříte k tomu závodu?" ptali se mě tam nějací čeští turisti.
"Jo. Je to na vrchol ještě dlouhý?" ptala jsem se já.
"Ale ne, tak deset minutek-"
"Pět!" skočila pánovi do řeči paní. "Ani to ne. V podstatě tam už jste. Ať se vám dobře jde!"
Zbožňuju milosrdný lži.
Nahoře bylo několik lidí a kříž. Chvíli jsem hledala kontrolu, až jsem se podívala do kontrolního lístku a zjistila, že tam být nemá. Tak jsem chvíli hledala červenou, až jsem se zeptala těch lidí, a ti mi řekli, že všichni ostatní stejně zničení a špinaví lidi s hůlkami jako já šli dál po žluté, a z mapy jsem pak zjistila, že tam červená být taky nemá. Podívat se na GPSku mě napadlo až při sestupu.
Bylo deset nula sedm. Před sedmi minutami se měla zavřít kontrola na Fačkovském sedle. Pohlédla jsem dolů, vyslechla si rady o tom, ať nespěchám, že to klouže, a povzbuzená tím, že mi už dlouho nepovolil žádný kotník, jsem se rozběhla. Vydrželo mi to přesně do chvíle, než mi povolil kotník.
Cupity cup.
Odsud se už stoupalo nahoru a já si myslela, že přímo na Klak
A pak jsem uviděla, jak je to s tím Klakem doopravdy...
Ale o čtyřicet minut později jsem už nahoře
Pohled dolů na Fačkovské sedlo, kde se před sedmi minutami oficiálně uzavřela kontrola
Koukala jsem a GPSku a přišlo mi to kousíček, dva kilometry maximálně, tu hodinu dvacet na rozcestníku jsem se rozhodla ignorovat. Dám to za půl, žejo, v pohodě. Je to z kopce. Dám to za půl a pak co nejrychleji zvládnu těch posledních čtrnáct kilometrů, aby na mě kluci z auta nemuseli čekat přes limit. Nebo aby mi neujeli.
Jenže ty kotníky tak strašně bolí. A kolena taky a na to nejsem zvyklá. A svaly na stehnech, to je sice jenom bolest bez nějakého vedlejšího špatného významu, ale stejně se to špatně ignoruje. Tyjo, já možná tu závěrečnou fázi nezvládnu. Možná nedokončím pochod.
Ale to by byla děsná ostuda, to bych se pak nikomu nemohla podívat do očí. A pak bych poslouchala, jak to bylo o psychice a že kdyby tam nebyl ten závěrečný ocásek, tak že bych to došla. Že jsem to prostě nezvládla hlavou. A tohle já poslouchat nemůžu, to bych ty pochody pak mohla zabalit rovnou všechny.
Ježiš mě tak bolí ty kotníky, proč to je tak strašně z kopce? Vždyť to je úplně nekonečné, vždyť už bych dávno měla být dole! Kolik to ještě je, co říká GPSka? Tyjo, vždyť se na té trase vůbec nehýbu, vždyť mi to ukazuje pořád stejné místo! Mě tak bolí kotníky... A je mi zima...
Jak mi sakra může být zima, když praží slunce a všichni kolem mě zdechaj od vedra?
Já už chci být dole.
Ne, já už chci být doma.
Měla bych se sebrat, takhle až do cíle nedojdu. A přitom musím, žejo. To je jasný. Já pochody nevzdávám.
Auuu! Do pytle, to klouže!
Ježiš mně je mizerně. Jak mi může být tak mizerně, když jdu z kopce? Že by málo energie? Dám si Tatranku, třeba to pomůže. Aspoň budu mít důvod si na chvilku sednout.
Hm, tak to nepomohlo. Fakt je mi pod psa. A pořád zima. Tentokrát už ale v reportáži nepřiznám, že nejsilnější pocit v téhle fázi je chuť se někam stočit do klubíčka a brečet, protože to je fakt hodně trapný. A vůbec, jaktože jsem taková troska? Vždyť nemám v nohou ani devadesát kilometrů! To je fakt ostuda.
To je divný, že mi Ondra a Martin ještě nepsali, že jsou v cíli. A zajímalo by mě, jak je na tom Žlutý Pavel, když měl takové ambice mě předehnat - já mu to tentokrát rozhodně neztěžovala.
Ach jo.
Asi bych měla být optimističtější, jestli chci ještě pokračovat. Měla bych si ujasnit, jak to na Fačkovském sedle proběhne: nechám si zapsat kontrolu, najdu svůj batoh a v něm opalovací krém a rychle se namažu, protože au, nechám tam obě čelovky a zbytek oblečení... ne, oblečení ne. Už je mi zase zima. Jestli on to není úžeh? Hm, asi ne, spíš jsem prostě taková troska, že jsem na dně na devadesátém kilometru.
Jsem si skoro jistá, že jsem chtěla přemýšlet optimisticky.
Hele, silnice! Já už jsem dole! Haleluja! Tak honem na kontrolu támhle ve stráni...
...umřu...
Výhled na Fačkovské sedlo s cílovou bránou
Ohlédnutí zpátky na Klak a celý ten hřeben, který byl tak moc nekonečný
K13 a cíl pro trosky, 91. km
Ale zároveň K15 a cíl pro borce, 105. km. Ondra
dorazil deset minut po mně s celou trasou kompletní.
No, a pak jsem to zabalila.
Nebudu vypisovat důvody a co všechno mě bolelo, protože by to byla jenom zástěrka. Pravda je, že jsem prostě bábovka a na tuhle trasu jsem neměla. Na těch posledních čtrnácti kilometrech bylo ještě docela vysoké stoupání i klesání (šlo se po stejné trase sedm kilometrů tam a sedm zpátky), jedna sjezdovka, vcelku náročný terén...
Asi bych se nějak zvládla doplazit. Možná by to kotníky nezvládly, ale možná taky zvládly. Já nevím. V tomhle raději budu zbabělá, trvalo mi hodně let, než jsem je spravila, a to, co teď dělaly tady, jsem doufala, že už nikdy dělat nebudou. Já bych to zvládla, i když by mi to trvalo nekonečně dlouho - jenže co jiného by mi zbývalo.
Takže to asi vzdala hlava, klidně mi to o ni omlaťte. Nebo mi řekněte, že to není koníček pro mě, a ať už si konečně najdu chlapa a pořídím dítě a naučím se vařit a začnu dělat všechny ty věci, které se pro babu hodí víc. A já se odhlásím ze srpnových Javorníků a vykašlu se na Pradědovku i BLK a Den cesty a nepůjdu na Pražskou stovku...
No dobře, tak já už teda přestanu fňukat.
Strašně moc se mi to celé líbilo. Připadá mi úžasné, jak velkou roli hraje v celkovém dopadu převýšení a terén a jak malou roli hraje vzdálenost.
Moc se mi líbila organizace. Bylo tam pár drobností, které by si ještě zasloužily zlepšit, ale ochota všech organizátorů a lidí na kontrolách byla nekonečná a za to odpustím cokoliv. A navíc tak luxusní občerstvovačky se často nevidí - šla jsem na chvostu a přitom na mě vždycky ještě zbylo dost.
A ta krajina!
Nevím, jestli se za rok vrátím, dostala jsem hodně na frak, tohle převýšení mě spolehlivě zničilo. Možná... kdo ví, co bude. Ale Malofatranská stovka je nádherná akce a já si ji užila ve všech ohledech.
Ondra dokončil celou trasu za 29 hod 40 min, Martin za 31 hod a 31 min, Tomáš za 31 hod 41 min, Žlutý Pavel za 32 hod 24 min a Jirka za 33 hodin. Veliký obdiv!
Itinerář
Záznam z mojí GPSky a převýšení z Cykloserveru
(Fotky jsem fotila já.)