Srpoš nám říkával, že když se cítíme na dně, máme ještě dvě třetiny sil, a já si to v průběhu života často opakovala, že jako abych nebyla bábovka. A vždycky jsem hrozně chtěla tu kouzelnou hranici prorazit, jenže tohle těžko měřit... a pak jsem šla na Den cesty a hranice byla proražena.
Den cesty - Cestou piva II
Start: pátek 17. 10. 2014 18:30
Konec: sobota 18. 10. 2014 18:30
Oficiální ujitá zdálenost: 116,9 km
Ujitá vzdálenost podle GPSky: 120 km
Vzdálenost u poslední kontroly:104,7 km
Kladné převýšení: 3035 metrů
Čas: 23 hod 55 min
Celkové místo: 7.-9. (ze 119)
Místo v ženách: 2. (z 34)
Nafocených fotek: 245
Fotek po promazání: 150
Dobrých fotek: 1
Web závodu: zde
Facebooková stránka: zde
Letošní trasa: zde
start: Lovosice - 18:30 (0 hod 0 min)
K1: Lovoš - 4,7 km - 19:24 (54 min) - 5,22 km/h
K2: zřícenina Košťálov - 12,9 km - 20:39 (2 hod 9 min) - 6 km/h
K3: zřícenina Hazmburk - 23,6 km - 22:34 (4 hod 4 min) - 5,80 km/h
K4: Libochovice - 28,4 km - 23:16 (4 hod 46 min) - 5,96 km/h
K5: Horka - 33,4 km - 00:14 (5 hod 44 min) - 5,83 km/h
K6: Vrbno nad Lesy - 44,6 km - 2:11 (7 hod 41 min) - 5,80 km/h
K7: Žerotínská studánka - 50,7 km - 3:40 (9 hod 10 min) - 5,53 km/h
K8: Smilovice - 63,5 km - 6:21 (11 hod 51 min) - 5,36 km/h
K9: zřícenina Pravda - 71,5 km - 8:14 (13 hod 44 min) - 5,21 km/h
K10: Sládkův kříž - 89,4 km - 12:08 (17 hod 38 min) - 5,07 km/h
K11: Rakovník, Na Cikánce - 96,5 km - 13:30 (19 hod) - 5,08 km/h
K12: Senomaty -
Zdroj: eithne.pise.cz/39/...km - 15:14 (20 hod 44 min) - 5,05 km/h
konec: Kosobody (mimo kontrolu) - 116,9 km - 18:30 (23 hod 55 min) - 4,89 km/h
Na jaře jsem na Dni cesty ušla 104,7 km a skončila o hodinu dřív, protože mi jel vlak. Trasa na podzim zůstala stejná, akorát se místo ranního startu vyráželo v půl sedmé večer.
Běhat ultra je jednoduché: stačí přepálit začátek a pak už jenom zrychlovat. Tahle rada se mi vybavila, když jsem se po průběhu Lovosicemi podívala na GPSku a ta mi ukazovala, že mám za sebou 2,0 km za 11 minut.
Nevadí, co jsem nahnala na rovině ve městě, ztratím na dalších třech kilometrech při stoupání na Lovoš...
...a jak jsem si myslela, tak to bylo.
Oproti jaru bylo snesitelné počasí, tak akorát na tričko, a vlastně to nahoru docela uteklo. Výstup jsem totiž měla zpestřený tím, že mě do něj předběhli úplně všichni ostatní závodníci, ještěže se nepřihlásili žádní vozíčkáři a důchodci, to by byla pěkná ostuda. A vůbec, jen počkejte, jak si vás dám v seběhu. Začínat stoupáním je totiž hrozně nefér. Neexistuje nějaký závod, kde by se začínalo seběhem?
Nahoře jsem si odškrtla itinerář, vyfotila jedny rozmazané Lovosice, vyfotila jedny nerozmazané Lovosice a rozeběhla jsem se dolů.
Poslední informace před startem (18:26)
Na první kontrole se ještě čekala na pastelku fronta (19:25)
Lovosice nerozmazané (19:26)
Seběh byl dlouhý a krásný, moc jsem si ho užila a předběhla jsem v něm zase všechny zpátky. To máte za to.
Pak už se lezlo na Košťálov, stoupání před ním ještě šlo, stoupání na něj už zase nešlo. Šla jsem tam chvíli s chlapíkem v prestižích, Pavlem, a cestu nahoru si zpříjemňovala rozhovorem. Tedy, Pavel mluvil a já poslouchala, protože mi chyběl kyslík, ale bylo to asi ke spokojenosti obou. Nahoře zase odškrtnout itinerář... Nechala jsem tam Pavla za sebou a byla si jistá, že ho už neuvidím. Žejo, na pochody nechodí, letos šel jenom Prčice, a je tady v prestižích a s od pohledu nepohodlným batohem... ne ne, ten daleko nedojde.
Pavel na kontrole (20:40)
Seběh do Třebenic byl dlouhý a příjemný. Zase jsem si ho užívala, jenom jsem si trochu dělala starosti, že mi už teď na šestnáctém kilometru dochází pití, když mi zavolal Martin, že v Třebenicích končí. Když o den dřív věšel kontroly, při sestupu z Košťálova upadnul a vyhodil si kotník a teď to - taky někde pod Košťálovem - zopakoval. Hezky jsem ho politovala a stáhla ho o pití, že ať mi ho nechá někde na trase.
Dvě láhve tam stály uprostřed chodníku. "Co to? Občerstvovačka?" ptal se náhodný spolujdoucí. Jojo, soukromá. Jen záviď.
Hazmburk byl poslední ze tří kopců, které mi utkvěly z jara. Na něm je sympatické, jak je kontrola těsně za zatáčkou, zatímco by člověk čekal, že serpentýny povedou dál.
Před ním jsem si dala první kufr, zabočila jsem o polňačku dřív, ale bylo to jenom sto metrů (nicméně v tom mazlavém rozbahněném jílu to bylo víc než dost).
Hazmburk, expozice 15 sec, ISO 3200 (22:11)
Hazmburk, jupí! Jsem veselá, jsem čilá, jsem optimistická (22:34)
V Libochovicích, po dalším krásném seběhu, byla jediná živá kontrola na trase, situovaná v restauraci Zlatý zajíc. Byl to teprve třicátý kilometr, ale už tady se dalo určit, jaká bude konkurence. Protože žejo, tohle je jediný pochod, kde mám v ženách šanci na bednu, na jaře jsem byla spolu s Martinou druhá... Koukla jsem tam organizátorovi do papírů, přede mnou dorazily tři holky - a hned u stolu vedla jedna pořád seděla. Cítím krev! Doplnila jsem si vodu a bez toho, abych si vůbec sedla nebo si nedejbože objednala polívku jako všichni ostatní, jsem vyrazila dál.
A ačkoliv jsem se do esemesek chvástala, že jsem třetí žena a že to chci udržet, ve skutečnosti jsem se hodně bála, že mě Eva předběhne. A že bych já předběhla Ladu nebo Ivu, no, víme...
Eva s dvěma kluky mě došla v Horce. No ach jo. Z nějakého kopce jsem jim tam zase utekla, ale po rovině šli tempem, kvůli kterému bych já musela popobíhat, abych jim stačila. Začala jsem to vidět bledě. Stejně jsem se snažila.
Kontrola v Horce (0:13)
Byla tam rovná silnice, po které se šlo hodně dlouho, a protože bylo nádherně jasno (Mléčná dráha, Plejády a všechny tyhle věci), šla jsem se zhasnutou čelovkou a vyhlížela meteory. Viděla jsem jich několik, mj. jeden nekonečně jasný a jeden úchvatně žlutý a se stopou, a měla jsem z toho hroznou radost. Rozsvítila jsem, až když se (podle GPSky) mělo odbočovat na polňačku. Eva s kluky byla pořád kousek za mnou.
Zanedlouho modrá odbočovala doleva do lesa a já pěkně podle ní. Cesta byla pohodlná a šlo se dobře, Eva už těsně za mnou... automaticky jsem zkontrolovala GPSku... Je to vždycky stejně vtipné, když se ten na čele skupinky začne vracet, jak ostatní zpomalí (ale nezastaví, aby to nevypadalo, že se řídí podle něj) a začnou si šuškat, že asi jdou špatně. Prý cestu vůbec nehlídali a šli za mnou, protože to tam určitě znám, když chodím při zhasnuté čelovce. Ale zašli jsme si jenom padesát metrů, takže jsem se necítila moc provinile, že jsem je strhla s sebou.
Cesta vedla z kopce, a tak jsem jim zase kousek utekla, a popobíhala jsem potom i na silnicích, kde bych jinak šla, aby mě nedostihli. Chci být v ženách na bedně! Chci svoje třetí místo!
Ve Vrbně jsem vybrakovala jednu Martinovu skrýš s občerstvením, kterou si tam připravil při rozvozu kontrol (pití a gely), a ve vesnici jsem si pak obsadila nějaké dřevěné schody, abych si vyměnila ponožky - ty, které jsem měla na sobě, mě začínaly trochu dřít. A jak tam tak manipuluju s botami, ponožkami, návleky, vazelínou a vším ostatním, slyším ženský hlas. No nene! A já se tak snažila!
A pak najednou - "To je Eliška, žejo?"
Nevěřila jsem vlastním očím - předcházela mě Iva, o které jsem si myslela, že je někde za horami. Já ji přehlídla v Libochovicích v hospodě, kde ještě jedla, když jsem odcházela!
Dostihla jsem ji znovu na kontrole u Žerotínské studánky, kde jsem teprve zjistila, že není v pořádku a že chce na nejbližší zastávce vzdát. Od desátého kilometru ji bolelo koleno... to pak najednou lepší umístění vůbec nechutná.
Žerotínská studánka s Ivou a Ondrou (3:41)
Potkaly jsme se pak ještě jednou. Totiž, trasa pro GPS byla natrackovaná jinak, než vedly značky, a protože značky byly citelně delší a cesty od sebe zatím byly vzdálené sotva sto metrů, rozhodla jsem se, že lesem přeběhnu na tu rovnější. Třeba nebude tolik zatopená loužemi. Jak jsem řekla, tak jsem se pokusila učinit, a strávila jsem pak hrozného času tím, že jsem se snažila probít stěnou mladých a hrozně mokrých smrčků. Není nad dobré nápady. Tam mě Iva s Ondrou zase došla, myslím, že už naposledy.
Iva se mě ptala, jestli se v noci nebojím jít sama. Pravda, Sargo mi nedlouho předtím posílala esemesku, že jsme v oblasti s přemnoženými divočáky (taky ji mám ráda), ale přesto jsem se zatvářila nad věcí a povzneseně se usmála, že jako ne. A víte co? Si úplně přijdu jako hrdina, ale když mi pod nohama přeběhla myš (a dělala přitom hrozný kravál), já se skoro nelekla! Myš ano, tak obratem skočila na ztrouchnivělý pařez a pokusila se schovat v díře, jenže ta byla mělká, takže se chudák ocitla ve slepé uličce a pak už jenom hrozně roztomile vykukovala a vážně doufám, že jsem jí tím bleskem z foťáku nezpůsobila nějakou trvalou újmu. Když ona byla tak hezká! A ta veliká ouška!
Myšice lesní (4:11)
Další kontrola měla být "Smilovice, boží muka - na vrcholu stoupání za Smilovicemi". Tam jsem trochu propadla panice, jestli jsem to nepřešla, protože celé Smilovice stály v kopci, a kde končila vesnice, končil i kopec, ale místo božích muk tam stála jenom autobusová zastávka. A taky rozcestník. Nebude kontrola u rozcestníku?
Stálo tam auto a nějací lidé do něj nakládali věc.
"Dobrý večer," povídám automaticky, aby se mě třeba nebáli, když je tma.
Asi se nebáli. "Dobré ráno," odpověděli mi.
Ono bylo šest...
Pokračovala jsem dál za vesnici, ta kontrola bude asi někde dál? A protože se šlo po silnici a nad obzorem už svítil i Měsíc tak, že na zemi byly vidět stíny, tak jsem šla se zhasnutou čelovkou a koukala po hvězdách, až jsem najednou někoho došla. Tyjo, a vždyť on asi neví, že za ním jdu, když jdu po tmě? Ale přece mu nemůžu říct 'jsem tady, tak se mě nelekej'? Ale protože jsem už zhruba týden trpěla něčím podobným tubeře, nabízelo se zakašlání... dotyčný nadskočil.
Uznávám, když zakašlu, zní to, jako bych zrovna přišla o plíce.
Na kontrole jsem pak zjistila, že je to Ondra Plašil. Tak ten jsem si taky myslela, že už bude za horami... dobře to dávám, dobře!
"Mě už od dvacátého kilometru bolí kyčle, skoro nemůžu chodit, tenhle asfalt je peklo..."
Tak nic.
Svítání, Ondra, mlžný opar, asfalt...(7:17)
Šli jsme spolu potom ještě nějakou dobu (naprosto nejsem schopná si vybavit, kde jsme se rozdělili). To už se rozednívalo, a typicky to probíhalo tak, že jsem šla znatelně rychleji než Ondra, jenže pak se objevil nový mlžný opar v dechberoucí kompozici, a než jsem nafotila dalších milión fotek, abych zjistila, že to stejně nedokážu vyfotit, Ondra mě došel. A tak pořád dokola.
Obecně bych tenhle pochod mohla nazvat jarmarkem zmařených příležitostí, co se focení týká. Vážně - mít čas si tam s foťákem hrát, byly by to hody. Takhle jsem na sebe jenom naštvaná, kolik času jsem tím strávila, když stejně žádná fotka nestojí za nic. (Kromě myši. Jako promiňte, ale jak často se vám povede zblízka vyfotit roztomilou divokou myš?)
V Ročově jsem si vzpomněla, jak mi na jaře neseděla trasa v GPSce se značkou. Teď taky.
Před zříceninou Pravda jsem měla krizi. Jednu už jsem přestála v noci (první Shleha), tak jsem myslela, že budu dobrá, ale najednou to na mě padlo... Chtělo se mi spát, měla jsem hlad, chtěla jsem sedět. Na chvíli jsem zůstala pod rozcestníkem na odbočce ke zřícenině, snědla jsem rohlík a kus gelu, vypila půlku druhé (poslední) Shlehy... už předtím jsem šla hrozně pomalu, musela jsem jít dál, ale vůbec se mi nechtělo.
No a na Pravdě zase Ondra. Taky tam prý poseděl, aby se nasnídal. Nakoplo mě to, vědomí, že jsem teda asi nešla tak pomalu, jak jsem si myslela.
Svítání ve chmelnici za Ročovem (7:00)
První světlo, které mě vždycky spolehlivě uspí (7:46)
Sluníčko (7:48)
Kontrola na Pravdě (8:14)
A krásný trail z Pravdy dolů (8:17)
V Domoušicích měli hasiči nějaké cvičení či co, každopádně to byla velká sláva a sjíždělo se tam celé okolí.
A bylo krásně modro a svítilo sluníčko.
Taky jsem nějaký kus cesty šla po kolejích, abych nemusela po hned vedle vedoucí cestě skrze vysokou mokrou trávu. Podle stop, které vedly z náspu, když se cesta oddělovala, jsem zdaleka nebyla sama.
A tyhle banality sem píšu proto, aby se snesla další nálož fotek.
Ondra (8:27)
Příchod do Domoušic (8:27)
Kostelní zátiší (8:44)
Koleje. Vlak tentokrát nejel. (9:02)
Pak už jsme se s Ondrou rozdělili definitivně, takže ten zábavný úsek před Džbánem jsem šla sama.
Ono bylo bláto. Hodně bláta. Kvůli blátu jsem si myslela, že se nedokážu vyškrábat na Hazmburk (nechala jsem doma hůlky a kvůli asfaltu jsem si vzala silniční boty), kvůli blátu spousta lidí v kopcích padala a trpěla menšími či většími zraněními.
No a tady bylo zrovna hodně bláta. Samozřejmě, šlo se po poli, takže po rovině, takže u toho zůstávala jenom ta dimenze 'bláta nad kotníky bez básnické nadsázky'. Chvílemi šlo jít lesem, chvílemi se muselo po jílovitém rozmáčeném poli, chvílemi se dalo jít i po cestě, ale člověk musel být hodně opatrný, aby dokázal poznat tvrdý povrch od deseticentimetrového mazlavého nánosu.
No a do toho tam byly pořád ty mlžné opary a prosvítající paprsky slunce a orosené pavučiny a tohle všechno, sakra! Takže jsem tam šaškovala s foťákem, musím kousek couvnout, aby se mi tam vešla i ta větev, áááá, bláto, já jsem idiot, jak jsem si ho mohla nevšimnout, no nene, ten opar mizí, potřebuju ho vyfotit támhle odtud, přece kvůli tomu nepolezu do louže, no nene, ono to na té fotce stejně není vidět, možná když zkusím změnit expozici a iso, furt nic, áááá, a tuhle louži jsem přehlídla JAK?!
Krásná cesta lesem (9:29)
A tady zrádná cesta po poli (9:55)
Chvílemi to šlo lesem, ale protislunce hrozně oslepovalo (9:57)
Ale zas jak krásně se to tam všechno lesklo, když to bylo mokré (10:06)
Do Hředle jsem dorazila úplně vyčerpaná. (A naštvaná, že jsem ZASE - jako na jaře - minula tu zkratku po červené a šla hrozně dlouhou serpentýnu po silnici. Grr.)
Ono totiž mým osobním dramatem tohohle pochodu byl nedostatek jídla. Vždycky toho donesu do cíle spoustu, a tak pochod od pochodu snižuji dávky, protože chci mít lehký batoh. A nedomyslela jsem, že tady nebudou občerstvovačky, a tak jsem v noci snědla tři suché rohlíky a dva a půl gelu a od hladu mě bolelo břicho. Jenže ono - co je to hlad? Čínské hory jsem dokázala přejít na deseti lžících jídla. Hlad nelimituje, hlad jenom trochu bolí.
Jsem si myslela, a zatím jsem ještě nevěděla, že si to myslím špatně.
Nicméně v Hředli byly obchody. Ten na vnitřní straně zatáčky se mi zamlouval víc, zaprvé byl na správné straně ulice a zadruhé do něj vedlo méně schodů, ten na vnější straně zatáčky se zase zamlouval víc nahluchlému starému pánovi, který se tam se mnou přátelsky zapovídal. (Ten můj totiž vedli Vietnamci. Anebo prostě rád chodil po schodech.) Nakoupila jsem si slané rohlíky a camembert (jedna věc je, že se mléčné výrobky těžko tráví, a druhá věc je počet kalorií a to, že když se těžko tráví, tak déle vydrží) a taky ještě vodu a tatranku, protože jedinou tatranku jsem snědla na rozcestí pod Pravdou.
Na schodech před krámem jsem pak posnídala, znovu se zapovídala s pánem, který se kolem vracel s nákupem domů, a vyrazila do Krušovic.
Ta cesta po silnici podél pivovaru je tam hrozná, a protože už byl den a provoz, vážně jsem doufala, že všichni řidiči dávají pozor na cestu. Jasně, chodím celá v červeném... ale přesto se na podobných silničních úsecích obdivuhodně zlepšuju v telepatii, jak si vždycky mumlám 'prosím, nepřejeď mě, prosím, nepřejeď mě'.
Jedny Krušovice z dálky (11:19)
Vzpomínka na jaro: za krajinu barevnější! (12:43)
Kolikrát dokážete říct rychle za sebou "podchod pod podchodem"? (12:57)
Do Rakovníka jsem si tu cestu hodně pamatovala z jara, kdy jsem ji šla s modrým, žlutým a červeným chodcem, akorát mi teď na podzim přišlo všechno nějak kratší. Vlastně asi celý Den cesty. Protože jsem většinu trasy už znala? Možná? (Překvapivě mi to nevadilo a bavilo mě, jak jsem si vybavovala drobné historky návazné na konkrétní místa, které jsem už dávno pozapomněla.)
Před Cikánkou jsem si musela na chvíli sednout, abych si vyklepala kámen z boty. Bylo mi to divné, protože jsem měla návleky. No a navíc jsem zjistila, že se mi úplně na straně prorvala síťka, takže mám v botě obrovskou díru na čtyři prsty! A přísahám, že až teď zpětně mě napadlo, že se tam ten kámen asi dostal právě touhle dírou... zas ale jsem už byla dvacet devět hodin vzhůru.
Příchod do Rakovníka mě nebavil, tam po té silnici k obchodnímu centru, ale zas je tam moc pěkný ten park. Na lavičce jsem si tam snědla další rohlík a dojedla camembert a připadala si přitom jako homeless, jak jsem to zapíjela zředěnou Colou z láhve, na sobě drobky, zabalená do bundy... a ten styl běhu, když jsem se zvedla z lavičky!
Ale konečně jsem byla na náměstí v Rakovníku, a ačkoliv jsem tam chtěla být dřív, pořád ještě jsem mohla podniknout boj o svůj předem stanovený cíl, to jest Jesenici na sto dvacátém kilometru - zbývalo mi čtyři a půl hodiny času a dvacet jedna a půl kilometru. Takže udržet pět kilometrů za hodinu. Což neudržím, takže budu muset popoběhnout, ale ta listím vysypaná štěrková cestička podél řeky je pro to jako stvořená.
A jak jsem si pomyslela, tak jsem učinila. Na té cestičce jsem dokonce předběhla cyklistu a vydržela před ním dobře půl kilometru!
A další krásná měkká cesta, kde jsem běžela, ačkoliv nebyla
z kopce, protože jsem se snažila stihnout Rakovník do dvou (13:09)
To si tak běžím v Adidasech, a najednou běžím v Nike Free! (13:22)
Svačina v parku (13:53)
Všichni v Rakovníku fotí kostel, budu netradiční, vyfotím
průhled na fabriku Procter & Gamble Rakona! (14:01)
Běh po štěrku a listí jsem střídala s chůzí po asfaltu a jediná přestávka byla, když jsem musela vyměnit baterky do GPSky. Mazaně jsem tam chtěla strčit ty, které mi zbyly v čelovce, a pak jsem musela lovit ještě znovu v batohu ty úplně nové, protože jsem asi svítila víc, než jsem si myslela. Ale hned zas dál, až jsem bya překvapená, že opravdu můžu běžet, ale nebyl důvod proč ne - svaly pobolívaly jenom trošku, chodidla byla otlačená úměrně ujité vzdálenosti, ale pořád snesitelně, tep mi vzorně tepal klidovou frekvencí...
Navíc jsem si za Rakovníkem nasadila do uší hudbu, a tak jsem mohla dupat do rytmu.
A až do Senomat, kde jsem na jaře skončila, to bylo dobré. Pořád bylo tři a čtvrt hodiny před limitem a do Jesenice zbývalo patnáct kilometrů, to ji přece vybojuju? Našlápnuto mám dobře!
Až jsem přemýšlela, jak lidi tvrdí, že je to drsná akce, protože člověk musí makat celých čtyřiadvacet hodin bez ohledu na cokoliv, že já bych brala ještě třeba hodinku nebo dvě navíc. Nebo jsem neměla tolik času profotit. Ale s tím už nic nenadělám, že, takže hurá dál.
Do neznáma.
Konečně jsem byla v místech, která jsem neznala. Nakoplo mě to.
Běžela jsem dál. Do Šanova to byly jenom tři kilometry, navíc jsem si v Senomatech dala půlku gelu, vážně paráda, jak mi to utíká. A hudba hraje. Jenom jsem měla trochu hlad.
Takhle přehledný běžecký terén sice moc nemusím, ale rozhodně je lepší než asfalt (14:23)
Poslední dosažená kontrola v Senomatech (15:16)
Před Šanovem mi volal Martin, ale v běhu se těžko telefonuje, navíc jsem měla málo baterky v mobilu a potřebovala jsem ji šetřit, kdyby volala Sargo kvůli odvozu, takže jsem to utnula. I když bych si povídala ráda. Najednou jsem si přestávala být jistá, že tu Jesenici opravdu stihnu, nějak mi začínala docházet šťáva a poslední gel jsem podle propočtů směla načít až v Sosni. A kromě toho jsem už šest hodin nikoho nepotkala a s nikým nemluvila a vlastně většinu cesty jsem šla úplně sama. A vážně tu Jesenici nevím jestli dám, hodně jsem o ni chtěla bojovat.
A pak jsem zjistila, že mám obličej úplně mokrý od slz a že s tím nejsem schopná vůbec nic udělat. A lidi na zahrádkách se po mně ohlíželi a ustávali v hovoru a bylo to vážně hodně hrozné. Došla mi energie. Úplně. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo jít dál, ale nebyla jsem schopná přemýšlet, nebyla jsem schopná se ovládat, celá psychika najednou vypnula a já s tím nemohla udělat ale vůbec nic. Vůbec.
Došla jsem k nejbližší lavičce (na zastávce na návsi) a zavolala Martinovi, že mi určitě poví něco hezkého, já si na pár minut oddechnu, všechno se spraví a nebe bude zase modré a tráva zelená (a lidi po mně přestanou koukat), jenže když to vzal, zjistila jsem, že ani nejsem schopná mluvit. Vůbec. Samozřejmě bych se mohla rozvzlykat, ale tak moc barvitě jsem mu situaci popisovat nechtěla.
Víte, já jsem na veřejnosti naposledy brečela v osmnácti, když se se mnou rozešel tehdejší přítel. Já si na sebeovládání docela zakládám.
Telefon jsem zase položila, snědla jsem hředelskou tatranku, a protože jsem se nebyla schopná přestat klepat zimou a taky protože na mě lidi pořád koukali a mě děsila chvíle, kdy se mě někdo zeptá, jestli jsem v pořádku, (protože bych nebyla schopná odpovědět, že ano,) vydala jsem se dál.
Už ne do Jesenice. Ideálně na nějakou louku, kde nebudou lidi a kam bude svítit sluníčko.
A Sargo si napíšu o kostkový cukr, až pro mě pojede, jinak jí v autě umřu.
Tady se teď dá spekulovat, jestli jsem odbočku se zelenou minula, protože jsem koukala do mobilu, nebo protože jsem neviděla přes slzy, každopádně jsem si o kilometr dál všimla, že sice jdu paralelně se správnou cestou a nejsem zase až tak daleko, ale mezi mnou a jí je potok.
Moje rozhodnutí projít vodu v botách (dvě a čtvrt hodiny do konce? klidně!) mi zkazil fakt, že tam byly hozené dva klacky, po nichž se dalo pohodlně přejít.
Cesta asfaltová (15:26)
Brod přemostěný (16:12)
No a pak už tam byla louka a cesta vedla až nahoru na kopeček, který se koupal v podvečerním slunci, a tam jsem se rozhodla, že to zabalím. Jako jasně, dám si budík na za hodinu, ale pak už se asi pokusím dostat jenom na nejbližší silnici. Protože Jesenice padla a v tomhle stavu můžu být ráda, že se držím na nohou.
(Ačkoliv mě zpětně fascinuje, jak jsem byla fyzicky vlastně v pořádku. Celý ten nedostatek jídla a spotřebování energie odnesla jenom psychika.)
Zabalila jsem se do termofólie, vypila jsem Magneslife, protože mě začaly brát do nohou křeče, nařídila jsem si budík a pokusila se usnout. To se mi nepovedlo, ale samotná možnost úplně vypnout byla nepřekonatelně skvělá a prospěšná. Ale škoda té Jesenice, snad se mi nikdo nebude moc smát, že jsem od jara zlepšila jen tak málo. Ale je fajn, že mám odvoz, že jsem nemusela zůstat v Šanově. Hrozně bych si dala ten kostkový cukr.
Nit zmatených myšlenek mi přetrhli nějací lidi, kteří se ke mně od Šanova blížili. Tak schválně, budou zjišťovat, jestli žiju, nebo nebudou zjišťovat, jestli žiju...?
"Ahoj?" zeptal se dotyčný tónem, že jako jestli žiju.
Nojo, dalo se to čekat. "Ahoj," proloupla jsem oko. A on to závodník ze Dne cesty!
Nezastavil se a hned zmizel, ale za ním šli další dva, a než se ke mně dostali, měla jsem tak akorát čas vstát a složit termofólii, abych se k nim mohla přidat. Stejně jsem chtěla za půl hodiny vstávat. Přece tady nezůstanu. Navíc když je to Pavel modrý a modřejší, totiž Příhoda a Brendel, s prvním jsem šla na jaře velký kus cesty a s druhým jsem šla dneska v noci na Košťálov.
Ten, jak jsem si myslela, že daleko nedojde, protože má nepohodlně vypadající batoh a prestiže. Můj odhad na lidi nikdy nebyl moc přesný. Teď, když mě viděl, mi nabídl Pikao, kterého měl ještě velkou neotevřenou tubu.
No a tak se stalo, že jsem se z louky vydala na další cestu s oběma Pavly, a bylo to dobré.
Pavel modrý a modřejší (17:27)
Kluci měli tempo úplně přesně akorát, aby nebylo moc pomalé, ale abych ho stíhala. Pikao mě navíc nakoplo a nevstřebalo se ihned, jako se mi to stalo s tatrankou v Šanově, takže jsem na něj došla až do konce (a náhodou jsem ho ani nesnědla celé!).
No a... já nevím.
Došli jsme do Klečetného.
Pak jsme došli do Sosně.
A pak jsme došli do Kosobod na náves (116,9 km) a do limitu zbývalo pět minut. Vyfotili jsme se pod rozcestníkem, já jsem napsala Sargo, odeslali jsme cílové esemesky, pak Sargo přijela a odjeli jsme do Prahy.
Klečetné (17:34)
Kluci na mě dokonce i čekali, když jsem se opožďovala (17:58)
Vyřízení jsme ale byli všichni. "To se tam pasou prasata?"
ptal se Pavel při pohledu na veliké stádo ovcí. (18:11)
No a čistě dokumentárně, ale o to hrději... (18:22)
Závěrem...
Většinu času jsem šla sama, a tak mi přijde hrozně zvláštní, kolik lidí mi během těch čtyřiadvaceti hodin pomohlo.
Martin svým pitím a gely, které jsem mu mohla zlikvidovat, když odstoupil kvůli zranění, a taky jako úžasná podpora na telefonu.
Pavlové modrý a modřejší tím, že mě cestou sebrali a už mě nenechali odpadnout. Až se mi nechce věřit, že jsem došla jenom pouhé tři kilometry od Jesenice, když jsem na tom byla tak špatně. A speciální dík Pavlovi modřejšímu za to Pikao, které mě postavilo na nohy, zahnalo zimnici a na které jsem dokázala pokračovat ještě další hodinu a půl.
Sargo patří nekonečný dík za odvoz zpátky do Prahy. Ten konec by vypadal úplně jinak, kdybych se nemohla spolehnout na to, že mě vyzvedne tam, kde padnu. Navíc přichystala do auta spoustu jídla a pití (konec jsme šli všichni tři bez vody) a taky deku. A tenhle dík zahrnuje samozřejmě i zbytek rodiny, že jí to umožnil, ačkoliv doma měla jedno dítě nemocné a jedno zdravé a nevyřáděné.
No a organizátoři, že ano. Trasa byla skvělá, bláto jste na trať navezli taky tak akorát, aby to bylo zábavné, počasí jste objednali skvostné... pro tuhle akci mám jen samou chválu. Koneckonců, zážitky byly hluboké, a o to jde. A hromada fotek je příjemný bonus navíc. (Ehm.)
Kdybych to měla celé sesumarizovat, tak mě to sto pět kilometrů moc bavilo a potom to bylo strašně těžké. Ještě nikdy se mi nevymstilo zanedbávání jídla tolik jako tady, ale bylo to poučné - na dvacet čtyři hodin očividně nestačí pět rohlíků, jeden camembert, dvě tatranky, tři endurosnacky a čtyři carbosnacky. Pravda, kdybych si to takhle sepsala předem, možná bych si toho všimla už tehdy.
Každopádně - už se těším na jaro!
Konec, fotka byla pořízena v 18:26
(Všechny fotky jsem fotila já.)