Déšť, mokré boty, ohrádky na spaní, lívance s borůvkami, bloudění, mokrý spacák, bolavé nohy, kopce.
Tudy, kudy vede tlustá černá čára, jsme pravděpodobně šli.
Anebo taky ne.
Středa
Pršelo. Pršelo v Praze i ve Vimperku, začalo pršet a pršelo dva dny.
Svoji cestu jsme blouděním zahájili a pak už se toho nikdy nezbavili. Je možné, že není ve Vimperku na náměstí žádný rozcestník? Šli jsme někam, chvíli po cyklostezce, chvíli po neznačených cestách a pršelo. Směrem na Lipku, po asfaltce pěkným údolíčkem a i když bylo všechno mokré a slizké, bylo teplo a to stačilo k tomu, abychom byli absolutně spokojení.
(Bodejť by ne, ze světovky, co jsem ji dělala den před odjezdem, mám za dva, a Lukáš z vývojovky, co ji dělal hodinu před odjezdem, má taky za dva, ale byl nejlepší z termínu.)
Vidím, že cestovatele bude těžké od sebe odlišit, neboť mají oba červené bundy.
Boty, v úterý dvakrát impregnované, mi protekly záhy.
V Lipce jsme zavítali na pivo (cesta okoušení pekel a ještě větších pekel, zahájeno Dudákem) a vývar a zase dál do deště.
V lese jsem na cestě - uprostřed travnatého pásu, jen slepý by ho neviděl - našla hřib a nebyl to obyčejný hřib, byl to krásný a velký hřib koloděj. Nesli jsme ho až do večera, pak ho Lukáš rozšlápl při stavění plachty. Což bylo jedině dobře, protože by to bylo asi to jediné, co by mě nutilo dělat večeři.
Ukazuju na houbu, ve skutečnosti ale máte obdivovat moji úžasnou novou bundu.
Prozkoumali jsme krásnou tajemnou cestu... a kousek od další krásné tajemné cesty jsme našli listnatý les (moje podmínka - spát v bukovém lese) a v jeho jehličnaté části se utábořili.
Překvapilo mě, že mám batoh skrz naskrz promočený, protože pláštěnku na batoh mám dobrou. Jak?!
Mokrý spacák (úplně), mokré veškeré náhradní oblečení (úplně), mokré všechno.
Takže jsem si lehla na mokrou karimatku do mokrého spacáku pod plachtu, suché oblečení, které jsem měla na sobě, se okamžitě promočilo a tak jsem se stočila do malého klubíčka, odmítla vařit, čistit si zuby a vyvíjet jakoukoliv aktivitu a zmrzlá čekala, až se setmí a zase rozední, abych se mohla zahřát chůzí.
Jak mám bubnování deště do plachty ráda, tak mě tentokrát nějak neuklidňovalo. Celou noc jsem propadala depresím a řešila dilema, jestli bude hodně zbabělé utéct domů do tepla už po první noci vandru. Po svítání jsem usnula bez konečné odpovědi.
Ještě teď mám chuť hledat ručník
Čtvrtek
Po desáté jsem začala vařit snídani, čaj, kafe a ovesnou kaši, což teprve vzbudilo Lukáše, což je nefér.
Sbalili jsme, poprchávalo slabě. Spacák byl natolik nacucaný, že jsem ho měla problém nacpat do obalu. Když jsem ho tam tlakovala, probublávala z něj voda. Což je taky nefér.
(Trochu mě s životem smířila scéna, kdy se Lukáš převlékal ze suchých kalhot na spaní do zcela promočených na chůzi, protože nešel v nepromokavých.)
Lesem na louku a do Nových Hutí.
Pod takovou stříškou by se spalo. Žel, nebylo již takové.
Tam jsme zalezli do restaurace domácího penzionu, která vypadala zpočátku dost pustě, ale měli česnečku (o Budweiseru bohužel nemůžu prohlásit, že je to pivo, takže tohle vynechám) a kafe a horkou hrušku a když jsem se zapovídala s kuchařkou, jejíž synovec šel kdysi poutní cestu do Santiaga de Compostela, vyústilo to v její dojetí, že i v dnešní době chodí mladí s báglem nehledě na počasí, a tak nám ještě udělala naprosto nejlepší a nejobrovštější lívance s borůvkami.
Venku zatím přestalo pršet.
Z Nových Hutí dál na Kvildu, po lívancích se nám šlo (běželo) skoro samo. Minuli jsme první černý rašelinný potok a spoustu pěkných luk a lesů, okolí je tu hezké.
Kvilda je turisticky orientovaná vesnice roztahaná po údolí, do které se v tuhle dobu sjelo dvě stě tisíc škol v přírodě malých uřvaných dětí, které mě demotivují v mém studiu. Taky je tam moc pěkný dřevěný kostel a cedule o tom, co v okolí stojí za vidění, ze kterých jsme si vybrali Březník v údolí Modravy.
Kostel v Kvildě
Z Kvildy byla cesta podivně značená-neznačená a být to na mně, došli bychom po hodině zpátky do Kvildy.
Přes Filipovu Huť dál do Modravy. Cestou téměř nepršelo, bylo jen takové to zrádné mrholení, kvůli kterému si na sebe člověk nevezme igelitové oblečení a pak se strašně diví, že je promáčený do poslední nitě.
Modrava je rozkopaná, budovy, na kterých nejspíš někdy byly značky, jsou stržené, informace zavírají nesmyslně brzo a světové strany tam vedou jinam než kdekoliv jinde, jak jsme se přesvědčili další den.
Kousek od vesnice jsme našli nouzové nocležiště. Celkově jich je v šumavském národním parku šest a je to trochu rozporuplný projekt - trampové se bouří, že nechtějí spát v ohrádkách, ale zase je fajn, že se člověk nemusí bát pokut, protože je zdejší NP opravdu hodně hlídaný. No a kromě toho jsou u těchto bivakkempů i toitoiky a stolečky a vlastně je to děsně luxusní, vypadá to líp, než jsem se vůbec odvažovala doufat.
U bivakkempu stojí budka a není to budka obyčejná, je to budka se dvěma kadibudkami!
S pomocí ohrádky se dala příjemně jednoduše postavit plachta a člověk s igelitovými kalhotami si posedí i na mokrých lavičkách.
Nouzové nocležiště - tábořit smíte od 18 do 9 hodin, nesmíte rozdělávat oheň a musíte být zticha...
...ale pokud podmínky splňujete, vítejte ;-)
Mokré věci, mokrá tráva, mokrý foťák. Atmosféricky vypovídající.
K večeři byly čínské polívky a čaj, mezitím silně sprchlo, takže jsem do eklmokrého spacáku lezla nejenže v bundě a igelitových kalhotách, ale dokonce v mokré bundě a mokrých igelitových kalhotách.
(Ale pohory jsem si zula, takže nejsem takový magor, no ne?)
Připadala jsem si přitom strašně drsně a strašně outdoorově a myšlenky na pokoutné zamordování spícího Lukáše pro krádež jeho skoro suchého spacáku mi téměř nepřišly na mysl.
Tentokrát jsem nemohla usnout ne kvůli zimě, ale kvůli lezavému vlhku.
Kdo nechápe, nechť si zkusí na noc zalézt do igelitového pytle, vysvětlení se dostaví záhy.
Slunce jsme nakonec přece jen viděli, ne že ne ;-)
Mapa šumavských bivakkempů