Kdo jsem a co jsem udělala se starou Eliškou?
5. z 95 žen,
95. z 447 startujících,
čas 16 hod 9 min na 95 km / 3500m+
Byl to úplně první pochod/závod, který jsem zvládla celou dobu běžet na pozitivní pocity. Neměla jsem žádnou krizi, celou dobu jsem si to užívala a za polovinou jsem chytla druhý dech a začala navlékat korálky. (Já!!) Kolik lidí jsem potom předběhla, bylo fascinující. Terén patřil mně, předbíhala jsem davy i ve stoupáních (já!!), ztrácela jsem pouze na asfaltu.
Pocity? Naprostá spokojenost, blaženost, hrdost.
Vzdálenost: 95,27 km
Pozitivní převýšení: 3436 m
Čas: 16 hod 9 min
Zlepšení od loňska: 1 hod 8 min
Průměrná rychlost: 5,9 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 6,4 km/h
Webové stránky závodu ZDE, výsledky ZDE, Olafem naklikaná trasa ZDE.
Fotoalbum organizátorů ZDE, moje fotoalbum ZDE.
REPORTÁŽE:
Martin Vlasák (3. místo) ZDE
Pavel Marek (12. místo) ZDE
Alois Kuna (18. místo) ZDE
Dalimil Hota (97. místo) ZDE
František Fait (122. místo) ZDE
Pavel Kvasnička (145. místo) ZDE
Andrea Lukoszová (150. místo) ZDE
Lubomír Nový (265. místo) ZDE
"Můžu tě prosím zase jednou porazit, Žlutý Pavle?" - "Jasně, já jdu na pohodu, příští víkend mám
Rondu (170 km / 13000 m+)." Pavlův výsledný čas byl 15 hod 14 min. Jelikož očekávám, že
Rondu na pohodu nepůjde, tak to vidím, že by ji měl mít sfouknutou nejpozději za 26 hodin. Ne?
Do Vrchlabí jsem nevyrazila v optimální formě. Ačkoliv jsem se už po předchozím víkendu dokázala zbavit zvýšené teploty, pořád se mě držela rýma, byla jsem zcela demotivovaná po BVVŠ a v pátek mě celý den bolela hlava z únavy a přepracování, jak jsem se snažila udělat veškerou práci i na pondělí, kdybych K100 nepřežila ve zdraví.
Na start jsme navíc autem dorazili pouhou hodinu před startem, takže i tamější přípravy byly trochu hektické. Až na náměstí, kde k nám promlouvali organizátoři, jsem se trochu uklidnila a začala se těšit. Velký podíl na tom měla i liberecká letka (Kačka s Majdou a Robert) a Žlutý Pavel, které jsem tam potkala. Konečně známé tváře!
Vystartovali jsme v devět.
Trasa se trochu změnila, protože byl letos od Krnapu zakázaný průchod přes Sněžku, a jinudy vedl i začátek před výstupem na Žalý. Na první kontrole ve Valteřicích jsem byla po půl hodině, na Žalým (10. km) za 1:25. Start jsem měla rozhodně pomalejší než loni, ale to bylo v pořádku, jela jsem sem především proto, abych se ujistila, že mě pochody ještě baví, že jedno nepovedené BVVŠ nebude mít za následek, že s tím seknu... Samozřejmě jsem si myslela, že by bylo krásné, kdybych neměla čas o moc horší než loni, ale protože mi to loni neskutečně sedlo a tehdejší výkon byl ve srovnání s jinými z říše snů, raději jsem se na to moc neupínala.
A protože cílem bylo si to užít, byla jsem spokojená už od začátku. Protože... Vrchlabí a širé okolí nám fandilo. Vlastně ještě i za Žalým lidi seděli před hospodami, tleskali a povzbuzovali a navozovali atmosféru závodu, o kterém se ví a na kterém záleží.
Ve Vrchlabí na náměstí před startem (21:00)
Startuje se hned do kopce
Za jednou hospodou ve stoupání na Žalý vyběhl chlapík s půllitrem za klukem, který běžel za mnou, a povídal: "Pojď, pomůžu ti stáhnout támhletoho!"
"Jak jako - támhletoho??" ozvala jsem se dotčeně. Jasně, bylo deset, skoro tma, ale stejně!
"Támhletu! Ono bylo špatně vidět... nechceš pivo?"
Kluk mě sice opravdu předběhl, ale on napít nedostal!
Z Žalého už jsem si na seběh musela rozsvítit čelovku. Na jednu stranu mě to mrzelo, protože jsem se nemohla vynadívat na západní oblohu, kde nad dosud rudými mraky od zapadajícího slunce byl Měsíc skoro v novu a ještě kousek nad ním Jupiter a maličko vedle i Venuše, všechno u sebe, ale zase ten seběh mě tak bavil! Předbíhala jsem tam jednoho člověka za druhým a trochu jsem se bála, že se mi to brzy vymstí, protože takhle rychle jsem nikdy nesbíhala kopce ani při tréninku, ale když ono to šlo samo, nohy tepaly zemi jen s pomocí gravitace a já se pouze divila, co se to děje.
Když jsem se loni připravovala na start, přivázala jsem si startovní číslo s čipem, mapou a rozepsanými kontrolami na batoh tak, abych na něj viděla. Když jsem se ale dostala na ostrý vítr na hřebeni, několikrát se mi zalaminovaný kartón pokusil skalpovat různé části těla; a proto jsem letos provázek utáhla, co to šlo. Dobré bylo, že jsem tentokrát skončila nepořezaná, horší bylo, že jsem netušila, kolik kilometrů a kudy mě čeká na další občerstvovačku, protože jsem na tyhle údaje nedohlédla. A protože jsem si letos vůbec nestudovala propozice (to letos nedělám tak nějak obecně, organizátoři prominou), měla jsem z toho slušný orienťák.
Třeba mě hrozně překvapilo, že je mezi Žalým a Harrachovem ještě jedna kontrola. To bylo fajn, dala jsem si teplý čaj, zjistila jsem si, na kterém jsem kilometru, a utíkala jsem dál.
(Letos jsem čas bez pohybu zkrátila na hodinu dvacet, obojí se pěkně rozložilo mezi Harrachov a Lužickou boudu. Jinde jsem se nezastavovala z pragmatického důvodu, že bylo jen lehce nad nulou a já až do půlnoci běžela nejen v kraťasech, ale i v krátkém rukávu.)
Žalý - 10,4. km (22:25, 1h25min po startu)
21,4. km - Horní Mísečky (23:46, 2h46min po startu)
Harrachov - 34,8. km (1:42, 4h42min po startu)
V Harrachově mi stejně jako loni dost trvalo, než jsem kontrolu našla, a to jsem šla podle Olafem skvěle naklikaných podkladů v GPSce; jen najít ten konkrétní barák nebylo jednoduché. Potkala jsem tam Míru, řidiče, který mě sem vezl, kterak tam zcela demotivovaný pije už třetí pivo a utvrzuje se ve svém rozhodnutí, že to balí, protože ho to vůbec nebaví. Natočila jsem si čaj a vzala dva chleby se sádlem a solí a na moment si přisedla, abych mu to rozmluvila. Nicméně asi nejsem dobrým materiálem na Bartasova Mozkomora, protože místo abych sosala cizí chmury a přiživovala tím vlastní ambice, jsem se jen víc a víc rmoutila, protože tohle je krásný závod a vzdát ho by bylo tak moc zbytečné...
Dál se šlo podle Mumlavských vodopádů, ty jsem si pamatovala z loňska, že se mi moc líbily. Voda někde pode mnou hučela a nejsilnější kužel čelovky na ni sotva dosvítil; vlahý vzduch voněl nocí; kolem byla tma a prostor a všechny touhy mého všedního života. Satori je Mumlava ve tmě pode mnou. Byla jsem neskutečně volná a svobodná a s touhou jít dál a dál a nikde se nezastavit a obejít třeba celý svět.
Co jsem si z loňska nepamatovala, byla ta asfaltka, která táhle stoupala mnoho a mnoho kilometrů až na hřeben. Jasně, tohle Radek Brunner určitě běžel (95 km za 10h 39min)... nejspíš to běželo mnohem víc lidí... jenže já tam nebyla, abych podávala výkony. Já si to přišla užít. Takže jsem se nerozeběhla a hezky si tam s rozvahou šlapala to svoje.
Což mělo za následek, že mě tam dohnala spousta lidí, a protože lidi obecně trpí stádním efektem, totiž že se ve větší skupině přizpůsobují ostatním, šla jsem brzy v davu - lidi mě docházeli, ale nepředcházeli. A došly mě dvě holky, které si povídaly, a já z toho málem vyletěla z kůže. Samozřejmě jsem věděla, že jsem přecitlivělá, jenže první noc na pochodech patří vždycky jenom mně, první noc chodím vždycky sama a užívám si samotu a ticho a nechci nikoho, kdo by mě rušil, a tady jsem najednou poslouchala plytký rozhovor, který by mi vadil nejspíš i ve frontě na hamburger.
Jenže to bylo do kopce a já jsem do kopců pomalá, já do kopce nikomu nedokážu utéct, přece.
A ony se automaticky přizpůsobily mému tempu, takže ani ony mně neutekly.
Trpěla jsem tam děsně, a když se cesta trochu narovnala, rozběhla jsem se. Jakkoliv jsem si byla jistá, že se mi to později vymstí (běhat do kopce na 40. km? heh...), stálo mi to za to.
Brzy jsem vyšla mezi kleč na kameny dlážděné cestičky. Je už taková tradice, že tam vždycky prší, a letos tomu nebylo jinak. Ačkoliv jsem už od Harrachova šla v mikině, někde kolem Mužských kamenů jsem přioblékala bundu - mokrá jsem sice už byla, ale když do deště začalo i sněžit, přišlo mi nezodpovědné zůstat málo oblečená, když se přece snažím vyléčit tu rýmu (jak jsem avizovala v pátek v práci).
Cestičky na hřebeni č. 1
Cestičky na hřebeni č. 2
Co bylo naprosto dechberoucí, bylo světlo. Ve tři v noci jsem zhasnula čelovku a už ji znovu nepoužila, protože mraky, kterými jsme šli, rozptylovaly dostatek světla, aby bylo vidět na cestu. Potom mě ovšem hrozně rozčilovala dvojice, která šla padesát metrů přede mnou a kde se jeden z nich neustále ohlížel za sebe, protože mlha světlo z jeho čelovky násobila a mě to oslepovalo. (Kompenzované to bylo tím, když mě někdo s čelovkou docházel. Můj stín se totiž do mlhy promítal svisle, takže to vypadalo, že jdu za nějakou temnou postavou; a musím podotknout, že dotyčná postava měla velice příjemné tempo.)
Zhruba sedm kilometrů před Lužickou boudou, kde byla další kontrola, mě dohnal Míra. Takže to nevzdal! Chvíli jsem se radovala, ale vyvedl mě z omylu, nevzdal to jenom proto, že by se odtamtud těžko dostával na základnu, takže se rozhodl dojít na Lužickou boudu, odkud to půjde líp. Stejně už to nemá cenu. Nemá cenu běžet, nemá cenu závodit...
Grr... Jasně, přišla jsem si to užít, nezávodila jsem, ale takhle polopaticky jsem o vlastní deklasifikaci na pouťák slyšet nepotřebovala, že.
Podle mě cenu běžet mělo - to když se cestička začala konečně trochu vlnit a byly tam pěkné seběhy dolů. Na těch vyskládaných velkých kamenech to bylo perfektní, blahořečila jsem si za rozhodnutí vzít si terénní boty a hůlky a hrozně si seběhy užívala. Nicméně samozřejmě jsem si jeden pád nemohla odpustit... ale co je to za šlendrián, když i to sprosté zaklení mi seberou? Míra šel totiž v tu chvíli za mnou a asi to nevypadalo úplně dobře :)
Na padesátém šestém kilometru na Lužické boudě jsem si poprvé (a naposledy) sedla na delší dobu. Dostala jsem gulášovku a snědla k ní dva rohlíky, do svých čajů jsem nasypala půl cukřenky (černý čaj s cukrem jsem mimo pochody nepila už tolik let...), trochu jsem se zcivilizovala na záchodě (po briskním rozhovoru o vlastní dokonalosti s Mírou jsem tam totiž zjistila, že jdu celou dobou s krvavou bradou)... a zase jsem vyrazila dál.
Lužická bouda - 56,3. km (5:21, 8h21min po startu)
Ačkoliv měla Lužická bouda do přetopeného prostoru daleko, venku mnou roztřásla zima. Kombinace brzkého rána (páté ranní), mrholení, teplot kolem nuly, nastupující únavy a rozseděnosti byla zlá; naštěstí se pokračovalo do kopce, takže jsem se brzy zahřála. Navíc jsem vyřešila i usínání - v neoznačené zkumavce jsem s sebou měla bílý prášek, který jsem dostala na minulém pochodu od Oldy, chuťově byl odporný, bylo to vůbec to, co avizoval? Ale ano, do deseti minut jsem přestala mít pocit, že jsem probděla noc, a to se mě drželo až do návratu do Prahy. Ať žije mletý kofein!
Polsko. Co bych vám o té zemi tak řekla... Například jí procházíte, když potřebujete obejít Sněžku. Taky tam mají moc krásné cestičky plné bláta, mokrých kořenů a kamenů, kde se dá popobíhat jenom s největším soustředěním... jo, Polsko mě baví!
Celou cestu jsem šla podle GPSky, ale tady v Polsku klikal Olaf trasu jenom hrubým odhadem, a tak se stalo, že organizátory doznačovaná cesta se začala lišit od gpx podkladů. Nevadí, nevadí. Organizátoři slíbili, že budou doznačovat pečlivě... a tak jsem se rozeběhla podle oranžových cedulí K100 a brzy jsem se bezpečně dostala až na kontrolu na 67. km v Domku Laboranta.
Co mě překvapilo, že právě na tomhle úseku lidí zabloudilo nejvíc. Spousta jich sešla až do města...
Cesta do Polska
Jeden z mála opravdu běhatelných úseků
Domek Laboranta - 66,9. km (7:49, 10h49min po startu)
Na kontrole jsem vypila několik kalíšků čaje, snědla dvě sušenky a vydala jsem se dál, pěkně zpátky na hřeben. Na dvou kilometrech se tam mělo nastoupat... éé... hodně výškových metrů, přičemž na posledních osmi stech vzdálenostních metrech se stoupalo přes čtyři sta metrů vertikálních.
Jejda, to umřu. Já a kopce. To bude hrozný. To je přece jasný, že tam umřu. Zatím to docela jde, ale za chvíli umřu. Ach jo. Ale to nevadí, hlavně si to užít, kdyžtak budu hodně odpočívat, bude to dobrý.
V takových myšlenkách jsem minula prvních několik lidí, kteří šli moc pomalu. No... ne, nešli. To já ještě šla docela rychle. Týjo, já někoho předběhla v kopci! Páni! Z toho budu žít ještě aspoň půl hodiny, hlavně ve chvíli, až budu někde umírat u cesty a oni mě předejdou zpátky!
Pak jsem předešla další. A další.
"Máš v zadku vrtulu?" komentovala mě bodře jedna slečna, když jsem ji minula.
Jako... asi jo. Nepoznávala jsem se. Rychleji, rychleji, už tam budu, moje tělo fungovalo samo, já byla jen nezúčastněným a vyjeveným pozorovatelem, zrychlit! Srdce tepalo klidně, dech byl pravidelný, tohle jsem snad nikdy nezažila! Já v kopci navlékám korálky...!
Nahoře za sedlem se pokračovalo po asfaltce, kde mě zase spousta lidí dohnala, protože asfalt neumím a nebaví mě. A že prý mám v kopcích asi dobře natrénováno? "Vůbec ne," špitla jsem. "Já jsem spíš na seběhy..."
Stoupám vzhůru na Soví sedlo
Pomalu utíkám těm, které jsem už předběhla
Pomezní boudy - 73,9. km (9:13, 12h13min po startu)
Na kontrolu na Pomezních boudách na 74. km jsem doběhla zase sama. Odtud to mělo být náročné - celé asfaltové a celé běhatelné až do Pece, a tak jsem si převlékla ponožky za suché, abych neměla v cíli z nohou moc velký masakr, vypila několik kalíšků čaje a s chlebem s medovým máslem v ruce jsem se pomalu vydala dál. Chleba si můžu sníst v chůzi, hlavně se nikde nezdržovat.
Ještě než jsem stihla dojíst, mě předběhl první kluk. Ohlédla jsem se a zjistila jsem, že svým odchodem z kontroly jsem zvedla i všechny ostatní. A přece se nenechám předběhnout! Nohy mě ještě vůbec nebolely (ani svaly, ani chodidla - tomu jsem se nepřestávala divit celou cestu), podle úchvatného tempa při výstupu na Soví sedlo jsem měla i dost sil... takže jsem do sebe hodila chleba, předběhla toho kluka zpátky a všem jsem utekla.
Z loňska jsem si pamatovala, že to byl až do Pece seběh. No, nebyl. Ale až na to stoupání tam u Spáleného mlýna jsem to celé běžela. To protože jsem děsně dobrá. A protože moje tělo asi ovládl cizí duch, lepší vysvětlení nemám. Pravda, motivace, to je věc! Loni mě ve stoupání za Spáleným mlýnem (20 %) předešlo dítě, které tlačilo kolo; takže jsem si slíbila, že jestli zase potkám někoho mladšího deseti let a s velkým břemenem, pěkně mu to nandám. Bohužel tam zrovna nikdo nebyl.
Pro tenhle úsek nemám lepší slova než "bolest" a "motivace".
Po asfaltu běhám nerada. A neumím to, všechno mě z toho bolí, navíc mě to vůbec nebaví. Tentokrát jsem ale byla překvapivě svěží, takže to sice bolelo (hlavně jsem běžela bez stehenních kompresek, které se mi rozpadly), ale šlo to; navíc mi Martin kdysi dávno - ještě na Žalém - poslal zprávu, že jsem šestá holka, a že je sice brzo soutěžit, ale že je to pěkné.
A mně tak nějak přišlo, že teď už bych začít soutěžit mohla. Jasně, určitě nejsem ani v první desítce, vždyť furt někde nějaké holky potkávám, ale to nevadí, na první desítku to určitě dotáhnu! Jenom se prostě budu muset snažit! A rozhodně se nenechám doběhnout těmi třemi holkami, které jsem potkala na kontrole na Pomezkách. Takže... musím běžet!
A kromě toho mě tak bavilo navlékat korálky! Pořád jsem někoho dobíhala a předbíhala a utíkala z dohledu a nesmírně jsem si to užívala, protože to normálně bývám já, kdo je v druhé polovině navlékán... jé, a další kluci! Honem honem, potichu, ať mě neslyší, ať nezačnou závodit, a už je mám, "ahoj!" zdravím přátelsky a mizím za obzorem... TO JE TAK SKVĚLÉ! Už jenom abych tohle znovu zažila, bych měla začít pracovat na výdrži! Tohle chci už pořád!
Před Pecí jsem potkala jednoho kluka, a než jsem ho předběhla, řekl mi, že jsem pátá holka. P - Á - T - Á! To je bedna, potom jedna nešťastnice, která ji nevybojovala, a já! PÁTÁ!! Tohle prostě UDRŽÍM!!!
A tak se definitivně stal z Krakonošky-pouťáku Krakonoška-závod.
Z Pomezních bud neodcházím sama
Cestou se protrhaly mraky a konečně jsme spatřili i Sněžku!
Pec pod Sněžkou - 84,2. km (10:50, 13h50min po startu)
Ještě v Peci za kontrolou jsem měnila baterky v GPSce. Přišlo mi trochu pošahané, že to nedělám na kontrole (to je totiž ta strategie kontrolou jenom proběhnout, aby mě nezahlédly soupeřky a abych je tím demoralizovala), ale nebyl to úmysl, GPSka prostě chcípla až za ní.
Poslední velký kopec bylo stoupání na Hrnčířské boudy. To už jsem nezvládala tak s přehledem jako to předtím, ale pořád jsem předbíhala aspoň rodinky s kočárky, takže dobrý. Nojo, asfalt...
Nahoře jsem investovala minutu do svléknutí mikiny (až do cíle už bylo dost krásně i na krátký rukáv), ale i takovéhle malé zastavení jsem dlouho rozebírala v hlavě, jestli se mi vyplatí. Úplně mě posedla touha být v cíli co nejdřív, protože mi to ještě na devadesátém kilometru běhalo i na rovinkách a nic mě nebolelo a doslova mě spalovala touha hýbat se rychleji, dát do toho všechno, předvést sama sobě, že na to mám.
Protože jsem už usoudila, že mě žádné holky nedoženou, stanovila jsem si nový cíl: být ve Vrchlabí do jedné hodiny. Tím bych se nejen zlepšila oproti loňskému roku o víc než hodinu, ale ještě by to bylo moc pěkné číslo.
(Taky jsem si pohrávala s myšlenkou, že by bylo pěkné se umístit v první stovce; jenže jsem naprosto netušila, jak na tom jsem, takže jsem se na to nemohla upínat.)
S novou motivací proč běžet jsem utíkala dál. V seběhu po širokých přehledných cestách jsem navlékala další korálky, pak se seběhlo na krkolomnou lesní pěšinku, kde jsem málem výskala radostí, jak mě bavilo to po ní pouštět, a když se vybíhalo v Horním Lánově, spatřila jsem v dálce další korálek na navlečení.
Jenže tam mi - stejně jako loni - došel elán. Loni to bylo kvůli špatně naklikané trase v GPSce, letos protože jsem zjistila, že ty nádherné luční pěšinky, po kterých se mělo jít až do cíle, vyasfaltovali.
Nenávidím asfalt. Z hloubi celé své duše.
Korálek mě pozdravil a zase mi utekl. A pak mě dohonil další kluk, kterého jsem seběhla v předchozím klesání, a taky mi utekl. Navíc jsem měla na čtyři kilometry půl hodiny, což bych v terénu do cíle zvládla, ale na asfaltu mě motivace běžet naprosto opustila. Kdo vlastně potřebuje být v cíli v jednu, že...
Až na konci luk a ve městě jsem se zase rozběhla, Vrchlabí zase fandilo (a navigovalo, to protože jsem si nevšimla těch šipek na zemi) a průběh do cíle byl nádherný. Vždyť jsem byla pátá holka...
(Ne od konce, od začátku!)
Neběžte po takové rovince, byť je to devadesátý kilometr...
A schody, to snad ani není kopec, to se taky smí běžet...
(A jak nádherně to tam kvetlo!)
Umístila jsem se jako 5. holka z 95.
Umístila jsem se na 95. místě z celkových 447 závodníků.
Zlepšila jsem si čas o hodinu, ačkoliv jsem začala závodit až na 67. kilometru.
Vždycky jsem Krakonošovu stovku považovala za jeden z nejlépe obsazených českých nemedializovaných závodů. A skončila jsem na ní pátá mezi ženami.
(PÁTÁ MEZI ŽENAMI!)
V cíli na mě čekali Liberečáci a Přema, že honem, jdeme do města prasit. Jů a ještě jednou jů! Takže jsem se vysprchovala a vyrazila s Kačkou a Majdou (společné 2. místo mezi ženami), s Přemou (doběhl společně s holkami) a s Robertem (5. místo v celkovém pořadí) na tučná, smažená a naprosto strašně nezdravá jídla. Děsně jsem se přejedla a moc jsem si to užila.
Ach, to byla TAK nádherná sobota!
(Fotky jsem fotila já.)