Krakonošova stovka 2016

Když se postavíte na start nemocní, osobák si neuděláte. A když strávíte noc na hřebeni Krkonoš v mracích a silném větru v tričku bez rukávů, tak vás ani čerstvý horský vzduch nevyléčí. Ale zkusila jsem to.

Krakonošova 100
průběžný start v pátek 17. 6. 2016 mezi 20:00 a 21:00

Vzdálenost: 99 km
Nastoupáno: 4071 m+

Čas: 18 hod 28 min
Průměrná rychlost: 5,36 km/h

Pořadí celkem: 231. z 413 dokončivších
Pořadí v ženách: 28. z 64 dokončivších 

Žalý - 6,3 km - čas 50 min - rychlost 7,56 km/h - 286. v pořadí
Horní Mísečky - 17,3 km - 2 hod 8 min - 8,11 km/h - 211. v pořadí
Harrachov - 30,7 km - 4 hod 9 min - 7,4 km/h - 188. v pořadí
Lužická bouda - 52,2 km - 7 hod 34 min - 6,9 km/h - 163. v pořadí
Domek Mysliwski - 59,3 km - 9 hod 40 min - 6,13 km/h
Sněžka - 65 km - 11 hod 21 min - 5,73 km/h
Pomezní boudy - 72,1 km - 12 hod 54 min - 5,59 km/h
Pec pod Sněžkou - 82,4 km - 15 hod 17 min - 5,39 km/h
Vrchlabí - 99 km - 18 hod 28 min - 5,36 km/h - 231. v pořadí

Zdroj: https://eithne.pise.cz/477-rakovnicka-60-kterou-jsem-ubehla-a-vyhrala.html

Stránky pochody ZDE, facebooková událost ZDE, výsledky ZDE, trasa naklikaná Olafem ZDE, Olafův článek k jubilejním ročníku ZDE. 

Reportáže:

Radek Brunner (9:36, 2. místo) ZDE
Tomáš Kendík (11:48, 12. místo) ZDE
Karel Vítek (11:44, 11. místo) ZDE
Martin Menšík (11:53, 13. místo) ZDE
Denisa Vlková (14:52, 94. místo) ZDE
Michael Novák (15:32, 123. místo) ZDE
Andrej Petruš (16:30, 156. místo) ZDE
Eva a Pavel Kvasničkovi (Pavel 16:38 a 164.

místo, Eva 22:48 a 355. místo) ZDE
Pavel Koza (19:35, 278. místo) ZDE
Belo Špišák (20:00, 295. místo)
Jirka Ransdorf (22:12, 345. místo) ZDE
Lubomír Nový (23:05, 360. místo) ZDE
Michaela Stránská (23:12, 363. místo) ZDE
RBZ Praha (4 reportáže) ZDE
Lukáš Roubík (K55, 10:53) ZDE

Do Vrchlabí jsme přijeli autem s Pepou a Danem. Zkusila jsem tentokrát napodobit Pepovu strategii a dát si cheeseburger, ale ne, osobák prostě nemám. Asi to funguje jenom na něj, anebo bych si jich musela dát pět jako on. Pepa osobák samozřejmě má. V McDonaldu jsme se potkali ještě s Pepovými kamarády, kteří jeli na K100, a představil se mi jenom jeden, a to ještě špatně. Že prý Jirka.

Start byl letos divný. Správa KRNAP sabotuje od loňska Krakonošovu stovku všemi myslitelnými způsoby, a ačkoliv se na letošní jubilejní 50. ročník ustrnuli a milostivě povolili průchod přes Sněžku, nepovolili hromadný start, takže se startovalo průběžně mezi osmou a devátou večer. Důsledkem bylo, že to na náměstí vůbec nežilo, a tak jsme se vydali odstartovat s Ondrou, Danem, Pepou a Jirkou někdy kolem půl. Startovní čipování probíhalo až za městem.

Před startem s Ondrou a pochodní míru
(fotila náhodná kolemjdoucí)

Náměstí před startem

Pepa odběhl, Dan za ním. Kam se ztratil Jirka nevím, ale Ondra si vedl tu svou, ať se s ním nezdržuju, a po chvíli, co jsme šli spolu, mi taky zmizel za obzorem. Ehm. Zde bych ráda vypíchla to jediné dobré rozhodnutí, které jsem udělala: měla jsem s sebou hůlky. Bez nich bych na Žalý lezla ještě teď, nešlo mi to, byla jsem zesláblá, což vůbec nedávalo smysl, protože jsem týden předtím systematicky odpočívala, jedla samé rozumné věci, nepila kafe ani alkohol, prostě důsledná příprava.

Usoudila jsem, že se rozběhnu klasicky až na desátém kilometru jako vždycky, a nechala jsem to být. Na Žalém jsem se odčipla a utíkala dolů, zase jsem předběhla všechny, kdo předešli ve stoupání mě, a hezky jsem si pochvalovala, jak mi to jde. Akorát na rovinách jsem zase musela zpomalit, byla jsem vážně zesláblá, přiště si dám cheeseburgery aspoň tři, mrzelo mě to, čekala jsem od sebe víc. Ale zatím jsem šla zvesela a optimisticky.

Na Mísečkách jsem se na kontrole prodrala alespoň pro čaj, měli tam i citronádu, tak jsem do sebe nalila několik kalíšků a od té doby mi bylo špatně. S křečemi v břiše a absolutně neschopná cokoliv sníst jsem popobíhala až do Harrachova. Na cestě je i pětikilometrová klesající asfaltka, tu jsem samozřejmě seběhla celou, i ostatní klesání, zato od Kotelského potoka nahoru to bolelo.

Výhled na Vrchlabí, vybíhali jsme ještě za světla

Kontrola na Žalém zahalená v mracích

Vzala jsem si s sebou svoje nové Salming Trail T2 Shoe a překvapily mě v několika ohledech. Třeba když se částečně muselo tím potokem proběhnout, tak mi voda neprotekla skrze síťovinu, to bylo to pozitivní. Samozřejmě ale nastal okamžik uvědomění, že trailové boty se na stovku s terénem složeným z asfaltu a kamenů nehodí a že to bude bolet, s čímž jsem trochu počítala, ale úplně do důsledků jsem to nedomyslela, já totiž vycházela z toho, že je chci rozšlápnout ještě před Malofatranskou stovkou a jiná příležitost na to už nebude. A musela jsem si v nich po nazutí vždycky důkladně rovnat jazyk, protože není všitý a krabatí se a tlačí. Jinak ale byly super, v terénu podržely krásně.

Do Harrachova jsem dorazila zesláblá, protože jsem uběhla 30 km za 4 hod a 9 min na několik kalíšků čaje a citronády a s křečemi v břiše. Pokusila jsem se tam s tím něco udělat, ale můj kachní žaludek se bohužel nedá vydráždit žádným způsobem. Aspoň jsem tam vylila vodu, kterou jsem měla od startu a která byla kalná a chutnala divně, a nalila si tamější.

Kontrola v Harrachově

Mumlavské vodopády byly tradičně hlasité a krásné. Stoupala jsem kolem nich co možná rychle, abych se zahřála po odchodu z kontroly, protože jsem tam několik minut řešením žaludku strávila, ale ono bylo teplo, nebo se mi to aspoň zdálo.

Když jsem vylezla na mírně stoupající asfaltku, zkusila jsem popoběhnout, ale bylo to docela marné, vůbec to nešlo. Hezky jsem si tenhle víkend malovala - chtěla jsem si zlepšit loňský čas, dostat se ideálně někam k patnácti hodinám a vůbec mi to nepřišlo nereálné, jenže ono se ukázalo, že na to nemám, že jsem slabá a pomalá a že ze mě nikdy nebude nic víc než turista.

S podobnými myšlenkami jsem se dostala až na hřeben, kde se jde po chodnících složených z kamenů, které jsou vždycky mokré a kloužou. Kvůli tomu primárně jsem s sebou měla hůlky - abych mohla běžet. A protože jsem byla v mracích a foukal silný, studený vítr, musela jsem běžet, aby mi bylo teplo. Pořád jsem byla jenom v tričku bez rukávů a v kraťasech + lýtkových kompreskách, na hřebeni jsem přidala jenom rukavice, a bylo mi tak dobře. Trochu zima, ale taková ta příjemná, kterou jsem měla pod kontrolou. Věděla jsem, že se nesmím zastavit, ale to nebyl problém, hřebenovka mě baví, po té se mi běželo dobře, předběhla jsem tam dost lidí. Dokonce jsem si zakazovala fotit nádherné svítání, abych se nezdržovala!

Vítr foukal zprava. Na pravé ruce jsem měla husí kůži a ojíněné chlupy. Na levé ne. Pocitovou teplotu na hřebeni prý hlásili -1 °C.

Spousta lidí se mě tam ptala, jestli mi není zima. Nenapadla mě na to žádná rozumná odpověď. Hlavně že nesněží...

Úsvit na hřebeni

V mracích

Na kontrolu v Lužické boudě na 52. km jsem byla po sedmi a půl hodinách. Bylo mi trochu líto, že čas pod patnáct hodin je už nereálný, ale zároveň jsem byla spokojená, že ačkoliv mi to tak nešlo, pořád jsem se ještě slušně držela. Ještě mě čekala těžká zelená Polskem pod Sněžku, ale co ztratím na ní, doženu během z Pomezek do Pece, jsem si myslela.

Dopředu jsem měla rozmyšlené, že se v Lužické boudě nebudu zdržovat polévkou. (Když jsem ji tam viděla, tak jsem se mohla jenom pochválit, křeče v břiše jsem měla z pouhého pohledu na ni.) Dala jsem si tam jen dva kalíšky čaje a fascinovaně zjišťovala, kolik známých tam sedí. Třeba Robert, už několik hodin - křeče v břiše, vzdává. Nebo Ondra, Katka, Jirka Linhart, co tam všichni dělají? Zdržela jsem se sotva tři minuty, než jsem vyrazila dál.

První polovina závodu byla za mnou, ta hezká, kde ještě mělo smysl se o něco snažit. Dál už to jenom bolelo.

Na Lužické boudě

Cesta do Polska

Na další kontrolu v Domku Mysliwskim to bylo jenom sedm kilometrů, ale obtížným terénem a pro mě to byl nejhorší úsek celého pochodu. (Šla jsem je cca 2 hodiny, hehe.) Cesta byla plná mokrých kořenů a zalitá vodou, a samozřejmě šlo skákat po kamenech, aby si člověk nenamočil nohy, ale bylo to těžké na pozornost i na balanc. Jednou jsem se tam natáhla, zase jsem se hned zvedla, ale trochu jsem si roztrhla kůži na prstech pravé ruky a krví jsem si opatlala celou dlaň a madlo hůlky a hrozně mě to štvalo.

A to vůbec nebyl důvod, proč jsem byla tak pomalá. Tam znovu začala eskapáda s křečemi v břichu. Dobře, dobře! Snědla jsem na Lužické boudě půlku suchého rohlíku, kamenujte mě, že jsem po padesáti kilometrech takřka bez jídla dostala hlad! Suchý rohlík je dietní, to mi vždycky říkali rodiče, myslela jsem si, že to bude v pořádku. Nebylo. Najednou jsem nebyla schopná ujít v kuse sto metrů, abych do břicha nedostala křeče. Nemělo to řešení, protože to byly jenom křeče, nechtělo se mi zvracet, nepotřebovala jsem do křoví, jenom to bolelo. Takže jsem pomalu popocházela, hodně posedávala a nechala se předejít zhruba tisícovkou lidí, a to jich startovalo jenom pět set.

Polská zelená

Fotka přes Sněžkou... která je za mraky
(fotil Pepa Stolín)

Domek Mysliwski

Do Domku Mysliwského jsem se doplazila z posledních sil. Zklamalo mě, že tvrdý alkohol už vypili rychlejší běžci (jako neměli byste být abstinenti, když chcete být rychlí, drazí závodníci??), a tak jsem tam proseděla hodinu. Vypila jsem za tu dobu několik kalíšků čaje, snědla dvě sušenky s náplní a dvě bez náplně a úchvatně občerstvená jsem se vydala vstříc Sněžce.

Totiž... nejsem Robert, abych to vzdala jenom kvůli pitomým křečím v břichu! Osobák to nebude, ale do limitu mám času dost, a když už jsem jela do Krkonoš, tak si je taky užiju. Žejo. A pauza pomohla, křeče se už nevrátily. Akorát skóre množství jídla na počet kilometrů bylo poněkud nepříznivé, takže jsem se dál táhla jak lenochod štíplý mouchou tse-tse.

Cesta na Sněžku byla nepříjemná, protože jsem se zahrabala do sebevýčitek, jak se mi to tak s nedostatkem cukru v krvi děje, a ne a ne se z nich dostat. Prej pod patnáct hodin, jsem si ještě na startu říkala! Ha ha ha ha ha. Dám výpověď v práci a založím si živnost jako turistický průvodce po Krkonoších pro důchodce, specializace na skupinu 80+. Jenže v tuhle chvíli by mě předehnala i moje dvaaosmdesátiletá babička*.

*("Ahoj Eliško, copak děláš? Já ti chci jenom říct, že jsem na Ještědu! Je to tu pěkný, hlavně ten výhled..." - tohle mi prosím dělá v jednom kuse.)

Nepřehlédnutelná

Ohlédnutí pod sebe

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se přesvědčila, že nezáleží na tom, jestli a za jak dlouho dojdu do cíle, že když mi nevyšly moje smělé, ambiciózní plány, tak si to pořád ještě můžu užít jako výlet, a pomohl mi v tom Robert. Dohonil mě totiž ve finálním stoupání na Sněžku, že si to rozmyslel, že na Lužické boudě sice strávil asi pět hodin, ale že se to rozhodl nějak dojít ("dojít" za 15:23 s pětihodinovou přestávkou, jo jo). Chvíli jsme šli spolu a povídali si, než jsem musela začít posedávat po kamenech cestou, a mě jeho společnost dokonale rozptýlila. (A co teprve závodníky za námi, když jsem mu nabídla pití, ale odmítla vyndat soft flask z kapsy na... ech... hrudi?) Robert pak zmizel za obzorem (na Sněžce to není těžké, no) a já pokračovala dál mnohem optimističtěji.

Na Sněžce dost foukalo, byla jsem tam před osmou ráno, ale na bundu to pořád nebylo. Kontrola před Poštovnou byla samocvakací, klasický orienťácký lampionek s kleštěmi a krásný plakát pochodu, aby to opravdu nešlo přehlédnout. Jů jů.

Ještě nejsem poslední, ještě za mnou někdo je

Vrchol pochodu

Pochodníci u kontroly

Ze Sněžky jsem vůbec nemusela utíkat, i když to bylo z kopce, protože to přece už dávno byl výlet, času do limitu jsem měla hodně a nechtělo se mi. Návrat k pochodovacím začátkům, takhle jsem to dělávala v roce 2013 a 2014 furt. Jé jé.

Na Pomezky to bylo ještě pěkně daleko a docela nepříjemné, takže jsem cestou oseděla několik hraničních patníků, než jsem se tam dohrabala. Noční mraky ale definitivně odvály s větrem pryč a výhledy po Krkonoších byly nádherné, takže to bylo v pořádku, dokonce jsem i snědla nějakou sušenku. Křeče se nedostavily, takže jsem pak do sebe ládovala jednu za druhou.

Na Pomezkách jsem měla další dlouhou pauzu. Dostala jsem čaj, Birell a dva chleby s medovým máslem, vyměnila jsem si ponožky za suché a chvíli se povalovala na sluníčku, než jsem se vydala dál. Došel mě tam Jirka a taky pár lidí, se kterými jsem se cestou dost míjela, a na jednoho z nich čekala manželka s obří mísou vodního melounu, a tak jsem měla i ten. Díky za všechny vaše dary.

Ohlédnutí při sestupu

Na kontrole na Pomezkách

Výlet nevýlet, asfaltka z Pomezek do Pece je ošklivá, takže tam jsem z kopců běhala, abych to měla co nejdřív za sebou. Trochu mě překvapil Jirka, když říkal, že by se chtěl zkusit vejít pod osmnáct hodin, protože jsem měla pocit, že už mě předešli všichni kromě Olafa, a ten si nejspíš někde zlomil nohu, protože postupuju těsně před limitem. Já si s sebou totiž nevzala hodinky, GPSka mi ukazuje jen čas strávený pohybem a já se nepodívala, kdy jsem v rámci průběžného startu vybíhala, a jediný způsob, jak se dozvědět, kolik je hodin, bylo něco vyfotit a podívat se do galerie, v kolik byla fotka pořízená, což bylo příliš komplikované.

Kus za Pomezkami mi volali rodiče, že mi drží palce a že našli článek od Olafa, kde jsem mezi favority na top10. Jo, tak samozřejmě, když to budeme počítat odzadu...

V Peci se kontrola přesunula až na konec města do restaurace, kde jsme měli předplacenou malinovku a kde byly namazané další chleby. Medové máslo neměli (to je přitom nejlepší!), tak jsem snědla jeden s tvarohovou pomazánkou, protože můj žaludek si nezaslouží žádné ohledy. On si zřejmě myslel totéž o mně. Poseděla jsem tam úplně nekonečně dlouho, než jsem se vydala na posledních sedmnáct kilometrů pochodu. Je to trochu demorazilující, vždycky mám v Peci pocit, že už je to jenom kousek, ale sedmnáct kilometrů je přitom docela dost.

U křížení tří modrých jsem minula zkratku a předehnali mě tam nějací lidi, mezi nimi i Jirka. Když se tam pak odněkud připojoval na moji trasu zbloudilý běžec-padesátkář, nechala jsem se jím potáhnout až k němu, protože jsem nutně potřebovala zabavit, už to bylo moc dlouhé. Jirka vcelku ochotně vyndal sluchátka z uší a posledních deset kilometrů jsme šli spolu. Konečně vyplynulo, že vůbec není Jirka, teda je, ale prostě že je to Sehy - polovina Pepových historek na Šumavě začínala slovy: "To jsme jednou se Sehym..." Čím dál líp!

Bylo to prima, ke konci jsme zase šli docela rychle, a tak se stalo, že jsem nakonec ten čtyřiadvacetihodinový limit nepotřebovala celý - v cíli jsem byla po 18 hodinách a 28 minutách. Možná na speciální žádost budu brát na výpravy i skupinu 70+.

Sněžka naposledy

Cestou domů jsem úplně přišla o hlas a dle předpokladu jsem se vrátila s horečkou. V krku mě bolelo už od čtvrtka, ale v pátek jsem se tak důkladně prolila zázvorovým čajem, že mi bylo skoro dobře, a tak jsem myšlenky na nemoc před startem úplně vytěsnila. Tělo se ale oklamat nedalo. Docela mě to těší, protože to znamená, že na tom fyzicky nejsem zase až tak špatně, jak jsem si před Sněžkou myslela. Udělala jsem pro dobrý výsledek všechno, co jsem mohla, a nestačilo to. Nevadí mi to, zvládla jsem se přeorientovat na plán B - výlet - a stálo to za to. Nic takovém se mi ale nesmí stát za dva týdny na Malofatranské stovce, protože tam žádný plán B neexistuje, tam už plán A zní 'přežít až do cíle'.

Teď ležím doma nemocná - naposledy jsem do práce nešla kvůli nemoci před více než rokem. (Za to mohl Den cesty. Sportem ku zdraví!) Je to zvláštní pocit. Mám pocit, že se flákám, obzvlášť když teď už jsem dokonce schopná dojít do kuchyně.

Krakonoška je zvláštní ve své popularitě. Před žádným pochodem mi nepsalo a nevolalo tolik lidí, že na mě budou myslet a abych si to užila, a tolik lidí nikdy nezjišťovalo, jak se mi šlo a co se stalo, že mám tak špatný čas.

Já ale taky oslovila hodně lidí, protože si moji kamarádi udělali neuvěřitelné rekordy. Nejvíc žasnu u Martina Dungla nad jeho dvanácti a půl hodinami a jednadvacátým místem v celkovém pořadí. Jeho letošní progres je úžasný, fascinuje mě ta systematická dřina, za kterou jsou vidět výsledky. (Přitom je to tak jednoduché - nechlastejte, trénujte intervaly a stovku běžte podle tepovky, celou dobu na 140. Vau a ještě jedno vau.) Nebo Tomáš Kendík se svým časem 11:48. Andy Nováková běžela na čtvrtém místě za 14:13. A padly tři časy pod deset hodin, to je naprosto neuvěřitelné.

Mě v cíli Sehy pozval na pivo, Andy chvíli utěšovala, že můj čas je pořád ještě maličko běžecký, a Pepa Stolín dovezl domů. Všem vám moc děkuju.

Líbilo se mi to, víte? Jasně, nebylo to příjemné, chvílemi to bolelo (břichem počínaje, kotníky pokračuje a egem konče), ale líbila se mi noc v silném větru na hřebeni a snové svítání, líbily se mi výhledy na hory a jsem spokojená s vědomím, že dojdu sto kilometrů, i když jsem vlastně napůl mrtvá. Takže jo, z mého pohledu to bylo fajn.