Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice

7. únor 2017 | 08.20 |

Už nikdy nepodcením sníh! Před cílem osušit slzy z vyčerpání a nedostatku cukru v krvi, na pódiu sebrat zlato, u stolu láhev se zbytkem rumu a pak se hodně usmívat, aby to vypadalo, že jsem úplně v pořádku.

Malohanácká stovka 2017
start v pátek 3. 2. ve 20:00, limit 24 hodin (který byl myslím zrušen)

Vzdálenost: 118 km (oficiálně 110 km)
Nastoupáno: 2738 m

Čas: 23 hod 13 min
Čas pohybu: 21 hod 20 min
Oficiální čas (s odečtenou pauzou): 22 hod 22 min

Průměrná rychlost: 4,9 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,3 km/h

Pořadí: 16. z 32 dokončivších a 40 startujících
Pořadí v ženách: 1. ze 7 dokončivších a 9 startujících

boty Salming Trail T2 Shoe
batoh Salomon Adv Skin Lab Hydro 12 Set
GPSka Garmin Oregon 450
bez hůlek

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE, trasa ZDE a ZDE, výsledky ZDE.

Patrik Hrotek (1. místo, 14:20) reportáž
Libor Boleček (1. místo, 14:20) reportáž
Filip Smetana (4. místo, 17:06) reportáž a galerie
Johnny Pavlík (21. místo, 23:35) reportáž
Ivana Čahojová (29. místo, 27:22) galerie
Honza Sedlák (kratší trasa) galerie

IMG_5044

Malohanácká stovka je další z pochodů, o kterých se moc nemluví, ale když už něco zaslechnete, je to chvála. Takže jsem se rozhodla se na něj letos podívat, ačkoliv to znamenalo vynechat Brtnické ledopády. Nelitovala jsem toho, těžké pochody už mě moc nelákají a Malohanácká měla být velice jednoduchá.

(Kdybyste mě viděli, jak se teď směju!)

Moc jsem celou akci neřešila, ale díky ochotě všech zúčastněných se všechno vyřešilo za mě. Ivana nabídla odvoz přímo z Černého Mostu, nalákala mě na spaní sobota/neděle na ubytovně (s postelemi a teplou sprchou) a ještě mi prozradila, jak to je na pochodu s občerstvovačkami, protože webové stránky jsou velmi jednoduché.

Vyrazila jsem bez hůlek, v nichž WD40 stále ještě zkouší vzlínat, ačkoliv já už naději vzdala. Boty jsem si vzala dvoje, protože byla možnost dropbagu v polovině trasy. Batůžek jsem si vzala malý, protože v únoru je přece teplo, takže oblečení s sebou nebudu potřebovat. Zkušeně a promyšleně.

Na pátek jsem si vzala dovolenou. Původně jsem měla v plánu jen půlden, jenže jsem se neměla kdy sbalit, a když mě v práci Maruška viděla, přemluvila mě, ať si ji upravím na celý den. Mě to nenapadlo... Díky tomu proběhlo balení v mnohem větší pohodě a stihla jsem si před odjezdem uvařit i kvalitní oběd.

Což mi nebránilo, když jsme se ubytovali na ubytovně a už sbalení dorazili do sokolovny, odkud se startovalo, si po panáku na uvítanou a pivu na kuráž a kofole pro pitný režim dát taky guláš se čtyřmi a pak ještě klobásu s chlebem. Může to maličko působit jako obžerství, ale následných 52 km jsem díky tomu zvládla o třech tyčinkách.

IMG_5025

Odstartovali jsme v osm večer. Venku už byla samozřejmě dávno tma jako v pytli, navíc ještě hustá mlha, která se vsakovala do oblečení a šla špatně prosvítit čelovkou. Občas řídla, občas houstla, jednou jsem dokonce skrze mraky zahlédla i Měsíc, ale navigačně bych v ní byla bez GPSky ztracená. Na startu jsme sice dostali krásnou barevnou mapu s vyznačenou trasou a ještě dopsanými údaji, která značka se má kde sledovat, ale u značek se v mlze barvy nedaly z dálky pořádně rozeznávat.

Takže velký dík samozřejmě patří Patrikovi a Liborovi na čele, že nám krásně prošlápli cestu sněhem a že moc nebloudili. Ačkoliv to občas asi nebylo jednoduchý, nejvíc mě pobavily stopy za nějakou vesnicí v půlce noci, které sledovaly hranu pole a čas od času do pole udělaly smyčku, protože podle GPSky se mělo už už odbočovat doprava, ale vůbec nebylo jasné, kde. A protože všichni sledovali stopy před sebou, vydupávaly se smyčky jasněji a jasněji.

Ta mlha byla chvílemi k zbláznění. Když jsem šla před rozedněním po něčem, co podle navigace byla silnice, ale prakticky to byla blátivá cesta zapadaná sněhem uprostřed úplně stejně blátivé louky zapadané sněhem, a nechala se vést stopami od traktoru, najednou jsem dorazila na místo, odkud vedly koleje všemi směry. Stejně tak stopy závodníků přede mnou... Podle navigace se mělo jít za chvíli doleva, ale ta cesta rovně dál zatáčela taky, nedohlédla jsem dál než pár metrů, nemohla jsem posoudit, co mě povede smysluplnějším směrem, a tak jsem se vydala kupředu... a obešla si kolečko s asi patnácti metry v průměru, protože se traktor potřeboval otočit.

JanSedlak16
Krátké uvedení závodu po předstartovní společné fotce
(fotil Honza Sedlák)

IMG_4993
Úvodní asfaltka

Nejzábavnější moment ale nastal kdesi v lesích za Novou Rovení. Šla jsem po stopě a už z kontroly v Chornici za mnou na doslech šel Johnny. Trochu mi to vadilo, protože jsem měla pocit, že mě dohání, což znamená, že jdu pomalu, takže bych měla zrychlit, což nebylo reálné, protože to ve sněhu bez hůlek hrozně klouzalo a šli jsme zrovna do kopce, až jsem ho nakonec pustila před sebe a na moment zastavila, aby se dostal z dohledu, abych se ho automaticky nepokoušela držet. A v mezičase jsem se podívala do GPSky, ačkoliv jsem šla po zřetelně prošlapaných stopách a nebylo kam uhnout... a zjistila jsem, že jsem úplně mimo trasu.

Cesta, po které jsme měli jít, vedla paralelně asi dvě stě metrů daleko a o několik vrstevnic níž. Detailně jsem prozkoumala, po které cestě jdu aktuálně, a zjistila jsem, že ten kopec, na který se zrovna (bez hůlek dost pracně) drápu, lezu úplně zbytečně, že se přes něj jít nemá.

A tak jsem odbočila na cestu prošlapanou od zajíců a srnek, chvíli šla po ní, a když nabrala špatný směr, začala jsem se klouzat strmým svahem dolů. Mezi hustě rostlými smrky a popadanými stromy, po kotníky ve sněhu, brzdila jsem o kmeny plné smůly a děsila se možnosti, že skončím někde v pekle a nebudu se odtamtud mít jak dostat, protože nahoru bych to zpátky nejspíš nezvládla.

Tak ne. Skončila jsem na správné cestě... a byla jsem na ní první.

Bylo to absurdní a k smíchu, že těch patnáct lidí přede mnou šlo bez výjimky po špatné cestě. A taky trochu strašidelné, protože jsem byla v hlubokém údolí uprostřed lesa, v husté mlze, neviděla jsem dál než pár desítek metrů, les žil zvuky zvířat a sněhu padajícího ze stromů, a kdyby mi tam chcípla čelovka a navigace, nikdo by mě tam nikdy nenašel. (Jsem si myslela. Na následující občerstvovačce mě dohnal kluk, který mi nadšeně říkal, jak na téhle cestě viděl moje stopy napojující se z lesa.)

Takže jsem si další kilometr nebo dva prošlapávala cestu jak ten největší borec z čela. Jako... ještěže ty chrty na čele máme.

IMG_4996
Na první kontrole v hospodě v Chornici po 12 km jsem se nezdržovala

Občerstvovačka na Balatkově Mlýně se mi moc líbila. Překvapilo mě, že není v teple nějaké hospody (byla jediná venkovní), ale entuziasmus organizátorů mě tam dokonale odzbrojil. "Chceš do toho rumu čaj?" Dala jsem si dva kalíšky, pěkně hřál. Do druhého kalíšku jsem si omylem položila rukavice (na kontrolách mám zhasnuto, abych neoslňovala, no), ale nevadilo to, na rukou mi uschly hned a nakonec to byl lepší model než ručník Forda Perfecta. V krizových momentech se daly žužlat.

Kontrola byla vítaným rozptýlením, protože jsem se začínala trochu děsit obtížnosti závodu. Jasně, počítala jsem s tím, že bude sníh. Profil byl ale jednoduchý, takže už jsem nepočítala s tím, že bych opravdu doopravdy potřebovala hůlky, a žádné jsem si s sebou nepůjčila. Jenže často jsem pak poskakovala ze šlépěje do šlépěje, když stopu přede mnou zrovna prošlapovalo moc málo lidí (oni se lidi furt odpojovali a připojovali, podle toho, jak moc kdo kufroval - bylo zajímavé to sledovat), nebo ještě hůř šla hlubokou brázdou širokou na jednu nohu.

Takže jsem první křeč dostala na dvacátém kilometru při nechtěném rozštěpu, když mi už poněkolikáté ujela noha ze svahu. A další se zlehka ozývaly celou dobu. Čímž bych chtěla Malohanácké stovce, tomu "vážně jednoduchému pochodu", jak se o ní říká, pogratulovat, protože na dvacátém kilomeru jsem snad měla křeče zatím jen na Pražské stovce v rámci EKUT a na Malofatranské stovce. Což je pěkná společnost.

Nedaleko za kontrolou na Balatkově Mlýně jsem zachránila Johnnyho před krutou smrtí žízní. Asi. Vypadal, že při chůzi každou chvíli usne, a tvrdil, že je mu špatně z čaje, a za ten jeden lok vody, který ode mě vypil, mi už poděkoval pětkrát. Já jsem takovej altruista!

IMG_4998
Kontrola na Balatkově Mlýně. Tady jsem se teda docela zdržovala. A ještě kafíčko k Tatrance...

IMG_5001
Náhodný kostel cestou. Abych měla nějaké fotky. Nejlepší na téhle vesnici ale bylo, že jsem
konečně potkala popelnici a mohla vyhodit obaly od dvou sušenek. Se s tim nepotáhnu, přece.

IMG_5002
Dalšího něco náhodnýho cestou. (Jsem studnice vědomostí o tom, kudy jsme šli!)

Neskutečně demoralizující byl úsek těsně před kontrolou v polovině trasy, která byla v sokolovně, odkud se startovalo a kde se končilo. Nejenže se šlo skoro šest kilometrů stejnou trasou na kontrolu a šest z kontroly, ale ještě to byl asfalt, který byl namrzlý, a bylo to hrozně deprimující a fujky. Dva kilometry před sokolovnou při vchodu do města jsem dohnala Jara a Petra Kotláře, takže jsem aspoň na dlažebních kostkách neprováděla baletní kreace sama. Kolem silnice z kostek vedl úzký chodníček z asfaltu, který klouzal o hodně míň, a po něm jsme šli, a protože bylo už pět ráno, vyskytovali se tam nějací náhodní civilisti, a jedna paní šla po chodníčku proti nám a při pohledu na nás chtěla uhnout, takže udělala krok na dlažky, ale protože silnice z dlažek jsou uprostřed vyvýšené a ke krajnicím klesají, zase plynule sjela zpátky a nakonec jsme se s mnoha chápavými úsměvy vyhýbali na tom čtyřicet centimetrů širokém pásu asfaltu.

Tenhle pochod má zajímavou fíčuru, že čas strávený na kontrole v polovině trasy se odečítá z celkového závodního času. Na kontrole na Balatkové Mýně (25. km) mi řekli, že jsem první žena, a tady na 52. km mi to potvrdili, a já pak trochu dumala nad tím, že by se s tímhle neexistujícím časem dalo hodně taktizovat. Odpočívat, chytit se nějaké ženy za mnou, se kterou bych odešla zároveň, nechat se jí táhnout, dokud by to šlo, a i přes závěrečné tradiční odpadnutí mít lepší čas... Jenže tu byla ještě druhá strana mince - čím více času bych tu strávila, tím víc bych oddalovala horkou sprchu a postel na ubytovně. A jako je víc záře reflektorů, nekonečná sláva, obdiv mužů a závist žen, nebo třetina bojleru plného horké vody, měkká matrace a dvě deky? Jak moc hřejou takové reflektory? Možná když si k nim člověk stoupne blízko, ale v sokolovně nesvítily ani všechny zářivky na stropě, takže spoléhat na reflektory... ne, já v tom měla jasno.

Takže jsem snědla talíř čočkové polévky, vypila několik kalíšků čaje, přezula ponožky, promazala celé nohy Voltarenem (a nakonec ho přibalila do batůžku na cestu), vyměnila baterky v navigaci, obula se zpátky do promáčených bot, protože Salmingy na sněhu držely obstojně, zatímco k New Balancům jsem měla nedůvěru, a vydala se po tři čtvrtě hodině na další cestu.

IMG_5005
Kontrola v polovině trasy

IMG_5004
Pátá ranní. V sokolovně to žije!

Tentokrát jsem si na ten asfaltový úsek nasadila nesmeky. Rozmýšlela jsem to dlouze, měla už jsem hodně rozmáčené nohy a věděla jsem, že mi na chodidlech udělají nesmeky pěknou paseku, ale rozhodla jsem se dobře, celý ten úsek byl najednou mnohem kratší, rychlejší a méně depresivní.

Potkala jsem hodně lidí v protisměru. Vlastně jsem si díky těmto 6 km tam + 45 min na místě + 6 km zpět udělala pěkný přehled, jak si stojím. Že i když zpomalím, pořád ještě nebudu poslední. Ze 40 startujících jsem se pohybovala kolem 15. místa, druhá žena přišla do sokolovny někdy v době, kdy jsem tam seděla, aniž bych to zpozorovala (jo, nejsem taktizující typ, definitivně to bude horká sprcha místo záře reflektorů), a třetí Martinu Němečkovou jsem potkala až v rámci vracečky.

Šla jsem před Jarem a Petrem asi padesát metrů a tiše trpěla. Už se rozednilo, šli jsme po rovné silnici, kolem pole pokrytá sněhem... a ve mně několik hrnků čaje, že áno. A dalších padesát metrů za Jarem a Petrem šla další postava. Přece nebudu čekat pět minut, než všichni projdou? Zvládla jsem tak asi čtyři kilometry, než se u cesty objevilo velmi řídké, ale přesto křoví. Kluky jsem pustila před sebe, postavu kousek za nimi ignorovala... a teprve pak jsem zjistila, že je to Jitka, druhá žena. Tolik utrpení pro nic!

IMG_5007
Ranní deprese

IMG_5013
Jaro a Petr

Druhá polovina pochodu se mi líbila méně než první. Buď to bylo tím, že na ní bylo znatelně více asfaltu a civilizace, nebo mám prostě tak ráda mlhu, protože ve dne se roztrhala a dobrých pět minut bylo skrze mraky dokonce vidět sluníčko!

Chvíli jsem šla s Petrem a Jarem, na kousek se přidala i Jitka a pak taky dva padesátkáři, což mi nevyhovovalo, chtěla jsem pořád ještě jít sama, noc byla moc krátká na to, abych si užila svoji společnost (není to známka hluboké sebeúcty, že se považuju za nejlepšího společníka?) ((onehdy jsem zjistila, že tyhle moje vtípky spousta lidí bere vážně; což je v pořádku, protože já to tak samozřejmě myslím a za vtípky to jenom maskuju, takže jen tak dál)), takže jsem se jim tak intenzivně snažila utéct, až kluci zmizeli vepředu, Jitka vzadu a padesátkáři nevím kam. Dobrý.

Nesmeky jsem nasazovala ještě několikrát. Něco na nich bude.

Na kontrole v restauraci Morava v Pohoře jsem si nic dávat nechtěla, ale oni měli nakládaný hermelín za 35 Kč! Já asi budu muset jezdit do mimopražských hospod na svá oblíbená jídla častěji. Takže jsem si sedla přímo před kamínka, objednala hermelín a džus s horkou vodou a moc si to tam užila.

Na další kontrole jsem si díky tomu jídlo nedala, ačkoliv jsem tam zase potkala ládujícího se Petra, Jara a dokonce Ondru Plašila, kteří se tvářili se svými polévkami spokojeně, ale když mi hostinský do džusu nalil místo horké studenou vodu, takže jsem se zimou klepala další čtvrt hodinu, usoudila jsem, že jsem udělala dobře.

IMG_5018
Past. Vidíte ten vyšlapaný oblouček vpravo? To protože je tam kláda přes potok.

IMG_5022
Osamělost přespolního běžce / Ondra Plašil

IMG_5026
V
ariace na mlhu I.

IMG_5028
Variace na mlhu II.

IMG_5023
Variace na "nezávodím, fotím" III.

Vynahradila jsem si to až na kontrole v Boskovicích, to byl zhruba 85. kilometr. (Kdyby vám přišlo, že píšu jenom o jídle na kontrolách, tak to taktně přejděte. Ono to mimo kontroly bylo všude stejný.) Restaurace Zlatá růže vypada z venku ošuntěle a zevnitř hrozně nóbl, ale stejně jsem si tam sedla a servírka byla moc milá a ochotná, ačkoliv jsem se nemohla lišit víc od těch nažehlených chlapíků v sousedním salónku. A navíc ty moje požadavky! "Dala byste mi prosím ke knedlíčkové polévce nějaké pečivo?" - "Já se bojím, že nebudeme mít... možná toust že bychom vám opekli...? Já to zjistím, ano? (o dvě minuty později vítězně) Tak kuchař našel i chleba, i rohlík, co si dáte?" A docela ji rozhodila i horká voda do džusu, místo z varné konvice mi ji tam přidávala šlehačem mléka na presovači, to jsem myslela, že mě šálí zrak. Našlehaný džus taky dobrý džus. Za ochotu přizpůsobit se zákazníkovi dávám téhle restauraci deset z deseti (a velké dýško).

Když jsem se zvedala, akorát dorazila Jitka. Bylo zajímavé, že mi všichni chlapi, kteří mě předbíhali, říkali, že se mě snaží předběhnout, že chce první místo, a přitom tady v restauraci jsme si pěkně popovídaly, než jsem odběhla. Třeba taky jenom tolik spěchala kvůli teplé vodě ve sprše?

Protože jsme se dál už nepotkaly a pokračovala jsem prakticky ve vakuu, změnil se můj cíl z "bylo by pěkný být první žena" na "bylo by fakt moc pěkný dokončit závod v limitu 24 hodin, abych dostala body do poháru CSUT". Nakonec to byla docela dřina, ke konci jsem kvůli tomu dost zrychlovala.

Za Boskovicemi si to ale pamatuju naprosto přesně. Hlavně tu nesmyslnou smyčku kolem polí. Taky na hromadu hnoje, ze které se v zimě kouřilo. Na stádo zhruba šedesáti srnek. Na krásný tunel. Na paní oblečenou jako závodnice, která mě nejprve minula v protisměru a pak se za mě pověsila v mém směru a trvalo dva kilometry, než se ve vesnici odpojila.

IMG_5041
Silnice, která nikam nevede

IMG_5048
Pomníček za Boskovicemi

IMG_5051
Deprese na polích

IMG_5054
Vyhlížím Jitku - čas mezi minulou a touto fotkou je 15 minut, takže mám aspoň 20 min náskok...
...a najednou jsem si všimla těch několika desítek srnek, co jsou na fotce nezřetelně vpravo.

IMG_5057
Tunel do jiného světa

A samozřejmě Vísky.

Už před startem se dost mluvilo o tom, že poslední kontrola před cílem je v minipivovaru, a tak jsem vešla do vesnice a začala vyhlížet cokoliv, co by vypadalo jako minipivovar. Minula jsem hřiště, minula jsem spodní náves s pomníčkem "I v radosti a žalosti náš Ježíš, Bůh a Pán", prošla asi kilometr mezi domky prudce stoupající silnicí, došla k pestrobarevné škole, došla ke kostelu, po značce kolem něj prošplhala k hřbitovu... a najednou jsem vylézala z vesnice a kontrola nikde. Nene. Nene! Já nechci zpátky dolů! Ta vesnice byla hrozně dlouhá a do kopce! A šla jsem nahoru asi miliardu let! A vůbec, já se nechci vracet, neee! Vždyť tam žádný pivovar nebyl!

Takže jsem se vrátila. Dva chlapíci cestou mi popsali, že to je jenom kousek, a bylo to úplně na konci vesnice, dokonce mimo trasu, což byl důvod, proč jsem to minula, z cesty, kterou jsme do vesnice přicházeli, nebyl vidět, a já si v kontrolní kartě nepřečetla, že má být naproti fotbalovému hřišti. Jenže i s touhle informací jsem ho nemohla najít a zachránil mě až jiný závodník, který tudy akorát procházel.

Chtěla jsem si tam na moment sednout, vyměnit baterku v navigaci, připravit čelovku a vyndat si do kapsy u bundy zbytek tyčinek, ale sympatický hostinský se mile usmál, pravil "razítko tady u mě, tady ho máte, děkuji, nashledanou", a ačkoliv to tak nebylo myšlené, jeho nashledanou mě nasměrovalo pryč ze dveří, zpátky do zimy, hladovou, zmrzlou a trudomyslnou, protože jsem hluboce nenáviděla ten výstup vesnicí.

IMG_5058
Minipivovar Ohrada

Čelovku jsem lovila až na finální červené značce v lese za tmy, když se proti mně objevil jiný chodec, který šel z cíle někam na vlak. (Patnáct kilometrů. Ale stovkař to nebyl.)

Konec byl hlubokým zážitkem. Moc jsem při pochodu nejedla, takže ke konci jsem do sebe soukala sladké tyčinky i přes nechuť pod tlakem, ale stejně mi nakonec došel cukr v krvi. Uvědomovala jsem si, že se to děje, ale nechala jsem to být, však ono se nic nestane, na hraně hypoglykemického šoku mi beztak bývá nejlíp. Je to hranice mezi depresí a satori, mezi vyčerpáním a sebeuvědoměním.

Původně jsem si myslela, že sem o tom něco napíšu, ale raději ne, bylo by to moc osobní. Ale bylo to prima, hezky jsem si pobrečela, srovnala spoustu myšlenek, zase se pobavila nad tím, jak strašně je tělo závislé na chemii, a ve Velkých Opatovicích jsem to pak zapila spoustou vody, abych se dokázala uklidnit.

Není úžasný, že už mám systém, jak se zbavit podobného stavu?

No a samozřejmě mě červená dovedla na náměstí a já nevěděla, kam dál. Pořád jsem koukala po barácích vpravo, myslela jsem, že je sokolovna někde tam, ale nebyla, byla jsem hrozně zmatená, přitom jsem ale byla u autobusáku, takže na správném místě... a pak jsem zjistila, že je sokolovna ne vpravo, ale přímo přede mnou. Ehm.

IMG_5060
Fotka "nemám hodinky a foťák je jediný přístroj, který má správně nastavený čas"

Byla jsem vyčerpaná, a tak jsem si myslela, že se nenápadně proplížím do cíle, třeba něco dostanu za bednu, ohřeju se o nějaký zářící reflektory, sním něco k jídlu a zase se nenápadně odplížím pryč na ubytovnu do horké sprchy, ale bylo to trochu jinak.

"První žena! První žena! Výborně, gratuluju, vyhlásíme tě mezi písničkama, jo?" Uvnitř sokolovny to žilo, na pódiu hrála vynikající kapela country a folkové písničky, závodníci se bavili u stolů a nezávodníci tančili pod pódiem a Dušan - hlavní organizátor - se kolem mě začal točit a nabízel jídlo, pití, cokoliv, co budeš chtít, tak si řekni, to vyhlášení bude hned, gratuluju, nechceš něco?

A pak chviličku po mně došla Jitka, takže nás vyhlásil obě, poprvé jsem si přebírala diplom, medaili a pohár na pódiu, tohle neumím, ale nakonec to nebylo těžký, stačí se hodně usmívat, oni si už vás postaví sami, kam potřebují, zase se usmívat a pod pódiem mezi lidmi se taky usmívat, kývnout na polévku, kývnout na čaj, cukr a citrón se objevil sám, rum taky, a tak jsem snědla polívku, vypila čaj s citrónem, cukrem a rumem a pak dopila zbytek rumu z láhve už bez čaje. A usmívala se.

Moc si toho nepamatuju. Byla tam nějaká absurdní konverzace "Maďar chce s námi taxíkem, ale my neumíme anglicky a vlastně ani nevíme, kolik nás do toho taxíku je, můžeš nám tlumočit?" a skvělé historky ostatních. Rum byl Honzův, děkuju. Když jsem ho dopila, odešla jsem do noci na ubytovnu a divím se, že jsem tam trefila. A po horké sprše jsem usnula tak tvrdě, že mě neprobudil ani příchod Ivany s Edem.

IMG_5065
Přebírám pohár od Dušana
(fotila Hanka Mahdalová)

JanSedlak10
Focení s Dušanem (hl. organizátor) a Jitkou (2. žena)
(fotil Honza Sedlák)

Páni, to byl dobrý pochod.

Přátelská atmosféra, ochota organizátorů všechno řešit, skvělé zázemí, dobře fungující kontroly (razítka v restauracích na baru). Moc se mi líbila trasa první poloviny a je mi trochu líto, že jsem ji neviděla za světla.

Úprava, kterou bych preferovala, je zvýšení množství kontrol. Když jsem vylezla z minipivovaru, ten kluk, který mě tam dovedl, si ještě sedl do zastávky a začal štrachat v batůžku... a najednou kolem mě projel autobus na Velké Opatovice. Kdyby do něj nasedl, nikdo by to nezjistil. (Což samozřejmě neudělal, předehnal mě o kus dál.) Kontroly byly jenom ve vesnicích a bylo by hrozně snadné se mezi nimi pohybovat jinak než pěšky. A když je akce zařazená do poháru CSUT, věřím, že se klidně může najít někdo, komu půjde o body.

Ale jako... opakuji - je to vážně moc pěkná akce. Myslím, že je škoda, že na ni přijelo jen 40 stovkařů, množství práce, které za ní je, si zaslouží větší účast. A proto na vás apeluji - jeďte na Malohanáckou stovku 2018! Vždyť je to koneckonců jednoduchá stovka.

(He he he hé!)

IMG_5010

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice zlomenymec 07. 02. 2017 - 13:10
RE(2x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice eithne 07. 02. 2017 - 13:30
RE(3x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice zlomenymec 08. 02. 2017 - 11:51
RE(4x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice eithne 08. 02. 2017 - 22:43
RE(5x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice zlomenymec 09. 02. 2017 - 11:15
RE: Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice evi 07. 02. 2017 - 15:32
RE(2x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice eithne 07. 02. 2017 - 15:55
RE: Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice markéta 07. 02. 2017 - 15:38
RE(2x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice eithne 07. 02. 2017 - 16:00
RE: Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice iva 07. 02. 2017 - 19:14
RE(2x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice eithne 07. 02. 2017 - 23:19
RE: Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice radus 08. 02. 2017 - 09:29
RE(2x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice eithne 08. 02. 2017 - 11:36
RE: Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice sargo 08. 02. 2017 - 22:37
RE(2x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice eithne 08. 02. 2017 - 22:42
RE(3x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice evi 09. 02. 2017 - 15:31
RE(4x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice eithne 09. 02. 2017 - 15:34
RE: Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice brutally-honest 09. 02. 2017 - 15:51
RE(2x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice eithne 09. 02. 2017 - 15:58
RE(3x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice brutally-honest 09. 02. 2017 - 20:08
RE: Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice jarmik 19. 02. 2017 - 16:47
RE(2x): Malohanácká stovka, taková milá sněhová taškařice eithne 19. 02. 2017 - 22:10