Mexiko: Poslední dny

Poslední dny v Mexiku. Před odjezdem z ostrova Cozumel jsme se neúspěšně pokusili nalézt tamní endemické mývaly, ale mně radost udělali i neendemičtí nosálové, kteří s námi čekali na trajekt. Na pevnině jsme strávili poslední noc u moře a šnorchlovali všechen čas, který jsme měli, a jsou z toho moc pěkné fotky. Pak jsme nechali umýt auto, na chodníku usušili oblečení, pohoršili člověka v letadle... a byli jsme doma.

Moje pozorování z Mexika jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování z Mexika jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.

Všechna pozorování z poloostrova Yucatán jsou na iNaturalistu zde.

sobota 27. 9. - pondělí 29. 9. 2025

Ten den jsme opouštěli ostrov Cozumel. Ráno vstali Ebříci brzy a vyrazili do bažin pozorovat endemické mývaly. Neviděli nic, ale zato se brodili po kolena v loužích, pot z nich lil tak, že jim z rukou vyklouzávaly foťáky a komáři je žrali tak, že se nemohli zastavit a vrátili se o hodinu dřív, než čekali. "Není ti líto, že jsi nešla s námi?"

Já si mezitím zaskočila na další opulentní snídani. Jestli náš hotel něco uměl, byly to snídaně.

Pak jsme se sbalili a opustili hotel. A protože jsme měli čas, vyrazili jsme ještě na východní pobřeží ostrova na další slibnou situ na pozorování mývalů - zase neúspěšně.

Ale místo bylo hezké. Pobřeží bylo z většiny pusté, lemovalo ho jen pár surfařských center. A byly tam vlny - možná proto odtamtud nepocházela žádná šnorchlovací pozorování.

Destinace na pozorování mývalů

Mývaly jsme neviděli, a ještě jsme tam rušili při jídle
(orlovec říční)

Rozjímání na pláži
(leguán černý)

Hodinu a půl před odjezdem trajektu jsme zamířili do fronty, abychom se dostali zpátky na pevninu. Byli jsme tam druzí, ale pak přišel zřízenec a řekl nám, že jsme špatně, že u toho trajektu nemáme co dělat a ať jedeme za most a doleva, že tam je parkoviště, kde je správná fronta na trajekt.

Opět jsme čekali na rozpálené betonové ploše s nastartovaným autem a puštěnou klimatizací. Rozdíl od čekání na pevnině byl v tom, že kolem nás běhala skupina asi deseti nosálů.

Auto jsme naložili do podpalubí a sami se přesunuli na nejvyšší palubu do stínu, kde kromě nás byly jen tři páry se psy, kteří nesměli do vnitřních klimatizovaných prostor. Delfíny jsme cestou bohužel zase neviděli.

Na trajekt jsme nečekali sami
(nosál bělohubý)

Při čekání na nalodění všech vozidel jsem se bavila tím, že jsem sčítala, kolik litrů nebezpečných hořlavých látek s námi popluje. Hodně.

Taky jsem pozorovala ryby, ale focení přes hladinu je obtížná disciplína
(čeleď polozobánkovití)

Z ostrova jsme utekli akorát včas před bouřkou

Na pevnině zataženo nebylo, a tak jsme si musely najít nějaký stín, když jsme čekaly na Honzu, až se s autem dostane na řadu
(fotila Ivana)

Protože jsme měli hlad, zkusila jsem v mapě najít rybí restauraci kousek od našeho hotelu, že bychom se cestou najedli. Podle recenzí byla skvělá, ceny měla levné, ale Honza se upíchnul na tu jedinou maličkost, která nebyla skvělá, a to že v reálu neexistovala. Tak jsme zkusili dojet k jiné, která byla zavřená, a pak ještě k jedné, která byla zavřená, a pak už jsme byli u hotelu, a tak jsme se ubytovali a šli se najíst do restaurace, která k hotelu patřila.

Ubytování bylo levné - 75 USD pro všechny a byla v tom snídaně. A ten pokoj byl zhruba trojnásobný než na Cozumelu - měl dvě oddělené části, každou se svou obří postelí, a taky balkón a koupelnu. Jak jsem na Cozumelu v našem rezortu špačkovala, tak tady jsem se do toho zamilovala.

Jídlo v restauraci mi taky moc chutnalo. Vybrala jsem si krevety na česneku a ta omáčka byla geniální. Taky mi moc chutnaly obě ryby, které měli Ebříci.

Moje část dost epického pokoje, kde jsme bydleli

Pak jsme se vydali do moře.

Hotel Honza vybral mimo jiné podle toho, že byl přímo u pláže 88, kterou nám doporučila paní v dive centru, když jsem si v tomhle městě kupovala na začátku dovolené nové ploutve.

Na pláži to žilo. Protože kus od břehu kotvily lodě a byla tam půjčovna skútrů, držela jsem se celou dobu poblíž Ivany, protože jsem neměla svoji bójku, a tak jsem nebyla moc dobře vidět.

Honza hned zkraje odkrauloval kamsi směr Cozumel, až byl stěží vidět, protože korálový útes byl až asi čtyři sta metrů od břehu. My s Ivanou se zasekly na první velké travnaté ploše, která v moři byla, protože tam bylo pořád na co koukat: odpočívala tam obrovitánská trnucha americká, vznášeli se tam dva dospělí perutýni a jedno jejich miminko, a pak tam byla spousta dalších rybek.

Velikej rejnok
(trnucha americká)

A kolem spousta skvěle barevných ryb
(pomec modročelý)

U korálů to bylo taky prima.

Byla tam obrovitánská hejna ryb, skrze které nebylo vidět, a když jsem se pokoušela vyfotit nějakou konkrétní rybu, vždycky mi do záběru vlezla jiná.

Byli tam chrochtalové prasečí, kteří měli být na Yucatánu často pozorovaní, ale my si nebyli jistí, jestli je máme vyfocené. Chrochtaly jsem tam honila všechny, protože si byli tak podobní, že jsem nechtěla opomenout nějaký druh při focení, a pak jsem taky pronásledovala ploskozubce, protože ti sice nejsou úplně stejní, ale zato jsou se svými jasnými, do sebe rozpitými barvami naprosto nezapamatovatelní.

Hejna ryb, u kterých jsem si nikdy nebyla jistá, jestli jsou všechny stejné, protože v téhle barevné kombinaci mohly mít pruhy různými směry a co když nevyfotím něco, co přitom budu vídat často?

Naopak těmihle bodloky jsem si byla docela jistá celou dobu, ale to mi nezabránilo ta hejna fotit, protože... no, hejna.

A ještě víc hejn

Bohužel jsem se musela vrátit dříve, než by se mi líbilo. Mexická kuchyně mi sice moc chutnala, ale moje zažívání na to mělo jiný názor. A tady se mi chvílemi chtělo zvracet - pořád si nejsem jistá, jestli bych se při tom zvládla neutopit - a celou dobu, no, na záchod.

Nakonec jsem si od Honzy převzala klíč od pokoje, ze dna mu podala gopro, které přitom upustil, a odplavala pryč.

A ta cesta zpátky byla fantastická.

Tak především: viděla jsem želvu. Byla obrovská a trpělivě kolem mě plavala, než jsem si foťák přenastavila tak, abych ji byla schopná navzdory šeru vyfotit.

Taky jsem potkala velikánské pomce šedé, kteří byli na Yucatán často pozorovaní, ale já se už smířila s tím, že je neuvidím.

Potopila jsem se k díře v zemi, kde jsem si myslela, že se bude schovávat perutýn, a místo toho jsem tam našla krevetu drsnou - je to jedna z mých nejoblíbenějších fotek z Mexika, kterou jsem použila už v úvodním dílu.

Na pláži jsem zjistila, že mi plážovou tašku podělal racek. Nevadí.

Ebříci se do hotelu vrátili brzy po mně, ale na rozdíl ode mě po setmění vyrazili ještě hledat zvířata.

Jediná želva, kterou jsme za celé Mexiko viděli
(kareta obrovská)

Tohle byly hodně velké ryby, které tam měly být docela časté, ale kterých jsme my viděli málo
(pomec velkoploutvý)

Poslední den jsme se probudili před sedmou. Program byl jasně daný: ještě před checkoutem strávíme dopoledne šnorchlováním v jiné zátoce!

Bylo to na ní asi kilometr pěšky po pláži, ale abychom se vyhnuli chůzi v dlouhém oblečení ve vedru, popojeli jsme si tam autem.

Na Coco Beach byla vyhrazená zóna pro plavání a vedle ní parkovaly lodě. Možná jsem si aspoň tenhle den mohla vzít bójku - ale pozdě bych honiti.

Výhoda téhle pláže byla v tom, že na ní byly korálové útesy mnohem blíž než na pláži 88 - vlastně začínaly tam, kde parkovaly lodě. Tím byla jasně daná dráha, kudy plavat, jakože ne kolem lodí, kudy přijížděly a odjížděly, ale přímo mezi nimi, kde i kapitáni museli být opatrní a dívat se, kam plují.

Trochu duhových záběrů úvodem
(tlustoocaska jamajská)

Duha na něčem, co na sobě má modrá kolečka... mně je snadný udělat radost.
(kambala měsíční)

Voda tam byla zvířená a viditelnost nic moc, a korály byly polámané na hromadách na dně, ale i to přitahovalo podvodní život.

Už od předchozího dne jsem měla velký problém vyfotit rybu, kterou jsme tu dřív neviděli. Byla nádherně leskle hnědá a měla trojúhelníkové tělo a moc se mi líbila, ale vždycky všechny kroužily kolem nějaké díry v korálech a schovávaly se tak, aby nešly vyfotit. Až jsem tedy narazila na hejno asi čtyřiceti jedinců, prostě se vznášejících v prostoru a blyštících se v slunečních paprscích mělkého moře.

To jsou ony
(metařík Schomburgkův)

Ebříci těchto ježků viděli víc, ale já viděla jen tohohle jedince. A přijde mi úchvatnej.
(West Indian Sea Egg)

Už jste někdy viděli ryby, jak si vypráví vtipy?
(chrochtal žlutopruhý)

Brzy jsem narazila na murénu žlutoocasou, kterých jsme v Mexiku viděli jen pár.

Na hromadu kamení se snažil utéct platýz, který má maskování dělané především na písek, a tak tam zářil do dáli.

Kromě obyčejných tlustoocasek - zdejších nejčastějších rejnoků - jsme viděli i narcinu floridskou, což je elektrický rejnok. Už jsme ji v Mexiku jednou viděli, ale tehdy jsem přišla o to, jak se v případě ohrožení zakopává do písku, a to mi teď předvedla ve chvíli, kdy jsem se na ni dívala.

Takhle hezky vylezlá muréna se vidí málokdy
(muréna žlutoocasá)

Elektrický rejnok předtím, než se zakopal
(narcina floridská)

Miminko sotva pár centimetrů velké
(havýš hladký)

Našla jsem dvě ropušnice, ryby maskující se za kameny. Tu první jsem fotila moc zblízka, a tak se mnou ztratila trpělivost, ozvalo se tiché puf a zůstal tam po ní jen obláček zvířeného písku. Vzhledem k tomu, že jsem je doteď vždycky viděla jen staticky, kdy se mě strnulostí strašně snažily přesvědčit, že je nevidím, jsem se docela lekla.

Hejn tam bylo víc a nebála se mě a tak jsem plavala s nimi a některé rybky mě oťukávaly a bylo to magické.

První ropušnice
(ropušnice běloskvrnná)

A druhá. Maskované ryby mě baví.
(ropušnice běloskvrnná)

A komu není shůry dáno, ten se prostě zakope a ještě přitom zvíří vodu s pískem tak, že je taky skoro neviditelný.
(tlustoocaska jamajská)

Po vylezení z vody mi definitivně přestal fungovat podvodní foťák a už nikdy nezačal. V rámci záruky jsem ho po návratu odeslala na opravdu do Portugalska a za pár dní mi přišel nový.

Plavací deadline jsme si stanovili na desátou, abychom stihli checkout ve dvanáct a do té doby se sbalit do letadla. Jenže jsme zjistili, že ještě do jedenácti můžeme jít na snídani, která byla v ceně hotelu, a tak jsme se jen osprchovali a šli si sednout do restaurace dole. A pak jsme si objednali a pak jsme na jídlo čekali tři čtvrtě hodiny.

Checkout jsme přetáhli o patnáct minut.

Doteď mi není jasně, jak se mi do batohu povedlo zabalit nejen nové, použitelné ploutve, ale i ty staré s utrženou botičkou, které jsem chtěla v Česku zkusit nechat opravit. (Dodatek z budoucnosti: takováhle vada je bohužel neopravitelná.)

Ebříci dostali tip od svého kamaráda, aby se ještě zkusili podívat do Río Secreto. To je obrovská atrakce srovnatelná třeba s Punkevními jeskyněmi, kde člověk zaplatí nesmyslnou raketu a pak absolvuje čtyřhodinový guidovaný okruh, kam si s sebou nesmí vzít foťák. Ale kamarád říkal, že se tam domluvil, že by si tam jen došel vyfotit tamní zajímavé netopýry, a tuhle celou atrakci nemusel ani absolvovat, ani platit.

Tak jsme tam přijeli. "Absolutely not!" pravil pán u vstupenek, když jsme se ho zeptali, a pak ještě dodal, že stejně pochybuje, že bychom tam nějaké netopýry viděli.

Na oběd jsem si objednala ceviche. Žaludek mě sice ještě zlobil, ale kdy zase budu mít šanci si něco takového dát?

A tak jsme se místo netopýrů vydali hledat hledat nejdřív oběd a pak automyčku. Honza našel slibnou na mapě, a ta byla zavřená, protože byla neděle. Tak našel další na mapě, a ta neexistovala. Docela nás překvapilo, když ta třetí existovala a byla otevřená a jenom nám řekli, že mají hodně zakázek a byli by s naším autem hotoví až za dvě hodiny. Což vzhledem k tomu, v jaké stavu to auto bylo, bylo docela brzy.

Na auto jsme počkali ve stínu na ulici před myčkou, kde Ebříci na asfaltu dosušili mokré věci. (Já se rozhodla, že si s pachem zatuchliny pračka doma hravě poradí, a to především proto, že jsem batoh měla narvaný k prasknutí a už jsem jeho útrobami nehodlala nijak manipulovat.)

Čekárna se sušárnou u automyčky
(fotila Ivana)

Na letišti jsem zjistila, že jsem váhu batohu přesáhla skoro o kilo, a to jsem během pobytu ztratila moskytiéru a vrátila Ebříkům bójku.

V letadle si od nás odsedl nafrněný pán.

A pak jsme byli doma.

Obligátní cestovní nad mraky...

...a pod mraky.

Byl to moc hezký výlet.

Závěrem nádherný nudibranch, kterého bohužel viděla jen Ivana.
(Fringeback Dondice, fotila Ivana)

předchozí