Po prvních dnech strávených na Mayské riviéře jsme se přesunuli na jižní hranici s Belize. Vybrali jsme si přímořskou vesničku Xcalak, kde jsme šnorchlovali další dva dny. Viděli jsme spoustu rejnoků, nádherných ryb a taky, ehm, různorodých sasanek, jejichž výčet i s určením najdete na konci článku. Podmořský svět je fantastický.
úterý 16. - středa 17. 9. 2025
Moje pozorování z Mexika jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování z Mexika jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.
Všechna pozorování z poloostrova Yucatán jsou na iNaturalistu zde.
Rejnok mezi korály
V úterý jsme se probudili až po sedmé. Konečně. Dobré znamení, že by už jet lag mohl být pryč.
Než jsme se sbalili, byl akorát čas na snídani. (Ani nevím, jestli jsem psala, že postele byly sice velké, ale ne tak velké, aby na jedné byli ochotní spát Ebříci spolu, a tak Honza spal na mojí nafukovačce mezi nimi.)
K snídani jsme dostali džus, kávu, toast s máslíčkem a medem, nakrájené ovoce a cornflakes s mlékem. Když se z toho osekalo máslo a mléko, bylo to takové chudší, ale na druhou stranu - měli jsme snídani. To bylo fajn.
Snídaně
Pak jsme se vydali na jih do Xcalaku.
Cestou jsme se zastavili v sámošce a v bankomatu a taky pro benzín a přitom nás ani trochu neošidili, ačkoliv to google sliboval. Taky jsme v Tulumu museli objet nějaké veliké policejní zátarasy a potkali jsme spoustu vojenských pickupů s vojáky se samopaly na korbě a dlouze jsme se rozmýšleli, jestli se máme cítit bezpečně, když víme, že je tu tolik policajtů a vojáků, nebo ohroženě, protože se asi něco děje.
Obědová restaurace v Mahahualu
Mňam
Přes noc jim trochu napršelo
Oběd jsme si dali v Mahahualu, posledním velkém městě před Xcalakem. Našli jsme tam hezkou džusárnu a frappéárnu, kde inzerovali i předkrmy, a nakonec měli i celé obědy - dala jsem si fajitas de arrachera a měla to jako překvapení, protože tam nebyl datový (ani mobilní) signál a offline slovník "arrachera" neznal. Bylo to hovězí a bylo to skvělé. A samozřejmě ten mangový džus se spoustou našlehaného ledu a velké kafe, mňam.
Do Tulumu vedla skvělá cesta. Byla asfaltová, široká, úplně prázdná a vedla mezi obrovskými močály. Pantanal 2.0.
Cesta zelení a oropendolí hnízdo nad silnicí
Když se otevřely výhledy do močálů, museli jsme si udělat přestávku
Moc hezké
Ubytování jsme měli přímo na pláži. Já jsem chtěla pokoj s klimatizací, protože jsme tam měli trávit dvě noci a protože bych se jinak nevyspala, a protože neměli trojlůžkový pokoj, vzali jsme si dva pokoje - pro mě s klimatizací a pro Ebříky bez.
Hotel byl pěkný. Moje okno/veranda vedly přímo k moři, měla jsem velkou postel a koupelnu, kde ve sprše tekla teplá voda. Zato to moře... Pobřeží bylo plné sargasu, hnědé řasy vznášející se u hladiny, a za pásem sargasu bylo špinavé a hnědé. Celý Xcalak od rozkládajících se řas nasládle, kanálově smrděl a byl to právě tenhle zápach, proč jsem odtamtud po dvou dnech odjížděla ráda. Kus od hotelu vedlo do vody molo, které vedlo až za hnědou vodu, ale na to se z vody nedalo dostat, a na kamenech na začátku mola nechtěl do vody a z vody lézt Honza, protože měl zdravý respekt z příboje.
Takže jsme si dali věci na pokoj, vzali si věci do moře a vyrazili podél pobřeží na sever na osm kilometrů vzdálenou pěknou pláž, kterou nám poradil náš domácí.
Příjezd do Xcalaku, ve kterém jsme bydleli. První z názvů měst, které jsem se za celou dobu nenaučila vyslovovat, vzhledem k yucatánské zálibě písmene x před nesonantními souhláskami.
Můj luxusní pokoj s klimatizací
Moře u hotelu
Osm kilometrů nezní jako velká dálka, ale po hliněné cestě plné výmolů a nekonečně hlubokých louží zabrala půl hodiny.
Pláž jsme nenašli, ale pěšinku vedoucí k vodě ano. Sargasu tam byl sotva dvoumetrový pás a hnědá voda byla taky krátká. Nakonec se ukázalo, že to byla velmi mělká voda s rostlinami na dně. Vody tam bylo sotva po kolena, ale jít jsme se jí báli kvůli ježkům (byla neprůhledná) a plavání v ní bylo mimořádně obtížné.
Když jsme se ale probojovali na písečnou pláň za ní, bylo lépe. Voda byla krásně čirá a v bílém písku rostla mořská tráva. Jen ryby chyběly. Byla jsem z toho trochu zklamaná, jak jsem se probojovávala dál a dál a pořád jsem nic nenacházela.
Vodní pláně
Pořád mě fascinuje podobnost podmořského a suchozemského světa. Rosa pod vodou jsou bublinky vzduchu chycené do řasové obdoby mechu.
Pak ale bumbác, malý korál, a kolem něj spousty a spousty rybek. A za tímhle korálem jich bylo víc a tvořily velikánské skalní útvary a nedalo se plout přes ně, protože nad nimi byla voda mělká, ale jejich obeplouvání stačilo, protože to kolem nich bylo úžasné.
Ryb tam bylo mraky a navíc rozmanité druhy.
A když kolem mě proplul velký rejnok, byla jsem v sedmém nebi. Dalšího rejnoka jsem potkala o něco později, ten vyjídal něco ze dna, a když jsem si ho všimla, tak se zvedl a začal plout proti mně, a teprve docela blízko se otočil a odplaval pryč. A pak tam byli malí, flekatí rejnoci, kteří polehávali na dně a jejich obranou bylo na nás nereagovat a nechat se fotit.
Rejnoky jsem fotila všechny - a to navzdory tomu, že tadytěch tlustoocasek tam byla spousta a všechny byly stejného druhu
(tlustoocaska jamajská)
Z velkých rejnoků jsem měla ohromnou radost úplně pokaždé. Trnuchy mají jedovaté trny, kterými mohou ohrozit člověka, ale o Stevu Irwinovi mi řekli kolegové až po návratu domů - možná bych kolem nich jinak nebyla tak bezstarostná.
(trnucha jamajská)
Rejnoci se skvěle hledali podle zvířeného písku. Byl někde zvířený písek? Pak tam byl i rejnok - nebo postávající člověk.
(trnucha americká)
A ještě moje nejoblíbenější manta s puntíky a kolečky. A jak se hezky culí!
(siba skvrnitá)
Byly tam maličké barevné rybičky a pak tam bylo několik obrovitánských pomců, jaké jsme tu ještě neviděli.
Viděla jsem velikého ježíka, který se schovával ve skalní proláklině, a spoustu havýšů, kteří neměli tendenci utíkat. Tyhle ryby jsou výjimečné tím, že nejsou placaté, a tak vypadají pod vodou neobvykle.
Bylo tam tak mělko, že jsem si v některých písečných oblastech mohla stoupnout a upravovat masku, to bylo prima.
Z vody jsme vylezli, když mi začala docházet baterka ve foťáku - stejně už se začínalo šeřit.
Mám ráda divně tvarované ryby
(havýš hladký)
Já mám vlastně ráda celý podmořský svět!
(fotila Ivana)
Bohužel jsme si s sebou nevzali věci na noční šnorchlování, a tak jsme tu úmornou cestu podnikli čistě jen kvůli podvodním baterkám - já a Ivana jsme celou tu dobu zůstaly v mokrých věcech a v autě seděly na igelitových pytlích.
V noci to na našem místě nebylo tak skvělé. Byly trochu vlny a voda byla zvířená a ryb ubylo a nenašli jsme ani jednu chobotnici.
Mně se moc líbila oliheň, na kterou mě zavolal Honza, která se před námi schovávala u hladiny a jen těžko se dala fotit. Ivana s sebou vzala do vody UV světlo, a koráli ani krabi nefluoreskovali, ale sasanky ano.
Když jsme zhasli světla, byly písek a tráva pod nohama plné světlušek. A když jsme svítili, choval se rybí potěr jako komáři, kroužil kolem nás a narážel do rukou i obličeje a mít v ústech šnorchl a nemoct tudíž dovřít pusu, přestože do rtů naráží nějaké rybičky, je strašně divný pocit.
Noční šnorchlování
Viděla jsem několik krevetek, některé z nich hodně velké.
Po hodině mi varovně zablikalo světlo, a protože jsem se tentokrát podívala, odkud jsme vypluli, tak jsem na naši pláž trefila.
Bylo skvělé mít k dispozici dva pokoje, a tudíž dvě sprchy - vymotávání sargasu z vlasů mi zabralo dobře půl hodiny. A co víc, pod klimatizací na ramínku mi přes noc uschly věci.
Oliheň schovávající se u hladiny
(oliheň karibská - v odkazu je ještě druhá fotka, kde vypadá úplně jako Cthulhu)
Asi za celou dobu nejlíp vyfocená kreveta. Většinou se totiž před nebezpečím zahrabávaly, ale to se na stéblu trávy těžko dělá.
(Metapenaeopsis)
To je taková veselá věc - moje hodinky a telefon chytaly v průběhu celé dovolené jiné časové pásmo než Ebří, a tak když jsem se probudila v šest, zůstala jsem v posteli a prohlížela jsem si fotky z moře. Trvlo ale jen pár minut, než se za prosklenými dveřmi ven objevila Ivana, která nakukovala dovnitř a zkoumala, jestli jsem, nebo nejsem vzhůru, protože bylo sedm.
Společně jsme se nasnídali a pak jsme vyrazili šnorchlovat.
Myšlenka byla taková, že najdeme jinou pláž, abychom viděli větší diverzitu podmořského života. A tak jsme si vyhlídli na google mapách dvě pláže asi čtrnáct kilometrů daleko a vyrazili po Honzově oblíbené cestě plné výmolů tam.
Nebudu popisovat detaily. Prozkoumali jsme asi deset nebo patnáct přístupů k moři a všude byla na pobřeží nepřekonatelná hromada hnoje (čti: zahnívajících vyplavených řas) a za nimi mělká hnědá voda plná smradlavých, byť ještě nezahnívajících řas, a spousta sargasu ve vodě.
Riviéra. Sargas vs. turistický ruch 1:0.
Nakonec jsme se pokorně vrátili na naši pláž a dobře že tak.
Honzovi se totiž povedlo obeplout mělký korálový labyrint a mně a Ivaně nějak prokličkovat skrz a díky tomu jsme se dostali až ke korálovému útesu půl kilometru od břehu, kde se lámaly vlny a kde byl život zase úplně jiný.
Skrze korálové útesy
Místy koráli čněli z vody
Korálové rybky
A ještě další korál, který jsem jinde neviděla
(rod Briareum)
Mělké moře, koráli pod nohama a sargas na hladině
(fotila Ivana)
Viděla jsem tři druhy rejnoků. Největší radost mi udělala siba skvrnitá, která měla na temném těle bílé kroužky a která mě nechala připlout až přímo nad sebe. Podle hrabání v písku jsem našla další malou tlustoocasku jamajskou, kterých jsme viděli několik předchozí den a které jsou skvěle vzorované. A ke konci jsem se šla podívat na další místo se zvířeným pískem a tam na mě čekala trnucha americká.
Našla jsem kambalu měsíční, což je velikánský platýz s modrými kolečky a vztyčenou anténkou, kterou pokládala při snaze splynout s pískem. Její oči se kolem sebe koukaly nezávisle na sobě.
Ryba s anténou
(kambala měsíční)
Můj oblíbený druh: muréna. Myslim, že mě ráda viděla.
(muréna poskvrněná)
Jen tak si chillovat pod ježkem
(krab Gibbesův)
Najdi rybu. Když nejsou vidět oči, tak jde poznat jen podle pravidelných ploutví.
(ropušnice běloskvrnná)
Byla tam spousta malých sapínů, kteří vypadají jako závojnatky zkřížené s pavím okem a jejichž barvy jsou do sebe tak nějak rozpité. Byly tam diamantové ryby, které zářily do dálky. Vyfotila jsem velikou barakudu a nepovedlo se mi vyfotit jehlici a taky tam v dálce plavalo několik velikánských ryb, které jsem taky nevyfotila. Našla jsem velkou tečkovanou murénu, která na mě cenila zuby a schovávala se přitom pod kamenem.
To moře bylo mělké, takže jsem se velice často mohla postavit na písečné dno. To se hodilo nejen při smrkání, (potápění s ucpanými dutinami není moc skvělé,) ale taky když nám s Ivanou došly baterky ve foťácích a my je přímo na útesu měnily, protože měla Ivana náhradní ve svojí bójce. To je ve vodě vždycky trochu hazard, a tam s námi smýkaly vlny, ale povedlo se a voda nám nenatekla ani do foťáků, ani do nepromokavého pouzdra k náhradním bateriím, a do bójky jenom trošku.
Písečné oázy
Vlnolam na korálovém útesu. Doplavala jsem tak blízko, jak jsem si troufla, ale po zlomu mořského dna tam nebyla ani stopa.
Takhle probíhala výměna baterek ve foťácích
(fotil Honza)
Ivana zase fotila mě a Honzu ve vlnách
(fotila Ivana)
Honzova oblíbená ryba
(ostnatec ryšavý)
Já ráda tečkované
(havýš skvrnitý)
Ivana často mluvila o blenících a gobících a já většinou nevěděla, kteří to jsou. A budu ztracená i nadále, protože český ekvivalent neexistuje. Takže pro budoucí Elišku: tohle je sand goby.
(Coryphopterus tortugae)
Honza odešel z vody po čtyřech hodinách a já s Ivanou po pěti. Tou dobou začaly do hladiny bubnovat kapky vody a nad nás se nasouvat hrozivě vypadající temný mrak, a tak už jsme se cestou ani moc nezdržovaly.
Během návratu autem se rozpršelo tak, že dříve izolované velké louže se na hliněné cestě slily do jedné a my projížděli souvislou vrstvou vody, ve které nebylo vidět vůbec nic.
Teda, kromě toho hada. Ležel na cestě před autem a pak se líně odplazil pryč.
U našeho hotelu už byla stavidla otevřená naplno, takže jen přeběhnout z auta dovnitř byl problém. Teda ne pro mě a pro Ivanu, protože jsme zůstaly ve šnorchlovacím oblečení, ale spíš přenést všechny ty suché věci do pokoje. A do toho nám hezky hřmělo. Z vody jsme vylezly akorát včas.
Ústup skrze zkalenou vodu a sargas
To je taková věc. Mám v oblibě v Latinské Americe nacházet hada garden tree boa, ale ten tu nežil, a tak se nám přes cestu přeplazil aspoň boa imperator.
(Boa imperator)
A zase sprcha a boj s vyčesáváním sargasu z vlasů. Do toho praní oblečení, tentokrát pracím práškem, protože nás čekalo několik dalších dní bez šnorchlování a nechtěla jsem, aby mi zatuchlo, (což se ne úplně povedlo,) vymývání masky, péče o elektroniku a všechny tyhle tanečky.
Na večeři jsme vyrazili autem. Dali jsme na doporučení domácího, který mávl rukou směrem k restauraci, když jsme se dožadovali snídaně, (na Bookingu si lidi snídani v ubytování chválili, ale my ji očividně neměli v ceně,) a popojeli asi sto metrů.
Restaurace vypadala prázdně, ale během naší návštěvy se částečně zaplnila. Vybrala jsem si jejich specialitu, tacos s krevetami, a bylo to tak moc dobré! Mňam. Ebříci si svoje ryby taky pochvalovali.
Večer jsme měli jet na savce, ale na mě přišel v restauraci útlum a už jsem nechtěla nic jiného než spát. Takže jsem po návratu - v osm večer - upadla do postele a ani ťukání na dveře, jak Ebříci odjížděli, mě nedostalo ven.
Na závěr si neodpustím fotky sasanek. Moc se mi líbily a po návratu jsem byla šokovaná, že to byl všechno jeden druh.
(Condylactis gigantea alias Giant Anemone alias Pink-tipped Anemone)
Zpočátku jsem i dělala zvláštní fotky "trsů", které byly u sebe jako tady. Moc by mě zajímalo, jestli jsou tyhle na pohled odlišné, ale druhově stejné trsy jeden organismus, nebo dva.
(Condylactis gigantea - první a druhá)
Fialová! Z té jsem měla pokaždé radost.
(Condylactis gigantea)
A ze sasanky s viditelným balem taky
(Condylactis gigantea)
Ivana vzala na noční šnorchlování pod vodu UV světlo a sasanky byly jednou z mála věcí, které v něm svítily.
(Condylactis gigantea, Ivana má lepší fotky tady)