Norsko: Kam létají růžová letadla

1. den: Praha → Sandefjord Torp
2. den: Sandefjord Torp → Røldal
3. den: Røldal → Valldalsvatnet
4. den: Valldalsvatnet → Holmavatnet

Mohl za to Twitter.
Sleduju Levné Letenky, kde byl mj. následující twitt: "Nová linka již brzy WizzAir Brno-Londýn od 337,-za jednosměrnou letenku a prý včetně tax."
A protože jsem neměla před státnicemi co lepšího na práci, než psát nesmyslné twitty, zareagovala jsem vlastním: "WizzAir: Brno-Londýn od 337,- za jednosměrnou letenku včetně tax? Je něco zajímavého v Londýně pro mě, extrémního odpůrce měst?" Sama jsem si mohla odpovědět - není, města skutečně nemám ráda, ani za 337,-.
Tenhle twitt si ale přečetl na postranní liště blogu Jirka a ozval se: "Koukal jsem se na ty Wizzair, 17. zari vecer letenka do Norska za 467kc, neletime? :)"

Letěli jsme.

Tudy jsme šli

Letadlo bylo staré a koženka na sedadlech byla potrhaná, všechno vypadalo tak, jak si člověk u nízkonákladových aerolinek představuje. Dokonce byla neočíslovaná sedadla a mezi cestujícími nastala strkanice o místa u okýnek mimo křídla.
Co na letadle ale bylo nejhorší - bylo růžovo-fialové!

Tímhle letět způsobuje takřka fyzickou bolest

Doletěli jsme na letiště Oslo - Sandefjord Torp (TRF), které je asi 100 km jižně od Osla. Je strašně malé a létá na něj jen pět (nízkonákladových) společností.
Když jsme vylezli před halu, byla už tma a my kvůli předchozímu ponocování se skripty oba padali únavou na hubu. Letiště ale stojí daleko od města a proto bylo možné zalézt do pruhu lesa, který stojí mezi ním a vesnicí, tam postavit stan a usnout tak tvrdě, že nás ani přistávající letadla nerušila.

Ráno jsme vstávali v sedm a za dobu, co si Jirka navlékal tkaničky do pohor, přestalo pršet.
U letiště jsme chytli autobus do Bø, které bylo asi na půl cesty. Jízdenky jsou v Norsku na české poměry strašně drahé, za jeden studentský lístek jsme platili 210 NOK (645 CZK) za necelých 100 km.
V Bø jsme odhalili záhadu tankování na norských benzínkách a pak jsme se rozhodli jít na stop. Našli jsme krásnou rovnou silnici s vhodným místem zastavení, ale co čert nechtěl, to místo bylo tak vhodné, že na něm za deset minut zastavil autobus. Nechali jsme se dovézt už vážně jenom kousek, do Seljordu, tři stanice, půl hodiny cesty.

V osmdesátí procentech norských aut jezdí postarší páry, které zásadně nestaví. Kdyby se chtělo podle tohohle určovat věkový průměr Norska, nevyšla by radostná čísla.

Zastavil u nás tahač bez návěsu a omluvil se, že končí už dvacet minut odsud.
Zastavilo u nás auto a než k němu Jirka došel, zase odjelo.
Nakonec nám zastavilo Audi s mlčenlivým chlápkem, který nás vzal až do Røldal. Kdyby projevil aspoň náznak zájmu o rozhovor, třeba bychom mu tam oba neusnuli...

V Røldal poprchávalo. Informace byly mimo sezónu zavřené, tak si Jirka aspoň koupil v krámu plastovou lžíci a na benzínce toaleťák. (Já už jsem na vandr odjela třeba bez karimatky. Ale zrovna lžíce a toaleťák?!)
Sešli jsme k jezeru, postavili stan a uvařili, našla jsem tááákhle velkého a krásného křemenáče, až mi srdce pukalo, když jsem ho krájela do čínských polívek. Ale byl táááák dobrý!

Nad jezerem se zdvihá Hardangervidda, první den nás čekal výšlap nahoru

Tábořiště

Ráno jsme ještě na benzínce přezkoumali mapu Hardangerviddy, protože Jirkova začínala za Middalsbu, kam jsme plánovali dojít až večer.
A vydali jsme se nahoru do toho strašlivého kopce nad námi.

Vystoupat nad Røldal

A vzhůru do divočiny!

Bylo září, podzim. Všechno bylo žlutočervené a když jsme vystoupali na planinu, bylo to plastické, oblé, náhorní a s kameny.
Procházeli jsme rašeliništi, brouzdali se žlutou trávou a červeným borůvčím, kolem nás byly velké balvany a malá i velká jezírka... podzimní Hardangervidda je vážně úžasná, miluju takovou krajinu.

Teď byste měli tiše óchat...

...teď byste měli nahlas óchat...

...teď byste měli začít malinko závidět...

...teď byste měli pustě závidět...

...a teď byste mě měli začít malilinko nenávidět ;)

Došli jsme k jezerům, u kterých jsme přehlédli odbočku k Middalsbu, a začali jsme klesat k silnici, která tam vedla. V protisměru jsme naštěstí natrefili na sympatický postarší pár se psem, který nám vysvětlil cestu a ještě nás přes hodinu doprovázel.

Měli jsme to včetně přednášky o tom, co všechno se tu dá sbírat a jíst: rostly borůvky a brusinky, pak něco, čemu Nor říkal blackberries a co se podobalo borůvkám, jen to mělo bezbarvou dužinu, kterou šla umýt šťáva borůvek z rukou, a pak tu rostla šicha, kterou jsem dřív neznala a která se jen rozžvýkává a pak plive.

Pán mi udělal radost. Loni jsem v Norsku rozvíjela teorii, že bych s sebou ani nepotřebovala lahve na pití, že by mi stačil hrnek, kolik je tu vody. No. A pán s sebou neměl láhev, ale hrnek a pil z potoků.

Je na malinách

Nebylo teplo.
Jirka vtipkoval, že by se skočil vykoupat do jednoho z krásných jezer, kolem kterého jsme šli, a neuplynulo ani pět minut, když mu podjela noha a už si ji máčel ve vodě.
Pak už se na koupání moc netvářil.

Konečně taky vykouklo sluníčko a do toho jemně mrholilo. Duha před námi byla neskutečně krásná a vydržela po zbytek dne.

Trošičku kýč

Dál to byla po silnici trochu pruda, i když bylo okolí stále úchvatné, i ty chatičky se tam hodily. Šli jsme ale do kopce, bylo pět a šli jsme bez přestávek celý den a už jsme toho měli dost. Zabalili jsme to ještě před Middalsbu u jezera Valldalsvatnet.
Konečně jsme spali na Hardangerviddě.

Tady jsme spali

Víte, proč se lámankový chléb jmenuje, jak se jmenuje? My už to víme.

Další den bylo pod mrakem a trochu zima. Už nebyl víkend, takže po silnici nejezdila auta, to bylo fajn.

U vesničky na konci jezera jsme si vzpomněli na radu včerejšího pána, že nemáme pokračovat po silnici, kudy nás povede značka, ale odbočit přes most do soutěsky, která nás povede kolem vodopádu.
Soutěskou cesta sice nevedla, ale planina nad ní byla nádherná a na vodopád jsme se došli podívat. Byl obrovský, my stáli na kamenech nad ním a koukali pod sebe na tříštící se vodu.

Do hlubin

Nad soutěskou jsme se už napojili na oficiální cestu Middalsbu-Litlos.

Kolem jezera, ve kterém se nádherně zrcadlily okolní hřebínky a které vítr lehce čeřil, jsme došli ke stavení, které mělo na zahradě oooobrovský stůl z oooobrovského placatého kamenu a menší kameny jako sedátka. Protože jsme nevychovaní Češi nerespektující soukromost soukromého majetku a protože byla vrátka jen na drátek, pozvali jsme se dál a u stolu jsme dobře poobědvali.
(Dobrý norský oběd = tyčinka Deli a dvě Jirkovy polomáčenky.)

A zase dál. To už byla náhorní planina: všude byla jezírka, mezi nimi zarůstaly močály červeným suchopýrem, tráva žloutla a červenala a zvlněná krajina byla posetá kameny a oblými kopečky. Na dohled vždycky několik vodopádů.

Za jezerem

Údolí a skály

Voda, kam se podíváš

Údolím Vivasdallen jsme zamířili dál na sever a tou dobou začalo pršet. Nejdřív jen lehce, potom se ale ochladilo, začal foukat vítr a i déšť zesílil.
Nutně potřebuju nepromokavé rukavice. Bez hůlek chodit nemůžu a v mokrých rukavicích se v méně než deseti stupních chodit nedá.

Počasí se trochu kazilo

Počasí se kazilo trochu víc

Za kopcem se objevilo veliké jezero Holmavatnet. Na poloostrově naproti Želvímu ostrovu a většímu vysokému jsme se utábořili.
Zalézt do suchého, teplého spacáku byla skutečná slast. Zjistila jsem, že se i s benzínovým vařičem dá vařit v předsíňce stanu, a od té doby už jsem venku nevařila ani jednou.

I přes mizivou kvalitu sem tuhle fotku musím dát kvůli Želvě. Kam se hrabe Lochnesska!

Tábořiště u Holmavatnet

Následující

(Všechny fotky nafotil Jirkův foťák, většinou v Jirkově držení.)