5. den: Holmavatnet → Grøndalsvatni
6. den: Grøndalsvatni → Torehytten
Byla zima. Strašná, ukrutná zima, přes noc muselo být na nule nebo pod nulou a i teď byla zima. Taky foukal ostrý a ledový vítr, aspoň sluníčko přes den občas svítilo a nepršelo.
Ranní kontrola počasí
To by mohl, i když nemusel být konec jezera Holmavatnet
To by mohla, i když nemusela být říčka Kvenno
To je to místo, kde jsme se fotili
To je to místo z předchozí fotky
(Ten kámen vedle nás má na sobě mimochodem T.
Abyste věděli, jak je ta fotka stylová.)
Za jezerem Holmavatnet jsme se napojili na říčku Kvenno, kolem které jsme stoupali dál a výš, až zpoza kopce vykoukly chatky Litlos... a mezi námi a jimi tekla řeka.
Byla tam krásná soutěska, která měla na březích mostní pilíře a z mostu by byl na bílou vodu rozhodně krásný výhled, bohužel - most chyběl. Mosty se v Norsku na zimu přece sundavají.
Prozkoumali jsme broditelná místa proti proudu a prozkoumali jsme broditelná místa po proudu. Tam se řeka před ústím do Litlosvatnet větvila do menších toků a tak jakože to přeskáčeme, protože na světě zřejmě neexistuje další člověk, který by sdílel mé nadšení pro brodění v sandálech.
Do půlky to šlo a tam byl pěkný ostrůvek. Za ostrůvkem už to nešlo. Jirka, který má tři metry padesát a dvoumetrové nohy, udělal dva kroky a byl na druhé straně. Hodil mi zpátky hůlky, sedl si na kámen a jen proto, že ho neměl, si ke koukání na mé útrapy nevzal popcorn.
Na těch kamenech, po kterých jsme ve vodě šli, člověk neudržel ani pohled, jak byly kluzké. Natož nohu.
Zkusila jsem překročit, co překročil Jirka, noha mi začala podjíždět a při chytání balancu jsem si do ní nabrala vodu. Vrátila jsem se na ostrov a s rozmyslem jsem do kritického místa naházela kameny, jak mi přišly pod ruku, že to přejdu po nich; Bořek Stavitel hadr. Aby se neřeklo, trochu se mi pod nohou propadly, takže jsem si nabrala vodu i do druhé boty.
Šťastně za Oním Místem
Nebylo by to ono, kdyby nás cestou nečekala ještě jedna řeka - s pilíři o poznání bytelnějšími a sundaným mostem položeným na druhém břehu. Za ní byl již Litlos na dosah.
Tu jsme zvládli přebrodit v pohorách bez nehody, protože byla voda dost mělká a deset čísel člověk projde i v pohorách. Tady ale nastal ten pravý čas pro mou komickou scénku - házela jsem Jirkovi nazpátek hůlku, aby neletěla hrotem napřed a on ji mohl chytit, nedohodila jsem a hůlka plavala a plavala... Já za ní běžela mělčinou, až voda stříkala, ale bestie se držela na hloubce. Nakonec ji vylovil Jirka ze břehu.
Chaty Litlos byly bez lidí, tak jsme v jejich závětří poobědvali.
Že tam fučí často a vydatně, potvrzovaly i dva obrovské fláky masa, které se sušily v místnosti s dveřmi otevřenými ven na obě strany.
Krajinou a zimou
Tudy
Dlouho jsme se nezdrželi, byla nám zima. Minuli jsme ještě pár jezer a potoků, v krajině tam ubyla červená barva a všechno zůstalo převážně žluté. Ubylo i jezírek a krajina se skládala převážně z kopečků a hrbů a začala se více podobat náhorní plošině, jak si ji člověk představuje.
Toho, kdo dělal Norsko, to muselo bavit
(hlavně ta voda)
[a fjordy]
Zpoza obzoru se vynořil Hårteigen, kopec přehlédnutelný přibližně tak, jako je přehlédnutelná skála Uluru v Austrálii. Byl černý, symetrický a vypadal asi jako bobek na rovné podlaze.
Hårteigen
Panorama s Hårteigenem (v pravé třetině fotky)
Šli jsme dál a cestička občas špásovala s chozením, slézáním a skákáním ze skal.
A potom jsme došli k velkému jezeru Grøndalsvatni.
Kdyby Jirka nezmínil, že tam někde chce končit.
Kdyby kolem byla nějaká vhodná místa pro stan s přístupem k vodě.
Kdyby.
Ale ono ne.
V jezeře byl ostrov. Byl placatý a stan by se na něm stavěl ideálně.
Já to nejdřív zmínila jako vtip, ale v tu chvíli mi to začalo v hlavě chroustat... protože: spát na ostrově!
Vydyndala jsem si, že jestli tam půjde dobrodit, skutečně tam spát budeme. Vždyť břeh byl skoro placka, ostrov byl placka a bylo to sotva třicet metrů, to nemohlo být moc hluboké.
No, ne.
Dno klesalo příliš strmě, po pěti krocích bylo jasné, že při dalším kroku už bych si urousala mikinu s bundou.
Já chci na ostrov!
Vydali jsme se hledat jiné místo.
Kdyby to Jirka nezmínil.
Kdybychom narazili na lepší místo.
Kdyby...
Ale ono ne.
Jirka zmínil, že je ještě jeden ostrov v řece. I když už to nebylo tak stylové, byl to ostrov a já chtěla spát na ostrově, už jsem se do té představy příliš zažrala.
Takže jsme nakonec na ostrově opravdu spali.
Na ostrově, juchů!
Další ráno bylo venku TAK hnusně. Fičelo a pršelo, mlha a mraky se honily kolem nás, hrozné. Bylo 5 °C.
Uznala jsem, že by se mi asi dvakrát nechtělo brodit po pás z ostrova v jezeře, a nakonec jsem i uznala, že je fajn, že Jirka našel místo, odkud se dalo z našeho ostrova přeskákat na břeh suchou nohou.
Zpočátku jsme šli dost do kopce, to jsem si ještě svlékla mikinu a pak jsem odmítala všechny návrhy na přestávky, protože bych zmrzla.
Kvůli mlze jsme kolem sebe neviděli spoustu pěkných věcí, které jsme podle mapy vidět měli, ale zase bylo hezké, když se protrhala a krajina kolem vypadala postapokalypticky neútěšně: šedošedá krajina s trávou do žluta sežehlou mrazem, s nasetými balvany a ohraničená zdmi mlhy. Do toho se ozývalo dutí vichru, lomcování pláštěnky na batohu a bubnování deště na kapucu bundy.
Často jsme procházeli mezi malými kopečky, hroudami, a často byly černé.
Nenáročný terén, náročné počasí
Došli jsme k rozcestníku na Hårteigen (1690 m. n. m.), na který jsme samozřejmě chtěli vylézt. Jenže ukazatel s nápisem "Hårteigen - umerket rute" mířil kamsi do mlhy, kde se zdvíhala kamenná stěna z obrovských navalených balvanů. Kdybychom nahoru šli, zabili bychom se a nahoře bychom stejně viděli kulové.
Néé!
Nahoru tudy
Pokračovali jsme na Torehytten, která byla sice na dohled (mraky se za Hårteigenem decentně zvedly), ale ten stav trval ještě další hodinu chůze.
Chata na dohled, skoro
Chata stála na břehu Øvsta Soltjørni a cestou k ní byl v mapě ještě značený most přes fakt širokou řeku Sandhaugo, která spojuje jezera Øvsta a Nedsta Soltjørni. Báli jsme se, že tam most nebude, a báli jsme se o to víc, když jsme viděli obrovský a hluboký kaňon s hladkými kolmými skálami.
Ale ne, tenhle most hned tak nikdo nesundá. Byla to jakási přírodní hráz z obrovských kamenů, za kterou řeka pokračovala o deset metrů níž.
Za řekou jsme konečně došli na Torehytten, samoobslužnou chatu DNT Oslo. Byla odemčená, bylo v ní sucho a měla sklad plný jídla.
Vytoužená Torehytten
(Všechny fotky nafotil Jirkův foťák, většinou v Jirkově držení.)