rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Norsko: Na hory nelezeme

cz/img/192871.jpg">
Šťastně za Oním Místem

Nebylo by to ono, kdyby nás cestou nečekala ještě jedna řeka - s pilíři o poznání bytelnějšími a sundaným mostem položeným na druhém břehu. Za ní byl již Litlos na dosah.
Tu jsme zvládli přebrodit v pohorách bez nehody, protože byla voda dost mělká a deset čísel člověk projde i v pohorách. Tady ale nastal ten pravý čas pro mou komickou scénku - házela jsem Jirkovi nazpátek hůlku, aby neletěla hrotem napřed a on ji mohl chytit, nedohodila jsem a hůlka plavala a plavala... Já za ní běžela mělčinou, až voda stříkala, ale bestie se držela na hloubce. Nakonec ji vylovil Jirka ze břehu.

Chaty Litlos byly bez lidí, tak jsme v jejich závětří poobědvali.
Že tam fučí často a vydatně, potvrzovaly i dva obrovské fláky masa, které se sušily v místnosti s dveřmi otevřenými ven na obě strany.

Krajinou a zimou

Tudy

Dlouho jsme se nezdrželi, byla nám zima. Minuli jsme ještě pár jezer a potoků, v krajině tam ubyla červená barva a všechno zůstalo převážně žluté. Ubylo i jezírek a krajina se skládala převážně z kopečků a hrbů a začala se více podobat náhorní plošině, jak si ji člověk představuje.

Toho, kdo dělal Norsko, to muselo bavit

(hlavně ta voda)
[a fjordy]

Zpoza obzoru se vynořil Hårteigen, kopec přehlédnutelný přibližně tak, jako je přehlédnutelná skála Uluru v Austrálii. Byl černý, symetrický a vypadal asi jako bobek na rovné podlaze.

Hårteigen

Panorama s Hårteigenem (v pravé třetině fotky)

Šli jsme dál a cestička občas špásovala s chozením, slézáním a skákáním ze skal.

A potom jsme došli k velkému jezeru Grøndalsvatni.

Kdyby Jirka nezmínil, že tam někde chce končit.
Kdyby kolem byla nějaká vhodná místa pro stan s přístupem k vodě.
Kdyby.
Ale ono ne.

V jezeře byl ostrov. Byl placatý a stan by se na něm stavěl ideálně.
Já to nejdřív zmínila jako vtip, ale v tu chvíli mi to začalo v hlavě chroustat... protože: spát na ostrově!

Vydyndala jsem si, že jestli tam půjde dobrodit, skutečně tam spát budeme. Vždyť břeh byl skoro placka, ostrov byl placka a bylo to sotva třicet metrů, to nemohlo být moc hluboké.
No, ne.
Dno klesalo příliš strmě, po pěti krocích bylo jasné, že při dalším kroku už bych si urousala mikinu s bundou.

Já chci na ostrov!

Vydali jsme se hledat jiné místo.

Kdyby to Jirka nezmínil.
Kdybychom narazili na lepší místo.
Kdyby...
Ale ono ne.

Jirka zmínil, že je ještě jeden ostrov v řece. I když už to nebylo tak stylové, byl to ostrov a já chtěla spát na ostrově, už jsem se do té představy příliš zažrala.

Takže jsme nakonec na ostrově opravdu spali.

Na ostrově, juchů!

Další ráno bylo venku TAK hnusně. Fičelo a pršelo, mlha a mraky se honily kolem nás, hrozné. Bylo 5 °C.
Uznala jsem, že by se mi asi dvakrát nechtělo brodit po pás z ostrova v jezeře, a nakonec jsem i uznala, že je fajn, že Jirka našel místo, odkud se dalo z našeho ostrova přeskákat na břeh suchou nohou.

Zpočátku jsme šli dost do kopce, to jsem si ještě svlékla mikinu a pak jsem odmítala všechny návrhy na přestávky, protože bych zmrzla. 

Kvůli mlze jsme kolem sebe neviděli spoustu pěkných věcí, které jsme podle mapy vidět měli, ale zase bylo hezké, když se protrhala a krajina kolem vypadala postapokalypticky neútěšně: šedošedá krajina s trávou do žluta sežehlou mrazem, s nasetými balvany a ohraničená zdmi mlhy. Do toho se ozývalo dutí vichru, lomcování pláštěnky na batohu a bubnování deště na kapucu bundy.

Často jsme procházeli mezi malými kopečky, hroudami, a často byly černé.

Nenáročný terén, náročné počasí

Došli jsme k rozcestníku na Hårteigen (1690 m. n. m.), na který jsme samozřejmě chtěli vylézt. Jenže ukazatel s nápisem "Hårteigen - umerket rute" mířil kamsi do mlhy, kde se zdvíhala kamenná stěna z obrovských navalených balvanů. Kdybychom nahoru šli, zabili bychom se a nahoře bychom stejně viděli kulové.
Néé!

Nahoru tudy

Pokračovali jsme na Torehytten, která byla sice na dohled (mraky se za Hårteigenem decentně zvedly), ale ten stav trval ještě další hodinu chůze.

Chata na dohled, skoro

Chata stála na břehu Øvsta Soltjørni a cestou k ní byl v mapě ještě značený most přes fakt širokou řeku Sandhaugo, která spojuje jezera Øvsta a Nedsta Soltjørni. Báli jsme se, že tam most nebude, a báli jsme se o to víc, když jsme viděli obrovský a hluboký kaňon s hladkými kolmými skálami.
Ale ne, tenhle most hned tak nikdo nesundá. Byla to jakási přírodní hráz z obrovských kamenů, za kterou řeka pokračovala o deset metrů níž.

Za řekou jsme konečně došli na Torehytten, samoobslužnou chatu DNT Oslo. Byla odemčená, bylo v ní sucho a měla sklad plný jídla.

Vytoužená Torehytten

Předchozí     ♦     Následující

(Všechny fotky nafotil Jirkův foťák, většinou v Jirkově držení.)

Zpět na hlavní stranu blogu