Naše babička

Chtěla jsem napsat na Twitter něco jako "přežila jsem svoje první konzultace BP" a tvářit se hrozně vítězně a potom mi došlo, že bych se za to musela stydět.

BP jsem si zadávala před dvěma roky a už tehdy jsem byla blázen do Janovcovy syntaxe a určitě bych si zadala něco z ní, kdybych nevyletěla ze zápočtu ze syntaxe I a nepsala bych tedy BP z předmětu, o kterém jsem zjevně nic nevěděla. Protruchlila jsem noc a posmrkala krabici kapesníků, než jsem se jala zvažovat další varianty z katedry českého jazyka.

Fonetiku jsme vůbec neměli, lexikologii jsme měli mizernou. Stylistika byla zvláštní a na žádný rozbor v rozsahu BP bych si netroufla. Historická mluvnice mě teprve čekala a stejně je hrozně těžká, než se tím v BP zabývat. Morfologii jsme měli kvalitní a bavila mě, jenže jsem ji od prváku hodně pozapomínala a vypsaná témata mi moc nesedla.

Kdybych přišla na katedru germanistiky, považovali by to všichni za špatný vtip, zbývala mi tedy katedra české literatury.

Ke komu tam půjdu, jsem věděla okamžitě. Dr. Stejskalové se přezdívá babička, protože se stále usmívá, a přestože monotónním hlasem, vykládá zajímavé věci. V prvním semestru jsem jí na historii literatury I odevzdávala seminárku na Arbesova Šíleného Joba a v historii literatury II na Máchův Křivoklad a obě mě nehorázně bavily.
Zašla jsem tedy za ní, že bych chtěla BP psát u ní a že bych se ráda zabývala Arbesovým romanetem, a ona mi téma specifikovala na "Ženské postavy Arbesových romanet".

A čas plynul.

Věděla jsem, že budu bakalářské studium o rok protahovat, a proto jsem se psaním nespěchala. Semestr skončil a na podzim v novém akademickém roce dr. Stejskalová onemocněla. Výuka se jí zrušila a v letním semestru úplně zmizela ze seznamu přednášejících.
Zjistila jsem, že za ní ostatní studenti jezdí na konzultace za Prahu do sanatoria. Adresu jsem měla, ale nikdy jsem se tehdy neodhodlala začít psát a tedy tam jet taky.
Když jsem se byla vedoucí katedry ptát, jestli se dr. Stejskalová ještě vrátí, bylo to nejvíc kvůli strachu, že mi umře moje literární ikona, moje babička, usmívající se encyklopedie literárního života v devatenáctém století. A bylo mi hrozně smutno, když mě vedoucí katedry odbyla s tím, že to neví a že já to nepotřebuju vědět.
Nehádala jsem se.

Jenom velmi neochotně jsem začala přemýšlet, za kým bych měla případně jít, abych u něj svoji BP psala.
Dr. Peterkovi bych nerozuměla. Je básník a žije v jiném světě než já a nerozumím ani polovině věcí, které říká. Při seminářích jeho otázky vždycky nahlas vysvětlil některý spolužák, který do nich pronikl. Jak by mě takový člověk mohl vést při psaní BP?
Doc. Kubíček je herec. I při zjišťování absence dělá teatrální gesta a promlouvá mocným hlasem a moje BP má být všechno, jen ne teatrální.
Dr. Brožové se přezdívá Zmatená včela a i když je hrozně hodná a snaživá, neudrží myšlenku. To já bych přece jen někoho onačejšího...
Prof. Mocná dělá čest svému jménu.

Je vedoucí katedry a asi bych se jí na konzultacích příliš bála, než abych jí položila stupidní dotaz, díky kterému by se ona stupidita neobjevila přímo v BP. Její autorita je ohromná.
A nikdo jiný tam není.

Moje radost, když se na začátku nového - letošního - akademického roku objevilo jméno dr. Stejskalové u jednoho semináře v rozvrhu, neznala mezí. I když jsem tou dobou šprtala na druhý termín německých státnic, rozplývala jsem se blahem, že tady už je a že mě snad neprohodí oknem, až za ní poprvé od zadání tématu přijdu.

Byla jsem tam dneska a vítala mě usměvavým "a jéje". I když se ani jednou nezvedla ze židle a kafe si nechávala zalít ode mě a i když je hrozně pohublá, pořád zůstala naší katedrální babičkou, tou nejhodnější a nejmilejší.
Měla jsem s sebou něco připraveného, ale nutně jsem potřebovala zkonzultovat kostru celé práce. Nedivila se, jen mi řekla svoji představu, já jí předestřela svoji představu a společně jsme přemýšlely, jak to bude nejlepší. Pochválila mě za to, co jsem jí přinesla, a ani jednou nevyjádřila pochybnost, že bych to za ty tři týdny nestihla. Místo toho vyjádřila radost, že na to mám hodně času, protože nechodím do školy.

Zbožňuju ji, jak jen se starý cizí člověk zbožňovat dá. Představuju si, jak ona sedí v křesle, já jí u nohou, a při zapálené svíčce mi vypráví, jak to doopravdy bylo s Arbesovou první láskou.

Naše babička.