Jak jsem se nerozbrečela na obhajobě

Spousta zkoušejících se mě na PedF mnohokrát pokoušela rozbrečet. Když se totiž mé slzy dotknou země, mění se v perly...
Co se ale nepovedlo dr. Zemanovi na německých státnicích a zkoušce z morfologie, dr. Peterkovi na teorii literatury nebo doc. Kubíčkovi na literatuře dvacátého století, to se dneska málem povedlo dr. Stejskalové.

O naší babičce jsem tu už psala.
Je to ta nejúžasnější, nejhodnější, nejmilejší, nejusměvavější a nejvlídnější paní, která se narodila na sklonku osmnáctého století a jen proto, aby mohla o tehdejších časech vyprávět svým studentům, je tu s námi dodnes.

V těžkých, ale přesto krásných dobách devatenáctého století chodila v Podještědí drát peří s Karolinou Světlou a Boženu Němcovou podporovala v práci na jednom z nejuznávanějších literárních děl.

Tahle paní, která kdysi vynadala Karlu Hynku Máchovi do nevychovaných fracků a ve stejné větě mu pochválila Máj, podporovala v práci na studii o Jakubu Arbesovi i mě. Vždyť jeho a Julia Zeyera krátce učila na nižší reálce v Mikulandské ulici...

Posudky na svoji bakalářskou práci jsem dostala na konci srpna a obhajobu jsem si začala připravovat v letadle do Čech. Vedoucí mi navrhla jedničku a oponent dvojku, přesto jsem ale neměla příliš dobrý pocit ze slovního hodnocení.

Oponent měl totiž k mojí práci zcela relevantní a velmi výraznou výtku: "Jako oponent si kladu otázku, zda neměla E. stejnou pozornost věnovat i literárním (uměleckým) prostředkům a postupům, kterými Arbes charakterizace svých ženských postav dociluje."
Nojo, jasněže měla.

Posudek vedoucí mi vyvolal na tváři úsměv: "Kladně hodnotím snahu E. pracovat co nejvíc samostatně. Samostatnost projevila v pojetí práce jako celku, v přístupu k vymezení jednotlivých dílčích úkolů a při jejich řešení. Je patrné, že nad obsahem i podobou práce přemýšlela."
Vedoucí měla konzultace jednou týdně a e-mail nepoužívá, jak jinak bych tedy měla postupovat, než tolik samostatně?

Obhajobu jsem měla dneska. Sraz byl v 8:45 a na řadu jsem šla jako poslední, takže až po dvanácté.

Byla jsem hodně nervózní - obsah romanet už jsem dávno pozapomněla, obsah práce taky a obsah literatury, se kterou jsem při psaní pracovala, jakbysmet. Kdyby měli připomínky k některému z mých závěrů, nedokázala bych se obhájit.
Při celé obhajobě jsem před sebou měla papír s poznámkami, což si slečny, které šly zpočátku, netroufly.

Při představení práce jsem jen krátce zinterpretovala to, co jsem psala v závěru a resumé. Potom dostala slovo naše babička a začalo to.
To, co jsem si vyslechla od ní, jsem v životě ještě od nikoho neslyšela. Kdyby to trvalo déle, asi bych vážně začala brečet.

Dojetím, totiž.

Tolik chvály, hrdosti na mě, obhajoby každé mé sebemenší chybičky a především čisté mezilidské lásky jsem si v natolik koncentrované formě nevyslechla ani jako novorozeně od svých rodičů.

Doc. Hrabáková se přestala dívat na mě, dr. Hník přestal hledat jakýsi papír a dr. Klumparová přestala psát do notebooku. Všichni poslouchali a naštěstí nikdo nevnímal, jak se mi po tváři rozlévá neovladatelný, ale nesmírně šťastný úsměv.
Dr. Stejskalová znovu vyzdvihovala moji samostatnost, ale mluvila natolik přesvědčivě, že to znělo pravdivě. Vysvětlila, že ponořené do hlavní problematiky, nevšimly jsme si ani jedna chybiček, které se do práce vloudily. Se zápalem mluvila o mém zápalu, mluvila o mých hlubokých znalostech v problematice, o mé schopnosti se přesně a správně vyjádřit, o logickém a přehledném pojetí celé bakalářské práce.

Dívala jsem se na ni a ona se mi celou dobu dívala do očí. Občas pohlédla na zbytek komise, aby jim očima neznačila, že to myslí vážně, a pohledem se vrátila ke mně, protože ta chvála patřila jenom a jenom mně. Moje vedoucí, moje babička na mě byla hrdá tak, jak učitel na svého žáka dosud nikdy nebyl.

"Já... Vidím, že jsem byl s tou dvojkou možná příliš přísný," váhavě do nastálého ticha potom promluvil můj oponent a potřásl hlavou, aby se zbavil patosu a přímluv z právě vyslechnuté řeči.
Svůj posudek nečetl celý, ale jen část, kterou jsem již zmiňovala.

Neměla jsem v posledních dnech po ruce žádnou učebnici, kde by bylo něco o slohových postupech při charakteristikách, a nebyla jsem schopná dát něco sama dohromady. Rozhovořila jsem se tedy o tom, že šlo o přímé charakteristiky z úst vypravěče, a protože jsem je většinou citovala přímo z textu, lze si o nich udělat obrázek při četbě mé práce. Dodala jsem ještě několik detailů, vyčtených z chytrých knih předchozí noc, a zdálo se, že to oponentovi stačí.

Zmínil ještě svůj námět na diskuzi, který už jsem naštěstí také znala z posudku, a to, abych se zamyslela nad svým tvrzením, že je Jakub Arbes autorem již nečteným. (ET tuší.)
Zmínila jsem školní problematiku výkladu kanonických, ale starých autorů, navázala jsem minimem Arbesových následovníků, a skončila u povinných četeb a online verze Svatého Xaveria a Newtonova mozku.

Poslali mě za dveře, aby se dohodli na známce, a dohadovali se mnohem déle než u předchozích slečen. A když mě zavolali dovnitř, řekl mi Ondra (oponent a zároveň předseda komise), že mám za jedna.
Že nebýt obhajoby, měla bych dvojku. Ale že byla obhajoba natolik přesvědčivá a dobrá, že se dohodli na jedničce.

Víte co? Já už chápu, proč je natolik vyzdvihovaným vrcholem Babičky věta "dobrá to žena". Chápu.
Zaslechla jsem kamínek odražený od bambusu, zahlédla jsem cesmínu na dvoře, prohlédla jsem, chápu.

Můj život už má cíl. Při své nesmrtelnosti projdu několika dalšími stoletími, abych svým žákům mohla povědět, jaká byla babička Boženy Němcové. Jaká byla naše babička.

---
Celý ten článek mimochodem znamená, že je ze mě slečna bakalářka ;)