Tradiční hvězdárenský vandr po zříceninách. Barevné stromy, trochu mlhy a něco málo zkondenzovaných mraků :-)
V hlavních rolích: já, Lukáš, Ondra, Šárka, Viktor, Zuzka, Proso, Honza, Goofy, máma a Blesk
Do Liberce jsme vyjížděli v pátek v 17:30 z Černého mostu se Student Agency. V autobuse nastala kouzelná scéna při rozdávání horkých nápojů - všichni si bez problémů vybrali pochutinu dle své chuti, jen Viktor neměl chuť ani na čaj, ani na čokoládu, ani na kafe. Chtěl vodu. "Vodu si můžete koupit za deset korun," odpověděla mu letuška. Jenže to on nechtěl. Když my máme zadarmo teplý nápoj, proč on nemůže mít vodu? Nakonec dostal vodu - v kelímku a teplou.Do Liberce jsme dojeli s dvacetiminutovým zpožděním a chvíli nám trvalo, než jsme našli autobus dál, do Machnína. Nakonec se zadařilo a tak jsme posléze vystupovali do tmy a snažili se zorientovat, kudy na Hamrštejn, první z cílů naší cesty.
Hamrštejn
Blesk, Viktorův a Šárčin pes, na sebe dostal červenou čelovku, aby se neztratil, a tak kolem nás stále pobíhala červená světluška. Když mu sklouzla dolů, vypadal jako auto s podsvíceným podvozkem.
Značení na tuto zříceninu není příliš jasné. Bádali jsme nad dalším postupem několikrát, alespoň si prohlédli velice vysoký železniční most, omylem přešli lávku pro pěší a nakonec se kus cesty vraceli, abychom přešli trať a po neznačené pěšince vylezli až na kopec se zříceninou hradu.
Z hradu se dochovaly ruiny dvou věží a obvodové hradby. Do jedné věže se dá vlézt, má průměr deset metrů a vedou do ní otvory po dveřích a oknu. A potom je tam taky spousta podzimně zbarvených stromů, ohniště a lavička a stůl.
Oheň jsme rozdělávali pomocí benzínového vařiče. Šlo by to i bez něj, ale rozhodně by to trvalo déle. A potom nastaly hody, pekly se buřty, proudem teklo, co kdo vzal, později dorazil Honza a ještě později Proso a vůbec jsme se měli dobře.
Usínala jsem za nesmělých pokusů Ondry o hraní na ukulele. Dlouho cokoliv odmítal... ale podezírám ho, že Krtka trénoval. Oba. Toho od Kabátů, ale především toho Nepořádného :-)
Večerní posezení
Už večer, když jsem uléhala do spacáku, mi byla zima. Natož k ránu, kdy jsem ve spacáku ležela a přemýšlela, jestli se mi chce ležet ještě chvíli nebo jesli raději vstanu a rozdělám oheň, abych se zahřála. Lenost zvítězila a když se trochu oteplilo, znovu jsem usnula. Ostatní vstávali skoro až neslušně brzy - už někdy kolem jedenácté.
Po ránu. Někteří se chystají vstávat, já bych už ráda usnula
Dopoledne bylo pošmourné, meteorologům se tentokrát předpověď příliš nevydařila - hlásili celý víkend jasný a slunečný.
Procházeli jsme lesem, který byl nejprve fádně obyčejný (rozuměj: jehličnatý), až jsme se postupně dostali do krajiny, kde by bylo nádherné, kdyby skrze barevné bukové listoví svítilo veselé slunce babího léta a jen při zemi se plazily ojedinělé cáry mlhy... Bohužel, jediné, co se splnilo, byla mlha, a ta se ještě neplazila při zemi. Naštěstí se kolem nás vyskytovala v rozumné míře, a tak jsme alespoň nebyli ochuzeni o rozhledy do kraje, i když byly značně zamlžené.
Mlze vstříc
Barvy podzimu
Kudy?
Na Roimund, další zříceninu, to netrvalo dlouho.
Finální úsek před Roimundem
Roimund - to, co z něj zbylo
Paparazzi
Společná
Z té se zachovala jen jedna zeď a jasně patrné hradní příkopy, přesto byla nádherná. Protože tady buky rostly také a sluníčko se uvolilo zasvítit, a taky protože foukal nepříjemně studený vítr, ale za onou zdí jsme byli schovaní a bylo nám dobře. Kdyby nebyly tři hodiny, zůstali bychom snad na noc, vážně to tam bylo parádní.
Takhle jsme jen posvačili, podiskutovali, kudy a kam dál, a opět odešli.
Krajina začala být vážně krásná. Buky, buky... sem tam nějaký vojenský bunkr, do kterého se dalo vlézt... a výhledy a další buky. Brouzdat se v napadaném listí a kráčet sám se sebou nebo s ostatními - miluji tuhle dobu, tuhle krajinu.
U studánky jsme dobrali vodu a tím definitivně padl plán jít přes vesnici a tedy hospodu, kde bychom vodu brali. Život je fajn.
U studánky
Pes a pán
Blesk
Nakonec jsme přešli silnici a v kopci xxx, kde byla krajina obzvlášť pěkná, plná terénních vln, travnatých jam a buků, jsme se rozhodli utábořit, ačkoliv tam nebyla žádná zřícenina. Všude se tam ale vyskytovaly jakési fragmenty kamenných zdí (netvrdím, že nebyly z dvacátého století - a co?), tradice tedy nebyla porušena.
Výhledy ve večerním oparu
Kus od cesty jsme našli propadlinu z jedné strany ohraničenou skálou, ve které bylo ohniště. Dřeva bylo kolem dost, a tak se ještě za světla rozhořel oheň a započala hostina.
Postupně se stmívalo a i ti největší hrdinové zívali... jak jednoduché muselo být před nástupem elektřiny chodit spát se slepicemi. Máma si hrdinsky vytkla za cíl nejít spát před devátou, potom to posunula dokonce na desátou (nejít spát do spacáku, u ohně bylo dovoleno vše) - a fakt vydržela! :-)
U ohně
Kolem nás se válela hustá mlha, nebo možná spíš mraky, a jemně kondenzovala. Ale nepršelo, to bylo hlavní. Nikomu z nás se totiž nechtělo na noc stavět plachtu. Měsíc mlhu úžasně prozařoval skrz větve stromů (takže nemohla být moc hustá - další důvod zůstat pod širákem) a už tam chybělo jen to vytí vlkodlaka na skále.
Nakonec jsme se svorně odebrali spát o kus dál, kde bylo dost místa, já vyžebrala vložku do spacáku, abych se aspoň dneska vyspala, zalehli jsme... a naslouchali tichému bubnování zkondenzované mlhy na naše spacáky. Kap kap.
Kap.
Kap kap kap.
Nejsem měkká, nepotřebuji plachtu. Nikdo z nás ji nepotřebuje.
Kap kap.
A tak jsme postupně - dříve nebo později - usnuli.
Probudila jsem se v noci několikrát, obvykle tehdy, když jsem se chtěla převalit z jednoho boku na druhý. Z vyhřáté louže v mém spacáku do louže nevyhřáté. Kap kap. Studené kapky dešť- tedy, zkondenzované mlhy mi v tu chvíli dopadaly na obličej a nepříjemně mě tak uváděly do stavu absolutní bdělosti.
Byla jsem vzhůru, když vstával Honza, aby se stihl vrátit včas do Drážďan.
Byla jsem vzhůru, když vstával Proso, aby se stihl vrátit včas do Brodu.
A byla jsem vzhůru, když se vzbudil vedlespící Lukáš. Tak jsme si mohli vyměnit mokře zoufalé pohledy - kap kap - a společně se zeptat Goofyho, jestli jemu spacák promokl. Goofy má spacák nový. Já mám spacák starý a Lukáš má spacák nejstarší. Na naši otázku ovšem zareagovala máma, která má spacák jen o rok kratší dobu než já: "Copak on někomu protekl spacák?"
Chcíp.
Do téhle chvíle jsem si byla jistá, že je lepší ležet ve spacáku, kde je mokro a je mi zima, než být venku, kde je mokro, zima a fouká tam vítr. Ale tváří v tvář skutečnosti, že ostatní leží ve spacáku, kde je teplo a sucho, se skutečnost stala dále nesnesitelnou a tak jsme my dva - jediní, komu spacák protekl, ale zato úplně a kompletně a durch a hlavně už zvečera - vyburcovali ostatní k vstávání.
Batoh mi protekl taky. Sice mám už koupenou impregnaci na jeho pláštěnku, ale znáte to - jak dojde na činy...
Jenže já, člověk od přírody prozíravý, jsem si aspoň pod druhou flískou nechala bundu a spala i v ní, takže tričko jsem měla suché, relativně. (Odmítám nařčení, že jsem na bundu večer prostě zapomněla, protože na ní byla ona mikina. Protože kde jsou důkazy, ptám se já?) Ale kalhoty i legíny pod nimi byly mokré zcela, lepily se na kůži a studily.
Ale což, mě nepohoda nezlomí! Než jsme dojeli do Prahy, stihly na mně uschnout.
Vyrazili jsme tedy brzy dál, bez snídaně, bez rozhledů, bez prosvícených buků, jen s mlhou všude kolem nás.
Mlha, mlha, mlha
Meteorologové, nechoďte mi na oči!
Posnídali jsme pod stříškou za nejbližší vesnicí. Byla zima.
Během poledne se začala mlha lehce vybírat, nakonec se opět ukázalo i sluníčko. Legíny začaly schnout, rejoicky na nich zatím bez šance.
Krajina byla kolem famózní. Škoda všeho, co nám ušlo kvůli mlze... to, co jsme viděli, když jsme sklesali pod mraky - nakonec to vážně byly mraky a ne mlha - bylo krásné. Buky! A barevné kapradí, zlatá tráva a zelenošedé skály.
Vchod tohohle bunkru je zabezpečen dobře...
Boží muka v podzimní úpravě
Trasu jsme trochu zkrátili, počasí nebylo zcela příjemné. Do Rynoltic jsme dorazili lehce po poledním, příjemně se osvěžili a poobědvali Pod Kaštany, a potom vláčkem dojeli do České Lípy, odkud jsme dojeli nepříjemně narvaným autobusem na stojáka do Prahy...
...a to byl konec.
Letos mi přišel tenhle vandr nějaký krátký, asi je to tím, že jsme v pátek dorazili až za tmy a v neděli se začali vracet příliš brzy, přesto byl ale krásný.
Miluju buky! :-)