Jarní zříceniny 2014

Tradiční jarní zříceniny, na kterých jsem po dlouhé době byla i já. Z Kdyně do Švihova přes pět zřícenin, čtyři hospody a tři rozhledny.

Proso, Happy, Viktor, Maruška, Erika, Ondra, Bětka, Freedom,
já, Irča, máma, Danča, Arnošt, Zuzka, Honza
(fotila samospoušť spuštěná Erikou na mámině foťáku)

Že pojedu, jsem se rozhodla v pátek ráno, když Ondra už delší dobu visel ve stěně a k ničemu se neměl. Jak jsem se tam pod ním houpala na laně v sedáku, došlo mi, že nutně potřebuju spát pod širákem. A zpívat u ohně. A chodit po českých lesích a nemuset všechny kopce sbíhat. Takže jsem obětovala TERC s neobvykle velkou účastí i šanci, že ve Stromovce potkám pobíhat Keňany, kteří tu snad měli po půlmaratonu ještě být, a po lezení zajela s Ondrou do řeznictví pro buřty a pak se domů sbalit a vlak jsem stíhala jen tak tak, ale přece.

S Bětkou jsme přistoupily na Smíchově a pak se ještě v Berouně připojila Erika se psem.

A pak jsme strávili ve vlaku tři hodiny, během kterých jsem zjistila, že víkend bude složitý. Protože bych neměla pít alkohol, jenže Bětka mi vysvětlila, že bych to neměla brát tak striktně, jenže já to striktně brát chci, jenže zříceniny jsou velká zkouška sebeovládání, protože na ně každý vozí tradičně víc lihu než vody. Moje dva litry džusu k ohni v téhle perspektivě vypadaly dost smutně.

Kupé pro šest
(fotila máma)

Vláčkem jsme dojeli do Kdyně a akorát se šeřilo. Pánská úderka si ještě ve městě prosadila hospodu, a protože se tam měl Freedom potkat s kastelánem Rýzmberku, kde jsme chtěli spát, aby dostal klíče od věže, kde jsme hodně chtěli spát, neměla to těžké. S Bětkou jsme místo posezení zvolily cestu do Tesca, protože jsem si doma zapomněla vzít na oheň cibuli. Stejně jsme v hospodě ještě stihly polévku.

A pak jsme vyrazili po žluté na Rýzmberk. Bylo to docela dost do kopce, ale vepředu jsme letěli, protože Erika měla psa chyceného k pasu a pes táhnul a bylo těžké mu stačit. O hodně dřív jsme ale na zříceninu dorazili kvůli Happyho GPSce, která tak dlouho tvrdila, že cesta vede ještě tam o kousek dál, až jsme na hrad vyběhli po příjemné zpevněné cyklostezce, zatímco ostatní se drápali po pěšince napříč vrstvenicemi.

S Kdyní v zádech

Zřícenina byla velká a zachovalá a bylo to poprvé, kdy jsme měli k dispozici na noc nejen ohniště, ale i zastřešenou věž, elektrické osvětlení a latríny.

Dřevo, které tam bylo připravené, jsme mohli spálit, a tak se oheň rozhořel zanedlouho. Bohužel na zpěv nedošlo - Alfík ve čtvrtek slavil třicetiny, a když rozumné jádro pozvaných odešlo (třeba já), vydal se se zbylými tancovat, a když skákal z reprobedny na parket, nalomil/narazil si na noze prst, a tak s námi o víkendu nejel. A nejela ani jeho kytara.

K ohni jsme sedali dost pozdě, přece jen jsme vlakem přijeli až někdy před devátou večer, a tak i ti nejospalejší šli spát až v jednu. My bdělí ve dvě. A Freedom s Prosem a Arnoštem ještě o něco později.

Příchod na hrad

Rýzmberk vyfocený expozicí patnácti sekund v součinnosti s bleskem a čelovkou

U ohně

Spaní ve věži má určitě své kouzlo. Žejo. Protože jde o hradní věž. Žejo. Ještě nějaká pozitiva? Ééé... jo, romantika! Přece!

Což bohatě vynahradí to, že kolem celou noc courají lidi jdoucí na záchod, protože jsme spali v průchozím patře. Cimbuří zabrali Bětka s Freedomem, Prosem a Arnoštem, v nejvyšším patře spali Zuzka, Ondra, Maruška, Honza a máma, venku zůstali Danča a Viktor a my spali někde uprostřed věže s Happym, Erikou, Irčou a psem. Místa tam nebylo ani o kousek víc, ale vešli jsme se a nikdo nespadnul ze schodů.

Budování ležení pro čtyři lidi a psa

Ráno byl odchod odhlasovaný v jedenáct, prohlídka hradu pod vedením Freedoma chvíli předtím. My jsme vstali, když se kolem nás pokusilo dolů proplížit celé horní patro.

Venku si Arnošt dělal míchaná vajíčka, Viktor s Dančou snídali tatarák, Bětka se Zuzkou se zabraly do určování kytek podle herbáře... jo, za ta léta se zříceniny v ničem nezměnily.

Freedom nám potom ukázal, kde a jak na Rýzmberku se studenty archeologoval, než našli něco významného a bylo jim to zakázáno. Hrad je z třináctého století a byl docela významný, hodně se o něj bojovalo během třicetileté války, z níž vyšel dost zpustošený a v roce 1676 je zmiňovaný jako už úplně pustý. Rozhledna, na které jsme spali, byla postavená až v devatenáctém století.

Na prohlídce Rýzmberku

Starý palác

Lesní divadlo pod hradem

Z Rýzmberku jsme vyrazili po červené vstříc dalším zříceninám.

Hradiště Příkopy bylo dva nebo tři kilometry daleko, ale to teda nic moc, jen pár valů. Příkopy aka Starý Rýzmberk aka Žižkovy šance jsou zajímavé tím, že se o nich psané prameny skoro vůbec nezmiňují, takže se o nich skoro nic neví. Autor informační tabule měl skutečně velký talent, že ji dokázal popsat celou, ačkoliv na ní není skoro nic konkrétního.

Příkopy

Dál jsme pokračovali po červené na Nový Herštejn. Nedošli jsme tam všichni, hospodská úderka se na odbočce ke zřícenině oddělila a vyrazila napřed na rozhlednu Koráb (rozuměj - do hospody u rozhledny Koráb). Zřícenina byla pěkná, docela velká a taková hranatá, dalo se jít i dovnitř.

(Jestli je z popisu cítit, že nejsem zříceninový labužník, je to cítit dobře. Ale spím na nich ráda.)

Nový Herštejn je jedna z nejrozsáhlejších a nejzachovanějších zřícenin západních Čech. Pochází z první poloviny 14. století. V roce 1475 byl hrad dobyt v rámci odvetné akce za nájezdy do sousedních Bavor. Obnovený hrad se potom využíval do první poloviny 16. století, pak se postupně proměnil ve zříceninu. (By mě hrozně zajímalo, jestli se takové opuštěné hrady tehdy využívaly jako squaty.)

Průzkum Nového Herštejna

 Na zřícenině

Pak už jsme se vydali za ostatními na rozhlednu Koráb. (Rozuměj - do hospody u rozhledny Koráb.) Tu bych si asi klidně odpustila, byla to zacházka mimo cestu po silnici, kde jezdilo dost aut, a rozhledy byly stejně hodně zamlžené, ale tak aspoň jsme si tam doplnili vodu a navíc měli výtečné výpečky. (A Swift Colu, točené nealko, které jsem ještě nikdy nepotkala. Divná věc, ale pít se to dá.)

Na rozhledně bylo trochu smutné vidět, jak moc blízko je Kdyně, odkud jsme v pátek vyráželi, a taky jak blízko je Rýzmberk, ale zas byl blízko i Pušperk, kam jsme mířili, takže ve výsledku dobrý.

Rozhledna Koráb (rozuměj - hospoda u rozhledny Koráb)

Vlevo Kdyně, vpravo kopec s Rýzmberkem

Celý den jsme hodně šli lesem, takže kdykoliv jsme vylezli na nějakou louku, odhlasovali jsme si pauzu, protože to tam bylo pokaždé moc pěkné - ty rozkvetlé stromy jsou nádherné. A bylo sluníčko, předpovědi počasí navzdory.

Poslední zříceninou, kterou jsme ten den procházeli, byl Velký Kouřim aka Ruchomperk. Ten žádnou informační ceduli neměl, takže jak praví rozcestník: dochovány zbytky valového opevnění oválného hradiska. Hádám, že se autor informačních cedulí vyčerpal už na Příkopech a tohle prostě nezvládl, protože co si budeme, nebylo tu o čem psát. Byly tam valy. Jej!

Jedna z těch luk

Průzkum valového opevnění oválného hradiska

Val

Kousek před Pušperkem jsme procházeli přes nejnádhernější louku výletu, ale taková věc se těžko popisuje. Ale... kvetla. A svítilo sluníčko. Hm... Ne, nevyzní to.

Hele jako, louka

Rozkvetlá

Chápete?

A pak už jsme dorazili na Pušperk, někteří podle Happyho GPSky opět dříve než ostatní, a začali jsme budovat spaní, protože tu noc mělo pršet. Byla tam taková kláda, která poskytla naprosto luxusní základ pro budování plachet, a protože plachet bylo hodně, ležení bylo veliké a honosné.

Pro dřevo na oheň se taky nemuselo daleko, něco už bylo u ohniště a něco jsme nanosili, a protože jsme došli ještě před sedmou, oheň vzplanul ještě za světla.

A zase se pilo, a protože tam byla medovina, a taky protože mám plnou důvěru v Bětku, která to koneckonců měla podložené fakty, tak jsem si dvakrát cvakla medoviny. Vítecojako, když si ostatní dávají pivo a já ne, tak trpím, ale zvládnu to. U vína už ani tolik netrpím a cokoliv tvrdého mě nechává chladnou, ale medovina! No. Stejně to dohromady nebylo víc než jeden panák, kvůli tomu snad žádnou strašlivou smrtí nezemřu.

Taky jsme zpívali. Jediný hudební nástroj tam měl Proso a zahrát na hřeben nějakou melodii není úplně triviální, ale zvládli jsme to. S Bětkou jsme na začátku prosadily několik táborákových odrhovaček, to bylo fajn. Pak se kluci vzbouřili a začali zpívat svoje, a to vždycky nejvíc utkví Muzikanti. Panebože, za co.

Jo a zpívala se zříceninová hymna a potom přišel Proso s novou slokou, protože ve staré verzi chyběli významní lidi:

Bětka herbář v ruce třímá,
Freedom tíhne k hospodě,
Arnošt z báglu bar vytasí,
 k všeobecné pohodě.

Pak došel alkohol. Musím se přiznat, že jsem oběti téhle tragédie vůbec nelitovala. Navíc teda alkohol nedošel, ale Maruška s Honzou, kterým ještě zbylo přes litr vína, tou dobou už spali, takže ho nemohli vydat v plén.

Odpadla jsem tentokrát dříve než na závěr. Spaní pod širákem (pod plachtou) mi hrozně chybělo... A téhle noci vůbec nic nechybělo, protože z večera bylo jasno, ale pak se zatáhlo, takže nebyla zima, a v noci začalo prudce pršet, takže jsme plachty nestavěli zbytečně. Ačkoliv nepršelo na mě a ačkoliv jsem spala se špunty v uších, déšť mě vzbudil, tak jsem aspoň Happymu nastěhovala pod plachtu batoh, co jsem ho měla za hlavou a který byl celý na dešti. Nerozsvěcela jsem na to, takže jsem si nevšimla foťáku, který zůstal napůl vystrčený na dešti, ale další den fungoval, tak asi dobrý.

Budování plachet

Rozjímání u ohně

Pějeme, zpíváme...

... a Bětka v ruce herbář třímá :)

Budíček pro lidi s lehkým spaním měl na svědomí strakapoud a budíček pro lidi s tvrdším spaním měl na svědomí pes, který se z něj mohl zbláznit.

Odchod byl stanovený na půl desátou, a vážně jsme pár minut poté odcházeli. (Těch pár minut svazovala máma Prosovi pohoru, co si z ní udělal žraloka. Prý to úplně moc nepomohlo.) Po zelené jsme se vydali směrem na Chudenice a hlavně na zámek Bolfánek, kde je zajímavé arboretum a rozhledna.

Po ránu

Balíme

A ještě ohlédnutí ke zřícenině Pušperku

Nahoře u rozhledny jsme dostali rozchod na tři čtvrtě hodiny. (Jak pravil Arnošt: "Jako na škole v přírodě!") Já hlasovala pro hodinu, ale byla jsem sama. U batohů jsme nechali hladovce, kteří se uvolili je pohlídat (byla tam hospoda), a sami se vydali do arboreta.

Arboretum bylo malé, ale pěkné. Nejvíc zaujala douglaska a moc se mi líbil i smrk evropský hadí. Maruška měla z rozhledny mapičku s názvy stromů, a protože ne všude byly cedulky s názvy, pokoušeli jsme se s ní a s Happym identifikovat některé zajímavé kusy, ale když nám vyšel nedaleký buk jako jedle, usoudili jsme, že se na to spolehnout asi přece jen nemůžeme. Byla to škoda, protože tam byl moc zajímavý keř s obrovskými trny, a jestli to nebyl neidentifikovatelný plevel, ráda bych věděla, co to je.

Ačkoliv už čas tlačil, šli jsme se z arboreta podívat ještě ke Kvapilovým jezírkům. Jimi inspirovaný prý napsal Jaroslav Kvapil libreto k Rusalce, když ve zdejším lázeňském zámečku pobýval. Což je teda dost zklamání, představovala jsem si něco lepšího než bahnitou louži. S kachnou.

K batohům jsme přišli strašně pozdě, ale protože nás bylo sedm, což je skoro polovina, paní učitelka nám nevynadala.

Rozhledna Bolfánek

Douglaska

Smrk evropský hadí

Ideální přírodní ostnatý drát do živého plotu...

...který se vážně špatně fotí

Ještě náhodné koruny stromů

Taky si tady tu Rusalku neumíte moc představit?

Od Bolfánku jsme pokračovali po modré do Chudenic, kde byla hospoda. Přestávky jsou důležité, žeano. Paní se nás pokusila nahnat dovnitř, ale my statečně vytrvali venku na sluníčku (...když zrovna nezašlo za mraky...), díky čemuž jsme byli svědky lovu kočky psem. A psa Happym.

Nijak extra dobře tam ale nevařili, takže jsme to neprotahovali a brzy se vydali dál.

Cesta na Švihov vedla chvíli po silnici, pak lesem, pak po silnici, pak lesem... a bylo nádherně. Teda na sluníčko bylo hrozné horko a ve stínu zima, ale nádherně.

Cesta rozkvetlou alejí do Chudenic

Magnólie v Chudenicích

Cesta přes louky

Tohle nás zaujalo. To tam projel náklaďák s břitvou na střeše?

Ve Švihově stojí vodní hrad a je to skutečně dominanta patrná na první pohled. Ten hrad je hrozně vtipnej, protože byl postavený na umělém ostrově, kolem tekla Úhlava a byl prakticky nedobytelný. On ho teda nikdy nikdo nedobýval, jenom dvakrát vypálili a vyrabovali město kolem něj, ale po třicetileté válce bylo vydáno nařízení, že se musí zbořit, protože byl císaři příliš nebezpečný, a i když se povedlo nakonec demolici zastavit, vnitřní i vnější opevnění už byla už částečně zbořená a vodní příkopy z velké části zasypané.

Část lidí odešla napřed na nádraží v naději, že tam bude otevřená nádražka (nebyla), a my si hrad obešli a zvenku pořádně prohlédli. Jako... nechtěla bych ho dobývat.

Příprava na společnou fotku

Švihovský hrad

Skutečně vodní

Když jsme přišli na nádraží, Arnošt tam akorát smažil zbytek Viktorova tataráku. Nevonělo to. Přesto si nedal říct a dosmažil ho, než ho vyhodil. Maruška s Honzou vytáhli zbylé víno, ostatní vytáhli zbytky jídla a na prvním nástupišti se začalo hodovat.

Vlak přijel, až když bylo všechno snědeno a vypito.

Cestou se nám vyprázdnilo kupé, a tak se část vedlejšího nastěhovala k nám, takže se dalo očekávat, že bude veselo, a potom všichni usnuli.

V Plzni vyběhli Arnošt s Viktorem koupit pivo, protože jízda vlakem na sucho je přece jen trochu moc drsná, a tak by byl nesmysl nevyužít přepřahání lokomotivy.

No a o tři hodiny později jsme byli v Praze. Dobré to bylo!

(Fotky jsou moje, pokud není uvedeno jinak.)