Únor sílí, školák šílí

Únor byl zcela šílený. Co mě nezabije, to mě posílí!

Vývoj jazyka - 1.2. 9:00
(klasifikovaný zápočet)

Vývoj německého jazyka. Vzhledem k tomu, že i současnou němčinu ovládám dost mizerně, mi připadá jako hloupost učit se, jak se mluvilo přes čtyřmi sty lety. A sedmi sty lety. A tisíci lety. A dřív.
A proto jsem tu zkoušku neudělala loni, žejo. (Absolvovala jsem dva termíny: tenhle byl první.)
Je to těžký předmět. Bála jsem se ho snad nejvíc z celého semestru, a že bych žádnou z únorových zkoušek nepřála nikomu dalšímu. Je to předmět, do kterého se člověk opravdu musí ponořit, aby ho byl schopný ovládnout, protože jestli zapomene, že germánské h je jiné než h vzniklé v staré horní němčině, je nahraný při dalších změnách té hlásky.
Strach mi nedovolil se neučit a tak jsem se zvolna vývojem prokousávala už od Silvestra a poslední tři dny před zkouškou se do toho opřela úplně. Den a noc jedno jsou. V sobotu mě to konečně začalo bavit, což mě pravděpodobně zachránilo před jistou smrtí znechucením.

V neděli jsem už za sebou měla celá skripta, svoje zpracování, spolužaččino zpracování - a s nevýslovným děsem jsem si uvědomila, že si nepamatuju NIC.
Die Verschiebung von p>pf zeigen z.B. folgenden Wörter:
as. pund - ahd. pfund - mhd. pfunt; as. plëgan - ahd. pflëgan - mhd. pflëgen...
(Nach r und l wird pf schon im 9. Jh. zu f weiterverschoben.) Die Dialekte weisen hier gewisse Eigenheiten auf. Deshalb wird als Kriterium bei der Einteilung der Dialekte oft die Verschiebung von p>pf herangezogen.
Im Inlaut und Auslaut wird nach l und r im gesamten hd. Sprachgebiet p>pf. Eine Ausnahme bildet das Mittelfränkische: dorp, hëlpan.
Im Anlaut und der Gemination wird im Bair., Alem. und Ostfr. p>pf. Im Mittelfränk. und Rheinfränk. bleibt p unverschoben: appel - apfel, pund - pfund (siehe dazu Rheinischer Fächer).
Unverschoben bleibt das p in der Verbindung sp: ahd. spil, spinnan.
Ta skripta jsou mimochodem psaná na stroji v roce 1990 a od té doby si je generace studentů kopírují... a kopírují... a jako křížovku domýšlí, co je asi to písmeno, z kterého je vidět čárka vlevo nahoře a podivný roh vpravo. (Psala je naše přednášející.)

Takže neděle. Dopoledne jsem se pokusila utopit hlavní znaky přechodu Althochdeutsch>Mittelhochdeutsch ve vaně. Ze zoufalství jsem se málem utopila sama. Odpoledne jsem se přestěhovala se skripty ze své do bráchovy postele, protože je větší a dá se na ní lépe svítit. Večer jsem si pokreslila zvýrazňovačem ruce, zuby, oblečení a peřinu. Od jedenácti do tří jsem vypila konvičku senchy, tureckého čaje, ptačího jazýčku a dvě da fangu. Ve tři jsem vyzvala k SoGům, piškvorkám a AoT jedinou živou duši, která byla online na Fénixu. (Když se dozvěděla o zkoušce, odešla spát solidárně dřív, než měla původně v plánu.) Ve čtyři ráno jsem tancovala po kuchyni se sklenicí kafe místo shakeu. V pět ráno se mi začalo chtít spát a tak jsem do sebe zase začala lít kafe. Celou tu dobu jsem měla na uších sluchátka s hudbou.

Cestou do školy mi bylo špatně z nevyspání, z kafe, z hudby a ze směsi písmenek v mojí hlavě. S údivem jsem nedokázala celou cestu Celetnou zaostřit oči na jediné místo; těkaly.
Ve škole se kolem mě shlukli lidi: no já se to neučila, já se vrátila z hor... já se neučila, celý víkend na mě otec zvonil zvonkem, debil... já se neučila, já to nechápala...
Točila se mi hlava z těch písmen v hlavě a zvedal se mi žaludek při pomyšlení na kafe a na hudbu. (Fyzicky a reálně.)
Pak přišla přednášející a rozdala testy a já se začala tiše smát.
Loni byl ten test tak strašně lehký...
...a my dostali skoro totožné zadání.
A tak jsem psala a psala a psala. A nevěřila jsem tomu, že tak strašlivý předmět můžu psát zpaměti, proto, že to vím. Bylo to divné.
A pak najednou CVAK a já nepsala. Koukala jsem na papír a nechápala. Hoppen - hopfen, alles - allet... neznělé. Takže Tenuesverschiebung, nejdůležitější jev v Althochdeutsche. Jenže mně v hlavě chrastila písmenka a já z nich nebyla schopná vylovit ta pravá.

Ta zkouška byla strašně divná - i všechny ty dny před ní, které uplynuly jenom pro ni.

Samostatnou kapitolou byla distribuce výsledků.
Přišel nám mail (s výborným doprovodným dopisem, s připomínkami jako upozorňujem na správne používanie lingvistických znakov ako > wird zu, < entstanden aus, kde píšete kadejaké šípky a Krakel,...) s přiloženým dokumentem. Otevřu ho, srdce v krku, pozkouškový optimismus mě v uplynulém týdnu zcela opustil a jiskřička naděje odešla na vandr...
...a koukám na tabulku: 51) Andrlová 23=2; 52) Nohová 6=4; 53) Eithné ---; 54) Wackermannová 9=4; 55) Krulová 13=4; 56) Frolíková 22=2...
Katedra germanistiky definitivně nasadila do boje proti nevhodným studentům novou zbraň: infarkt. Trošku jsem si zaskučela, omlátila barvu ze zdi a odepsala jí slušný mejl, že jestli mi ten test ztratila, natáhnu ji na skřipci, urvu hlavu z těla, napliji do krku, srdce probodnu dubovým kůlem, znectím tělo a neúspěšným studentům prozradím místo hrobu.
Na Spolužácích druháků, kam jsem se obratem nabourala, jsem zjistila, že v tom nejsem sama a že výběr studentů byl více než tristní. Luisa - členka studentské rady, která sepsala připomínky k výukovým metodám a chování ke studentům pro tuto přednášející. Lucka - též se účastní činností rady. Několik dalších, ty už neznám. A já, třeťák, který se prosublimoval do třeťáku, aniž by se obtěžoval naučit německy.
Zvolili zvláštní způsob, jak se nás zbavit 8-)

To bylo v sobotu.
Zní to jako pitomina, ale tohle čekání na výsledky bylo hrozné. Od původního dobrého pocitu jsem se propadla až do naprostého splínu, kdy jsem seděla u mejlového klienta a klikala "přijmout" - nic; "přijmout" - nic; "přijmout" - nic...
Až v pondělí večer přišel mejl. Protože ten večer měly přijít mejly s výsledky zkoušek dva, byl ten piktogram obálky pomalu na další infarkt.
Zkoušející prý "bola v súrnej záležitosti od soboty odcestovaná a vrátila sa iba pred chvíľou".
A to je jako omluva pro můj zjizvený srdeční sval?!
V seznamu přibyly čtyři trojky a dvě čtyřky.
A já měla hotovou další zkoušku.

Dějiny české literatury III - 8.2. 13:00
(zkouška - písemná část, druhý pokus)

O prvním pokusu téhle zkoušky jsem tu už psala, dávala jsem sem i ukázkový test. Otázky zůstaly typově stejné: zaškrtněte díla, která vyšla mezi lety 1880 - 1890; rozřaďte spisovatele do skupin podle jejich směrové příslušnosti; napište hlavní představitele těchto pěti časopisů; co je tohle za úryvek, kdy to vyšlo, proč si to myslíte, ideálně i kdo to napsal; komu patří tenhle životopis; který z těchto dvou úryvků je mladší a proč, co je to za směry a proč; čím se vyznačuje romantický hrdina; uveďte autory dějin literatury i s díly, které napsali.
Inu, minule to byla prča proti tomu, co nám tam nasázeli dneska.
Bylo to těžké, vskutku hodně. Něco věděly chytré papírky, něco přítel na telefonu. Po dvouapůlbodovém fiasku minule už jsem se odmítla spolehnout na svoje schopnosti, doteď mě jímá amok, když si vzpomenu na tu "konzultaci" o testu.
Třeba nějaká báseň (nebyla jsem ji schopná dohledat) s prvním veršem "vonné přes fioly slavná moje tehdy vyviň se": já ji určila jako jasný symbolismus (nerozuměla jsem ani slovu, to nemohlo být nic jiného!), spolužák jako preromantismus. Tak schválně, kdo s koho?
První úryvek byla próza popisující krajinu a jediné, co v něm nebylo krajinaté, byl pochodující houf táborských (opět jsem nebyla schopná dohledat). Tipla jsem Psohlavce: o husitech jsou a bez děje taky. Lucka ale tvrdí, že to oni nebyli, že je četla. Sáfra.
Životopis byl Dykův. Můj oblíbenec na základce, čekala bych, že si s tímhle úkolem snadno poradím, jenže ono ne. V životopisu byly vynechané všechny důležité okamžiky života, popsány nám byly jen jeho politické postoje a že měl bratra Ludvíka. Hm...
A tak dále a tak vůbec.

Odcházela jsem s optimistickým pocitem. Možná, s trochou snahy, bych to mohla mít nad čtyřicet bodů, bez ústní části... to by byla krása.
Proč mi tohle nikdy nevyjde?
Výsledky pověsili na net krátce před devátou. Lucka nad čtyřicet, má za jedna bez ústní. Jiřina a Terka nad třicet, jdou k ústní. Já dvacet osm, o dva body z padesáti k ústní nejdu, mám za čtyři a další pokus někdy v květnu.
Je to strašně trpký pocit, když pro něco dělám tolik a ono to nejde. A kdyby to nebylo na oba pokusy tak těsně... kdyby nebylo toho odbytí na konzultaci minulého testu... kdyby...!
Rozhodně to není první zkouška, kterou jsem neudělala... ale najednou si přesně vzpomínám, jak jsem se cítila loni po syntaxi, když jsem ji neudělala. Bezmocně, především.

Vítejte na PedF...

Literatura pro děti a mládež - 10.2. 8:30
(zkouška)

Na zápočet jsme psali seminárku, o které už jsem tu report podávala. (Popelka, uááá!)
Zkouška...
Brali jsme literaturu od folklórních pohádek, přes autorské adaptace až po autorské pohádky. Mluvili jsme o sporu o pohádku, brali jsme literární fantastiku. Dělali jsme nonsensovou literaturu.
Měli jsme mít načteno padesát knih beletrie a pět odborných.
Odborné jsem měla tři: Návraty a proměny Hany Šmahelové jsem prolistovala v noci před zkouškou, z Encyklopedie literárních žánrů jsem si přečetla kapitolu pohádka... a Česká literatura od počátků k dnešku folklórní tradice taky zahrnuje, no ne?
S počtem beletrických knih jsem problém neměla, tam byl zádrhel v něčem jiném: pojem "vyvážený seznam" si vzal dovolenou. Ano, měla jsem tam něco, co jsem načetla kvůli tomuhle předmětu. Jenže zbytek jsem doplnila fantasy a sci-fi, které mi trochu, ehm, nabobtnaly.

Do školy jsem naklusala na půl devátou, byly jsme tam dvě. Slečna šla diskutovat diplomku, takže si zkoušející prohlédla na chodbě můj seznam četby, "vy tam máte tolik fantasy, že vám ji nemůžu nedat... porovnejte mi ji vývojově se science fiction," potom naklonila hlavu na stranu, že "skoro to tam máte až na úkor všeho ostatního...," ale: "ha! Andersen! Tak mi zpracujte jeho poetiku, proč je považován za prvního autora autorské pohádky."
My jsme měly den předtím se Sargo takovou debatu. Sargo mě lámala, ať si do seznamu připíšu něco, co jsem nečetla, že by ji zajímalo, co by se stalo. Ne, Andersena jsem četla... před deseti lety... a čtyři pohádky i letos, ale to není mnoho. Až jsem si říkala, za kterým rohem se mi teď asi Sargo pochechtává.
Zůstala jsem sedět na lavičce na chodbě, abych se připravovala. ("Apeluji na váš smysl pro čest, že nebudete používat žádné své poznámky." Při počtu foglarovek v seznamu mě musela mít nejmíň za Mirka Dušína. Trochu jsem se tak cítila, tak jsem ty poznámky vážně nepoužívala.)
Postupně se začali trousit lidi, kteří od zkoušející něco potřebovali, takže z původního pořadí - druhá - jsem se dostala na chvost, protože se mnou si "chtěla trochu popovídat", zatímco ostatní "jenom rychle vyzkouší".

Po ani ne hodině a půl, v době, kdy jí končily konzultačky, odbyla zástup ostatních a pozvala si mě. Zapálila si ("Nebude vám to vadit?" No, ehm... "Jistěže ne.") a omluvila se mi, že se jí z toho stresu udělala vyrážka na obličeji a že si neotírá tváře, protože bych ji nudila, ale protože ji svědí. (A omluvila se mi za to asi ještě desetkrát. Nikdy jsem si potom nedokázala vybavit, o čem jsem předtím mluvila.)
Pak jsem začala mluvit.
Můj skvělý a báječný projev mi překazila vzápětí, kdy po mně chtěla provazování fantasy s literaturou, ze které se vyvinula. Na Kata v Máchově Křivokladu - archetyp zneuznaného šlechtice - jsem si nevzpomněla, ačkoliv tuhle postavu miluju, ale zato mě tímhle postrčila do vod s termální vířivkou: Bludné duše! Aragorn! A prej že bych si měla dát pauzu, říkala ET! Áháá, a kdo je king teď, nóó? I zkoušející byla nadšená, že jsem to zmínila, ačkoliv ji na této postavě fascinuje jiná věc: "Víte, Eithné, co on to nosí potají za ty knížky vesničanům? To není nic jiného než knížky lidového čtení!" A já hned chtěla přebít svým trumfem: "Tahle postava byla úžasná, kam se hrabe Aragorn! Vždyť to Tolkien divže neopsal, jak si jsou podobní!"
Byly jsme spokojené, obě.
Pak jsem se dostala ke Kulhánkovi, tedy současné české fantasy ukázané na konkrétním příkladu. Zhruba jsem jí popsala Kulhánkovu poetiku (děsivé), jenom jsem ubrala trochu krve a trochu much, a zmínila jsem, že se to odehrává na konkrétních místech reálného světa - moje oblíbená scéna je z kavárny Slavie a samozřejmě z tramvaje jedoucí po nábřeží. Ona, jestli znám ještě další takový příklad, já nadhodila Gaimana (Londýn), toho ona neznala, chtěla slyšet Lukjaněnka (Moskva).
A že vidí, že to umím, tak ať přejdu k Andersenovi.
"A co sci-fi?" ptala jsem se ublíženě. "Chtěla jste i sci-fi! A srovnat to! A chtěla jste Strugacké a Součka!"
Tak jen bezmocně rozhodila rukama - když teda chci...
Tak jsem začala povídat, zvládla jsem toho asi třetinu, co jsem si připravila (u fantasy asi pětinu), když jsem zpozorovoala, že mi posluchačka umdlévá, i překročila jsem k dalšímu tématu: SFFH fandom tady a teď. Dějiny. Co dělá, kdo ho organizuje, co zahrnuje, jak se tyto žánry díky tomu prolínají...
(ona: "Teď se do SFFH fandomu řadí ještě nějaké komiksy... bohužel nevím, jak se jmenují..." já: "Manga; a také filmové anime. Jsou z Japonska, mají v sobě fantastické prvky, ačkoliv to není podmínkou. Je zajímavé, že u nás tenhle žánr nevzniká - skutečně se prosazuje jen původně japonská manga..." ona: "No, víte, já toho o tom zas tolik nevím. Já se o to zajímám spíš z povinnosti..." já: Já ne.)
...už už jsem se chystala načít téma fanfiction, když mě znovu zarazila, že to skutečně umím, tak že by prosila toho Andersena.
Chm.

"Žil 1805 až 1875," začala jsem a samotná jsem se cítila provinile, že to říkám, protože to znělo, jako bych si to při přípravě hledala v poznámkách. Jenže mě to prostě jen zaujalo v tramvaji cestou do školy, když jsem na ta data narazila...
Lehce jsem zmínila život, ona, že chce poetiku.
Ohradila jsem se, že to souvisí.
Odevzdaně se opřela v křesle a poslouchala dál.
Začala jsem mluvit o pohádkách, o míšení a deformacích tradičních folklórních pohádkových syžetů, o nenapodobitelné autorské poetice...
Konkrétně?
Nejprve jsem si v duchu ujasila, jaké pohádky si vybavuji: Děvčátko se zápalkami, Křesadlo, Císařovy nové šaty, Cínový vojáček, Mikula a Mikulka a Iduščiny květiny.
"Tak třeba Děvčátko se zápalkami úplně ruší pohádkovou výstavbu," začala jsem.
"To není pohádka!"
Ehm. "Chtěla jsem to právě uvést jako zvláštní případ - přece jen to do svých Pohádek zařadil..." Po krátkém zamyšlení na otázku, co je to za žánr, jsem jí zvládla i odpovědět, že jde o povídku. (Nemůžu si pomoct, ale povídku jako samostatný žánr nevnímám; samotnou mě udivilo, že mě to napadlo.)
"Pak tam má pohádky reflektující lidskou psychiku, třeba Císařovy nové šaty, kde..."
"Dál?"
"Třeba u Křesadla bourá pohádkovou výstavbu už jen tím, že se stane králem, protože zabije tu stařenku na začátku..."
"Dál?"
Buď anebo, tohle bylo poslední, co jsem dokázala k Andersenovým pohádkám říct. "Třeba v Cínovém vojáčkovi nebo Iduščiných květinách oživuje předměty..."
"Skvělé, umíte to, dám vám za jedna, tohle bylo skutečně dobré."

Prostě frajerka 8-)

Textová lingvistika - 16.2.2010 14:30
(zápočet)

Jak velkým odborníkem může být člověk, který má v zaměření uvedeno "literatura pro děti a mládež, stylistika, literatura po roce 1945, didaktika literatury", učí nás úvod do germanistiky, stilistiku, literaturu, literární analýzu, překladatelství a textovou lingvistiku a všechny jeho předměty jsou o tomtéž?
Já od téhle přednášející nevím nic. Snad kromě toho, že její dcera uměla Fischnachtsgesang v pěti letech (hranice věku rok od roku klesá, v prváku ho uměla v osmi).

Textová lingvistika je nesmírně zajímavý předmět. Zaměřila se na ni jedna přednáška Janovcovy syntaxi a to byla jízda! Nádherně provázaná disciplína, propojující spoustu dalších oborů, logická, obtížná a zábavná.
To, co jsem se dozvěděla od Janovce, bylo to jediné, co jsem věděla na konci semestru.
Končit se mělo seminární prací, textovou analýzou libovolného německého textu (Textu, Textsorty nebo Gebrauchstextu, dle libosti). Jakým způsobem ho rozebereme bylo na naší fantazii, protože jsme z přednášek a seminářů nevěděli vážně nic.

Vybrala jsem si grimmovské Der Wolf und die sieben jungen Geißlein, když už jsem se letos zaměřila na ty pohádky.
(Uáá, nenávidím pohádky!)
Stáhla jsem si kdesi jakási skripta od Guida Nottbusche, velmi jasná, přehledná, srozumitelná a tak vůbec, a jala se seminárku dělat podle nich. Co hodin jsem nad ní strávila, co nocí probděla a div že neproplakala...
Až přišel den R, hodina R, minuta R a já seděla v jejím kabinetu v pohodlném křesle. Bylo to týden poté, co jsem jí práci odevzdala - ještě jsem se starala, aby ji stihla přečíst, cha...
"Tak se tu najděte," ukázala mi na hromadu prací. Vybrala jsem z ní tu svoji. "Tak se na to podíváme."
Trochu mě zamrzelo, jak dlouho a důkladně jsem se s tím dělala a že ona to vůbec neotevřela.
Začala to číst, v každé větě tisíc chyb a když ne, tak mi vytkla přílišnou hovorovost... "A odkud máte tu klasifikaci textu?! To nemyslíte vážně?! To jste si vymyslela nebo co?!?"
Odkázala jsem se na skripta Guida Nottbusche.
Vmetla mi do tváře, že jsem si to vymyslela.
Vytáhla jsem je z tašky a našla jí příslušnou stranu.
Stiskla rty a nechala si v nich najít ještě dalších deset věcí. (Bylo by jich víc, kdyby došla dál než ke kapitole 2.3.)
A potom nastal malér dne: u použité literatury mi chyběla ISBN.
"Tu práci to chce ještě hodně předělat, Eithné. Hlavně po formální stránce... ale jste na dobré cestě. Vytrvejte na ní."
Díky s velkým R.

Nechtělo se mi do toho dost zoufale. Nahrazovat hovorové výrazy výrazy kultivovanými je problém pro někoho, kdo neumí německy. Dodělat obrázky u téma-réma řazení je zase docela piplačka. (Obzvlášť pro někoho, kdo má v příkladu gespaltene Rhema větu typově identickou jako u příkladu Hyperthema, ale musí k nim nakreslit různé obrázky.) Dohledat ISBN... uáá!!!!!
Ano, dohledat ISBN. Jeden by si myslel, že zadá do Googlu název knihy, nakladatelství, rok vydání a slůvko ISBN a vypadne mu nádherné třináctimístné číslo.
Což by samozřejmě fungovalo, kdyby vydání, která jsem používala v oskenované formě, nebyla beznadějně přebita přepracovanými vydáními z dalších let.
A taky by to fungovalo, kdyby ta skripta od Guida Nottbusche byla skripta a ne powerpointové podklady k přednáškám. (Fíha, který český přednášející by si dal tu práci s tvořením podkladů na 200 stránek?).
Poměrně často dělám kvůli škole zcela absurdní činnosti. Studování wikinávodu, jak jsou tvořená ISBN čísla, abych si jedno neexistující mohla vymyslet, aby dávalo smysl, aby odkazovalo ke konkrétnímu nakladatelství, bylo ověřitelné dělením a tak vůbec, patří k těm zajímavějším z nich. (978-3484326385 - krásné, že? :-D)
Kolem druhé v noci jsem si do pokoje na stůl nanesla deset rajčat, abych se pořád neládovala těmi pomazánkami a brambůrky, co zbyly od předchozího dne. O půl hodiny později mi jedno obzvlášť zralé vyteklo na práci s poznámkami od přednášející, kterou jsem si samozřejmě nemohla vytisknout znova, protože by na ní chyběly ty připomínky. Sakra. Pevně rozhodnutá vrátit rajčata zpátky do lednice jsem s překvapením zjistila, že jsem je už všechna buď snědla, nebo že v nestřežené chvíli zdrhla pryč.
O sedm hodin později jsem umírala nad problémem klasifikace textu. Natáhla jsem se po džusu, že si naleju... inu, neštěstí nechodí samo. Uá!

"Zkus cucat tohle," vyzval Rústa Zafoda a nabídl mu svůj ručník. Zafod se na něj zadíval, jako by čekal, že se mu na čele otevřou dvířka a vyletí z nich kukačka na drátku.
"Je nasáklý živinami," vysvětloval Rústa.
"Ty mlsáš špínu nebo co?"
"Žluté proužky mají vysoký obsah bílkovin, zelené obsahují komplexy vitamínu B a C, a ty malé růžové kytičky výtažek z obilných klíčků."
Zafod přijal ručník a užasle si ho prohlížel.
"A co ty hnědé skvrny?" zeptal se.
"Sojová omáčka. Dávám si ji, když už mám obilných klíčků po krk."
Zafod k ručníku pochybovačně přičichl. S ještě o něco většími pochybnostmi zkusil cucat cíp. Okamžitě ho zase vyplivl.
"Brrr," prohlásil.
"Nojo," řekl chápavě Rústa. "Vždycky, když jsem musel cucat tenhle konec, musel jsem si dát trochu i z protějšího rohu."
"Proč? Co je v něm?" ptal se Zafod podezíravě.
"Antidepresíva," poučil ho Rústa.

Hodinu před odjezdem autobusu mi vylezla z tiskárny poslední stránka. Na chvíli jsem zpanikařila, protože jsem zapomněla nastavit řádkování 1,5, takže jsem měla o dvě stránky méně než minule, přestože jsem jich při opravě několik dopsala, ale dvacet stránek kvůli formální blbosti tisknout na inkoustovce znova prostě nebudu, žejo.
Zjistila jsem, že zkoušející mužského pohlaví není podmínkou, aby studentka řešila, co na sebe na zkoušku. (Vlastně, u chlapa jsem to zatím řešila jen jednou, a to jen proto, že jsem věděla, že krátké sukně vyhazuje častěji než dlouhé nebo kalhoty.) Černá! K téhle přednášející jedině černou. Něco moderního, na to ona si potrpí; kdybych se chtěla jó zavděčit, přimíchala bych pár růžových proužků, žel, nevlastním takové. (Úlitbou růžové se mi stal slovníček, který jsem si podtrhala růžově. Nemám ráda růžovou a slovníček byl sprosté slovo sprosté slovo, takže jsem růžově podtrhávala s láskou.) Street klobouk, premiéra kožené kabelky od ježíška... áno, vystrojena jak se patří.
Přišla jsem o půl hodiny dřív, byly jsme tam dvě. Pak přišlo asi deset lidí. Pořadí lidí v čekárně určuje sestra, víme? Šla jsem třetí od konce, chm.
Otevřela starou práci (nesmí se dostat za stranu sedm, tam už je rajče a džus!), otevřela novou práci, bez zájmu přelétla pohledem oba Einführungy. "Bylo pro vás něco obtížné při opravování?" vypálila na mě zákeřně.
Všechny vaše připomínky, které jsem raději vygumovala, než abych se jimi musela zabývat? No, to asi není dobře. Propočítávání falešných ISBN... Hm, ne. Fixlování u obrázku téma-réma. Taky špatně. Naprosto nechápu klasifikaci textu... Sakra! "Měla jsem problémy s hledáním ekvivalentů hovorových výrazů, které jste mi vytýkala. Třeba tady," ukázala jsem jí na jedno z náhodných zakroužkovaných slov a doufala, že to mám opravené aspoň trochu rozumně.
"In dieser Arbeit will ich festestellen," četla starou verzi mírně skepticky. "In dieser Arbeit setze ich mir als Ziel zu festellen," našla tu samou větu v nové verzi a pohlédla na mě obdivně. "Sehr schön. Super... toll!"
Klopila jsem zrak a nesměle děkovala. Moc dobře jsem si vybavovala kolabující Operu, ve které jsem měla otevřených dvacet cizích německých seminárek na libovolné téma v pdf naráz a vykrádala jsem z nich hezky znějící formulace do své práce.
Otočila na další stranu, klasifikaci textu. Zmateně koukla do staré verze, do nové a na mě. "Předělala jsem to kompletně, bylo to zmatené, udělala jsem to teď čistě podle Brinkera," pokrčila jsem rameny.
"Aha, takže se mě teď - předpokládám - zeptáte, jestli vůbec existuje něco, co Brinker považuje za text, že?" podívala se na mě podezíravě.
"No, totiž... ehm... já jsem to pochopila tak..." začala jsem pátrat v paměti, jestli jsem se dočetla v Brinkerovi něco zajímavého, protože tahle narážka mi neříkala naprosto nic. Přesto byla přednášející s mým vysvětlením relativně spokojená.
A zaklapla seminárku, prolistovala slovníček, aniž by se do něj podívala, a že ať si jdu s indexem k počítači.
Já myslela, že ji praštím. Na druhé stránce! Já celý večer, celou noc, celé dopoledne opravuju seminárku a dělám slovníček jak blb, nervuju se, poslouchám šelest na srdci a čekám na infarkt - a ona to prolistuje na druhou stranu!
UÁÁÁ!
Jasně, jsem ráda, že mám zápočet a že to bylo bez problémů a kdesi cosi... a že úžeji vymezené jsem to psala pro zápočet a šířeji vymezené jsem to psala pro sebe a své zdokonalení... ale člověk přece chce aspoň trochu uznání! Zneuznaní. Těší nás, Eithné a Cimrman.

Nám stačí jediná chytrá přednášející, která odučí všechno. A oni ušetří za platy pro více osob.

Realistický román a novela - 24.2.2010 9:30
(klasifikovaný zápočet)

Bahno u vašich nohou je spíše studentem než já: Zapomněla jsem referát.
"Ten zápočet vám nedám," řekla mi hned po hodině. "Das ist unglaublig! Nemáte jinou povinnost než přinést referát a vy jste ho nepřinesla."
Pravda.
Nechala jsem ji, aby mi deset minut nadávala. Ve tváři jsem měla pokoru, což mohla jen těžko ocenit - je slepá.

Nakonec mi řekla, ať jí za dva týdny zavolám, jestli si to nerozmyslela.

Vadily mi dvě věci:
Stáňa a Magda referát taky nedonesly, ale stačilo jim ho dodat zpětně, žádný postih k tomu neměly.
Jde o povinně volitelný předmět, bez jehož ukončení bych letos nemohla dělat bakalářské zkoušky z němčiny.

Za dva týdny jsem za ní zašla, nerada telefonuju.
Tak mi opět zopakovala, že je to unglaublig a že jsem póvl, který jí nestojí za námahu, že jsem nicka, že se nesnažím, že jsem se ji snažila oklamat a že jsem referát nedonesla úmyslně, že zlo jsem a zlem zůstanu... něco v tom smyslu.
Celou dobu jsem přikyvovala, ačkoliv to těžko mohla vidět.
Řekla mi, že mi dá šanci. Ať se naučím učivo za celý semestr a přijdu se nechat vyzkoušet do konzultačních hodin, ať jí předtím zavolám. A že když budu umět na jedna, dá mi za tři.

Někomu zavolat, to je pro mě skoro stejný problém jako jít za někým, kdo má své teritorium za zavřenými dveřmi. Mám vždycky pocit, že zestárnu o tři roky, když někomu musím oficiálně volat.
A co teprve, když jsem si všimla, že telefonní číslo na Dr. Broukalovou je na pevnou linku? 'Vezme to její matka, to je tutovka,' myslela jsem si pochmurně, když jsem vytáčela číslo.
Tút... tút... tút... tút...
Třeba nebude doma? Prosím, prosím, ať není doma!
...tút... tút... tút... tú-
"Broukalová, prosím," ozvalo se najednou.
Mladý hlas, to by mohla být ona. "Dobrý den, tady Eithné Ová, já volám kvůli předmětu realistický román a novela," odmlčela jsem se na moment. Nepřišla žádná reakce - takže to asi bude ona, jinak by mě přerušila, ne? "Chtěla jsem se zeptat, jestli bych mohla přijít ve čtvrtek do vašich konzultačních hodin na vyzkoušení?"
Chvíle ticha.
"Já vám zavolám dceru, počkejte moment."
Proč je život tak krutý?
"Broukalová, prosím," ozvalo se znovu a tentokrát už byla dikce hlasu nezaměnitelná.
"Dobrý den, tady Eithné Ová," začala jsem znovu svoji řeč.
"Chcete být zkoušená?" přerušila mě hned. Další přednášející, která si mě zapamatovala až příliš záhy.
"Ano. Jestli bych mohla přijít ve čtvrtek do vašich konzultačních hodin...?" usmívala jsem se do telefonu, protože vím, že můj hlas dokáže znít velmi mile a zdvořile.
"Přijďte, ale asi na vás nedojde řada, už je objednaných příliš mnoho lidí."
"Nevadí, alespoň to zkusím," usmívala jsem se stále, upřímně, vřele, vstřícně. Kámen bych tím dojala!
"To můžete. Nashledanou."
Tu.. tu.. tu.. tu...

Zpracovala jsem referát, naučila se všechny referáty, které mi naposílali spolužáci na mail. A přišla jsem ve čtvrtek. Poslední ústní z němčiny jsem dělala před rokem, ve škole skoro nemluvíme, bylo jasné, že to nemůže dopadnout jinak než katastrofálně. Čekala jsem před kabinetem a bylo mi špatně, ruce se mi třásly a projevovaly se na mě všechny příznaky nevyspalého studenta předávkovaného kofeinem.
Kolem se trousili lidi, ťukaly slepecké hole, lidi přicházeli a odcházeli, barevný rej a víření jazyků trojjazyčného patra v Celetné.
"Je tady slečna Wackermannová?" vylezla Broukalová před kabinet.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"A slečna Kouřilová?"
"Taky ne, jenom Eliška Hoffmannová a já," odpověděla jsem.
"Tak slečno Hoffmannová, vy pojďte dovnitř, no a slečno Ová, já se bojím, že vás nestihnu vyzkoušet..." říkala ještě něco, zatímco o mě se pokoušel infarkt. Magda nepřišla, Renáta nepřišla! Jak může nemít čas?!

Seděla jsem na židli před kabinetem a měla déjà vu.

Nakonec byla vlastně docela hodná, nechala mě odreferovat referát, chce ho poslat ještě opravený. Potom mě vyzkoušela, (první, na koho se zeptala, byl Theodor Strom - aspoň už vím, na co měla referát Désirée, na kterou jsem nesehnala kontakt,) potom mi dvacet minut vysvětlovala, že bakalářky neudělám, protože neumím německy, a potom se mi omluvila, že na mě neměla čas minule.
Asi nejsem s to dát už článku všechny emoce, které jsem si kvůli tomuhle pitomému zápočtu prožila, především obrovský stres (poslední tři noci jsem prostě neusnula, například), ani úlevu nebo nic. Čekala jsem, že budu mít radost, jak je to už za mnou... ale cítím se netečně. Asi je to nevyspáním, každopádně doufám, že se emoce vybouří ve snech a pak už mi dají pokoj, protože emoce nemám ráda.
Zvláště ty zkouškové.

(Všechny komentáře, které budou obsahovat konkrétní jména lidí nebo předmětů nebo moje provinění proti pravidlům, budou nemilosrdně mazány. Blog už bohužel není zcela anonymní. Šifrované zmínky jsou ovšem plně podporovány.)