Velikonoční vandr

Protože bylo krásné počasí a protože už jsme dlouho nikde nebyli. Protože byly lesy jarně zelené a neotravovali nás komáři. Protože jsme mohli jít a jít a jít a večer sednout k ohni, zpívat a hrát a prostě jen být sami sebou.

Nepočítala jsem s tím dopředu. Nic jsem nestíhala. Zapomněla jsem s sebou několik věcí a několik věcí jsem nestihla udělat doma. Ale odjela jsem a odjela jsem včas.

Autobus nás dovezl do Mělníka a vláček do Mšena.
Vláček byl plný baťůžkářů, kteří byli naladění jarem a dávali se s námi do řeči. Pes, blondýna Elí, chtěla ven a udělala si ze mě pohovku, aby se mohla dívat z okénka. Retrívr. Bestie veliká. A krásná.
Jaro. I ten pes, který na mě slintal vedrem, mě nějak těšil.

Ve Mšenu jsme se vydali s davem po značce a při první příležitosti odbočili na neznačenou cestu do rokle.
Byla to pěkná cesta plná listí a popadaných stromů. Utekli jsme davu.
Kolem bylo jaro.

Neznačená cesta roklí

...vedla do lesíka a do Brusna, 1. dílu.

 Přes skalní vyhlídky a všelijaké jiné pozoruhodnosti - zajímavé, kolik podivných stromů roste v lesích máchova kraje - jsme dorazili až do prvního dílu Brusna. Napojili se na značku a šli dál.
Bez lidí.

Jarní les

 Zastavili jsme se na Housce, kde nás překvapily velikonoční trhy, a dali si kofolu a Svijany. Na vyhlídce jsme potom posvačili.
(Jídlo jsme víceméně zapomněli skoro všichni. Já si se svým vystačila - půl bochníku starého chleba a sáček s kořením. Na večeři a snídani 4 buřty. Zuzka s sebou sice měla nivu a eidam, ale měla málo chleba. Ondra měl všechno, ale neměl buřty. Hlady jsme nepošli. Ondra ani nepoužil svůj porcelánový talíř.)

Bukové listí pod nohama a modré nebe nad námi

Seběhli jsme kopec a vydrapali se na jiný.
Potom ještě na jiný. Byl porostlý nádherně zelenou trávou a popadaný bukovým listím a stromy byly rostlé velmi vzdušně a prostě... jaro. Jaro!! :-)

Drapání. Kopečky a skopečky. Skalky.

Oni se taky drapali!

Krásný hřebínek

 Na jiném kopci jsme dali další pauzu, Zuzku začalo zlobit koleno.
Pauzu jsem strávila na lehátkovém stromě. Šikovná věc, jen více takových!

Prej postel... na tohle bych si dokázala zvyknout.

 Pokračovali jsme dál na sever.
Vytipovali jsme si na nocleh zříceninu Starý Bernštejn a naprosto si odmítli připustit, že by mohla být s průvodcem nebo jinak zavřená. Takže to byla tutovka. Jenže nám to nevadilo!

Bernštejn jsme vyfotili, nazoomovali a rozhodli se,
že je dostatečně rozpadlý, aby nebyl hlídaný.

Zuzku koleno bolelo čím dál víc. Pravda, docela jsme to tempem napálili, dali jsme za den asi 25 km, s plně naloženými bágly to není tak zlý výkon. Koleno tak spokojené jako my nebylo.

Krátká zdravotní pauza

S kopce (= skopce + z kopce)

Záda nahé ženy

Pod Bernštejnem jsme odchytili jakýsi pár, "jak to na Bernštejně vypadá". Paní nám řekla, že už je kastelán nevrlý a skupiny pod osm lidí nebere, protože tam má ženskou, a že i oni dva se tam vetřeli jen z protekce. Ale ať to na prohlídku zkusíme.
Poděkovali jsme a šli hledat místo na nocleh do přilehlého lesa.

Podvečerní náladová s Bernštejnem

Zcela neskromně podotýkám, že jsme se rozhodli pro místo, které jsem našla já - Ondra měl jen trapnou mýtinku, to já v naprosto neperspektivním lese našla i proláklinu se skalkami. Juch juch.
Zuzka se dobelhala a skončili jsme tak už asi hodinu před setměním.
Oheň chytl hned, všechno bylo odporně suché. Alespoň jsme našli co největší závětří, protože v proláklině byl průvan a požár k jaru nepatří.

A potom... pekli jsme buřty a chleby a hráli a zpívali, až se lesy zelenaly. Ondra s sebou měl velké ukulele, já malé, Zuzka flétnu. Nikdo na nic neuměl. Nikdo neřeší, jestli hrajeme falešně. Tohle je sestava, kde jsem neváhala přezpívat bez doprovodu Dobešovu Jarmilu, aby si ji Zuzka snáz vybavila.
Mám ráda ohně a zpívání a hraní.
Pokolovala Ondrova medovina. Čaj. A tak.

Byla jsem unavená, odpadla jsem už kolem půlnoci a dav strhla s sebou.
Hvězdné nebe nade mnou, šumění stromů a pevná vůně pískovcových skal.
Noci pod širákem. Svoboda, samota, úsměv duše.

Kuchtění brkaše se slaninou

Jen tak sedět a nechat se hypnotizovat plameny

"Stáhlíí jsme mu kůžíí z těláá, tómůů hádóóvíí!"

Náladové brnkání

Vzbudila jsem se brzo a místo vstávání jsem si vychutnávala ležení ve spacáku, nicnedělání. Bzučení včel a čmeláků. Štěkání psů v nedaleké vesnici.
A klidu.

Závrať ve spacáku

Tam spali oni. Tady já.

Nikam jsme nespěchali, neměli jsme s Ondrou v úmyslu udělat ze Zuzky invalidu. Dojít na Mácháč bylo po včerejší túře optimální.
K snídani jsme na ohni udělali čaj a buřty, než jsme vyrazili.

Naslepo jsme došli do Zbyn a dál do Skalky u Doks, kde jsme na zahrádce vyžebrali spoustu vody k pití.
Asi jsem ještě nezmínila, že bylo ty dva dny kolem padesáti stupňů, v pondělí ještě víc než v neděli.

Hobitín. Mám ráda takové krajinky :-)

"A babičko, proč máš čtyři nohy a hřívu?"

A dál po silničkách i cestách zelenými lukami a krásnými skalkami do Starých Splavů.
Nastudovali jsme jízdní řád, koupili zmrzlinu a odebrali se k Máchovu jezeru, kteréžto jsem jako literární historička měla takřka povinnost poznat. Zabrali jsme si jednu plážičku pro sebe, vycachtali se a potom už jen leželi, flákali se, ostatní se mi smáli, že spím, ale já nespala, to jen sluníčko mě nějak zmohlo...

Jezero

Studená, prej. Byla, i když mohla být víc.

:-)

Ležíme a hodujeme na zbytcích, co batoh dal

Do Prahy jsme dojeli dvěma vláčky a už v půl desáté, kdy jsem dorazila domů, jsem zjistila, že to bylo příliš krátké a příliš příjemné, než abych měla radost, že jsem doma. Chci ještě!

Jaro.
Mám ráda jarní a podzimní vandry :-)

(Fotky jsme fotili já a Ondra.)