Českým Švýcarskem slunně i deštivě

Jsme asi jediní výletníci, kteří se vypravili na dvoudenní výlet do Českého Švýcarska a utnuli ho těsně předtím, než se dostali k Pravčické bráně. 

Účastníci výpravy

BP mám skoro hotovou a času na odevzdání ještě fůru, mohla jsem tedy konečně vyrazit někam ven. Vybrala jsem si České Švýcarsko, kde jsem už dlouho nebyla a kde je to nádherné. Aby tam bylo míň lidí, vyrazili jsme na neděli a pondělí, což nakonec nebylo tak docela strategické, jak se mohlo zpočátku zdát.

Ve vražedných sedm hodin ranních jsme se s Jirkou sešli na Hlaváku a s přestupem v Bakově n. Jizerou jsme dorazili lehce po desáté do Jedlové. Tamější nádražka byla za celou dobu jedinou hospodou, kde točili Svijany, a my ji minuli bez povšimnutí...

Národní park České Švýcarsko nás vítá

Les, krásné počasí a minimum lidí

Po zelené jsme vyrazili vstříc Jedlové hoře (774 m. n. m.), na které stojí pěkná rozhledna. Záhy jsme shodili dlouhé nohavice a vychutnávali si příjemné teplo a slunce, dvacet stupňů se v dubnu hned tak nevídá.

Jedlová hora je svojí nadmořskou výškou 774 m třetí nejvyšší horou Lužických hor. Přes vrchol vede důležité evropské rozvodí - voda ze severního svahu odtéká do Baltického moře, zatímco z jižního svahu do Severního moře. Hora je pozoruhodná i z geologického hlediska tím, že na severním úbočí probíhá zlomová čára zvaná Lužická porucha.
Vrchol hory poskytuje nádherný kruhový výhled. Za jasného počasí, které my jsme rozhodně neměli, odtud přehlédneme celý obzor od Krušných hor až po Krkonoše. Z toho důvodu zde v roce 1891 postavil horský spolek Gebirgsverein 23 m vysokou kamennou rozhlednu. V téže době nechal kníže Ferdinand Kinský vystavět u rozhledny restauraci.
To všechno se člověk dozví ze vstupenky na rozhlednu, která stojí lidových patnáct korun!

Rozhledna na Jedlové

Protože krajinu pokrýval opar, vyfotili jsme si místo panoramat na rozhledně stylovou společnou fotku z natažené ruky a šli se najíst do restaurace. Jirkova polévka se špekovým knedlíkem byla skvělá a moje kyselo jí zdatně sekundovalo. Gambrinus byl pominutelný, protože tam měli i točenou Kofolu.

Tolštejn za těch nejlepších rozhledových podmínek

Ve chvíli, kdy začaly přicházet (přp. přijíždět) davy, jsme již bezpečně mizeli v dáli. Po červené jsme obkroužili horu a vydali se vstříc Rybništi, podle mapy docela velké vesnici, kde jsme si plánovali dát plnohodnotný oběd.
NĚKDO totiž vyrazil na výlet bez jídla. 8-)

Les bez schodů je pro suchary

Kámen :)

Rybniště bylo jedno velké zklamání. Je to vybydlená a zchátralá díra se dvěma hospodami, z nichž vaří jenom jedna, která ale nevaří mimo pracovní dny. Hezký tam je jenom kostel, který vypadá dost nově.
Po jednom pivu jsme se - už mírně upajdaní - vydali dál.

Problém byl, že bylo velké množství cest asfaltových.

Zpevněná cesta, 20 °C a sníh

Minuli jsme Karlovu výšinu, aniž bychom se šli podívat na vyhlídku (v oparu) vzdálenou 800 m, a došli Pod Vápenku, od které vedou ty nejdelší dva kilometry, které jsem kdy ušla. Vážně jsem čekala, že na tamějším ukazateli uvidím, že jsem ušla třeba pět kilometrů... ale dva?! Holt nudná zpevněná cesta bez výhledu...

Dál už byla krajina kocháníhodná. Míjeli jsme dosud neroztáté ledopády a kaňony a díry, v nichž ještě neroztál sníh, jednou nás značka nesmyslně protáhla mladými jehličnany, kde jsme se sněhem skoro brodili, a nakonec jsme dorazili k Turistickému mostu.

 Krásná upravená a pohodlná cesta, kterou jsme mohli pokračovat do aleluja...

 ...kdyby neměli členové KČT takový smysl pro humor.

Podle velmi podrobného popisu staženého z internetu jsme se odtamtud vydali na Vlčí hrádek, kde měl být podle doporučení bezvadný převis na spaní. Našli jsme ho bez problémů, sice úplně epesní nebyl, ale pro nás plně dostačující, a bez bagáže jsme se vyškrabali až na zříceninu.
Moc toho z ní opravdu nezbývá.
Nakonec jsme se na hodinku uvelebili na skalní vyhlídce, která nám skýtala výhled na jemně zamlžené stromy pod námi, šedavé skály v protější straně údolí a která se především koupala v posledních paprscích zapadajícího slunce.

Hradním příkopem

Pozůstatek zříceniny

 Odsud museli být banditi skutečně pány situace
(nebo aspoň pány všech okolních veverek)

Pod převisem jsme si (já! já! asi potřetí v životě! :-D [a Jirka mě k tomu ani trochu nenutil]) rozdělali oheň a upekli dosyta buřtů - dokonce zbyly nikým nechtěné přebytky - a ještě za světla jsme zalézali do spacáků.
(A já si stejně myslím, že čtečka na vandr nepatří. Chm.)

Ráno byla obloha zatažená a o deset stupňů míň než předchozího dne. Nasnídali jsme se ve spacácích a krátce po deváté jsme vyrazili.
U Turistického mostu začalo pršet a pršelo dalších sedm hodin, tj. do chvíle, kdy jsme předčasně ukončili výlet a schovali se v hospodě. Za celý den jsme potkali tři lidi, z nichž se jeden vezl v krytém vozíku za kolem svojí mámy.

Po ránu

Joj, to se to šlapalo!

Po asfaltu podél pěkné říčky Křinice jsme došli k Zadní doubici, kde jsme chvíli bádali, kudy jít dál. Do Saska to bylo, co by kamenem dohodil. My místo toho zamířili na jih po modré.
Vlčí deska je pěkné místo s kamennou deskou, na které je skoro nečitelný vytesaný nápis, na menší a novější dřevěné desce vedle přeložený do češtiny:
Jméno moje bylo lesní Grohman Jan, já za svého mládí jsem byl v těchto lesích znám. Když jsem jednou tudy svoji cestu zvolil, nenadále zde pod skálou dva vlky jsem skolil. Posléze i na mne smrtka ukázala a z tohoto světa pryč mě vzala. Kdokoli se kolem této skály budeš ubírati, řekni: Bože, rač té duši odpočinek dáti ! Stalo se léta Páně 1640.

Pořád pršelo. Nezastavovali jsme, protože byla zima, Jirka se hnal vepředu, protože mu byla zima, a taky byla zima. A pršelo.

Zastavili jsme akorát jednou pod stříškou a jednou pod převisem. Ale byla tam taková zima!

Močál vznikne, když prší fakt dlouho

U rozcestí Panenská jedle jsme se na moment zahloubali nad otázkou, který strom je asi onou jedlí. Kandidáti tam byli rovnou dva - jedním z nich byl neidentifikovatelný obrovský pahýl v ohrádce, druhým úžasný vzrostlý strom, o kterém Jirka tvrdil, že není jedle. (Určitě byla. Tak trochu listnatá jedle.)

Po zelené jsme pokračovali už jen kousek západně a pak na jih do vesnice Mezní Louka, která byla pouhých šest kilometrů od cílové Pravčické brány. (Původně jsem trasu naplánovala až do Hřenska, ale s postupující dobou trvání deště se víc a víc zkracovala.)

 Přitom byla cesta krásná, jenže ten déšť!

Ledopády

Jirka na zastáce zkouknul jízdní řád a protože nám to mělo jet za půl hodiny a protože v jediné otevřené luxusní restauraci měli polívku za 40,- a hlavní chody od 150,-, zabydleli jsme čekací budku a pustili žilou zbytku mého chleba.
Když autobus nepřijel a my našli onu malou, nenápadnou poznámku jede od 1.7. do 31.8., kajícně jsme přepočítali hotovost a šli do restaurace.

Seděli jsme tam skoro celou dobu sami, tak jsme snad ani nikoho nepohoršovali. Když ale ve vedlejším salónku měli na stolech svícny a ubrousky s vyšitými monogramy!
Číšnice byla v práci první den a byla nesmírně sympatická. ("Jé, vy máte krásné cukry!" - "Líbí se vám?" - "On je táta sbírá..." - "Tak si to pití hlavně oslaďte, donesu vám jiné." - Donesla jich trojnásobek, než bych si vzala sama. Ona na nich ale byla Pravčická brána a já jsem věděla, že je táta ještě nemá!)
 Po svařáku, čaji, polívce a salátu/svíčkové byl svět mnohem příjemnější, jen tepleji tam mohli mít.

Venku se vyjasnilo a vysvitlo sluníčko.

Po dvou hodinách jsme se zvedli a došli na autobus do Děčína, odkud nám navazoval vlak na Prahu. Pak jsme se pohádali o sedadla a to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem :)

Ještě jedna společná závěrem - vyhlídka na Vlčím hrádku

 1. den: Byla to docela štreka, ještě teď sotva chodím

2. den: Vzdálenost byla rozumná, počasí to bohužel zazdilo

(Fotky byly pořízeny Jirkovým foťákem ve střídavém držení)