Au-pair: Do rodiny milionářů

Připadalo mi to zajímavé a lákavé. Jiná země, jiné mravy, jiní lidé. Odlišná mentalita, práce zajištěná a zlepšení jazykových schopností v ceně.
Zajímavé a lákavé mi to připadá stále. Jen vím, že bych si chtěla rodinu doopravdy vybrat.

Příběh o tom, že se koberce musí unbedingt  luxovat jednou týdně z obou stran.

Terka odjela do Rakouska na podzim, poté, co ji jeden z přednášejících na němčině vydeptal k slzám opakovanými prohlášeními, že se svojí jazykovou znalostí nedostuduje.
Od té doby jsme se vídaly přes ICQ, zpočátku byla prohlášení o jejím aupairství neutrální, posléze negativnější a negativnější. Říkala, že chce domů. Že se těší zpátky na kamarády, na rodinu. Že se těší do školy.
Ptala se, jestli nechci přijet.
Nijak jsem o odpovědi nepřemýšlela, když jsem to odsouhlasila, a když jsme se o tom potom dlouho nebavily, brala jsem to za znegovanou akci, za prohlášení do větru. Leč Terka mi jednoho dne napsala, že se Sabrinou dohodla, že přijedu, že se budu tvářit jako další uchazeč o aupairské místo v rodině na příští rok a kdy se mi to hodí, že by to bylo ideální tolikátého a tolikátého.
Trochu mě to překvapilo.

Hlavní dům, ten, ve kterém jsme pracovaly.

Taková malá rezidence. Obě auta patří rodině N., třetí je v garáži.

Sabrina a Herman jsou rodiče. Sabrina byla v roce 1992 Miss Österreich a reprezentovala na Miss World, kde získala Miss Tourism a Miss Face. Herman je majitelem zemědělské firmy, které momentálně stojí na polích voda a vůbec počasí zrovna dvakrát nepřeje.

Mají čtyři dcery, které pro mě byly zajímavé, a tři syny, kteří zajímaví nebyli, neb už jsou dospělí a za svůj pobyt jsem zahlédla jen jednoho, který nás poslední den vezl na nádraží.

Nejmladší dcera se jmenuje India. Je to čtyřleté dítě, nepříliš rozmazlené, hodně pokročilé a šikovné. Náladová moc není a je upřímná, což lze prohlásit z rodiny skutečně jen o ní. Když se se mnou chtěla bavit, šla mi pomoct při práci. Když neměla náladu, zabavila se sama. Převelice sympatická.
Cosimě je osm. Má postavu budoucí modelky a je si toho moc dobře vědomá, přesto - pokud zrovna není nesnesitelná - je fajn. Nejspíš je to z větší části přetvářka, chtěla si udělat očko u nové aupair, ale když jsem nevěděla, poradila, pomohla. Ráda se cítila důležitá, což je ovšem u osmiletého dítěte z milionářské rodiny poměrně očekávatelné.
Allegra je jedenáctiletá slečna, protivnější a línější aby člověk pohledal. "Allegra, kannst du uns bitte mit dem Fernseher helfen? Ist es kaputt?" - "Weiß nicht." - "Und kannst du schauen...?" "NEIN!" Tím se uvedla první večer, když jsem dojela.

Za oněch osm dní jsem si o ní názor neměla kdy spravit.
Palomě je čtrnáct, bydlí ve svém domě a je uvědomělá, zodpovědná, milá, chytrá a vypočítavá. Je dospělá, s tím se v milionářských rodinách v tomhle věku už totiž počítá. Když má pohlídat sestry, pohlídá je bez odporu, hraje si s nimi a baví se u toho taky. Sabrina jí je potom spíše svolná dovolit půlnoční koupání ve Švýcarsku s kamarádkami...

Cosima, 8 let, a India, 4 roky.

Ulice Kohlplatz patří v Koblachu dvěma rodinám. Rodině N., kde jsem byla, tam patří tři (obývané, co je ten veliký altán nevím) domy, druhé rodině jeden.
Hlavní dům, kde bydlí Sabrina, Herman, India, Cosima a Allegra, má dvě patra, tři koupelny, sedm koberců a spoustu pozlátka. Tam jsme chodily uklízet, vařit, prát, žehlit, pracovat a příležitostně i hlídat děti.

My bydlely v domě, který má dvě patra, dvě koupelny a čtyři pokoje. Tři největší pokoje patří Rudimu, veleoblíbenému Hermanovu synkovi, stejně tak i veliká koupelna. Nejmenší pokoj se stává na rok domovem aupairky, která má ty nervy a vydrží tam. V koupelně je malé okno, sprchový kout, tři poličky na věci a záchod, který má rozbité splachování a musí se tak sahat pokaždé do nádržky s vodou. Věšáky na ručníky chybí, jakýkoliv sušák na oblečení také (jeden je v garáži, to musí aupairce přece stačit). Koupelna je malinký, stísněný, špatně osvětlený a špatně větraný prostor.

Další z domů.

...a "altán"... my bydlely ještě o dům dál.

Pokoj aupairky.
Úžasná postel, leč místo skříně a šuplíků ta věc na pozadí.

K nevkusně zeleným stěnám (opravdu ošklivý odstín) strašné dveře,
strašné zrcadlo a pěkný, designově moderně vyhlížející,
černě prokládaný skleněný stůl.

Už samotná má cesta stála za to. Na nádraží si mě odchytla banda Korejek, že jim nikdo nerozumí, a předestřely mi svůj problém s otevřenými jízdenkami.
Když se se mnou pokoušely dorozumět anglicky, taky jsem jim nerozuměla, měly děsivý přízvuk.
Bylo mi však hloupé tvrdit, že neumím německy, když jsem zrovna jela do Rakouska, a nakonec jsem se s jednou z nich nějak domluvila, vyjednala jim u přepážky razítka a údaje, které potřebovaly, a zjistila jsem, že jedou stejným vlakem.
Já měla místenku, jela jsem jinde než ony. Přesto za mnou ještě zašly, že mi u občerstvovacího vozíku koupily něco málo jako dík.
Potěšilo mě to.

Dvě zástupkyně houfu. Vpravo je ta, se kterou jsem všechno dojednávala;
studovala v Salzburgu, uměla německy mnohem líp než já.
Už nestuduje, teď je violoncellistka.

Cesta do Feldkirchu trvala jedenáct hodin.
Kolem ubíhaly nádherné výhledy na Alpy naprosto zastřené dešťovou clonou, v open air vagónu byl jeden obzvlášť protivný chlapeček málem defenestrován společnými silami všech cestujících.
V Salzburgu jsem přestoupila do vlaku, který plánoval zpoždění už předem.

Nádherné výhledy na alpské třítisícovky

Do Feldkirchu, spolková země Vorarlberg, jsem dojela se čtyřicetiminutovým zpožděním, což byl problém, protože Sabrina spěchala na aerobic a nutně potřebovala to auto, kterým pro mě jela Terka na nádraží. Chápu ji, vyjíždět z garáže jiným autem musí být pěkná otrava.

Ve Feldkirchu už čekala Terka a v autě i India a Cosima.
"Hallo," pozdravila jsem je bodře a ony z předchozího štěbetání zmlkly jak zařezané. Terka se rozesmála. To Cosimě dodalo kuráž na první vstupní pohovor, kterým musí budoucí aupairka projít: "Kannst du reiten?"
Sakra.
Neprošla jsem.

Feldkirch

Pokračování