Martinské Hole v hladině mraků

Protože letos nenapadl na mikulášský víkend sníh, nekonal se tradiční Očistec v horách, ale v kopcích nedaleko Žiliny - na Martinských Holích.

A takové to letos bylo ;)

Přípravu a plánování jsme s Jirkou trochu zanedbali, takže jsme si teprve v pátek ráno dokupovali jízdenku do kupé ke Kláře, MiXovi, Vojtovi a jejich meruňkovici. V Žilině jsme koupili jízdenku do Strečna a ve Strečnu nás z vlaku vyhnala paní průvodčí, takže jsme nepřejeli. Byla sobota odporně brzy ráno a celý víkend byl před námi.

Myslivci, kteří tam měli sraz, nás ujistili, že nás nezastřelí, pokud se budeme pohybovat po cestách.

A bylo hnusně. Vydali jsme se mlhou a občasnými přeháňkami vzhůru, neboť nás čekalo ten den tisícimetrové stoupání na Velkú Lúku, kterou ukazatele značily 5:20 h daleko.

Mrzelo nás, že jsme celou dobu stoupali v mracích, protože by bez nich byly určitě nádherné výhledy. Silnice pak konečně skončila a my odbočili do lesa, ve kterém jsme chvíli stoupali mimo značku, ale přesto dobře, a odměněni jsme byli hranicí oblačnosti, kterou jsme právě minuli a která nám odkryla výhled na slovenské moře.

Kuk :)

Mraky se šplhají vzhůru

Slovensko v moři

Zanedlouho mraky zase stouply, začalo poprchávat a pěkně profukovat. Což mně vůbec nevadilo, protože jsem měla svoje hypersupernové membránové kalhoty, takže mi byla jenom zima. I když hrozná.

V lese, kde to bylo o trochu lepší, jsme si pak sedli na jídlo - ten den jsme šli od půl osmé ráno až do čelovkovité tmy.

A zas nahoru a nahoru...

Došli jsme někam nahoru k vysílači a odtud po holém hřebeni dál. Krajina kolem byla pozdně říjnová, padal soumrak a inverze brala dech. A byl tam kanón.

Nahoru

Nahoře

Víc nahoru

Kanón

Vysílač

Inverze nad Fatrou

Moře 2

Konečně jsme došli na konec hřebenu a cesta začala klesat.

Podle mapy jsme zamířili k prameni, který byl v mapě značený u búdy. MiX to tam šel od rozcestí prozkoumat, Jirka šel prozkoumat cestu dopředu kvůli případnému táboření a my s Klárou a Vojtou jsme si zatím důrazně promluvili s meruňkovicí. Však to znáte, zima, vítr, hnus a k tomu příslib rozšířených cév s více proudící krve, která se rozlévá až do konečků prstů a tak pěkně hřeje...

MiX byl úspěšný - našel nejenom pramen (Pramínek. Pramíneček.), ale i otevřenou búdu s kamny a postelemi. Juch!

Zatímco kluci šli na dřevo, my s Klárou plnily lahve. (A pořád promlouvaly s meruňkovicí.)

Večer jsme se pak hřáli u kamen, pili čaj s rumem a meruňkovici a tlachali do nejhlubší noci, tuším že do půl deváté. Spali jsme v úžasných třiceti stupních, protože tam někdo pořád kňoural, že je mu hrozná zima. (Nebít!)

Búda v hypotetickém ranním slunci

Vyfotit tak malý prostor nebylo dost dobře možné

Tak ještě jednou aspoň zvenku

Ráno jsme polehávali a nevstávali. Pak Vojta zatopil a tím odpadla poslední motivace jít ven do té sloty. Navíc se láhve napouštěly asi třicet hodin, takže jsme vůbec nemohli za to, že jsme vyráželi až v půl druhé.

Zamířili jsme kamsi ke kříži s pramenem. Příjemné bylo, že jsme dopolední hnusné počasí prospali a odpoledne už nepršelo, takže se šlo příjemně - jen se velmi záhy setmělo.

Jak říkám, krásně bylo!

Podzimní výprava začátkem prosince

Ten den jsme hodně klesali po uklouzané pěšince s jílovým podložím a mokrým listím, takže nebylo o zábavu při čelovkách nouze. Jirka si s sebou jediný nevzal hůlky, tak spadnul o něco víckrát než ostatní - na jeho místě bych to asi vzdala a sedla si na zadek. Dole bych byla rychleji a pohodlněji.

U kříže jsme posvačili a Vojta pak vyrazil napřed dál po červené, zatímco my ostatní odbočili na zelenou. MiX se pro něj pak vracel, když už jsme před sebou dlouho neviděli žádnou čelovku. My zatím sešli na rozcestí, na kterém jsme plánovali odbočit na neznačenou cestu a najít další búdu s pramenem. To se nezadařilo kvůli velké závoře s ještě větší cedulí, která se tvářila výhružně a tvrdila cosi o soukromém pozemku, zákonech a pokutách.

Dolů (byť jinde)

V noci se fotí dost špatně

Sešli jsme tedy na Krčmu, kde jsme se utábořili na obrovském dřevařském placu nedaleko potoka. Na cestě jsme rozdělali oheň, uvařili si kuře pěti vůní, ostatní si dali kung pao a nakonec jsme ještě ke zbylým těstovinám dovařili boloňskou omáčku. Cože, copak vy neumíte v ešusu uvařit půl kila těstovin? Vojta vám to na požádání předvede :)

Pak jsme dopili brandy a meruňkovici a ocitli se na suchu. Protože nebylo až tak brzo jako předchozí den (při čelovkách jsme šli tři hodiny), byl nám počínající deštík výbornou záminkou k zalezení do stanů.

Dřevorubecký talíř - vybrané druhy klobás a sýrů ;)

Tábořiště

Vstávání bylo podobně akční jako předchozí den, tentokrát to ale ničemu nevadilo, protože jsme to měli do civilizace dvě hodinky pohodlné chůze. Ve Valče, kam jsme dorazili, jsme se pokusili najít restauraci, ve které by vařili, což se nám nepovedlo (vševypovídající byla cedule na restauraci Kriváň "13:00 - 13:30 přestávka na oběd"), a tak jsme odjeli do Martina, kde jsme strávili příjemné čtyři hodiny v restauraci Černá paní. Vypilo se deset boroviček a dvacet dva piv, měli výtečné halušky a česnečku nám přinesli ve velké míse a vůbec jsme se měli krásně.

Před Valčou

Dokonce jsme i stihli vlak do Žiliny a následný do Prahy.

No to byl zase jednou náročný, očistný výlet!

(Fotky jsem fotila Jirkovým foťákem. Společnou s Jirkou fotila Klára.)