Hřebenovkou Nízkých Tater

S Jirkou a Helčou jsme se vydali napříč Nízkými Tatrami.

1. den: Donovaly → Pod Chabencom
2. den: Pod Chabencom → Chopok
3. den: Chopok → Ramža
4. den: Ramža → Andrejcová
5. den: Andrejcová → Pohorelá

Jirka ve středu udělal poslední předčínskou zkoušku, a tak nastal čas vyrazit někam pryč. Já Slovensko téměř neznám a času nám do odjezdu do Číny mnoho nezbývalo - volba byla jasná. Helču jsme potkali zcela náhodou v obchoďáku, který nemá blízko ani ona, ani my. Slovo dalo slovo a jela s námi.

Vlak nás vysadil v Ružomberoku ve čtvrtek v 5:30 a za chvíli už nám jel autobus do Donoval.

Ráno v Donovalech

Bylo pěkně, příjemně pod mrakem. Vzhůru.

Kousek vedl asfalt, dál hliněná cesta, ještě jsme tou dobou nebyli na mapě. V lese rostly borůvky, které nás doprovázely celou cestu, a my kvůli tomu vypadali jako umrlci.

Na Hiadelské sedlo (1099 m. n. m.) se šlo ještě dobře, zato na Prašivou (1651 m. n. m.) to už bylo horší, protože cesta vedla klečí, ve které se drželo hrozně moc hmyzu. Nahoře už vymizela, začal holý hřeben, konečně jsme vylezli na hřebenovku, na které jsme se drželi všechny další dny.

Rozcestník pod ochranou udatného smrčku

 Na borůvkách

Mraky

Cesta vytyčená klečí

Už jdu, to jen že nemám borovice příliš v lásce...

Konečně na hřebeni!

Na Velké Chochuli jsme tedy na chvíli s úlevou usedli, koneckonců tohle byl nenáročnější den délkou i převýšením (podle mapy jsme měli jít 9 hodin, reálně jsme šli 13 hodin), a pozorovali jsme, jak nás zezadu dohání vážně ošklivý mrak. Za námi začalo hřmít, mrak nesl déšť, hřmělo i ze stran...

Nebylo to pěkné. Než jsem si v tom slejváku převlékla kraťasy za membránové kalhoty, trvalo to asi hodinu, během níž mi napršelo do bot horem.

Tolik k testování ultrasupernových pohor, které tu mám poprvé na sobě. Při oblékání kalhot mi samozřejmě napršelo i do báglu, ale to nebylo žádné překvapení.

Mraky už se na nás valí

Cestičky se rozvodnily a do kopců to bylo proti proudu

Mraky nad námi, mraky pod námi

Krajina po dešti

Bouřka nás sevřela ze tří stran a bylo naším ohromným štěstím, že se nedostala nad nás ani před nás. Za celou dobu jsme sice neviděli jediný blesk, ale hřmělo často a nahlas, k tomu se všude kolem válely černé mraky a lilo a lilo. Přešli jsme Latiborskou hol'u, vystoupali jsme na Ďurkovou, pak už dolů k turistické útulně pod Chabencom.

Vedle útulny stály stany, tak jsme se báli, že už nebude místo, ale měli jsme štěstí (1os./noc = 5 €). Ubytovaní jsme byli v podkrovní místnosti, kterou jsme měli jenom pro sebe. Nedalo se tam stát, ale byly tam tři matrace, teplo a sucho a vypadalo to tam jako malý ráj.
 

Byla jsem jediná, kdo si s sebou vzal sandály (?!), takže jsem po rozložení mokrých věcí odešla ven vařit. Uá, ti dva by sežrali snad i celého vola! Snědli jsme dva balíky rýžových makaronek s 400 g luncheonmeatu a já seznala, že je vážně dobře, že jsem se při nákupu jídla sekla asi o tři dny a že ho není natolik nesmyslný nadbytek, jak jsem si myslela.

Útulna Ďurková. V místnosti s nejhořejším okýnkem jsme spali my.

Spali jsme od deseti do osmi, kdy nás vykopala pryč obsluha chaty, že jako už máme jít. Venku svítilo sluníčko, oblečení nám mezitím uschlo a mokré pohory čvachtaly vlastně taky tak nějak laskavěji.

Výstup zpátky na sedlo, pak na Chabenec (1955 m. n. m.), bylo pěkně pod mrakem, místy sluníčko. Na náš hřeben se valily mraky, ale nepřecházely ho, v obrovském válci se vraceli zpátky a klesaly dolů, aby podél skály zase vystoupaly nahoru...

Mračný válec

Pršet totiž začalo až na Kotlinkách. Bunda, pláštěnka na batoh, kalhoty zase až později, ale přesto přiměřeně včas. Déšť nakonec nebyl moc prudký a ani se neochladilo, takže se nešlo špatně.

Pršet přestalo před Derešemi (2003 m. n. m.), tak jsme se tam na pár minut plácli na sluníčko, abychom se dosušili. Pak už to bylo na Chopok jenom kousíček.

Kamenná chata

Na Chopku stojí Kamenná chata, ve které je sucho a mají tam jídlo. K chatě jsme došli ve čtyři a na nás znovu šel déšť a v dálce hřmělo. Původní plán byl dojít přes Ďumbier až na Štefáničku, která stojí o 2 hodiny pochodu dál, ale nakonec jsme naznali, že dneska asi ne.

Ubytování tam stojí 7,50 € na osobu - do postelí s dekami a polštáři, měli jsme dokonce svůj pokoj, třílůžák. Vedle nás pak byl mnoholůžák, kde byli sesypaní všichni ostatní. Navíc tam měli sušáky na lyžáky, který pohotově zapnuli a já po zbytek dní šla v suchých pohorách. Jediná nevýhoda chaty je, že na ní ani v okolí není zdroj pitné vody.

Na západ slunce jsme vylezli na Chopok a viděli jsme ho dokonce dvakrát - i bez posouvání židle na malinké planetě. Oba západy byly do mraků.

Na vrcholu Chopku

Padá tma

Budík nás probudil v 5:15, čekal nás dlouhý den. Za okny už bylo světlo.

Snídaně mi byla odepřena, Helče i Jirkovi přišlo jako dobrý nápad se najíst až někde cestou, že jako na sluníčku. Jirka původně prohlašoval, že až na Ďumbieru, což mě vyděsilo, a moje tělo se mnou bylo ohledně ranního přídělu energie za jedno, a tak mi vypovědělo poslušnost a na prvním půl kilometru mi levý kotník vyhodil rovnou dvakrát.

Dej přednost zleva

Ďumbier

Cestou na Ďumbier, nejvyšší vrchol Nízkých Tater (2045 m. n. m.), jsme viděli stáda kamzíků, kteří na nás hleděli zcela bez zájmu. Posledních dvacet minut pod vrcholem se jde po slepé cestě, takže jsme stoupali bez batohů. Nahoře byl sice trochu opar, ale Vysoké Tatry vidět byly, stejně jako spousta dalších kopců a hor, které nejsem schopná poznat.

Pohled na Chopok a kamzíky

Další dva

S Jirkou na Ďumbieru

Sestup byl trochu krkolomný, kameny pořád ještě neuschly od ranní rosy a klouzaly, ale už kolem půl desáté jsme byli na chatě M. R. Štefánika, kam jsme původně chtěli dojít ještě předchozího dne. Dali jsme si palačinky a především si konečně doplnili prázdné lahve.

A dál, na hřeben Králičky, který byl asi pětkrát delší, než jsme čekali. Nicméně byl moc pěkný, částečně travnatý a částečně porostlý klečí. Horší byl sestup do Čertovice (1238 m. n. m.), fuj fuj. Krkolomná procenta uhýbala pod nohama...

Nohy nás pěkně bolely, když jsme pokračovali po hliněné cestě na sedlo za Lenivou a dál na Bacúšské sedlo. Šlo se lesem a záplavami kytek i zralých malin a borůvek, vlastně to byl spíš polom, zvláštní krajina, džungle.

Divné

Pěkné

Na chatu Ramža jsme ušli ten den sedm oficiálních hodin během osmi našich, to nebyl špatný výsledek. Chata byla prázdná, dorazili jsme brzy, ale pak přišly dvě dvojice turistů a nakonec tři divní a nepřizpůsobiví. Špinaví, táhl z nich alkohol, kouřili, rozdělali oheň a hodili na něj dvě velká polena, aniž by ho pak hasili, celou dobu se hádali, na noc jeden naštvaně odešel pryč. A že se nám s nimi chtělo spát v jedné chatě...

K večeři jsme si uvařili rizoto a jáhlovou kaši, s Jirkou jsme došli ke vzdálenému prameni pro vodu a pak se zabrali do hovorou s jednou z dvojic - s vodáky. (Tedy poté, co jsme zjistili, že je teprve sedm; předtím už se někteří z nás chystali jít spát.) Padla i placatka vodky z Kypru, kterou mi loni přivezli Jirkovi rodiče, a slanina, kterou mi letos přivezli moji rodiče z Rakouska. S tím a se špunty v uších jsem dokonce byla schopná noc opravdu prospat, nehledě na společnost.

Konečně chata

Hygiena je třeba :)

Spát

Když jsme v půl šesté vstávali, venku mrholilo. Vyrazili jsme po červené dál skrze maliny, borůvky a vysokou trávu, všechno bylo mokré a dalo se to jíst a zdržovalo to a vůbec, ale pršet záhy přestalo a znovu už nezačalo, předpovědi počasí nevzdory.

Cesta na Homolku (1659 m. n. m.) byla trochu utrpení, protože jsme se převlékli do kraťasů a pro sluncem spálené nohy nebyl průchod jalovci a klečí moc příjemný.

Na sedlo Priehyba jsme zase o 400 m sklesali, uf uf, au au. Byla jedna a právě při sestupu jsme potkali dnešní první lidi. Chvíli jsme dole pod stříškou poseděli s cizí bandou protisměrných kluků, kteří se nijak nehonili a jestli toho dne na Ramžu dorazili, tak určitě za tmy, a vyrazili jsme na největší výzvu toho dne, Velkou Vápenici.

Ranní džungle zavařila malým...

 ...i velkým.

Hřebínek před pádem do sedla byl ale pěkný...

...a hlavně tam jsem na jedné fotce dokonce i já :)

Vrchol Velké Vápenice (1691 m. n. m., tj. o 500 m vyšší než sedlo Priehyba) byl podle ukazatele vzdálený 1 h 45 min, což je na takový stoupák dost. Obzvlášť začátek byl zběsilý, z dálky to vypadá skoro kolmě...

No a my to vyšli za hodinu. To je poprvé, co jsme předběhli ukazatele! Když Helča poprvé ukázala mezi stromy, že už prosvítá obzor, začala jsem se děsit postupných prahů, kterých tam určitě budou mraky... jenže nebyly. Dobrý!

Na vršku jsme si lehli do závětří pod skalku a z úcty k tvůrcům časových údajů na ukazatelích jsme tam zbylou dobu určenou k výstupu prolenošili. A pak po hřebeni dál, s dvěma obrovskými orly přímo nad námi jako bonusem.

Na Andrejcovou už to bylo z kopce a jenom kousíček a to byla těžká zkouška pro naše odhodlání - na malebných místech jsme polehali ještě dvakrát.

Ohlédnutí - protější cestou jsme do sedla klesali, zdejší stoupáme

Za klečí je vidět vrchol i s Jirkou na skále

Jsme tu!
(A potom nadobro chcípl foťák.)

Na chatě byli jen dva Češi, kteří obsadili horní místnost útulny, a přišli dva Rusové, kteří prohlásili, že by jim vevnitř bylo moc vedro, a postavili si vedle stany. Taky se tam mihl Slovák, který se rozhlédl kolem, nabral vodu do láhve a zase šel.

K večeři jsme snědli devět porcí bramborové kaše, lehce nastavené zbylými jáhlami. (Dvakrát uá!) V chatě jsme rozvěsili jídlo na špagáty, protože tu je spousta myší, a za zvuků přicházející bouřky jsme v půl desáté odešli spát.

V půl dvanácté Helče přeběhla přes obličej myš, a tak začala přemýšlet, co tu ještě žije za zvířata. Sice si myslím, že by medvěd nepřišel už jen ze strachu, aby si ho ti dva nedali k snídani, ale stejně před ním raději zavřela dveře na petlici - takže jestli jimi potom opravdu lomcovali Rusové, že chtějí dovnitř, měli dost smůlu. Venku řádila apokalypsa, hřmělo, blýskalo se a hrozně moc lilo.

Ráno venku ležely husté mraky, které zlehka kondenzovaly, a foukal ostrý vítr. Vstali jsme před šestou, vykoukli a modifikovali trasu, protože lézt v tomhle nečasu na Královu hol'i by nemělo valný význam - rozhled by nebyl a ještě by nás odtamtud sfoukl vítr.

Místo toho jsme se vydali po modré do Pohorelé, pohodlně z kopce, a za necelé dvě hodiny jsme tam byli. A odjeli jsme pryč. Jednoduché to nebylo, autobusem jsme dojeli do Telgártu, odtamtud jiným do Popradu, odtamtud vlakem do Žiliny a teprve odtud dalším vlakem do Prahy...

A zase zpátky ke všedním životům. Shánění směnáren s dobrým kurzem, účinným repelentům proti malarickým komárům, elektronických verzí čínských průvodců, nuda nuda, šeď šeď...

Národný park Nízké Tatry a Vysoké Tatry v pozadí. Táboření povoleno.

(Většinu, ale ne všechny fotky jsem vyfotila já. Všechny fotky byly vyfocené Jirkovým foťákem.)