Miluju čtvrtky :-)

Když ráno v půl šesté zvoní budík, vztekle ho zamáčknu a zůstávám dál ležet v teple pod peřinou. Potom zazvoní ten na stole, melodie hraje dvacet vteřin a po pěti minutách znovu a znovu. Poprvé, podruhé, potřetí... ještě naposled... už vážně naposledy... půl hodiny!

Ve čtvrtky jsem se naučila odejít z domu, aniž bych předtím zapnula počítač. Zjistila jsem, že to šetří čas.

Do školní brašničky s penálkem a jedněmi deskami s papíry si dávám nezbytné školní potřeby: termosku s kafem, sedák a železo, lezečky, maglajzák, převlečení, pití, ručník, nějaké další blbosti. Přihazuji třísetstránkovou knihu, v menším vydání Romea a Julii na vsi v knihovně neměli.
Batoh má jen lehce přes osm kilo.

Venku je pořád šero. Autobus jede za chvíli, všichni zívají nebo se tváří nerudně. Taky se tvářím nerudně, obliba žvýkaček v posledních dvou letech mezi lidmi nebývale stoupla a já nejsem schopná sledovat někoho, jak přežvykuje, jak u toho mlaská. Zavírám oči, ve sluchátkách Nightwish. Když vystupuji, abych zbytek cesty došla pěšky, protože bych na bráchu stejně čekala, východ je zalitý rudým svítáním. Spíš do růžova, ale na obloze mě tahle barva nepohoršuje.

Brácha doráží zároveň se mnou. V šatnách jsou všechny skříňky prázdné, jsem tu dneska první holka, můžu si vzít svoji oblíbenou skříňku. Mám radost.

Na stěně je prázdno, lezeme, co chceme. Brácha si táhne čtyři mínusku přes převis a vyjadřuje se, že je to skoro až pod jeho úrovní. Taky sleduji - nebude trvat dlouho a poleze líp než já. Na vedlejší pětce u převisu bere cizí chyty, to mě trochu smiřuje i s příkořím, že je o čtrnáct centimetrů vyšší než já a tam, kde já dělám neskutečná komba a tríčky se on prostě natáhne a na další chyt dosáhne. Jdeme na další pětku a pak se uvolňuje Píťou natlučená nová cesta, pět plus, po úžasných převislých schodech. Už jsem ji lezla v neděli, ale brala jsem jednou cizí chyt, chci ji dát čistě. Brácha mě sleduje s hrůzou v očích a pak zamumlá cosi o tom, že si dá radši tu pětku, která vede ke stejné karabině. Nechává si horní jištění a dole je z toho trochu vyplesklý, hořejšek nezvládl vůbec. Frajersky si stáhnu lano, abych si vytáhla i tuhle - a při jištění nad posledním schodem se musím chytit při jištění cizího. Mám na sebe trochu vztek, to natrénuju, to zvládnu, příště!

Ze stěny jdu na metro pěšky, kdybych jela autobusem, byla bych ve škole moc brzo, jenže později už autobus nejede.

Na první přednášce mi Helča odevzdává svoji seminárku ze syntaxe na kontrolu. Dělaly jsme ji spolu, přesto si to chci ještě jednou pročíst, jestli jsem tam nenechala nějaké chyby.
Probíráme Masterse, psal cyklus epitafů, je to zajímavé, líbí se mi jeho poezie.
Stáňa tuhle přednášku zatáhla, šla do kina s Klárkou na New Moon.

Po přednášce mám dvě hodiny volno, pomalu směřuji do knihovny, konečně mi přišly na rezervaci knížky Der Vorleser a Romeo und Julia auf dem Dorfe.
Sedám si v oddělení literární vědy a začnu dělat na referátu o Seifertovi.

Ke stolku proti mně usedá nějaký pán, čte si knihu o Franzi Kafkovi v azbuce, tipuji, že by to Rus klidně mohl být. Když se po hodině zvedá, zdraví česky bez přízvuku.

Vyrážím na syntax. Dorazí vysmátá Stáňa s Klárkou a sedají si o dvě řady nazad a celou hodinu se chechtají. Janovcovi to nevadí, mně ano.
Jako příklad optativní modality u nesplnitelných přání Janovec uvádí větu "Kéž bych tak tu zkoušku udělal." Ostatní se tváří trochu zděšeně, on se dívá na mě, patří to mně, já se shovívavě směju. Kdybych syntax neopakovala, neužila bych tolik srandy; a kromě toho: já syntax miluju.

Po přednášce se klidím o patro výš, abych počkala na pozdější seminář. Chci se vyhnout nezbytnému rozhovoru se Stáňou: Eithné, půjčíš mi svoje zápisky? Historickou mluvnici a světovou literaturu a syntax a textovku a interpretaci? - Ne. - ...?! Proč?!
Měla jsem dobrou vůli být nápomocná, ale takhle systematicky zatahovat školu a pak žebrat poznámky u někoho jiného, to už je moc. Ne, nepůjčím jí svoje zápisky. Cítím se trochu provinile, hodně jako mrcha a taky se cítím naprosto nezvratně přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí.

Dočítám Romea a Julii na vsi a doopravuji Helče její seminárku, připisuji si na seznam otázek pro Janovce další dvě věci, už mám sedmnáct bodů. To se o semináři nestihne, navštívím ho příští týden o konzultačkách; s největší radostí.
Na semináři je nás pět, Stáňa ho zatáhla - jaké překvapení. Je mi to trochu líto, mám ji ráda a jsem si jistá, že ona přestane mít ráda mě, až ode mě nedostane nic.
Jenže já se nepoddám!
Seminář je tradičně boží, miluju syntax. Třikrát jde někdo k tabuli, dvakrát jsem to já. Potřetí je to Aneta: Aneto, sice to nemáte úplně správně, ale pojďte nám Hrbáčkovu notaci nakreslit na tabuli vy, ať pořád nechodí Eithné.
Cítím se... dobře. Je fajn být v něčem nejlepší, byť jen mezi pěti lidmi. Ještě tak udělat ten zápočet na konci, letos už by se to fakt hodilo.
"A větné struktury - jaké jsou? Základní... a dál?" Nikdo neví. Pátrám v paměti. "Rozvitá a tyhlety?" - "Jo, to je ono. Takže?" Pátrám v paměti dál. "Modifikovaná!" - "Super," píše ji Janovec na tabuli a čeká. Ostatní mlčí v bezmezném obdivu nebo možná v bezmezném zděšení. Tady nejsem zvýhodněná, tohle jsme loni nedělali, tohle si matně vybavuji z předminulé přednášky a z Terčiny seminárky, další, kterou jsem opravovala; jenže od nás tohle Janovec do seminárky nechtěl, po Terce Daněk ano, moc jsem jí s tím nepomohla. "Transformovaná!" naskočí mi nakonec poslední pojem. Jasně, trpný rod...
Jsem se sebou spokojená. Miluju syntax!

Ze samé euforie jdu po skončení pěšky domů, je něco po půl osmé. Po Praze se válí tma, jdu podél Vltavy po cyklostezce, potmě, světla nejsou. Ve sluchátkách mi hrají PinkFloydi a já mám pocit dobře stráveného dne.

O dvě hodiny později už sedím doma před monitorem, koukám na blikající kurzor a nemůžu si vybavit, jestli je "mnoho vedoucích" nebo "mnoho vedoucí". Jsem si skoro jistá, že to ve čtrnáctém století patřilo mezi maskulinní jeria-kmeny (je možné, že na .píše není v mapě znaků tvrdý a měkký znak?) a mělo to za vzor "sudí", jenže... je "mnoho sudích" nebo "mnoho sudí"? "Mnoho jarních", rozhodla jsem se nakonec, hlava už mi padala na klávesnici a já nebyla schopná přemýšlet.
"Více než 140 etapových a celotáborových her s nejrůznějšími nápady a dokumentací," ťukám do klávesnice a říkám si: zeugma. Nechce se mi odstraňovat, toho si nikdo nevšimne. Jsem na sebe pyšná, že i v půl druhé v noci poznám, že tam něco nesedí a dokonce i že je to zeugma.

Usíná se mi neobvykle dobře.

Další ráno málem zaspím jedinou přednášku toho dne: je už od půl jedné.

Aktualizace: ač to se školou nemá mnoho společného, převedeno do zaheslované rubriky. Google na hledání "Janovec syntax" vyhazuje tenhle článek na pátém místě... a stačilo mi jednou vysvětlovat obsah blogu přednášející, kterou jsem v článku zmínila :-D

A druhá aktualizace - neodolám a přidám fotku přednášejícího na syntax. Jeden z důvodů, proč mě ten předmět tak baví :-D