rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Boubín-Libín-Kleť 2013

pise.cz/img/313196.jpg" alt="IMG_4003">
Start

Asi po hodině jsme potkali pána u cesty, kudy vedla trasa. "Zdravím," povídá. "Ahoj," odpovídám v domnění, že je to závodník. "Co to tady máte za akci?" nenechává mě na pochybách.

Cestou na Boubín jsem občas potkávala lidi, ale nikoho stejného tempa, a tak jsme se jenom míjeli. Vídala jsem hlavně kluky z auta, kteří sice byli o dost rychlejší, ale hodně bloudili, takže mě vždycky doběhli zezadu a pak zas a pak zas.

Nedaleko ode mě přeběhla přes cestu rodinka prasat.

Na Boubíně byla první neživá kontrola, byla jsem tam ve 23:50. Akorát mě tam zezadu zase doběhli kluci, myslím, že pak šli ještě nahoru na rozhlednu.

Boubín

 K1 (10. km)

Druhá kontrola byla na Bobíku, a jestli chcete znát můj názor, tak si myslím, že dát jméno Bobík kopci vysokému 1264 m je zavádějící. Na druhou stranu, ono  se tam skoro nestoupalo... Tam se otiskávalo razítko, byl to jediný případ, kdy nebyly lepíky. (A všechny nalepené lepíky tvořily na stránce nápis!)

Zábavná byla pasáž cesty z Bobíku k Volarům, kde byla první živá kontrola. Vedlo to tam totiž z kopce po vyježděné lesní cestě, takže ideální terén na běhání. Takže samozřejmě všichni tu odbočku červené minuli, nicméně když jsem doběhla na velkou cestu a viděla, jak si tam kluci razí cestu dolů lesem, protože směr je to přece správný, a jak se Katka pokouší bez úspěchu chytit signál na GPSku, vrátila jsem se zpátky na červenou, vydala se správnou odbočkou a ztratila jsem se zcela novým a originálním způsobem. Pomocí mapy a buzoly jsem pak teda taky nasadila správný směr, a když jsem zleva uslyšela hlasy a krátce nato spatřila i čelovky, poslušně jsem je následovala. Byli to kluci, kteří právě našli značku, a na kontrolu jsem došla s nimi. Teprve tam jsem zjistila, že Honza je Honza Suchomel, jehož jméno je v českém ultratrailu legendou. Teď můžu machrovat, že jsem ho vydržela stíhat až do pětadvacátého kilometru! (Protože neběžel, ale šel, ale to už dodávat nemusím, žejo.)

Tohle být ke konci, tak nedojdu

Bobík, K2 (vrcholové razítko - top stamp!)

Občerstvovačky byly luxusní. Čaj a kafe, voda a kofola, ovoce, pečivo, slané tyčky a oříšky, sůl, sladké tyčinky, sýry a salámy, všechno tam bylo. Já se celou dobu těšila na čaj, jablko a banán, a tak jsem si dala čaj, jablko a banán a vyrazila jsem dál. Cesta pokračovala chvíli po docela hlavní silnici a zrovna padla mlha, jen na chvíli, ale do toho ještě profukovalo, a tak jsem na sebe natáhla, co jsem měla (ba ne, goráčovka došla využití až dva kilometry před cílem), a říkala si, jestli tohle je už ta chvíle, od kdy půjdu sama? Ale zas na první kontrole jsem byla zhruba v polovině závodního pole, tak bych možná nemusela, pořád jsem předpokládala, že půjdu jako vždycky úplně na chvostu...

No a pak mě došli Martin s Katkou a všechny úvahy o tom, jestli těch 118 km bez parťáka fakt zvládnu, vzaly za své. Ti dva měli úplně ideální tempo, příliš vysoké, než abych ho dokázala udržet sama, ale dostatečně rozumné, abych jím vydržela jít delší dobu. Nepochybovala jsem, že mi časem utečou, protože já šestkou jít dlouho nevydržím, ale snad pár desítek kilometrů bych se jich mohla držet?

Občerstvovačka na K3 (23. km)

Probralo se všechno možné, nejzajímavější téma bylo o bolístkách a úrazech při pochodech a běhání a jak jim předcházet, Katka se vyznala.

No a potom byl před námi najednou skopec (jakože rovina nakloněná tím příjemnějším směrem), a tak že ho seběhneme. V pohodě, ten bych taky běžela, tak jsem byla i docela ráda... a vůbec jsem netušila, co mě ještě čeká.

Cesta nás vedla přes zříceninu hradu Hus, tam to byl trošku orientační oříšek, i když ne první ani poslední. Navíc zrovna tady se dalo podle mapy a potoka docela dobře vydedukovat, kde ta cesta asi bude, když už není tam, kde jsme my.

A pak už se cesta začala šplhat na druhý kopec z názvu akce, na Libín. I na Libínské sedlo to bylo do kopce, no a na Libín se šlo hodně dlouhým táhlým kopcem, kde nám Martin utekl dopředu, ale Katka šla možná dokonce pomaleji než já, takže jsem nezůstala sama. Ale bylo to unavující, a když jsme konečně byli nahoře, s úsměvem jsem podotkla, že doufám, že nebudou chtít dolů hned běžet... pak mě úsměv přešel, protože chtěli.

Libín

A od té chvíle jsme všechny skopce běhali. Úplně všechny. Úplně úplně všechny. Dokázala jsem si obhájit jenom několik rovinek, že to nejsou skopce, ale vzhledem k tomu, že to byla Šumava, tak jich moc nebylo.

("Tohle je z kopce! Kdybych na to nalil z láhve vodu, tak poteče!"
"Tak na to nalej z láhve vodu, a jestli poteče, tak poběžím."
 Ale protože voda byla nedostatkovým materiálem, tak se na nic nelila, a tak jsem nemusela běžet.)

Na Sedélku byla další občerstvovačka, na které byla dokonce i horká polívka. Tak tak jsem ji stihla vypít, než mě ti dva hnali zase dál... 

Občerstvovačka na K4 (39. km)

Pestrý výběr pochutin

Zanedlouho jsme se ale rozdělili, Katka si musela na chvíli lehnout a prospat se. My vyrazili dál (mě teda hrozně překvapilo, že se mi během celé první noci nechtělo spát vůbec), ale protože jsme se zastavili v Chrobolech, abychom se převlíkli do suchých ponožek a já se i svlékla do kraťasů, když už byly boty dole, i když tam byla ještě docela zima, tak nás tam Katka dohonila.

Byli jsme ze sezení ztuhlí, a tak jsme se nerozeběhli hned, chtěli jsme se nejdřív zahřát chůzí, a tak nám Katka zase zmizela, tentokrát vepředu. Cesta ale vedla na Keplův mlýn, odkud se mělo jít po vlastním značení, a tak jsme se zase sešli. Protože teda to byl úsek... Z vlastního značení jsme našli přesně dva fáborky a jednu šipku na sloupu. Ta mířila kamsi na louku a dál tam nebylo nic.

Svítání

A ještě jednou

Martinův batůžek, velký tak akorát na pár nezbytností a meloun

Tak jsme se vydali čerstvě orosenou loukou (rozednívalo se akorát v Chrobolech) ve směru šipky, potvrzeného buzolou a GPSkou. Suché ponožky se znovu umáčely, začalo mě píchat v koleni, achillovky se začaly znovu rozedírat - a korunu tomu nasadila vosa, která mě štípla do pravé achillovky, sotva jsme z mokré trávy sešli do lesa. Au! Do achillovky! Do rozedřené achillovky na 47. kilometru! Au!

Lesem jsme pokračovali na jiho jiho východ v naději, že se napojíme na tu cestu, kterou jsme měli originálně jít, a skutečně se nám to podařilo. A to bylo fajn, protože na ní byla o padesát metrů dál kontrola, omylem nezmíněná v itineráři. Další lepík do sbírky!

Katka nám pak zase utekla, protože ráda chodí sama. (Obdiv.)

Voda teče, běžec běží

Slunce se blíží

Luční cesta padlou rosou

Co říci dál, abych nemusela psát cosi o tyranech bez soucitu s křehkými dívkami. Jako: jsou seběhy v lese nebo na loukách, kde měkký povrch tlumí dopad, a tak se běhá dobře. A pak tu jsou asfaltky, na kterých se běhá špatně. A co teprve křehkým dívkám s bolavým kolenem a štípancem na achillovce! Ale co mi zbývalo, žejo, ještě by mě tu nechal, a to jsem zas jako nechtěla, přece jenom měl meloun a navíc se s ním šlo dobře.

Úsek po silnici byl úplně nekonečný, ale v Kuklově byla živá kontrola, která mi předchozí strádání bohatě vynahradila, protože jsem si tam mohla sednout na celou půlhodinu! Panejo! Ještě jsme se tam - úplně naposledy - potkali s Katkou, která záhy odběhla pryč, aby na ni nemusel dlouho čekat v cíli závodník-řidič. Takže jsem si tam sedla, snědla jablko a banán, dala si kofolu a konečně odepsala na spoustu podpůrných esemesek, které se mi nahromadily v mobilu, aniž bych si je do té chvíle stihla přečíst. A protože se mi docela dobře dařilo ignorovat rady o tom, jak často bych měla chodit čůrat a kolik bych měla pít, vážně jsem si tu přestávku užila.

K6 (57. km)

Dál cesta vedla do Rohů a na Kleť a to byl moc pěkný úsek. Šumava je hodně asfaltová, všude jsou cyklostezky, takže ano, šli jsme dlouhou dobu po asfaltu, ale byl zapadaný žlutým listím, skrze holé stromy prosvítala modrá obloha a barevné listy se snášely k zemi při sebemenším zafoukání větru. A bylo nádherné teplo, a protože jsem byla na teplo připravená, nic mi nechybělo.

A navíc tam byl Martin, žejo. Protože - a těžko se mi to přiznává - to je asi jediný člověk, který mě v zájemném špičkování dokáže porazit. Co porazit, dostat na lopatky. A navíc ještě tak, že mě k večeru bolelo smací svalstvo. Děsný! Jak ho pak mám bít hůlkami za ty seběhy, když se s ním jde tak dobře? Fakt, jako.

Podzim na cyklostezce

Výhled na Temelín

Na Kleť je to do kopce. Byla jsem moc ráda, že byl mírný a táhlý, takže jsem ho zvládala jít slušným tempem, ale teda stálo to docela dost sil. Takže když Martin zmizel za zatáčkou, opřela jsem se na chviličku o hůlky, aby se mi tepovka vrátila pod dvě stě a abych se třeba taky nadechla, a vzápětí ke mně Martin sklusal zpáty, že jako co se děje, proč nejdu. Sklusal! Během! Z kopce! Když jsme měli jít do kopce! Pomoc!

Nahoře jsme si u restaurace udělali na chvíli pauzu. Zatímco Martin spal, jsem si znovu namazala nohy vazelínou, i když už jsem stejně několik puchýřů měla, a protože jsem byla úplně hin (pořád jsme ještě šli hodně rychle, Martin na hodinkách hlídal, aby nám průměrná rychlost čisté chůze neklesla pod pět km/h), snědla jsem kromě dvou sendvičů celou čokoládu, kterou jsem zapíjela RedBullem. (To spíš teda ale proto, že mě štvalo, že na něj první noc vůbec nedošlo a že ho táhnu zbytečně.) A taky jsem si obvázala koleno, které mě bolelo už skoro nesnesitelně, a protože to pomohlo a za několik hodin mě bolet přestalo, na obinadlo jsem zapomněla... ale jinak jsem vcelku chytrá bytost, vážně.

Já ten vysílač už TAK vyhlížela!

Kleť, 71. km

Pauza byla půlhodinová a uběhla hrozně rychle. Když jsem se snažila postavit, dívali se na mě s pobavením i soucitem skoro všichni, kdo byli kolem, a protože byla sobota prodlouženého víkendu, bylo jich dost.

Jenže bolest je jenom v hlavě, jak se mi celou cestu snažil Martin vsugerovat, a já s tím v podstatě souhlasím (mozková centra pro bolest?), a tak jsme dolů sbíhali. Nečekaně. A co si budeme, byl to poslední seběh, protože to už i Martina rozbolely nějaké svaly a vazy a já úpěla při každém tvrdším došlapu.

Cesta do Plešovice mi přišla kratší, než jsem se bála, že bude, a protože se odtamtud už šlo plus mínus jenom na sever až do Netolic, přišlo mi, že se vlastně už vracíme, jdeme do cíle, hurá a jupí, je to kousek, slabých čtyřicet kilometrů!

Cesta z Plešovic do Třísova byla ovšem extrémně nudná, samé asfaltky po loukách... dál se šlo ale na Dívčí Kámen, a to už stálo za to. Tam to znám, byla jsem tam ne až tak dávno na výletě s Hankou a Jirkou, ale ani tak to neztratilo nic ze své působivosti. Ta zřícenina je prostě pěkná a hezky situovaná, jenom mi trochu zatrnulo, jestli nás orgové nepoženou na tu vyhlídkovou skálu naproti, ale naštěstí stačil pohled do itineráře, abych zjistila, že ne.

A následující úsek podél Vltavy byl nádherný. Řeka je tam ještě dost malá, hodně se kroutí, kolem je krásná příroda a my na to měli ještě těžké podvečerní světlo a občasné závany studeného vzduchu, aby byl zážitek komplexní.

Jedna z těch nudnějších pasáží

Dívčí Kámen

 Prej Edmund Hillary, jenže mně se nechtělo ukročit vzad

U Cáby jsme se přepojili na zelenou a ve Vrábči byla další živá kontrola, poslední, která byla v itineráři. Byla v hospodě a měli jsme tam předplacenou polívku, moc dobrou, hlavně když jsem do ní vysypala půl slánky. Mastná teplá slaná voda! Mňam! Vyčerpání člověku změní chutě...

Doplnili jsme vodu a já se ještě ptala, jak je to zařízeně na Kluku, který nás čekal, protože by se tam mělo jít na vrchol, jenže na něm není žádná kontrola a z vrcholu se jde zpátky na sedlo stejnou cestou. Tak jestli tam přece jen nějakou kontrolu nedali, jestli máme hledat... ptát jsem se neměla, protože jsme se dozvěděli, že tam chodit vůbec nemusíme, že to nijak kontrolovat nebudou, a zatímco já i tak byla pro to, tam jít, Martinovi se nechtělo, protože pro to skutečně nebyl žádný důvod.

A taky jsme se dozvěděli, že nás čeká ještě tajná kontrola (s občerstvením) a že bude za osmnáct kilometrů. Osmnáct kilometrů, takže při prostém pohledu do itineráře Pod Buglatou. Na to jsem se upínala, na to jsem spoléhala... uá.

Vltava za Dívčákem

Podzimní podvečer

Hospoda na K9 (86. km)

No a dál do Slavče a ke Kluku, to už se stmívalo, nastávala noc druhá. Veškeré ambice stihnout cíl za světla / stihnout pochod za 24 hodin se tou dobou už rozplývaly. Měla jsem sedřené obě achillovky (jednu do masa), boty už jsem nesměla sundat kvůli puchýřům a pořád mě dost bolelo to koleno. Rozcházet se po pauze bylo ryzí utrpení...

Těsně před sedlem pod Klukem zmizel Martin vepředu. Nestihli jsme předtím dořešit tu debatu, jestli teda půjdeme nahoru, nebo ne, přičemž pro mě bylo primární, abych nešla zbytek noci sama, takže bych se podřídila, jenže jsem najednou byla na sedle, všude kolem tma, Martin nikde... a co já? Šel dál, když byl tak proti vrcholu? Mám ho stíhat? Ale zase vrchol je jen 500 metrů daleko a 50 metrů vysoko, a kdyby mi vážně chtěl utéct, tak bych ho ve své aktuální formě nedohnala, takže vlastně mám svobodu volby - a chci na Kluka.

Martin čekal nahoře a hrozně se divil, že jsem ho neviděla, a taky že celou dobu počítal s tím, že sem půjdeme, ale že se chtěl ode mě nechat přesvědčit, abychom nahoru nelezli. No, na to si asi vybral špatného člověka.

To měla být důkazní fotka u vrcholového kříže, že jsme tam jako fakt byli, ehm

A potom cestou z Kluku byla ta úžasná, báječně zábavná červená značka, o které se mi nejspíš budou zdát noční můry.

Už jenom to od Bohouškovické myslivny, kde značka odbočuje nejspíš do lesní školky bez šipky? Sešli jsme až na rozcestí, kde jsme zjistili, že jsme červenou ztratili, ale že je tam dřevěný ukazatel "50 m voda", a protože byl pramen v mapě nakreslený, dalo se snadno odvodit, kde jsme a kudy musíme pokračovat, abychom se vrátili na značku.

Jenže ta značka je fakt dílo mistra, to by člověk nevymyslel. Cesta, z jedné strany sráz, z druhé prudký zalesněný kopec vzhůru, de facto není možné nikam odbočit, takže jsou tři značky na stromech po pěti metrech od sebe. O dvě stě metrů dál je obrovská křižovatka, na které není po barvě ani památka. Žádná šipka, nic, prostě se projděte po každé z cest padesát metrů daleko, abyste si značku našli. Jak já tam byla vděčná za svoji novou čelovku, která umí svítit nekonečně dlouhým a jasným kuželem!

No, ale zpátky k bloudění, protože to nejlepší mělo teprve nastat.

Křižovatka u Rubalů, červená se prudce stáčí k severu a jde po polní cestě po kraji lesa, ještě aby si byl člověk úplně jistý, jsou tam dvě značky na stromech pět metrů od sebe. A dál, kolem balíků se slámou, dál, daleko, až najednou stojíme na silnici mezi okresy Český Krumlov a České Budějovice a vůbec netušíme, kde jsme. GPSka v mobilu nechytila signál, podle mapy to mohla být tři různá a významně odlišná místa, takže jsme se vrátili k Rubalům, i když to byla fakt docela štreka. Tam jsme zjistili, že jsme byli na silnici do Holašovic.

Protože jsme pokračování červené od provokativních dvou stromů ani po důkladném hledání nenašli, vydali jsme se podle buzoly žádaným směrem, že to přece musí jít. A šlo, v lese jsme navíc opět potkali (jeden, samotný) strom s červenou značkou, a pak už jsme vylezli na silnici u Vojty a vydali se na České Chalupy a dál Pod Buglatu, kde měla být ta tajná kontrola s občerstvením.

Těšila jsem se na ni jak malá, respektive jsem s vyhlídkou na ni pociťovala trochu menší deprese než bez ní, protože v tu dobu jsem toho už měla vážně dost. Koleno sice bolet přestávalo, ale začínal mě bolet pravý kotník, navíc mě dřely paty a achillovky, cítila jsem spoustu puchýřů (naštěstí rozumně umístěných) a jediné, co bylo opravdu v pořádku a bez sebemenších sklonů k problémům, byly svaly samotné - lýtka, stehna, všechno v pohodě. Ovšem nejhorší bylo vyčerpání. Měla jsem hrozný hlad a chyběla mi kvůli němu energie, cítila jsem, jak se mi zpomaluje krok, i když jsem ho zrovna vědomě udržovala konstantní, a jak jsem byla unavená a vyčerpaná, byla jsem na dně i psychicky. Úplně na dně. Být tam sama, asi bych si na hodinu lehla a snažila se usnout, nebo bych si tam možná někam sedla a rozbrečela se, fakt nevím, ale protože jsem nešla sama a protože tam měla být tajná kontrola s jídlem, snažila jsem se jít co nejrychleji a nefňukat moc nahlas.

Na to vytoužené rozcestí to podle mapy mělo být 6 km, podle rozestníku 3,5 km a subjektivně to bylo zhruba osmdesát sedm km. Asfaltka, která stoupá a kroutí se, jde dál a dál do lesa a občas se na ní ozvou nějaké hlasy, ve kterých jsem vždycky identifikovala, že už tam ta kontrola bude.

A protože každá cesta někde končí, tak jsme Pod Buglatu opravdu došli. A kontrola tam nebyla.

Poslední kousek nadhledu a optimismu se ve mně rozplynul, jenže jsem tam pořád nebyla sama, takže jsem se nerozbrečela ani tam, i když už jsem k tomu fakt neměla daleko. Já byla tak vyčerpaná! Nakonec jsem si vyprosila aspoň krátkou přestávku o kousek dál, musela jsem něco sníst, neměla jsem v sobě už vůbec nic, z čeho by šla brát energie. Martin na tu chvilku usnul a já do sebe naládovala poslední sendvič, zajedla ho sladkou tyčinkou a vypila jsem půlku RedBullu.

A zase jsme šli.

Pauza

Kontrola byla o pět kilometrů dál, sedli jsme si na chvíli i tam. Spousta čaje, banán a jablko. Tou dobou už mě strašně bolel kotník a vůbec jsem netušila proč, a kdyby blbost opalizovala, svítila bych tam jak vánoční stromeček. To byl sto osmý kilometr, byla 1:39 a do cíle zbývalo deset kilometrů. A to je dlouhá vzdálenost pro zničeného člověka.

Zbytek mám v mlze. Oba jsme šli s MP3kou, a když jsem si chvílemi sundavala sluchátka, Martin z plných plic doprovázel svoji muziku. Navíc chytil druhý dech, takže když mohl, běhal a pak na mě zmrzlý čekal. Celkem zbytečně, už to bylo jenom deset kilometrů, to už bych došla i sama, ale čekal a já jsem za to byla hrozně vděčná.

Ještě před rybníky jsme viděli, jak si tam někdo docela významně zkracuje trasu přes louky, a ony už žádné kontroly cestou být neměly, takže by to šlo, ale stejně jsme to zavrhli a pokračovali po trase. Na Pilu, na Peklo... Martin mrznul, když tam na mě čekal, a nakonec po domluvě odběhnul do cíle a já na poslední dva kilometry zůstala sama.

Unavená, vyčerpaná. Jirka mi z Veselí psal spoustu povzbudivých esemesek a v jedné zmínil, že kdybych chtěla k nim domů ještě v noci, že by to nebyl problém, že si nechá zapnutý mobil a ať kdyžtak zavolám. A tak jsem mu zavolala, protože už jen představa, jak se snažím vytvořit v cíli nějaké místo na spaní, mě děsila. Vždyť bych ani nenafoukla karimatku... Jirka zněl rozespale, a že s Hankou přijedou, mi odsouhlasil jen s drobným váháním. O tom, jaké odhodlání vyžaduje zavolat ve čtyři ráno příteli, aby vzbudil svoji maminku a aby pro mě přijeli, abych měla pohodlnější život, se asi raději rozepisovat nebudu.

U Pekla jsem potkala Petra, který se vracel k rozcestníku, protože by tam někde mělo být vlastní značení. Počkala jsem si na závěry - nebylo - a šla do vesnice Peklo, odkud jsem předpokládala spíš, že povede. Ani tam jsem ho ale nenašla, a tak jsem pokračovala po červené, která do Netolic přece taky vede a sportovní halu už nějak najdu, a tak jsem našla první fáborek. Pravda, nenašla jsem už druhý, na té louce je nebylo kam umístit a ve tmě jsem byla bez šance.

A tak jsem se vydala naslepo rovně. Potom se nocí rozblikala čelovka, říkala jsem si, že to jsou třeba závodníci před halou, a zapamatovala jsem si, kde to bylo, abych pak věděla, kam jít, a sešla jsem po náznaku cesty do Netolic o kus vedle. A pak tam probloudit ulicemi... hrozně jsem tam litovala, že jsem si na Martina nevzala telefon, protože jsem přestávala věřit, že to trefím, ale zpětně se musím pochválit, že jsem směr dodržela precizně.

Pak jsem zahlídla fáborek a vzápětí se zvedlo světýlko čelovky, došlo až ke mně a vynadalo mi, že mi tu dělá maják a že ho ignoruju. Byl to Martin, který na mě celou dobu čekal venku, abychom do cíle došli spolu.

A tak jsme těch posledních deset metrů do cíle došli spolu. A já jsem tak dokončila druhý dálkový pochod, zkazila potenciálně velice dobrý čas jinému závodníkovi a ještě teď se nemůžu rozhodnout, jestli se mi celá akce líbila, nebo ne - asi ještě potřebuju čas, aby mozek provedl selekci špatných vzpomínek. Ovšem teda z organizačního hlediska se nedalo nic vytknout, což je o to obdivuhodnější, že to byl první ročník a že všechny občerstvovačky zvládli pro celé závodní pole obstarat v sedmi lidech.

A ještě ponaučení na závěr, protože kotník byl nateklý jak blázen a na něm sytě rudé pruhy, všechno hrozně citlivé na dotek: Milé děti, když si vážete na koleno obinadlo, nenechávejte ho na sobě deset hodin v kuse...

Itinerář

(Fotky jsem fotila já. Myslím, že vcelku zajímavě korespondují s mou náladou na trati, obzvlášť to množství z druhé noci. Ani cíl jsem nevyfotila! Asi ten fotografický reflex ještě není tak pevný, jak jsem si myslela.)

Zpět na hlavní stranu blogu