Boubín Libín Kleť (102 km)

Byly to čtyři roky od poslední stovky a na návrat jsem si vybrala nejlepší možnou akci. Bylo barevné listí i sníh, skvělí lidé na trase i na občerstvovačkách a v tomhle článku je 53 fotek, pardonek.

Boubín Libín Kleť
pátek 3. 11. 2023, start byl v devět, půl desáté nebo v deset večer

Startovalo 40 účastníků (z toho 7 žen), celou trasu dokončilo 36. Nejrychlejší čas měla Klára Burdová, trasu zaběhla za 12,5 hodiny.

Oficiální vzdálenost: 102 km / 3000 m+
Naměřená vzdálenost: 105,91 km / 3412 m+ / 3675 m-

Oficiální čas: 25 h 19 min
Naměřený čas: 24 hod 30 min (stopovala jsem hodinky na kontrole, která byla v budově)
Čas pohybu: 19 hod 2 min

Průměrná rychlost: 4,3 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,6 km/h

Celkové pořadí: 30. z 36 dokončivších

Webové stránky ZDE, facebookové stránky ZDE, facebooková událost ZDE, výsledky ZDE a trasa ZDE.

Pochod se odehrával nejen v podzimu...

...ale i v zimě.

Původně jsem sem vůbec neměla jet. Teprve předchozí víkend jsem po všech těch letech a operacích kolena zkusila alespoň padesátku, a protože by stejně byla hloupost dávat dvě akce víkend po sobě, tak mě nemuselo mrzet, že mám na tenhle víkend lepší program. Jenže... lepší program se nekonal. Takže jsem ve středu pozjišťovala, jestli se ještě můžu přihlásit, protože koneckonců ta padesátka předchozí víkend byla lehoučká a aspoň jsem rozběhaná, a začala se chystat.

Přípravu jsem pojala zodpovědně. Například hned ve středu jsem si došla ke kadeřníkovi, abych tam nějak vypadala, žejo. Ještě před startem jsem dostala dva komplimenty, takže to za to stálo.

To ostatní byly banality. Třeba čelovku jsem si mazaně položila k nabíječkám na kuchyňskou linku a pak ji zbytek dne nemohla najít, takže jsem zkoušela až dvacet minut před odchodem, jestli svítí. Když jsem do ní vložila nové baterky, tak se v ní zablesklo... a nesvítila. Kdysi dávno mi do ní jiné baterky vytekly, tak jsem zkusila očistit kontakty, a to pomohlo, moc hezky mihotala, na dušičkově nastrojeném hřbitově by skvěle zapadla mezi svíčky. Takže jsem si vzala městskou čelovku, která nevydrží svítit celou noc, a k ní stařičkou Tikkinu, kdyby selhalo dobíjení.

Nebo mapy. Na Holyni jsem minulý víkend zjistila, že v novém telefonu nemám stažené offline mapy, a říkala si, že to musím napravit. Co vám budu... Abych šetřila baterky, tak jsem měla mobil většinu času v letovém módu a chodila jsem po modré tečce na modré čárce na bílém podkladu. (A to jsem ještě nevěděla, že jsem nechala dobíjecí kabel k telefonu ve velkém batohu. Naštěstí jsem to zjistila na živé kontrole a Vlaďa mi půjčil svůj. Jinak bych po Šumavě bloudila doteď.)

Hlavně nepodcenit přípravu, jako třeba nezapomenout si stáhnout offline mapové podklady a vzít si dobíjecí kabel k mobilu!

Aspoň odjezd jsem nenechala náhodě, a tak jsem si na autobus z Prahy koupila lístek dopředu. Až tehdy jsem zjistila, že bych se jinak nevešla, protože už ve čtvrtek jsem vybírala z posledních tří sedadel. Taky jsem vyrazila o MHD autobus dřív, abych měla víc času na přestup, a překvapeně jsem zjistila, že to možná nebude stačit, jak byla Praha zacpaná. Ahoj, já jsem Eliška, dopravním špičkám se vyhýbám a občas mívám kruté střety s realitou. No a ještě víc mě překvapilo, že z původně čtyřicetiminutového přestupu ve Strakonicích se stal přestup šestiminutový, a aby nebyla nervákem jenom cesta, ještě tam nebylo označené, odkud jede náhradní autobusová doprava, takže jsme tam v hejnu stovkařů pobíhali zmateně kolem a hledali kohokoliv, kdo by nám zvládl poradit.

O to víc to ale byla pohodička dál.

Příchod do Café Mráz ve Vimperku byl návratem o deset let zpět. Oni tam všichni byli! Všichni ti, kdo chodili na stovky v době, kdy jsem taky chodila na stovky. Poobjímala jsem půl osazenstva, než jsem se usadila a začala chystat na cestu. Taková nostalgie. Dýchly na mě staré časy a cítila jsem se tam tak dobře, úplně jsem za ta léta zapomněla, že pochody byly z velké části i o lidech, i když jsem je chodila sama.

Všichni. To jsou oni. Nostalgie lvl. 1000.

Dala jsem si před startem kafe, džus a zelňačku, jenže pak prošel Olaf a že kdo chce startovat už v půl desáté místo v deset? Já koukala trochu zmateně, když prvních šest startovalo už v devět, a přišlo mi líto, že jsem o tom nevěděla, protože čím dřív na startu, tím dřív v cíli, jenže teď jsem vůbec nebyla nachystaná! Ale ještě nějaký čas zbýval, tak jsem kývla a začala se chystat. A dopadlo to dobře, zapomněla jsem jen přehodit kabel k mobilu z nabíječky do batůžku, a jak jsem už psala, zachránil mě Vlaďa.

V půl desáté jsme na startu stáli čtyři. To bylo prima, protože zpočátku jeden metelil, a my ostatní tak mohli jít s mírným odstupem za světýlkem a neabsolvovat všechny jeho zacházky na špatné odbočky a tak. Až když jsme vešli do lesů, jsem se odtrhla, a to mazaně směrem dozadu, protože jsem se potřebovala svléknout. Mikinu jsem od té doby táhla netknutou v batohu až do cíle a merino tričko, které jsem s sebou měla jako náhradní zateplovací vrstvu, jsem nevytáhla ani jednou. Hezky v tenkém tričku a bundě. Mě totiž hřálo mládí (díky tomu návratu o deset let zpět).

Start v půl desáté
(fotil Olaf)

Hned z kraje se začalo stoupat na Boubín. To je pátá nejvyšší hora Šumavy, má 1365 metrů a stoupání na ni bylo zdaleka nejdelší. Jenže... já nevim. Mně všechny ty kopce přišly dost legrační. Jakože chápejte, já tohle už čtyři roky nedělám a za tu dobu se hodně změnilo a já jsem připravená na ledacos, ale že tohle bude tak v pohodě, to by mě ani v nejdivočejších snech. Kde je moje bolest plic, kde jsou neokysličené svaly a tep atakující dvoustovku?

Na Boubín jsem vyšla v dobrém rozmaru, a ještě lepší bylo, když se splnily všechny předstartovní výhrůžky meteostanic a nahoře bylo opravdu několik čísel sněhu. Já s sebou totiž měla hůlky, (úplně jsem zapomněla, že jsem kdysi kupovala nové, a celou dobu mě fascinovalo, jak jsou lehké a kvalitní,) takže to byla ryzí zábava. Navíc mě první běžci ze startu v deset začali předbíhat na hranici sněhu, a tak jsem tam šaškovala s foťákem, vždycky když jsem slyšela někoho běžet, a bohužel jsem s mokrým objektivem a proti čelovkám nezvládla vyfotit fotky tak, jak jsem chtěla, ale stejně mě to bavilo.

Na vrcholu mě překvapilo nejen to, že je kontrola u rozcestníku a ne na vrcholu rozhledny, ale i to, že na vrcholu být nemohla, protože tahle rozhledna uprostřed ničeho má vstup chráněný platebním turniketem. To se jim vážně vyplatí?

První běžci. Na tomhle místě bych ráda zdůraznila, že v celkovém pořadí vyhrála žena.

Další běžci a hranice sněhu

Na téhle cestě byly zrádně neviditelné obří louže. Moje Salmingy dostávají za tenhle pochod 11 bodů z 10, nepromokly za celou dobu ani trochu a nechápu, jak je to možné.

První kontrola

Atmosféricky

Dolů se nedalo dost dobře sbíhat, protože byla cesta nepřehledná kvůli sněhu i spadanému listí a bylo potřeba hlídat každý krok. Několikrát mě před uklouznutím nebo zvrtnutým kotníkem zachránily hůlky - jak jsem byla ráda, že jsem je měla!

Seběhla jsem se tam s klukem, který si chtěl povídat, a nejdřív to bylo fajn, ale pak začal být až moc negativní - značení je mizerné, počasí je mizerné - a když jsme seběhli z trasy a museli se kousek vrátit, byla jsem jenom ráda, že jsem si musela upravit boty a že odběhl v dál.

Sestup z Boubína

Když jsme se dostali pod hranici sněhu, tak se chumelenice změnila v déšť. Ale nebylo to nijak hrozné a brzy přestal úplně - na počasí jsme měli velkou kliku.

Pravda, nebýt toho, asi bych nelaborovala s chytáním gpsky do mobilu kvůli kontrole trasy o něco dál... a to třicet metrů od živé kontroly.

To bylo skvělé, měli spoustu chleba se sádlem a solí, (teda jen do doby, než jsem je všechny snědla,) což byla moje záchrana, protože všechno ostatní, co se dává na chleba, obsahuje mlíko, a já se přece jen nechtěla otrávit už na... ééé... 0,6 + 0,7 + 0,2 + 8,9 + 2,9 + 1,5 + 1,3 kilometru. Spočítejte si to prosím sami. Já se o podobné dopočítávání kilometrů na trase pokusila jednou, začínala jsem od nuly asi pětkrát a pak jsem usoudila, že není potřeba vědět všechno a že prostě půjdu tam za tou hvězdou, dokud neuvidim cíl.

(Martinovi v itineráři totiž tak trochu vypadl sloupeček s celkovým počtem kilometrů a měl tam vždy jen jejich počet od předchozího řádku.)

Jo ale kontrola. Potkala jsem tam i dost pochodníků a vypila hodně kofoly, než jsem odběhla, a pak přiběhla a pak zase odběhla, tentokrát i se zapomenutými hůlkami.

Na kontrole

Dál trasa pokračovala na Bobík. To je kopec, který si moc dobře pamatuju a který řadím mezi své nejoblíbenější kopce, jakože mezi kopce s nejlepšími jmény. Společnost mu dělá třeba Vysoký Ostrý, který naštěstí není ani moc vysoký, ani moc ostrý, ale jméno má tak demotivující, že se v itineráři vždycky vyjímá. Takovej Bobík taky neodpovídá svému jménu, protože má 1266 m. n. m. a vedou na něj pouze kozí stezky, a navíc se musí kus cesty vracet.

Na druhou stranu, aspoň jsme si na něm podruhé - a naposledy - užili sněhovou nadílku, to bylo zábavný.

Před Volary začala světlat obloha, to mi přišlo zvláštní, protože jsem tam byla po třetí v noci. Ono to působilo jako zima, ale do zimních dlouhých nocí bylo přece jen ještě daleko. Nicméně pak byla za... ne, nebudu to vypisovat... několik kilometrů další živá občerstvovačka. Byly rozmístěné zhruba po dvaceti kilometrech, což bylo velmi akorát, tuhle jsem vyhlížela už hodně pilně, měla jsem hlad.

Kontrola na Bobíku

Obloha se prosvětluje a chvílemi mezi mraky prosvitl Měsíc tak intenzivně, že se na zemi objevily stíny

Další živá kontrola. Tady jsem taky dojedla všechny chleby se sádlem a pak jsem si neváhala přimazat další.

Dál se pokračovalo moc hezkými pěšinami na zříceninu hradu Hus. Stezka tam vede podél Blanice, která teče v kaňonu a přichází se k ní kolmo, takže se noční ticho změní na hukot divoké vody během zlomku vteřiny, a pak se kolem ní motá tak prapodivně, že se chvílemi to hlasité zurčení, burácení a klokotání ozývá ze všech stran zároveň.

Divoká řeka Blanice

To si tak jdete lesem... a najednou Hus!

Úsvit a ranní opar

Cesta nebyla vždy umetená a doteď nechápu, jak to kombo návleky&Salmingy zvládlo, že jsem ponožky měnila na 80. km jen kvůli tomu, že byly lehce zpocené.

Pak už se začalo stoupat na Libín a bylo to jako přechod do toho nejkrásnějšího babího léta. Spadané bukové listí bylo žluté a oranžové a kořeny stromů obrostlé mechem byly zelené, kmeny stromů se třpytily hnědě a stříbrně a řídká mlha změkčovala kontury tvarů.

Brzy se taky vylouplo slunce. Teda, vylouplo se v době, kdy jsem byla nahoře, a tudíž v mracích, ale já si ho domyslela. A protože jsem nezlomnej optimista, vylezla jsem dokonce kvůli výhledům na rozhlednu, ačkoliv kontrola byla dole. (Té jsem si pro samé focení nevšimla, a nebýt toho lezení na rozhlednu, nejspíš bych byla schopná odběhnout bez ní.)

Existují turisti, kterým stačí značky jako ta vzadu. Jsem ráda, že KČT bere ohledy i na takové, jako jsem já, a na zrádné odbočky nám maluje značky asi pětinásobné.

Stoupání na Libín

Výhledy z vrcholu rozhledny stály za to!

Cesta dolů byla úžasná, a protože štěstí je skutečné, pouze je-li sdíleno, neběžela jsem sama, ale byli jsme ve skupině já, modrá značka, foťák a mnozí světelní efektové. Ty sluneční paprsky prosvítající mezi kmeny buků a mlhou se prodírající jen určitými směry, ty si musíte představit, protože žádná fotka nedokázala zachytit, jak spektakulární to bylo, a že jsem se o to pokoušela.

Každopádně seběh byl dlouhý a společnost mě brzy opustila - mnozí světelní efektové se odpojili pod hranicí mraků a mlhy a modrá značka jen chviličku po nich. Brzy mi začalo být smutno, a tak jsem se vrátila aspoň najít tu modrou a jít za ní, kamkoliv si bude přát, když to nebylo tudy, kudy jsem chtěla jít já.

Seběh dolů

Mnozí světelní efektové mi svítili na cestu

Ách, podzim. (A moje kámoška znovunalezená modrá značka.)

Ten úsek z Libína do civilizace byl dlouhý a pořád stejně fantasticky podzimní - jenže pak se bohužel došlo do Chrobol, kde nevím, co se zrovna dělo, ale na úzké silničce jsem uhýbala asi deseti terénním autům, v nichž seděli... já nevim, myslivci ve slavnostní uniformě, nebo co to bylo? A nejeli pohromadě, takže to uskakování stranou bylo dost frustrující.

Zas se ale pak sešlo na červenou a ne úplně daleko měla být živá kontrola a občerstvení a já měla takový hlad! Dokonce jsem z nouze snědla i jednu svoji tyčinku. Nesnášim tyčinky. (Kdo mi poradí, čím se na pochodech cpát, aby z toho byla energie, ale aby to nebylo sladké, získá moji nehynoucí vděčnost.) Takže jdu, podle mapy bude turistický přístřešek už jen kousek, to bude super... no a pak vidim turistický přístřešek a kontrola nikde. Né! Nojo, on je podle mapy ještě jeden o kousek dál. Stejně si ale na chviličku musím sednout, bolí mě chodidla... ale jen na minutku, vždyť tam hned budu. A hele, už se blížím, támhle... je... ten další... taky bez kontroly. Néééé!

Ještě pár fotek z cesty

Protože sluníčko a podzimní mlha

Podzimem

Frustraci z prolongovaného očekávání ale nakonec kontrola plně kompenzovala. Drželi ji Lenka s Vlaďou a s jejich psem, a sice neměli sádlo, ale taky neměli nic proti tomu, abych jim vyjedla všechny chipsy, oříšky a křupky, na jaké jsem padla. A navíc s sebou měli basu plnou láhví s tvrdým alkoholem, a tak že si spolu dáme panáka. V ten okamžik tam začali přicházet další pochodníci... a příklady táhnou, takže si nás nakonec ťukalo asi sedm.

No a navíc jsem od rozednění stihla dobít hodinky i čelovku, a tak jsem už delší dobu šla se zapnutým mobilem, protože jsem měla prostor si ho dobít, (moje lehká powerbanka má jen jeden kabelový slot,) a tady jsem zjistila, že nemám kabel, ale Vlaďa neváhal a půjčil mi svůj. Skvělá kontrola.

Na kontrole

Navíc měli čaj i kafe. Co si přát víc.

Dál se začalo jít civilizací, jakože dost po asfaltu, ale zase už to bylo cestou na Kleť. Už jenom 1,5 + 4,2 + 3,4 + 1,4 + 4,7 kilometrů! (Tou dobou jsem se asi půl kilometru nemohla dopočítat, kolik je 2023 - 1958, takže tolik moje mentální kapacity a povědomí o tom, za kolik kilometrů budu mít za sebou poslední titulní kopec.)

U rozcestníku s ukazatelem na Ktiš a Ktiška jsem se mentálně zasekla na tom, jak ty názvy asi vznikaly. ("Ktiš ktiš," strouhá mrkvičku holčička, které neví, jak se to říká správně, a maminka jí vlídně praví: "Ty jsi mi ale Ktiška".) (Já chápu, že to není pro report z pochodu relevantní, ale až se jednou ohlídnu do minulosti a budu chtít zjistit, v jakém věku se ze mě stal dospělý, seriózní člověk, tak to tu chci mít jako svědectví, že v... éé... současném věku to ještě nebylo.)

Ktišský rybník a výhled na Chlum (1191 m. n. m.)

Další barevná

Poznejte elektrárnu

Zde ilustrační příklad z lekce "kam nekreslit turistické značky"

Podvečerem

Považuju za velkou křivdu, že na Kleti nebyla kontrola. Někdo si možná myslí, že se kontrolní karta na kontrolách značí proto, aby bylo jistý, že si někdo nezkrátil trasu, ale to není pravda - dělá se to za odměnu, že byl dotyčný pochodník schopný dojít další kus cesty. To máte jak omalovánky, ty jsou taky za odměnu. No, ale na Kleti byli turisti, tři stupně, padající podvečer a jinak nic. Vyměnim turisty za barevnou fixu!

Z vrcholku jsem metelila dolů tak rychle, jak to šlo, protože se začalo stmívat, jenže cesta vedla pod lanovkou, kde cesta tak jako... neni... a je tam hodně kamenů a je to o zlámání nohou, což neni téma, o kterém bych takhle při listopadu byla ochotná žertovat. Navíc tudy šlo i spoustu svátečních turistů, kteří pištěli a křičeli a hrozně mi lezli na nervy.

Cestou na Kleť

Hele, to už jsem asi docela nahoře, ne?

Hmmm... ne, na tuhle nepolezu

Tohle mi bude na zážitky stačit bohatě

Jenže hned pod Kletí byla další občerstvovačka, a to v hospodě. Držel ji Olaf a dostala jsem skvělou česnečku a koupila si k tomu Birell a bylo mi tam krásně. Zvládla jsem tam znovu dobít hodinky, což je disciplína, která se při chůzi dělá dost obtížně, protože můj kablík vypadává a Alza mi minulý týden datum dodání nového změnila ze "skladem" na "očekáváme 2. 1. 2024", a tak jsem měla radost, a v teple a pohodlí si navíc vyměnila ty ponožky.

Byla to legrace, protože tu noc jsme v hospodě nebyli jen my, ale vedle byl sraz lidí z nějaké cestovky či co, a všichni byli fajnově oblečení a my se mezi nimi museli prodírat k baru kvůli objednávkám, když se tiše dívali na nějaká promítaná videa, a navíc v našem prostoru akorát začínali připravovat věci na setkání důchodců.

U Olafa na kontrole jsem seděla dlouho, a tak se nás za tu dobu sešlo hodně

Posledním kopcem, který na trase byl, byl Kluk. Ten sice není vysoký, ale je ostrý, (...,) tak jsem z něj měla respekt, ale nakonec to bylo v pohodě.

Já se při lezení nahoru dobře zabavila. Žejo, vezměte si, že pochod se jmenuje BLK, ale ve skutečnosti se leze přes pět kopců, a ne přes tři - jsou tam ještě Bobík a Kluk. Takže ve správném pořadí by to bylo BBLKK. To je hezky úhledné, ale s trochou snahy by to mohl být palindrom, stačilo by maličko pozměnit trasu, třeba na Boubín - Kleť - Libín - Kluk - Bobík. Kilometrově by se to asi tak zdvojnásobilo, ale palindrom!

Jo. Takže. Kluk. Tam už se lezlo potmě a za mnou šli dva a přišlo mi směšné, když si (nejspíš omylem) zkrátili trasu asi o třicet metrů, když nešli po hranách louky po značce, ale napříč po vyšlapané stezce, a těšila jsem se, jak si z nich za to budu utahovat. Jenže na Kluku si zkrátili trasu o celou tu zacházku na křižovatku zelené a červené o několik set metrů, a tak zatímco šli celou dobu za mnou, dolézala jsem na vrchol, když tam už šplhali po skalách mimo značku a snažili se najít kontrolu. Ona byla jasně umístěná na značce... po které nešli. Třeba jenom zabloudili, ale stejně mě to naštvalo. Chtěla jsem je mít za sebou, a ne před sebou.

To kapustové pole není zasněžené, to jen tak dobře orosená kapusta odráží světlo. O tom, co všechno je ve volné přírodě reflexní, by se daly psát romány.

Byla mi zima a spěchala jsem. I tak byste ty Budějovice určitě poznali, žejo, žejo?

Na vrcholu Kluka u poslední kontroly

A tak jsem dolů metelila, co to jen šlo.

A pak se mě pokusil zabít vlak. Tenhle zážitek ještě vstřebávám, zapůsobilo to na mě mnohem víc, než jsem bezprostředně poté čekala. Totiž, ve Vrábče se procházelo přes koleje u nádraží. Závory byly nahoře, návěstidlo nesvítilo, takže jdu přes koleje a jen ze zvyku kouknu doleva doprava - a tam se na mě řítí obří světla ještě víc obřího vozu! Se svým skokem nazad z nakročení bych mohla na olympiádu. A vlak se zastavil před silnicí. Tak proto asi zůstaly závory nahoře, to dává smysl, přikývla jsem si a šla zpátky ke kolejím... a vlak se rozjel.

Jakože, vlak mi připadá jako jeden z nejméně vhodných dopravních prostředků na to, někoho chtít přejet, ale strojvedoucímu se musí nechat, že to zkoušel hodně odhodlaně.

(Byl to nějakej servisní vůz, taková hodně velká lokomotiva, které byla vidět střeva. Krásnej steampunk. Až na ten pokus o vraždu. Ale jasně, jestli servisovali, tak měli vypnuté návěstidlo i závory. Akorát by asi měli dávat přednost aspoň autům - jedno do toho málem naletělo.)

Vražednou lokomotivu jsem nefotila, tak aspoň překážkový potůček cestou dál

Na posledních dvanácti kilometrech jsem se rozhodla předehnat sama sebe. To je totiž taky věc... Vlaďa mi řekl, že mají appku, která jim předvídá, kdy přijde závodník na kontrolu, a že to až nepochopitelně odpovídá skutečnosti, a mně nenapadlo nic lepšího než se zeptat na kontrole Olafa, kdy přijdu do cíle, abych mohla sama se sebou soutěžit.

Takže jsem se málem uštvala.

Byl to už jen kousek po zelené a pak až do cíle červená. Jenom k Vltavě a pak až do Boršova podél ní. Navigačně nenáročné a bez převýšení. Trochu mě už bolela chodidla a těšila jsem se na další nesladké jídlo a vlastně i na to, až to budu mít za sebou. Takže jsem se zase rozeběhla.

Bylo to dlouhý. Nebavilo mě to.

Pobavilo mě, když mi přišla zpráva od šéfa, že připravuje nějakou prezentaci a jestli nemám v elektronické podobě skripta z IT managementu, protože svoje nechal v práci. Tak jsem mu vyfotila hodinky, které ukazovaly vzdálenost 102 km, a že ať se připomene v neděli odpoledne, až budu v Praze. Stejně jsme všechna skripta vždycky dostávali vytištěná. Jenže pak mi to nedalo - vždyť to byl ten kurz, kde jsme byli ve třech, a bylo to super a lektor nám pak něco posílal! Takže jsem nechala hůlky plandat na řemínku a začala jsem pátrat v mailu. A nenašla jsem. Ježiš stejně je sobotní noc, proboha, co si myslí! A uklidila jsem mobil a vzala hůlky a běžela dál. A pak mi došlo, že jsem to dostala na soukromý mail, a tak jsem zase zahodila hůlky a šla hledat - a vítězně jsem mu je přeposlala.

Jenže pak mi to najednou začalo vadit - sobota, kurnik. A noc. Vždyť to se nedělá.

A pak mi to došlo: ztrácím nadhled a smysl pro humor, dochází mi cukry. Ale gely jsem už snědla a další tyčinku nechci, fuuj. Do cíle je to dva kilometry, to dám. Stejně už se vbíhá do města...

Srazilo mě to jako zeď. Křeč mi zkroutila žaludek a neudržela jsem se na nohou, v hlavě temno, zapřená do hůlek a naprázdno dávící. Svalím se a zůstanu tady. Když se zabalím do termofólie, tak to bude v pohodě... Už nedokážu nikam jít. Bylo mi hrozně zle a ještě víc slabo, byla jsem bez vůle a bez možností. Že jsem v batohu dokázala nahmatat tu prokletou tyčinku, rozbalit ji, ukousnout a spolknout to, považuju víc za štěstí než co jiného. Silou vůle jsem v sobě ten první kus udržela, a když cukr naběhl, jsem dokázala sníst i zbytek.

Do cíle to byl asi kilometr. Klusala jsem tak rychle, jak jsem mohla, a věděla jsem, že to žaludek vzdává. Ta tyčinka byla tak hnusná! Ale támhle už to je... Nestihla jsem to. Zapřená o hůlky jsem potupně tyčinku zase vyhodila ven asi třicet metrů od cíle a ještě jsem viděla, jak na mě někdo z organizátorů z chodníku kouká. Bylo mi hrozně. No nic, doplazím se tam, třeba budou mít panáka nebo zvětralé pivo nebo cokoliv, po čem by mi bylo míň příšerně.

Ten přihlížející organizátor byl... dopravní značka.

Cíl!

Ale kluci v cíli zatleskali a panáky měli a už první mi žaludek dokázal nádherně zklidnit. Ne že bych měla odvahu sníst něco víc než pár chipsů.

Odvahu jsem si nechala do sprchy, protože předchozí příchozí vyplácali celý bojler, a tak tekla jen ledová. Zvládla jsem se umýt od kolen dolů a obličej. V čistém oblečení to ale bylo skoro jak po koupeli s pěnou, žejo, a další den si ve vlaku nikdo neodsedl, takže cajk.

Ve velké tělocvičně chrápal Olaf, a tak jsem se zašila do menší místnosti na tatami, kde jsem upadla do kómatu... které trvalo do tří do rána, když někomu přišlo asi dvacet esemesek naráz. Uá.

Cesta zpátky do Prahy byla nakonec taky prima. Jelo nás víc a většinu času jsem prokecala s Martinem Fojtíkem. Při přestupu jsme požadavky tří lidí (pivo, turka a slané nebo kyselé jídlo) převtělili v pauzu v pivnici třetí cenové a místní desítka a utopenec mi sedly jak nikdy dřív.

V cíli už bylo dobře

Jakože... dobře

I když mně v cíli začalo být dobře až o něco později, než byla pořízena tahle fotka
(fotil Martin Hlaváč)

Tohle je paparazzi fotka velké tělocvičny ve tři ráno

Kdybych to celé měla shrnout...

Bylo to skvělé.

Překvapila jsem sama sebe, že jsem to zvládla ujít bez větších potíží. Kopce a převýšení mi přišly celou dobu legrační, chodidla začala bolet až dvacet kilometrů před cílem po větší náloži asfaltu, svaly na nohou mě nebolely vůbec a moje třikrát operované koleno drželo vzorně a po skončení ani nenateklo. Ten kolaps na konci se dal čekat, když se mi hnusily sladké věci, ale jiné jsem neměla k dispozici, a tak jsem nejedla. A jít celou dobu sama mě naplňovalo tak, jak jsem si vysnila. Prošla jsem si všechny nezpracované zážitky z poslední doby, zanalyzovala emoce, pocity a křivdy, které se mi nějak nahromadily, a vyřešila jsem v sobě všechno, co bylo potřeba. Do práce jsem vymyslela několik strategií a na kurz seminárku. (Pak se divte, že mi už nezbyla kapacita na sčítání kilometrů...)

To by se nestalo, kdyby Martin tenhle pochod nevzkřísil. On sice tvrdí, že to za něj všechno odmakali kamarádi a dobrovolníci, ale já mu nevěřim ani trošku. Každopádně jim všem patří ohromné díky, protože to byla nádherná a skvěle připravená akce. A ta nostalgie ze společnosti, která se tu sešla!

Díky, tohle jsem potřebovala. Snad se v příštím roce uvidíme na více akcích!