Zpověď v báječný čtvrtek

Líbí se mi tyhle články řadit do rubriky "životní styl" :-)

Ve čtvrtek už mi zbyl jen jeden seminář - Peterkovy vybrané kapitoly ze světové literatury - a jedna přednáška - Janovcova syntax.

Musela jsem odřeknout ranní stěnu, na Peterku jsem měla mít referát a vzhledem k programu tohoto týdne jsem ho nestihla udělat dřív.
Referát... čtenářskou reflexi na báseň (nebo básně) jednoho z autorů, které jsme letos probírali. Na výběr byli Whitman, Baudelaire, Rimbaud, Verlaine, Mallarmé, Rilke, Masters, Pound a Eliot. Pro Mastersovu Spoonriverskou anthologii jsem zamířila do knihovny ihned po semináři minulý týden, kdy jsem se upsala k dnešnímu dni se svou reflexí - zaujal mě.

Četla jsem ji poslední dva dny a psala si poznámky rovnou, věděla jsem, že jinak všechny postřehy zapomenu.
Vyplatilo se to.

Ve dvě v noci jsem dopsala poslední tečku a šla jsem spát a měla jsem strašně dobrý pocit, protože jsem věděla, že se mi reflexe povedla. Že je psaná ve vlně "peterka", že jsem se trefila, že jsem tentokrát zvládla vyjádřit to, co jsem vyjádřit chtěla, přesně, cíleně, hloubavě.
Ráno jsem byla s výsledkem stále spokojená.

Peterka byl také spokojený.
Nechtěla jsem to číst, ačkoliv by rozhodně kvalita větné skladby přednesu stoupla a nezapomněla bych na pár dobrých myšlenek, přesto jsem měla projev ucházející. Peterka seděl, hlavu přemýšlivě podepřenou, občas přikývnul, občas si něco poznamenal.
"Ve vašem projevu zaznělo několik velmi dobrých postřehů, které jsme tady nezmiňovali, když jsme se o Mastersovi bavili společně," ohodnotil to nakonec. Vypíchl je. Pochválil mě.
Pravděpodobně jsem se tvářila jako ultrašťastný debílek.
Na konci semináře jsem mu dávala reflexi písemně. On se na ni podíval, neusmál se, to on nedělá, nejspíš to ani neumí, ale tvářil se neskutečně potěšeně, vstřícně, a znovu mě pochválil. "Zdá se, že jste to měla celé ze sebe," uznale kývnul hlavou. Měla, jen jsem si přečetla poznámky, které jsem si zapsala, když jsme Masterse probírali. "Mohla jste samozřejmě pracovat s encyklopedií největších amerických básníků posledních sta let, ale to by nebylo tak zajímavé. V tomhle byla vidět sebereflexe a hluboké zaujetí..." V tomhle duchu ještě chvíli pokračoval.
Zbytek dne jsem hlavou drhla o oblohu, jak jsem za ten seminář vyrostla.
Peterka - mě - chválil.
Nikdy jsem si tahle tři slova nedokázala představit v jedné větě.
Peterka... chválil... mě.
Skoro mu jsem ochotná odpustit peklo testu na teorii literatury, kvůli které teď mám literaturu hektičtější, než je možné pro běžného smrtelníka zvládnout.

Jásavě jsem zamířila do zachumelené Prahy. V centru zbyly mokré silnice, ale turistů bylo výrazně míň.
Do McDonaldu jsem dorazila mnohem dřív, než bylo domluvené, a Terka přišla vzápětí. Bylo tam moc lidí.

"Tak jsem se vzpomněla na jednu cukrárnu..."
Nad Karlákem. Laté za 35,- a laté speciál za 35,- a já si dala obě dvě. Mají barevné židličky, je to tam nádherné a já se zase začala usmívat.
Zdrbaly jsme kdekoho, bůh ví, že mi to chybělo. Je to pořád škola, škola, škola a škola. S výjimkou vandru v Lužických horách, s výjimkou čtvrtečních stěn a s výjimkou stěn s Ivčou nevídám jiné lidi než rodiče a spolužáky. Za poslední čtvrtrok... Sargo, pravda. Jednou. Když mě Terka uháněla, ať jdu do kina, ať jdu na kafe, ať jdu kamkoliv, pořád jsem odepisovala ne, ne, ne, nemám čas, nemůžu, mám referát, mám zápočet, nechci, prostě nechci!
A včera se ozvala a já si říkala, sakra, mám pauzu mezi literaturou a syntaxí, odbudu si to a budu mít klid.
Jenže Terka přišla úplně jiná, krásně oblečená, usměvavá, vyrazila z koleje jenom za mnou, neměla školu. Vypadala úplně jinak než v Rakousku u Sabriny, tam byla udřená, nešťastná, uzlíček nervů. A dneska najednou - ahoj, já jsem Stará Terka, Se Kterou Jsi Šla Z Prahy Na Sněžku.
Hodinu a půl jsme krafaly nad kafi.
Zdrbly jsme Stáňu a Magdu, že na školu tolik kašlou a doufají, že jim to projde. Shodly jsme se, že obdivujeme Martinu, snad nejlepší a nejsvědomitější němčinářku, nádhernou blondýnu, o které jsem ještě minulý měsíc nevěděla, že je modelka, protože je skromná a nemluví o tom a nechová se tak. Zemana a Markovou a nového syntaxáře, u kterého snad německou syntax budu opakovat a který je prý skvělý. Andreu, Julii a Haupíka, učitele na jazyková cvičení, kteří nás přiměli mluvit.
Zdrbly jsme sebe.
Protože i Terka, i já letos mluvíme. Terka u Haupíka a já u Andrey - nemáme problém pohotově odpovědět na otázku, najednou se nebojíme, že se nám někdo vysměje, protože neumíme německy. A já z toho mám obrovskou radost.
(Včera jsem se na jazykových cvičeních pohádala s Andreou, jestli existuje ve vesmíru inteligentní mimozemský život. Andrea očekává, že si do pár let budeme potřásat rukou se zelenými mužíčky. Já vedla mnohaminutový ohnivý monolog o relativitě pojmu "inteligence", protože jejich inteligence by se mohla vyvíjet někam naprosto jinam než naše, monolog o vesmírných vzdálenostech dosažitelných lidskými silami, monolog o pravděpodobnosti modrých nebo zelených emzáků, kteří jsou celí žhaví do diplomatických vyjednávání s lidmi. Potom mi došlo, že neumím německy, konečně, tak jsem zmlkla.)

Z cukrárny jsme vyšly do Prahy, svítilo slunce a mokré ulice se blýskaly světlem. Foglarův Modrý zázrak, jenomže žlutý, žula.

Terka mě doprovázela do Myslíkárny, kde jsem měla syntax. Janovec chodí pozdě, stály jsme a krafaly před učebnou.
Pak šla Terka pryč a my měli přednášku o syntaxi mluveného projevu a o doplňku, což je ten nejhaluzáčtější větný člen, který existuje. Znáte někdo snad jiný příklad doplňku než "děti běhaly bosy"? :-)
Přednáška skončila dřív, nechtělo se mi z teplého útulna M006. Helča měla skoro dobře poslední cvičení interpunkce, které jsem jí v pondělí posílala a opravovala při Peterkovi, neměla jsem jí už co říct před jejím druhým - posledním - pokusem, který měla psát. (Popůlnoční update s čerstvými informacemi z Facebooku: Helča má zápočet. Jsem dobrá!) David haluzil s větnými členy, zaměřila jsem se na něho, dala mu cvičení, které jsem vytiskla Stáně, která opět nepřišla. Moc to nezvládal, taky jsem si dala při tvorbě záležet, abych postihla všechny problémy a chytáky, které syntax má.
Baví mě vysvětlovat syntax ostatním.
Baví mě syntax.

Při odchodu jsem se střetla ve dveřích s Janovcem, který se akorát vracel z cigarety. "A vás zápočet...?" - "Nemám s sebou index," nechala jsem ho ve včerejších deskách. "Ale přijdu ještě tu lednovou hodinu." Janovec kývl, dneska říkal, že to nebudeme probírat téma, které se bude zkoušet, takže to bude nejspíš dost komorní. "Budeme dělat Chomského," dodal a můj svět se rozzářil tisíci světýlky. Dokonalé. "To se mi bude víc než hodit na německou syntax," to je to téma, které nikdo v poznámkách nemá, obtížně se dohledává a v testech bylo.
Miluju, když věci vycházejí.

V tramvaji psala Stáňa. "Volal mi Janovec, jedu na zápočet."
Když jsem psala já jí těsně po přednášce, kde je, odpovídala, že to neumí a netroufá si.
Prý jí volala Klárka a mobil vrazila Janovcovi. No, taky způsob - slíbil Stáně, že ji neukousne.
Nejsem si tím jistá. V prvním cvičení vůbec nepochopila zadání a dělala něco jiného.
Já jsem jí několikrát nabízela, že jí to vysvětlím, ona odmítala, že má Klárku.
Místo pocitu zadostiučinění mě to mrzí. Krucinál, chci, aby lidi, které znám, neměli se syntaxí problémy! S MOJÍ syntaxí!

Začaly mi prázdniny.
Doma zbyly ze včerejška palačinky a máma koupila ráno špenát. Miluju staré studené palačinky s horkým špenátem.

No a večer :-D
...
objektivní a nezaujatá recenze na New Moon:

(spoiler)

Byla jedna Bella, která chtěla políbit svého kluka. Ale on to byl upír. Tak ji políbil, ale protože ji předtím chtěl zabít jeho bráška, řekl jí, že ji nemá rád, a ona se rozbrečela a on odešel. Tak ona začala padat na motorkách, skákat z útesů a hrát si s lesními zvířátky, psát mejly na neexistující adresy a taky seděla na židli, zatímco kolem vířily měsíce a roční doby.
Potom začala chodit za indiánem, co ujížděl na steroidech, ale byl to sympaťák, jenže potom si ostříhal vlasy, nechal si udělat tetování a přestal si s ní hrát. Tak zfackovala jeho kamaráda, ten se neočekávaně proměnil ve velikého zablešence a jiný zablešenec se s ním porval, aby blechy nešly na Bellu.
"Vlkodlaku, nemohu tě milovat, miluji už upíra..."
"Ale on tě může zabít!"
"Miluji ho víc než sebe...!"
Potom se po lese honili čokli, upíři a lesní hlídka, do toho si Bella odešla skočit ze skály, čímž oslabila vlčí pozice, což nevadilo, protože upíři naskákali do vody taky, ale vlkodlaci rychleji a tak Bellu zachránili.
Potom se objevila Alice, což je jediná opravdu pěkná postava filmu. (Ten účes! Já chci taky!) Bello, Edward se chce zabít, a tak Bella odjela kamsi do Španělska (soudím podle ostrého slunečního svitu), tam zmařila jedinou svou šanci skončit se snědým svalovcem místo ukňouraného emaře, práskla na sebe, že je vůči speciálním upířím schopnostem imunní, slíbila, že se stane upírem, a odjela zase domů.
Tam se pohádal čokl s upírem, jestli bude jednou Bella kojit novorozeně se sakra ostrými špičáky nebo jestli porodí vrh deseti psů, potom se zase chvíli líbali a to byl tuším konec.

(konec spoileru)

Prostě boží, no ne? :-D
V sále čtyři dvojice, ta před námi se zvedla kousek za polovinou. Tragédi, nevědí, jak relaxovat :-D
Chechtala jsem se od začátku do konce, bylo to naprosto boží, takovéhle odreagování bych vyvážila třeba zlatem. (V peněžence mi zbylo dvacet korun, nemám ještě žádný dárek. Dostanete knoflíky, co vy na to, moji drazí?)

A na závěr toho báječného dne mě má drahá odvezla domů autem.

Miluju čtvrtky :-)