105 km s 4200 metry převýšení. Startovalo 88 lidí a dokončilo 66, ze šesti startujících žen došly do cíle čtyři. Já byla s časem 28 hodin a 1 minuta na 61.-62. místě. Bylo vedro a do toho dvě bouřky s průtrží mračen - a nepadal jenom déšť, ale i kroupy. A trasa byla nádherná, je to krásný kout Slovenska.
Oficiální stránky závodu ZDE, Facebook akce ZDE, výsledky ZDE a trasa ZDE. Video od Adama Lisého ZDE.
1. kontrola na 11. km (Jankov Vŕšok): 55. v pořadí s časem 1:30, průměrná rychlost 7,283 km/h
2. kontrola na 28. km (Kšinianska pol'ana): 66. v pořadí s časem 5:55, průměrná rychlost 4,728 km/h
3. kontrola na 51. km (Baske): 40. v pořadí s časem 11:27, průměrná rychlost 4,450 km/h
4. kontrola na 76. km (Peťovka): 60. v pořadí s časem 18:15, průměrná rychlost 4,162 km/h
5. kontrola na 96. km (Dubnička): 62. v pořadí s časem 25:47, průměrná rychlost 3,723 km/h
(Když tak koukám na ty výsledky, mohla by to být dobrá strategie, jak se dostat na bednu: vybírat si pochody, které dokončí jenom čtyři ženy. Teď ještě nebýt ta čtvrtá...)
Startovalo se v sobotu v pět ráno. Byl to pro mě (kromě Dne Cesty, a to zas bylo ještě hodně jiné) první pochod, kde se nevyráželo na noc, a teda český koncept s večerním startem mi vyhovuje mnohem víc.
Do sokolovny jsme dojeli po desáté večer, do spacáků jsme zalehli až o půlnoci. A po čtvrté ráno vstávat - sbalit se, nasnídat a jít, startovalo se v pět. Mně se ještě těsně před startem povedlo ulomit si kus už tak krátkého nehtu na ruce, když jsem si připevňovala čip na batoh, a jako já to, že s sebou na stokilometrové výšlapy nosím zrcátko, můžu zdůvodnit kontaktními čočkami; ale jak lidem vysvětluje Ondra ty manikúrní kleštičky, to nevím. Ale hodily se.
Startovalo se po žluté, nejprve k vodní nádrži a dál lesem do Uhrovce a na Jankov Vŕšok, kde byla první živá (čipová) kontrola. Cestou tam jsem ještě trochu popobíhala, protože mi bylo jasné, že to je skoro jediná příležitost, protože odtamtud už se stoupalo na hřeben a kladné převýšení dalo zhruba sedm set metrů. A ono i v těch pět ráno bylo venku na krátký rukáv, takže jestli to nevystoupám v ještě relativním chladnu, tak pravděpodobně zhynu vedrem...
Na kontrole jsem vypila tři kalíšky minerálky, vodu do láhví jsem nedobírala, stejně jsem moc neupila a aspoň to bude do kopce lehčí. Žejo. Logický, přece.
Několik posledních informací před startem
První samoobslužná kontrola na čtvrtém kilometru
Zatím ještě není nesnesitelné vedro
První živá kontrola na Jankově Vŕšku
No a pak už nahoru. Chvilku jsem ještě vlála za Honzou s Tomášem, kteří to šli na pohodu, tak na dvacet hodin, nepoběží; ale jejich chůzi bych stíhala leda poklusem, takže zmizeli záhy. A pak tam do kopce už mě předháněli jeden člověk za druhým, safra, to opravdu startovalo tolik lidí? Vždyť za mnou už nikdo nemůže zbývat...?
Na Kňažinových lúkách měla být kontrola. Do té doby byla samoobslužná jenom jedna a tam jsem šla s davem a vůbec nedávala pozor na to, kde jsem, a tak mě tu trochu zarazilo, že jsem na rozcestí a kontrola nikde. On Johny před startem explicitně říkal, že kontroly nemusí být přímo tam, kde jsou psané, ale třeba o kousek posunuté jinam, kde nechodí tolik lidí, aby je někdo nesebral, ale stejně, kde teda bude? Vyfotila jsem si rozcestník, kdybych náhodou něco nepochopila, tak abych měla důkaz, že jsem tu byla, a šla dál. A najednou koukám - žlutá cedule 'kontrola - 50 m' a šipka. Nutno dodat, že postupem času jsem se do těchto cedulí zamilovala.
O kousek dál čekal Peter, že to parťačce nějak nesedlo, a tak to zabalila, a jestli nechci společnost. Což já samozřejmě chtěla, a tak jsme další skoro tři hodiny pokračovali spolu. (Já ho varovala, že ho do kopců budu zdržovat, jako! Jenže je to Peter, žejo, takže to toleroval bez připomínek.)
Stoupáme na hřeben
Peter
Potkali jsme zvíře. Peter prý, že divočák se dvěma mladými, ale já viděla zcela jasného koně. Jako jo, bylo to skrze keř, ale mělo to lesklou srst, bylo to veliké a pryč to odklusalo. Co ale dělal samotný kůň uprostřed lesa, vážně netuším.
Peter cestou sbíral cizí odpadky. Zaujalo mě to velice mile, hlavně když jsem ještě viděla, že to skoro nemá kam dávat, protože má jenom maličký batůžek.
Bylo horko. Naštěstí byla trasa natolik úchvatná, že vedla většinu času pod stromy, takže se nešlo po sluníčku, ale horko bylo příšerné a na celém hřebeni byl přesně jeden zdroj vody, a to až na padesátém kilometru - takže jsme na živou kontrolu na dvacátém osmém kilometru čekali jako na spásu. Já navíc dost spoléhala na to, že nějaké potoky potkáme, takže jsem vodou zrovna nešetřila - došla mi o hodinu dřív, než měla. Pak jsem upíjela Peterovi... jo, jsem parťák k pohledání.
Hřeben byl nádherný, moc se mi líbil. Navíc jsme nepotkali vůbec žádné turisty, ačkoliv byl slunný víkend, je to úžasně zapomenutý kout země. Moc by se mi tam líbilo vandrovat, jen ta voda kdyby tam byla; a účastníci výletu by museli být zdatní turisti, protože na samotném hřebeni se nastoupalo kolem tří tisíc metrů.
Kšinianskou pol'anu s kontrolou a občerstvením jsme vyhlíželi velice netrpělivě, ale ona pořád nikde. Tady už někde musí být... nemůžeme jít tak pomalu, aby to trvalo tak dlouho... ne? Peter to tam znal, a že prý mám nejdřív vyhlížet vysílač, že je u něj a že by měl být vidět dopředu, ale vysílač taky pořád nikde... Bylo to hodně nekonečné a pití už docházelo i Peterovi, to už mu přece nemůžu brát, jenže on tvrdil, že můžu... ach jo, nakonec tu umřeme žízní oba, je to jasné.
Ale pak konečně přišel Čierny vrch, odkud byl vidět vysílač a odkud se sbíhalo úplně úchvatně prudkým svahem. Tam jsem Petera předběhla (jinak mě celou dobu táhnul za sebou), protože přesně tenhle typ seběhů mám moc ráda, a díky tomu jsem pak konečně měla příležitost zabloudit. Protože jako pardon, ale ten rozcestník prostě ukazoval do lesa, a ne na cestu. Jenže samozřejmě bloudit s GPSkou je obtížná disciplína, navíc mě zas dohnal Peter, který to tam znal, a tak jsem mimo značku šla zhruba padesát metrů. Nic moc.
A pak Kšinianská pol'ana. Normálně - oni tam měli lavor s vodou, která byla určená na namáčení hlavy! Existuje vůbec nějaký lepší nápad? A taky tam měli vodu a spoustu jiných věcí na pití a pak milión věcí k jídlu a všechno hrozně dobré a ach a och, to bylo tak úžasné! Nějakou chvíli jsme tam poseděli, než jsme se vydali dál.
Byla jsem si zanedlouho odskočit, a že Petera doženu. Když jsem ho dohnala, seděl u cesty a psal něco na mobilu, a že ať jdu, že mě dožene. A to bylo naposledy, co jsme se viděli. Už předtím říkal, že mu není dobře a motá se mu hlava (bodejť by ne, když jsem mu vypila všechno pití), a pak někde kousek za chatou Baske skončil.
Kus před živou kontrolou, ten hřeben byl nádherný
Kontrola na Kšinianskej pol'aně
Těch dobrot tam!
Poslední ohlédnutí
Nešla jsem ovšem sama dlouho, to byla hodně veselá příhoda.
Byl to třicátý osmý kilometr, kde se z křoví vynořil kluk, na první pohled chrt, a že jak se mi jde.
Odpověděla jsem, že dobře, a oplatila mu otázku, jak se jde jemu?
Taky dobře, akorátže zabloudil a zašel si dvaadvacet kilometrů.
Nojo, to je smů-... Kolikže?!
Teď má v nohách šedesát, odpověděl. Sešel omylem z hřebene dolů do nějaké vesnice. Byl do té doby šestý. A taky mu došla voda.
Chceš? Mám ještě dost...
Pokýval hlavou, dopil poslední hlt ze své lahve a trochu si ode mě odlil. Měla jsem z toho dobrý pocit, že jsem poslala vodu dál.
A šli jsme dál. Pak se mě zeptal, jestli jenom chodím, nebo i běhám, a když jsem váhavě potvrdila, že z kopce občas popobíhám, začali jsme běhat z kopců a po rovinách. Žádnej problém, žejo. Není to tak, že bych umírala vedrem a tep měla permanentně zvýšený.
Vyprávěl zajímavé historky. Třeba jak se to dělat nemá: v létě se nechal nakazit od klíštěte a půl roku se pak nesměl hýbat, že prý měl štěstí, že neskončil na vozíčku, řekla mu doktorka. Takže ten rok na stovkách už nebyl... no a na té minulé ztratil GPSku, což vedlo k tomu, že tady ztratil sebe. Jako... uá!
No a jak jsme si povídali, tak jsme přestali dávat pozor na cestou a zabloudili jsme.
Faktem o mé GPSce je, že jsem v ní sice měla nahranou trasu a i mapové podklady Slovenska, ale ty obsahovaly jenom cesty, nic jiného. Žádná města a vesnice, žádné kopce, žádné názvy, žádné barvy turistických značek. Protože jsem ovšem člověk prozíravý, nafotila jsem si doma mapy z cykloserveru, a tak jsem pomocí srovnání tvaru trasy v GPSce a na mapě našla, kde jsme, a zjistila, že když budeme pokračovat po téhle cestě, napojíme se záhy znovu na značku a dokonce ani nevynecháme žádnou kontrolu. A co víc, měla jsem pravdu! Frajerka.
Fascinovalo mě, že jde chrt pořád se mnou, asi pět kilometrů, skoro hodinu, protože jsem do kopců byla úplně marná, respektive zralá na infarkt, ty prudší jsem nedokázala ani vyjít na jeden zátah, musela jsem se na pár sekund vždycky zastavit, abych dostala trochu kyslíku do krve. Jako ano, měla jsem pití a GPSku, ale stejně, tohle tempo ho muselo ubíjet. I přesto, že už nemělo cenu se nikam hnát.
No a pak tam konečně bylo stoupání na louce, a tedy na sluníčku, a chrt mi zmizel z dohledu. Žádný div, putovala jsem od keře (stínu) ke keři (stínu) a v těch chodeckých fázích umírala... Ale nevadí, zase jdu sama a nikoho nezdržuju, to mi za to stojí. Víceméně.
Chrt čekal nahoře.
Nakonec utekl až u páté kontroly, že snad už to je na chatu Baske s živou kontrolou kousek a že to už zvládne bez vody.
Tohle bylo to stoupání, kde jsem si myslela, že nade mnou už chrt zlomil hůl, a ono nic
Klasická překážka na trati... kolik stromů jsme cestou museli obcházet? Dvacet? Padesát? Tisíc?
Čtyřicátý druhý, respektive šedesátý čtvrtý kilometr
A dál - až na Baske - jsem šla sama, ačkoliv jsme na páté kontrole ještě potkali Petra, jenže jsem byla nekompatibilní tempem, mi přišlo - z kopce z kontroly jsem ho předběhla a v následném stoupání předběhl zcela nekompromisně on mě. Pak na mě prý čekal u potoka kus před Baske, ale to se nedočkal...
Ten úsek vedl po prosluněných loukách a byl hrozný, ale zase jsem přišla na dobrá témata k dumání, takže to rychle uběhlo. Totiž že jako je fajn, že si tady můžu vybrat, jak umřu. Přišla jsem na tři varianty:
- Je hrozné vedro a v láhvích mám dva loky ionťáku, takže nejpravděpodobnější je smrt žízní.
- Ale kousek ode mě hřmí a já jsem na loukách na hřebeni; a určitě nebudu nikde čekat zalezlá, než se bouřka přežene, takže by do mě mohl uhodit blesk.
- A kdyby všechno selhalo, pořád bych si ještě mohla uhnat infarkt, ne? Když je takové vedro a když námahou už v podstatě ani nejsem schopná dýchat?
(- Přemnožené medvědy nezahrnuju, protože na ně nevěřím. A ta medvědice s medvíďaty, která děsí místní, je stejně někde víc u cíle.)
Na těch krásných loukách jsem ještě naposledy měla na dohled Petra i chrta, ale pak přišly bouřkové mraky přímo nade mě a já, vděčná za stín, jsem sebou na pár minut plácla na louku a přestala se o cokoliv starat.
Krásné louky, dobré místo pro vypuštění duše
Tečka vepředu je Petr, tečka vzadu je chrt
Cestou byl remízek a za ním nějaký přístřešek. Prolezla jsem to tam celé, vážně jsem věřila, že tam musí být pramen nebo studna, protože proč by tam jinak někdo cokoliv stavěl? Kdy jsem vlastně dopila zbytek svojí vody?
O pár set metrů dál začínal les a v něm tekl potok. Naplnila jsem si obě láhve, ačkoliv Baske už musela být kousek, že jednu cestou vypiju a tou druhou se budu polévat.
Na to nedošlo, protože o pět minut dál začalo pršet. Zalezla jsem pod keř a zabalila GPSku, mobil i foťák do igelitu, a když déšť pořád sílil, hodila jsem na sebe nepromokavou bundu. Ono sice bylo ještě chvíli předtím vedro na umření, ale déšť byl ledový a mě roztřásla zima... Nemělo cenu čekat, keř stejně promokal, vydala jsem se dál. Bylo jasné, že je to jenom přívalová přeháňka, však zase uschnu. Možná. A na mokré boty jsem zvyklá.
Les skončil záhy a cesta se vrátila na louky. Jak jinak. Mokřejší už nebudu.
Pak začaly padat kroupy a hřmělo pořád blíž a blíž, to bylo už i trochu strašidelné, ale já jsem naštěstí člověk racionální, takže vím, že se hlasitých hromů bát nemusím, protože zabíjejí blesky, takže ať už se hrom ozve sebehlasitější a sebebližší, jestli tou dobou ještě žiju, nic mi nehrozí.
Na poslední louce konečně všechno začalo ustávat, jenom nalevo to hlasitě šumělo. Ohlédla jsem se, že ten vítr musí být, a spatřila jsem stěnu z krup, která se ke mně blížila, zbývaly mi zhruba dvě sekundy. Dobrá motivace je základ, k lesu jsem dosprintovala, i tak jsem kraj téhle nové várky chytla a nebylo to nic moc. V lese jsem pak schovaná pod hustým bukem zírala, že skrze padající kroupy není vidět strom vzdálený dvacet metrů.
A pak se obloha protrhala, znovu vysvitlo sluníčko a ano, se schnutím věcí nebyl problém.
Chata Baske už byla kousíček. Uvnitř odpočíval Petr, tak jsem se taky na chvíli složila na lavičku. Polívka, limonáda... Tahle kontrola (51. km) byla na samém konci hřebene a čekalo nás skoro devítisetmetrové klesání, a protože mě posledních deset kilometrů začalo významně pobolívat koleno, pro jistotu jsem si ho zafačovala obinadlem.
(Vůbec to byl pochod, na kterém jsem využila spoustu věcí, které pokaždé raději tahám, ale málokdy je použiju. Na startu jsem se nechala Ondrou díkybohu přesvědčit, že se bunda a dlouhé kalhoty budou hodit, využila jsem i zmíněné obinadlo a taky termofólii, až na rezervní Tatranku a Carbosnack i veškeré sladké, které jsem brala, a taky ponožky na převlečení.)
Když jsme odcházeli z Baske, pořád ještě nepřišel nikdo další.
("Já po Krakonošce jdu až na Malofatranskou..."
"Já vím, viděl jsem tě mezi přihlášenými."
Ne, tuhle hru hrát nebudu. "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Petr."
"Já jsem Eliška."
"Já vím."
Vážně ne. Ne dneska. Ne teď. "Odkud mě znáš?"
"Z reportáží..."
Ahá! Nejsem až tak marná!)
Snaha vyfotit krásnou louku a déšť, aniž bych utopila foťák
Chata Baske
Děti se tam málem popraly o to, kdo nám nalije vodu do láhví
Bylo to z kopce a běhat mi bylo pořád ještě příjemné, a tak jsme těch devět set metrů seběhli. Petr k tomu měl nějaké připomínky, ale na ty nebyl brán zřetel. Žejo, já jsem máslo, takže když to zvládnu já, zvládne to každej. Logický.
V údolí byla vesnice se dvěma krásnými májkami a taky asfaltka, což byla předzvěst věcí příštích, asfaltu bylo od té chvíle hodně. Převlékla jsem se tam do suchých ponožek, protože boty už skoro uschly, a pak už se mi šlo bez ohledu na povrch moc příjemně - navíc po asfaltu to ubíhá hezky rychle.
Další na programu byly Trenčianske Teplice. Lidi tam místním parkem chodili krásní a načančaní a hezky se usmívali a paní se nás zeptala, jestli je to jezírko s labutěmi ještě daleko, a ačkoliv my viděli jenom jezírko s kachnou (jednou), usmívala se na nás i poté. A to jsem měla každou ponožku jinou - jenže když mně je líto vyhodit celý pár, když jednu prodřu, a ta zelená je si s hnědou hodně podobná.
Kousek nad Teplicemi jsme pak šli kolem pramene, takže jsem si dobrala vodu, ačkoliv jsem ještě měla - ale nějak mi teď ta zátěž přišla ospravedlnitelná, vzhledem k předešlým událostem.
Cesta do Trenčianských Teplic
To by mě zajímalo, jestli to byli cvrčci, nebo cvrčilky, co tam dělalo takový rámus
Tma
No a pak se mi šlo špatně. Tyjo... hodně špatně. Vlastně ani nevím, kde to začalo, ale najednou se mi začalo chtít zvracet a byla jsem slabá jak moucha a zrovna jsem šla sama, protože si Petr odběhl za keř, a tak když jsem došla k samooblužné kontrole, složila jsem se tam pod strom a přemýšlela, co dál. Dobře, jsem tak slabá, že se mi chce zvracet. To beru. Takže abych nebyla slabá, musím něco sníst... bože, chce se mi zvracet.
Do toho volal Happy, že to v Teplicích zabalí a jestli mu z cíle vezmu batoh, a ten rozhovor jsem vedla sotva při vědomí, bylo mi strašně zle. Petr už mě došel, takže jsme tam pak seděli oba, nabízela jsem mu, ať jde napřed, že odteď ho budu jenom zdržovat a lepší to nebude, ale to odmítl a ve zbytku času prokázal, že je jeho trpělivost nekonečná, to bylo naprosto neuvěřitelné. Jako chápu, že nechtěl jít sám, ale já bych na sebe byla o tolik zlejší, být na jeho místě!
Dál už to bylo na čelovky, mám ten pocit. Z toho úseku před živou kontrolou si nepamatuju naprosto nic...
No a na Peťovke bylo občerstvení, krásně v první chalupě ve vesnici, to bylo jako spása. A když říkám občerstvení, tak myslím Občerstvení - miluju Slovensko a jeho pohostinnost celým svým srdcem, tahle akce nemohla být líp zabezpečená. Panáka hruškovice jsem odmítla a pivo taky, ale těstoviného salátu jsem si dala dvě obří porce a pak jsem snědla menší pyramidu domácích sušenek, které jsem původně ochutnala jenom proto, že z napečených dobrot byly nejmenší a já byla hrozně přecpaná, ale chtěla jsem něco sladkého ochutnat, protože všechno vypadalo úplně báječně.
Seděli jsme tam tak dlouho, že nás došlo sedm dalších pochodníků, kteří šli ve skupině. Ti panáka neodmítli, a podle míry veselí ho neodmítli ani nikde jinde, kde jim byl nabídnut.
Peťovka, čipová kontrola na 76. kilometru
Těch dobrot!
Dál se mělo jít po vlastním značení a je pravda, že jsem po něm moc nekoukala, ale stejně mi přijde, že bych tam byla úplně nahraná, kdybych neměla GPSku.
Blýskat se začalo už ve chvíli, kdy jsme seděli na kontrole, ale déšť nás chytil až cestou. Co déšť, regulérní průtrž mračen. Po silnici nám pod nohama tekly proudy vody, promáčení jsme byli během chvilky. Měli jsme zůstat na panáka...
Na hlavní silnici byla krytá zastávka. S lavičkami. Lilo. Schovali jsme se tam. Než průtrž ustane... Zabalila jsem se do termofólie. Pak jsem si lehla. Vzbudily mě hrozné křeče ve stehnech. Pospávala jsem vsedě opřená o stěnu.
Pak procházeli čtyři, ale nezabočili doleva, kam vedla cesta, ale doprava na Motešice. Mysleli jsme, že to balí, ale na další čipové kontrole byli hodinu před námi. Připadá mi to krajně podezřelé, protože nás nikde nepředháněli, takže museli minimálně K10 vynechat.
Potom přišli dva a vlezli si k nám do zastávky a že to balí, zavolají si taxíka, a jestli nepojedeme s nimi? Hm. Pak taxík přijel.
"Takže... Zůstáváte?"
Petr se otočil na mě. "Jo," pravila jsem z polospánku. Z téhle zastávky mě hned tak něco nedostane.
"Tak dobře dojděte," popřáli nám a odjeli.
Trochu mě to probralo. Jo aha, oni mysleli, jestli zůstáváme na pochodu... sakra! Taxík do cíle! A ono tak leje! Proboha, já jsem idiot... mně je zima... jsem mokrá... chci do tepla, strašně moc chci do tepla... a mohla jsem!
Seděla jsem na lavičce zabalená v termofólii a byla mi zima. Petr postával kolem. "Kdyžtak můžeme počkat na ten autobus, co jede za dvě hodiny," nadhodil po chvíli.
Tak já si nechám ujet taxíka a pak pojedu autobusem? Když mě vlastně ani nic nebolí a jenom je mi zima a prší? Vždyť už ani neprší tolik... víceméně...
"Jdeme," zavelela jsem a trvalo mi jen slabou čtvrthodinku, než jsem se opravdu připravená zvedla. Přišla mi mezitím esemeska, ale nechtělo se mi dobývat do proti dešti zabaleného mobilu, stejně bylo jasné, co to je - Ondra dorazil do cíle. Mně zbývá ještě třicet kilometrů, to je skoro třetina cesty... no ach jo. Ne, do mobilu se dobývat opravdu nebudu, mít to jisté by bylo ještě horší.
Teplá sprcha, totiž. A taky spacák a ty měkké cvičící podložky, co se tam na nich může spát. A já mohla jet taxíkem...
Vyrazili jsme do deště, po silnici dál. Až někdy k ránu mi Petr prozradil, že jsme na té zastávce byli hodinu a půl - já bych tipovala do půl hodiny. Jejda.
Desátá kontrola na Horáreň Slače, ať to znamená cokoliv a skloňuje se to jakkoliv (80. km)
Po kilometru jsme ze silnice slezli do mokré trávy a vydali se vstříc Krásne vsi. Pršelo už málo a vlastně se nám šlo dobře, nebo aspoň mně, Petr si tou dobou už stěžoval na otlaky. Ale při chůzi bylo teplo a vlastně bylo všechno fajn a mně konečně přestalo být líto, že jsem to nezabalila a neodjela taxíkem, ačkoliv představa dalších osmi hodin na trati příjemná nebyla.
(Za to, že mi bylo teplo, částečně mohly i ty dlouhé elasťáky, které jsem na sebe ještě na zastávce natáhla. Vůbec bych nečekala, že pomůžou tolik, protože jsem odkrytá měla jen kolena, jinak mi nohy zakrývaly kompresní lýtkové návleky, ponožky a dlouhé kraťasy, ale vážně to bylo znát hodně moc.)
V Krásne vsi jsme se na značku promotali opět s pomocí GPSky, vlastní značení jsem tam vůbec nezahlídla, a pak jsme se vydali po modré na tu nejhaluznější část cesty. Měla jsem totiž z cykloserveru vyfocený profil převýšení, takže jsem věděla, co nás čeká - teď vylezeme kousek nahoru, pak maličko dolů, zase nahoru a pak už jen dolů. Tady nebylo do řešit, tohle bylo naprosto jasné. Jenže... ono to nefungovalo. Ono se šlo pořád jenom nahoru! A když už se konečně šlo dolů, vůbec to nebylo to konečné klesání!
No a pak tu taky bylo to spaní. Petr totiž cestou prohlásil, že by si na chvíli sedl, že na něj jde spaní, akorátže je všude mokro. Úslužně jsem na sezení nabídla svoji termofólii, protože to bylo poprvé (a naposledy), kdy jsem nebyla za slabšího já, čehož jsem si patřičně považovala. A tak jsme si na chvíli sedli u cesty a odpočívali, Petr pospával a já si ověřila, že je Ondra opravdu ďábel a že dokončil závod za dvacet a půl hodiny a že teď už dávno sladce spí v tělocvičně.
Za pár minut jsme se zvedli a vyrazili dál. A pak to padlo na mě, klasický spánkový deficit. Na který jsem vůbec neměla nárok, vždyť jsem tu noc před závodem spala! RedBull jsme vypili už zvečera, když jsme začali usínat poprvé, a tak teď nebylo co víc než něco sníst, a to bylo zoufale nedostatečné. Takže jsem šla, motala se mi hlava, zatmívalo před očima, rozmazávala se cesta a já byla úplně hrozně moc marná.
Navíc byl tenhle úsek zajímavý množstvím popadaných stromů přes cestu, vždycky jsem šla a sotva co viděla, když mi pohled zatemnilo něco velkého... strom... probrala jsem se, jenom abych našla Petra a podle toho vydedukovala, kudy se dá projít skrz, a pak jsem zase usnula.
Taky se mi zdály sny, mozek nějak nezvládl vyhodnotit, že ačkoliv on spí, tělo ne, a tak mě jimi zásoboval více než dostatečně. A nebyly nic moc.
Tou dobou už bylo dávno světlo, to byl ten hlavní spouštěč. Krajina byla krásná, listnaté stromy a cestičky sypané bílým pískem, navíc byl z našeho kopce výhled na jiné, vysoké a špičaté, na které jsme nešli. (A protože jsem odkojená Olafovými akcemi, na kterých se leze na úplně každou vyvýšeninu v dohledu, dovedla jsem to patřičně docenit.)
Jedenáctá kontrola
Hrála jsem se svým mozkem oblíbenou hru: sednu si až tam, kde mi to bude dostatečně dobré. Tenhle kámen je moc špičatý. Mech je nasáklý vodou. Kláda je moc nízko. Pařez je daleko od cesty. Tohle... hm... no vida, už jsem to přešla. Většinou se dokážu šidit tak dlouho, až mě krize přejde, jenže najednou byl Petr daleko přede mnou a přímo u cesty bylo suché jehličí jako stvořené pro ležení. Tak jo, jenom na chvilku, aby si toho Petr nevšiml...
Vzbudila jsem se, když se přiběhl zpátky podívat, jestli jsem si lehla, nebo jestli jsem tam zkolabovala. Že prý ta poloha nevypadala úplně přirozeně. Nojo, už vstávám... pak jsem se probudila znovu a Petr stál dva kroky ode mě a koukal, co jako bude. Uf. Jasně. Vstávat...
Všechno utrpení ale jednou končí, a tak jsme došli na vrchol, kde bylo jasné, že teď už to bude opravdu jenom z kopce. A vedle cesty tam byla kláda aka lavička, a protože já ráda běhám z kopce a Petr ne, sedla jsem si, že ho doběhnu. A jak jsem si tam tak seděla, přišla na mě klasická halucinace, že slyším někoho jít. A pak najednou červená bunda, jů, ona to není halucinace, on je to Jirka! Sáfra, celou dobu jsem se uklidňovala tím, že sice jdu pomalu, ale dokud je můj řidič za mnou, je to v pořádku, ale teď bylo jasné, že bude rychlejší, protože on má narozdíl ode mě konstantní rychlost. Safra.
A tak jsem se zvedla a z kopce mu utekla. Aspoň jsem Petra dohonila opravdu ještě ve svahu, jak jsem slíbila - a navíc mě běh příjemně probral z letargie.
Pak už to bylo jenom kousek na kontrolu v Dubničce, kde byla čipová kontrola, a tudíž i občerstvení. Měli i kafe! Zbožňuju kafe... kofolu... čaj... vodu... chleba se sádlem a cibulí... pomeranče... napečené sladké... ach. Zbožňuju kontroly. Došli jsme tam zároveň s Jirkou, který nás stáhl jen kousek pod kopcem, ale dál jsme odcházeli zase sami, protože se chtěl ještě dvacet minut zdržet.
Jirka dotahuje
Poslední živá kontrola na 96. km
Toho jídla tam! A navíc bylo půl osmé, čas jako stvořený na snídani.
"Támhleto je poslední kopec, a je docela maličkej!" říkaly nám slečny z kontroly, když jsme odcházeli. Kopec skutečně nevypadal velký, ale bylo jasné, že ještě překvapí, přece ten konec nebude zadarmo. Jenže víte co? On byl vážně docela maličkej! Jů!
Z téhle kontroly už se mi šlo nádherně. Na GPSce jsem kontrolovala, kdy se napojíme na trasu, kterou jsme už jednou šli, a snažila se vymyslet, kde to vlastně bude, než jsem se nakonec zeptala, protože jsem měla ve vzpomínkách solidní díru, a pak jsme se napojili a já to tam začala poznávat. A už zase bylo teplo, ale jenom příjemné, a tráva byla zelenější a stromy usměvavější, nebo tak něco.
Poslední samolepková kontrola byla kousíček za Dubničkou.
Tu nádrž za Bánovcemi jsem při první cestě nějak přehlédla, jestli je to vůbec možné.
Ten kopec za ní taky, takže jsem se ještě svlékala a pak Petra dobíhala a přišlo mi to osvěžující, protože mě pořád nic nebolelo. Ani chodidla jsem neměla otlačená!
Průchod městem byl delší, než jsem si zapamatovala, a nebýt GPSky, motali bychom se tam dodnes.
A pak už jsme byli v sokolovně. V cíli. Organizátoři tleskali a dostali jsme diplomy a bylo to všechno hrozně fajn. Ondra už byl vzhůru a povídal o své cestě, bídák téměř nezmoknul. Ve sprše tekla teplá voda, a protože Jirka dorazil až dvacet minut po nás a před cestou se chtěl ještě chvíli prospat, zalehla jsem v tělocvičně i já.
Cílová fotka s nekonečně trpělivým Petrem
(fotil Ondra)
Páni, já nevěřila, že těch posledních třicet kilometrů dojdu. Mám pocit, že ta příhoda s taxíkem se nemohla stát doopravdy, že to byla jenom nějaká zkouška charakteru, ale obstála jsem se ctí.
Každopádně se mi pochod moc líbil. Byl zasazený v krásné krajině a dokonale zorganizovaný, nadchly mě upozorňující cedule před kontrolami a neskutečné množství (a výběr) jídla na občerstvovačkách, vlastně až doma mi došlo, že chyběly banány - tak moc ohromující to bylo. A taky všichni organizátoři byli usměvaví, ať už jsem dorazila v jakoukoliv hodinu, a taky neskutečně nápomocní a ochotní a skvělí.
Jak Ondra podotkl, byl to taky jeden z mála pochodů, kde v cíli tekla ve sprše teplá voda. Rekapitulovala jsem si to pak a má pravdu...
Líbí se mi, že znám čím dál tím víc lidí, kteří na pochody jezdí, a nezáleží na tom, jestli jako závodníci, nebo organizátoři. Je to příjemné.
Abych ale jenom nesršela pozitivy, musím přiznat, že to byla náročná akce. Charakter převýšení v kombinaci s teplem a nedostatkem vody a posléze i střídající se suché vedro a upršená zima z toho udělaly hodně nevšední záležitost, a o to hrdější jsem, že jsem došla do cíle. Nebylo to úplně samozřejmé, vzdala to čtvrtina lidí - z 88 dokončilo jenom 66.
Jo, dobré to bylo!
GPS naměřila následující:
vzdálenost 109,12 km
čas 28 hod 5 min
čas pohybu 22 hod 14 min
průměrná rychlost 3,9 km/h
průměrná rychlost pohybu 4,9 km/h
nastoupáno 3893 metrů
(Fotky jsem fotila já.)