Můj poslední půlmaraton

Sorex Brdský terénní půlmaratón 2014.

Oficiální stránky zde, facebooková událost zde. Výsledky ke stažení zde a fotogalerie bude (asi) zde.

Záznam z hodinek:
- vzdálenost: 21,04 km
- čas: 2 hod 16 min 19 sec
- tempo: 6:29 min/km
- nastoupáno: 201 metrů

Oficiální výsledky:
- čas: 2 hod 16 min 21 sec
-- 1. kolo: 43 min 24 sec (00:43:24)
-- 2. kolo: 46 min 28 sec (01:29:52)
-- 3. kolo: 46 min 29 sec (02:16:21)
- v kategorii žen od 18 do 39 let jsem byla 25. z 29

Proč poslední:
- vyplyne z článku

Důsledky:
- poslední běžecký závod pro nejbližší dobu

Před závodem:

Stále a znovu si ověřuji, že mě vůbec nebaví běhání po asfaltu, a když jsem si vymyslela, že bych chtěla zkusit běžecký závod kratší než maraton, hledala jsem něco lesního. Našla jsem tohle a hned mi to padlo do oka: tři okruhy po sedmi kilometrech, převýšení jednoho okruhu padesát metrů, to by mohlo jít.

Těšila jsem se.

O týden dřív jsem ale běžela Říčanskou výzvu, na které jsem nastydla, a ještě v úterý jsem nebyla schopná sejít schody, protože mě bolela lýtka. (A mě nikdy nebolí lýtka!) Rozhodla jsem se to řešit lehkým úterním výklusem ze Stodůlek domů, přičemž jsem kopce vycházela i sbíhala pomalu a cestou si udělala asi pět protahovacích rozcviček. Ve čtvrtek jsem se zúčastnila dalšího Martinova tréninkového půlmaratonu v Prokopáku a vyděsila se, jak mi to vůbec neběží. A o dva dny později byl půlmaraton naostro.

Rozhodla jsem se tam jet přese všechno výše řečené. Žejo, nějak to dopadne. Je to jenom dvacet jedna kilometrů.

Od Járy jsem si půjčila Forerunnery 110, abych si mohla při běhu hlídat vzdálenost a tempo, a z domova si vzala poslední dva gely. S sebou jsem měla ledvinku s deckou pití, protože mi občerstvení jednou za sedm kilometrů nestačí a ledvinka mě nijak nelimituje.

Registrovala jsem se na místě.

Předpověď počasí slibovala silné bouřky, ale když jsem se čtyři hodiny před startem naposledy dívala na radar, moc to nevypadalo. Před startem se alespoň zatáhlo, (sluníčko do té doby pálilo s velkou intenzitou,) ale bylo vedro a dusno.

No a pak odbila druhá hodina odpolední a odstartovalo se.

První okruh:

Vyběhla jsem v davu. Začátek byl po rovině a potom maličko do kopce a tempo jsem měla na prvních dvou kilometrech 5:33 min/km. Věděla jsem, že běžím moc rychle, ale nedokázala jsem zpomalit, dav mě strhával s sebou a nohy se automaticky přizpůsobovaly.

Pak přišel první větší kopec a já zůstala vzadu. Naštěstí, protože se mi udělalo hrozně špatně. Přehřívala jsem se, motala se mi hlava a dlouho jsem přemýšlela, jestli budu, nebo nebudu zvracet. Zpomalila jsem a nakonec jsem do kopce přešla do chůze. Na druhém kilometru. Hanba by mě fackovala, kdybych něco takového udělala při tréninku.

Což jsem si samozřejmě uvědomovala a snažila se přijít na to, čím to je. (Akorát jsem to prokládala úvahami, jestli u mě zastaví borci na čele při svém druhém okruhu, až tu sebou seknu.) Neexistovala možnost, že bych byla přejedená, tak snad málo energie? Vzala jsem si gel a znovu začala mít pocit, že každou chvíli vrhnu. Přehřívání se? Navzdory dusnu bylo pod mrakem a dvaadvacet stupňů. Únava z Říčanské výzvy? To snad už ne, ne?

Běžela jsem dál, snažila se neztratit z očí lidi přede mnou a nenechat se předehnat příliš mnoha lidmi zpoza mě. Doufala jsem, že bude problematických jenom prvních několik kilometrů jako vždycky, že si pak přivyknu a bude mi líp.

Pak přišel druhý kopec. Zpomalila jsem do chůze, a jak se mi změnil rytmus pohybu, málem mě to složilo.

Nahoře jsem se zase rozběhla, ale líp mi nebylo. Zbytek okruhu jsem dobíhala sice už bez signifikantnějšího zpomalení, ale zato se slzami v očích. Bylo mi vážně hrozně, hrozně zle. Reálně jsem zvažovala, že bych to po prvním okruhu vzdala, ale doběh byl z kopce, a tak mě to nakoplo, že jsem se vydala dál. Vždyť ono to nějak dopadne.

Prvních sedm kilometrů jsem měla za 43 minut a 7 sekund.

Druhý okruh:

Na konci prvního okruhu konečně začalo pršet, a tak jsem se na druhém a třetím okruhu alespoň nepřehřívala a přestalo mi být špatně. Nad námi hřmělo a z nebe vytrvale lilo, ačkoliv intenzity prvních dvou minut deště, během nichž spadlo tolik vody, že jí na cestách zůstalo několik centimetrů ležet, už to nedosahovalo. Byla jsem promáčená, voda mi stékala do očí a spolu s potem na rty a já hrozně doufala, že jsou Járovy hodinky dostatečně voděodolné. Ze stromů padaly podzimní plody, a když se trefily, nepříjemně to bolelo. Zpestření druhého kola nastalo, když mi velká kapka deště přistála pod oko a rozcákla se mi do oka tak, že mi začala plavat kontaktní čočka - s tím nejde pořídit nic, jen moc nemrkat, aby se z oka nevyplavila úplně, a počkat, až se zase usadí, a do té doby strpět rozmazaný obraz.

Potkala jsem se tam s běžkyní v bílém tričku a až na poslední dva kilometry jsme od té chvíle běžely na dohled. Já ji předbíhala v klesáních, ona mě ve stoupáních (pětileté dítě by mě předběhlo ve stoupáních), na rovince jsem se držela v konstantní vzdálenosti za ní.

První běžec ze špičky mě předběhl ještě před zadní kličkou, takže když já byla na desátém kilometru, on byl na sedmnáctém. Bylo jich pak ještě víc, naštěstí samí chlapi, první ženě jsem o pár minut utekla.

Déšť smyl šipky, které byly nastříkané na zemi, a ty, které nesmyl, aspoň zaplavily rozbahněné louže. Bílá běžkyně si cestu naštěstí dostatečně pamatovala, a když jednou odbočila špatně, všimla jsem si pozůstatku šipky na zemi aspoň já, takže jsme si nezaběhly.

Druhý okruh byl pro mě nejpřijatelnější. Sice mi to neběželo, ale alespoň už jsem neměla pocit, že si ubližuju tím špatným způsobem.

Druhých sedm kilometrů mi trvalo 46 minut a 29 sekund.

Třetí okruh:

Na třetí okruh jsem vyběhla zároveň s běžkyní v bílém tričku. Byla už trochu úleva, že mě nepředbíhají chlapi z čelních míst závodu, a tak mě hodně překvapila slečna, která mě předběhla někde na šestnáctém kilometru. Běžela výrazně rychleji, moc dlouho na dohled nezůstala. Co jako dělala doteď?

Na sedmnáctém kilometru se vytvořila louže, připomínající menší jezírko. Oběhnout nešla, tak jsem to vzala skrz. Na druhém břehu stála rodinka s košíky na houby a zvědavě mě pozorovali. Myslím, že se tam tím už delší dobu dobře bavili.

Chlapík, který hlídal, aby si lidi na styčném místě na 17./18. km nezkracovali trať, tam kouřil. To jako vážně? Nevěřila jsem vlastním očím (potažmo nosu).

Můj vcelku snadno pozorovatelný problém je, že závody běhám stejně rychle jako tréninky. Vlastně je to logické - jsem máslo, a tak abych při trénincích nezdržovala, snažím se, co to jde. Vzhledem k tomu, že se už delší dobu vůbec nezlepšuju, mi to dost vadí a zajímalo by mě, čím to je. Každopádně jsem si umínila, že se na osmnáctém kilometru rozeběhnu rychleji. Je to závod, žejo.

Předběhla jsem běžkyni v bílém tričku - už definitivně. Měla jsem z toho docela radost.

A hned potom mě začalo bolet srdce. Nebo to možná nebylo srdce, co já vím, ale bolelo to hrozně, taková tupá, nepopsatelná bolest, a najednou jsem přestala moct dýchat, hodně to připomínalo vyražený dech. Na moment jsem se zastavila a v předklonu lapala po dechu, bila se do prsou a snažila se udělat cokoliv, co by pomohlo, už zase jsem měla slzy v očích, měla jsem to po prvním okruhu vzdát, co to sakra dělám? To tak strašně bolelo...

Kupředu jsem se vydala pomalým klusem, v lese v dešti zůstat nemůžu, do cíle stejně musím. Trochu se to pak srovnalo a závěrečný seběh byl málem příjemný... ne, dobře, nebyl nepříjemný, to to asi vystihuje lépe. Ale vyděšená jsem ze sebe byla hrozně.

Necelý kilometr před cílem na mě čekal Martin a do cíle doběhl se mnou. (Teda, do cíle doběhl více než půl hodiny přede mnou. Teď běžel pouze jako podpora.) 

Posledních sedm kilometrů jsem uběhla za 46 minut a 16 sekund.

Po závodě:

Byla jsem trochu unavená, trochu zmrzlá (to se rychle zhoršovalo) a hodně zadumaná (vystrašená, nechápající, oněmělá - nehodící se škrtni) tím, co se se mnou v průběhu běhu dělo. Jsem zvyklá na více druhů bolesti ze sportu, umím překonávat svoje hranice a většinou mě to moc nerozhází, ale tohle bylo od začátku do konce špatně. I teď zpětně si myslím, že jsem to měla po prvním okruhu zabalit.

Takže i s odhlédnutím od neskutečně špatného výkonu mám z celého závodu vážně špatný pocit.

Seděli jsme pak ještě přes hodinu v cíli a čekali na vyhlášení výsledků, protože jsme doufali, že by Lada mohla být na bedně. Následkem toho jsem se nebyla schopná během cesty do Prahy zahřát, přestože bylo v autě snad čtyřicet stupňů (vážně se omlouvám...), a protože jsem si nedovedla představit, že bych takhle zmrzlá jela metrem a čekala na autobus, ještě jsem Martinovi obsadila sprchu, kde jsem se patřičně dlouho vyhřívala. Pak jsem rovnou vyrazila vrátit Járovi hodinky, přestože mi Sargo nezvedala telefony, ale tak že jo, prostě nanejvýš nikdo nebude doma... takže jsem Sargo zvonkem vytáhla z postele, protože mi vůbec nedošlo, že je nemocná a že nemocní lidi přes den taky třeba můžou spát.

(Ještě někdo se mnou chce kamarádit?)

No, to zas jednou byla akce.

Trochu rozepsanější důsledky:

Nastal čas si najít praktickou doktorku a zajít si na preventivní prohlídku. Trochu taky uvažuji nad zátěžovými testy, protože by mě dost zajímalo, co se se mnou při sportu děje. I po těch letech, co chodím běhat, mi pořád tepovka nezdravě lítá při jakékoliv zátěži.

A o tom, že je to poslední půlmaraton... známe své lidi, žejo. Pochybuju ale, že bych letos šla ještě na nějaký běžecký závod. Nebaví mě to, trápím se, nemám výsledky a zatím se po doběhu nikdy nedostavily jakékoliv pozitivní pocity. Zlaté dálkové pochody, zůstanu si u svých stovek.

Běhat samozřejmě budu dál, přece jen mě to dost baví, ale rekreačně a bez ambicí na výsledky, ačkoliv pořád ještě doufám, že se třeba někdy trošku zlepším.

A samozřejmě se nechám překvapit, co bude dál.