Hejt podruhé a navždy: Maraton

Proč jsem se znovu přihlásila? Důvodů bylo více:
- protože tou dobou stála registrace jenom 800,-
- protože jsem si myslela, že když lépe natrénuju, bude to mnohem lepší
- protože jsem nepoučitelná...

A jaké to letos bylo? Čas jsem měla horší než loni (skoro o deset minut), ale pocit v cíli nesrovnatelně lepší. Letos jsem do toho dala všechno, vyvarovala jsem se všech chyb, nic jsem nepodcenila a kilometr od kilometru se mi běželo líp. Považuju to za úspěch a jsem se sebou spokojená.

Což chápu, že by mohlo budit otázky. Tady jsou odpovědi:

• V dubnu jsem netrénovala, protože jsem byla prakticky nonstop nemocná. A když jsem nebyla nemocná, tak jsem vyrazila na stovku... a vzápětí onemocněla.
• Deset dní před maratonem jsem dostala angínu. Doktorovi jsem se neodvážila prozradit, že ji mám kvůli Dni cesty, a místo toho jsem se zatvářila smutně, že co bude s maratonem. Měl pochopení, tak mi jako antibiotika nasadil nějaký třídenní dryák. Dobře jsem se začala cítit až ve čtvrtek, tři dny před maratonem.
• Hladina železa v krvi klesá. Mezi pochody nemělo cenu chodit na přeměření, zajdu někdy v květnu, ale vím to - poznám to při sportu, při chůzi do schodů, zase mi padají vlasy a necítím se tak dobře, jako když jsem zobala tabletky.
• Prvních patnáct kilometrů svítilo sluníčko a bylo vedro. Zní to banálně, ale pro mě to byla překážka ze všech největší. Neumím to, nesnáším to. Tepovka mi lítá v hodnotách, ze kterých by dostal jakýkoliv lékař infarkt, a cítím lehký tlak na hrudi.

Ale tak začnu jednou optimistickou ze 42. kilometru

Na start jsem jela optimisticky. Věřila jsem, že se letos dostanu na dobrý čas, protože když už jsem v rámci tréninku příležitostně vyběhla, běželo mi to mnohem lépe než loni. Navíc jsem měla na vzkazovou obrazovku přislíbené dva vzkazy (+ jeden na tajňačku, jak jsem se posléze dozvěděla), fanouška na oba průběhy Libeňského mostu, na čísle připíchnutého roadrunnera od Bětky dovezeného až z míst, kde se běhá Badwater Ultramarathon, a obecně mi všechno hrálo do karet.

A mělo být pod mrakem a odpoledne dokonce pršet.

Na startu jsem se proplížila do koridoru k vodičům na čtyři hodiny, protože jsem měla jasně danou strategii: hudbu do uší a slepě následovat. Já si odtrpím bolest a zbytek už je na vodičích. A bylo mi veselo, jak jsem to pěkně vymyslela.

Potom zazněla Smetanova Vltava a potom jsme vyběhli.

A já zjistila, že jsem se šeredně přepočítala. Ještě před prvním kilometrem se mi udělalo zle, přestala jsem mít možnost zhluboka dýchat, tepovka byla nepřirozeně vysoká a ten pocit v hrudníku se mi vůbec nelíbil.

Na prvním kilometru jsem byla na pokraji kolapsu. Vodiči se mi začali vzdalovat, měla jsem problém ukličkovat všechny nenadálé výpady ostatních běžců a věděla jsem, že takhle neuběhnu ani deset kilometrů.

Maraton? Naprostá utopie.

Během dalšího kilometru jsem proto přeformulovala veškeré své plány. Bylo by sice pěkné si zlepšit loňský čas, ale na tom mi přestalo záležet úplně; bylo by pěkné maraton dokončit během, ale ani to mi nepřišlo důležité; samozřejmě by bylo fajn maraton dokončit jakkoliv... ale jako hlavní cíl jsem si dala - včas vzdát. Nikdy už nehodlám opakovat tu zkušenost, která mě před necelým rokem dohnala k doktorce, která mi zjistila nedostatek železa...

Samozřejmě mě to ale pěkně štvalo. Změnit dlouho připravované plány na druhém kilometru...

A pak jsem to pohřbila úplně, když jem při vběhu na Karlův most zakopla o dlažbu, chvíli plachtila vzduchem, naplacato přistála a ještě půl metru setrvačností popojela dopředu. Náběh na Karlův most je krásné místo s pěknými výhledy, takže to tam bylo fanoušky úplně obsypané; a jak jsem dopadla na zem, všichni naráz zděšeně zmlkli. Když jsem vzhlédla, natahovalo se po mně několik rukou, jak mě chlapi chtěli postavit na nohy, a když jsem se zvedla, nejbližší běžec se mě optal, jestli jsem okay. Tak jsem hrdinně potlačila zaúpění a přikývla, že jasně. Jenže loket a koleno šlo do krve, a zatímco v lokti mě jenom štípal zbylých čtyřicet kilometrů pot, koleno se mi navíc ještě rozdíralo lemem tříčtvrťáků, takže jsem si je zbytek trasy popotahovala co pět minut nahoru. A nejhorší na tom bylo, že se mi úplně rozhodila leknutím tepovka a dalších několik minut jsem se vůbec nedokázala dostat do tempa.

Au.

19. km

Následovala smyčka na sever na Libeňský most. Jupí, obrazovkové vzkazy! Jupí, fandící Honza! Vodiči na čtyři hodiny měli náskok dvacet metrů a moc se mi je nechtělo stahovat, ale to bylo v pořádku, vím, co jsem si slíbila, tou dobou jsem si myslela, že by byl zázrak, kdybych vůbec doběhla do cíle. A vůbec, byla jsem hrozně zvědavá, jakého jednorožce*) mi Markéta vymyslela do vzkazu a s čím přišla manželka a na to se dalo účinně těšit. Který vzkaz tam asi naskočí první? A při druhém průběhu dostanu ten druhý?

*("Markéto, mně se dneska všechno bortí pod rukama, řekni mi něco hezkýho..." - "Jednorožci! Duha! Jednorožci s duhou na pozadí! Růžoví jednorožci! Jednorožci s třpytivou hřívou!")

Byla jsem vážně, vážně  hodně zklamaná, když jsem vkaz nedostala žádný. Ani jeden. Ano, při prvním průběhu jsem byla zrovna v houfu a na obrazovku naskakovaly personalizované videovzkazy, ale při druhém průběhu kolem mě nikdo nebyl a stejně nic!

Tak jsem bez nálady pokračovala na Libeňský most, super, bude tam Honza, to je dobře, protože dál po Rohanském nábřeží a Těšnovským tunelem je to hrozné... a jo! Byl tam! A když jsem k němu dobíhala, tak jsem zamávala, aby si mě všimnul, a Honza spustil povzbuzující pokřik, který mě moc potěšil, a pak to zakončil zatroubením na vuvuzelu, ze kterého jsem málem dostala infarkt. Já ty vuvuzely a houkačky a řehtačky tak nesnáším!

Dobře, přestal čas hrát si na hrdinu. S velkým zadostiučiněním jsem vytáhla svoji MP3ku, kam jsem si ráno nahrála nový mix písniček pěkně v rytmu a kterou jsem poslouchala ještě cestou na start, píchla si sluchátka do uší... a zjistila jsem, že moje mnoho let bezporuchová MP3ka nehraje. Jako...!!!! Jenže jsem tvrďák a vzdát jsem směla jenom kvůli zdravotním problémům - a cítila jsem se pořád stejně. Takže dál.

24. km

Na Rohanském nábřeží jsem málem umřela, protože tam pražilo slunce a bylo to tam hrozné, a vběh do Pařížské mezi zajímavé výlohy a do stínu bylo vysvobození. Navíc jsem už dávno měla přes deset kilometrů, takže mě čekal už jenom trojnásobek (umřu!!), a navíc konečně začaly být občerstvovačky otevřené a v rozumných intervalech. Celetná, Příkopy, Národní k divadlu... tam ve stínu mezi domy bylo pěkně.

Doběhli mě vodiči na 4:15. Docela jsem se jich zvládala držet, fascinovala mě ta holka, taková drobná a s velikou plachtou na zádech, která neúnavně povzbuzovala dav kolem sebe. Pořád. Silným hlasem.

Taky mě doběhl Roman Minarovič a ještě se ke mně zvládl přihlásit. Roman spolu s Belo Špišákem vyběhl dva týdny před maratonem z Košic a na start doběhli - každý den běželi kolem padesáti kilometrů, do Prahy přiběhli prvního. To celé jako charitativní akce pro Autistické centrum Rubikon. Smekla jsem pomyslný klobouk, když mě na trati předbíhal, a pak ještě jednou, když jsem si všimla, že dělá vodiče druhému běžci, nevidomému.

Přes Výtoň se běželo třikrát - byl to šestnáctý, devatenáctý a dvacátý čtvrtý kilometr.

A čekal tam táta.

Radost mi to udělalo nepopsatelnou. Zamávala jsem, aby si mě všiml, a byla jsem pak vysmátá, protože jsem to vůbec nečekala. Jasně, věděl, že poběžím, ale vůbec se nezmínil, že by přišel, nezjišťoval, v čem poběžím, a neptal se, kudy vede trasa... nádherné překvapení.

Smyčka na Albertov mě nebavila, ale aspoň se jí proložil běh po nábřeží na jih, který mě nebavil ještě mnohem víc. Navíc jsem tam potkala Ondru Horu, na kterého jsem zahalekala pozdrav, a to mě taky pozvedlo na duchu. Rozptýlení je důležité... a hledání známých tváří v protisměru není v těch davech tak jednoduché, pokud dotyčný nevyčnívá o dvě hlavy nad všechny ostatní. (Což Ondra jo.)

Při druhém průběhu Výtoní mě táta už z dálky fotil a mával a pak mi mávala ještě Kristýna s někým, v tom šrumci tam jsem je málem přehlídla oba, ale udělali mi velkou radost.

A na jih, dál vstříc metě půlmaratonu. Týjo, to je fajn, že jsem ještě neumřela, ne? Jsem původně nečekala, že se dožiju pátého kilometru...

A konečně se zatáhlo a začalo trochu foukat. To byla taková úleva!

Ještě před půlmaratonem mi utekli vodiči na 4:15. To se loni stalo sice stejně jižně jako teď, ale na druhém břehu řeky - o sedm kilometrů dál. To nebude dobrý čas, ne ne...

Třetí průběh Výtoní, táta popobíhá asi sto metrů se mnou a komentuje to, že je to jeho nejdelší souvislý běh za celý život. Já to oceňuju... Rovnou jsem využila situace a udělala psí oči, jestli bude i v cíli? Táta mi to váhavě odkýval a mě to vědomí drželo nad vodou posledních pět kilometrů.

A jak jsem tam s tátou běžela přes křižovatku, tak najednou nepovědomý hlas a moje jméno, ohlédnu se - přišla mě podpořit Ava! Jé jé! Děkuju!

Oba, táta i Ava, mi hrozně zvedli náladu. Přišli kvůli mně... znamenalo to pro mě hrozně moc. Asi mám unavená sklony v melodramatičnosti, ale to gesto v mé mysli narostlo do obřích rozměrů :)

Po Palackého mostě jsme přeběhli na druhý břeh řeky a vyběhli vstříc mé nejméně oblíbené části, kde jsem loni protrpěla každý metr - Strakonická. Naštěstí to nemohlo být horší než má očekávání... takže jsem to přežila. Jenže mě tam doběhli vodiči na 4:30, a ačkoliv jsem se jich celou tu smyčku zvládla držet, ještě před Mostem Legií mi zmizeli v dáli.

Uá, to bude čas!

42. km

Jenže jak jsem si dobře uvědomovala, běželo se mi mnohem lépe než po startu. Samozřejmě mě bolely nohy a stálo hodně přemáhání pořád běžet a nezastavovat se a nezpomalit, ale pořád to bylo v únosné míře, šlo to. Teď už jsem naprosto nepochybovala, že doběhnu do cíle, protože mi bylo dobře, to jenom sluníčko mě předtím tak zničilo.

Ačkoliv to, jak mě na 34. kilometru předběhl vozíčkář, byla dost velká rána mému egu. Varovalo mě už to, jak delší dobu někomu za mnou diváci pořád tleskali. Jenže stejně, když vás doběhne chlapík, že jako ať uhnete ke straně, protože vás chce předběhnout vozíčkář, nemáte z toho úplně dobrý pocit. Uá! Vozíčkář! Jako jasně, důchodci mě předbíhali celou dobu a malé děti mě nepředbíhaly jenom proto, že běžely separátní závod, ale stejně - vozíčkář!!

(To jsem zapomněla zmínit, že jsem dlouhou dobu běžela za Evženem z Trailpointu, který měl na zádech cedulku "je mi šedesát let a tohle je můj šedesátý maraton". Běželo se za ním moc pěkně.)

Takže zbytek závodu jsem se naháněla s vozíčkářem. Chvíli jsem byla vepředu já, chvíli on (hodně jsem ztrácela na občerstvovačkách, zpomalovala jsem u všech)... co dodat víc. (S vozíčkářem!!)

Na 34. kilometru byla další občerstvovačka. Do jedné ruky pomeranč, do druhé ionťák, dokud nedopiju, nemusím běžet... a najednou z mostu nad sebou slyším "Elo, běěěž!!" A on tam Alfík! Jů jůů!

Dál už to zkrátím, bylo to hrozné, ale byla jsem hrdá, že s tím zvládám bojovat. Samozřejmě nejúčinnější motor je pro mě sebenenávist (jsi bábovka, za nic nestojíš, ani maraton pořádně neuběhneš, jak si chceš sama sebe vážit apod.), ale když jsem přeběhla Libeňský most a Honza tam už nebyl, běžela jsem na myšlenky na to, kdo všechno mě podpořili na trati. Nejvíc jsem si vážila táty a Avy, vždyť přišli kvůli mně a kvůli nikomu jinému. (To jsem se tam skoro rozbrečela. O té únavě a melodramatičnosti už jsem psala, žejo? Ale slíbila jsem si, že budu brečet až v cíli, protože to prý lidi dělávají, tak aspoň zapadnu.) A potom Alfík a Honza, taky kamarádi na trase, byť jsem se před startem viděla jenom s Ondrou H. a Adélou, měla jsem radost, že tam byl Evžen, ačkoliv on o mně nejspíš vůbec nevěděl, protože se neznáme jinak, než že k němu chodím v pravidelných intervalech reklamovat svoje Trailrocy, dělal mi radost ten vozíčkář s celým svým týmem, že jako přiletěl na závod kdo ví odkud...

Jo, i na pozitivní emoce se asi dá běhat.

A tak jsem doběhla do cíle. Nutno dodat, že jsem v cílové rovince definitivně předběhla svého vozíčkáře a v cíli jsem ani trochu nebrečela ;)

A to byl, milé děti, můj poslední maraton. Nebo alespoň poslední PIM.

Měla jsem tam spoustu času přemýšlet o tom, jaké to bylo loni a co mě sem znovu přivedlo, když šlo o tolik traumatizující zážitek. Jasně, myslela jsem si, že když natrénuju, bude to všechno mnohem lepší, nebudu trpět, zaběhnu důstojnější čas... jenže jsem opominula to nejdůležitější: mě to nebavilo, protože nerada běhám po silnici a protože nerada běhám ve městě.

Bavilo mě to tentokrát? Ne. Bez ohledu na to, že po zatažení oblohy se mi už běželo vlastně docela dobře, mě to zoufale nebavilo a ubíjelo a rozhodně mi nestojí za to to opakovat.

Kdybych náhodou někdy ještě přišla s myšlenkou na maraton, zvolila bych Baroko, které se běhá v terénu, nebo Perun, který je v terénu a navíc se ani moc běhat nedá... tohle už znovu nemám zapotřebí.

(Všechny fotky fotil táta - děkuju!)