A taky první maraton. Ono vlastně první závod. Ale zas ne poslední závod. Hm. Taky jeden z nejhorších zážitků poslední doby. A nejsilnějších, což se většinou považuje za klad? Uá, to to bylo hrozný! A silný! A vůbec!
A nejhorší na tom je, že jakkoliv jsem na trase ten nápad vůbec se přihlásit proklínala, vrtá mi teď hlavou, jestli bych to nedokázala líp. Ta selekce špatných vzpomínek je hrozná věc!
Ale jako doběhla jsem, což je víc, než jsem od pětadvacátého kilometru dál doufala
Takže, s nápadem běžet maraton jsem přišla loni v září. Byla to hodně mimochodná myšlenka, něco jako "bylo by pěkný, kdybych si to někdy zkusila", a rozhodně jsem to neplánovala mít do roka splněné. Jenže pak se přiblížil prosinec, kdy končila levnější vlna registrace, a mně nějak přišlo, že na to nebude lepší příležitost, než dokud jsem student, a proč bych se vlastně nepřihlásila. Doporučovaný půlrok na trénink budu mít tak akorát...
Pak jsem se na celý prosinec zinvalidnila na Pražské stovce, ale to už jsem měla registraci zaplacenou, takže nešlo couvnout. Navíc nejsem bábovka, žejo. To holt natrénuju za pět měsíců. Bóže.
Věrní čtenáři, kteří nahlédli do mého běžeckého deníčku, asi tuší, že jsem nakonec přípravě moc nedala. Což o to, objemy přes zimu nebyly úplně špatné, jenže pak nastala ta fáze, kdy bych měla zrychlit, a tam jsem pohořela částečně na vlastní neochotě a částečně na absenci měřicího zařízení. No a nakonec začala sezóna dálkových pochodů a trénink šel do kytek úplně.
Takže ano, dokázala bych natrénovat na lepší čas, ale nemyslím si, že by mi to za to stálo.
Ohledně dálkových pochodů ještě dodám, že jít na Den cesty týden po Jarním Šluknovsku a dva týdny před maratonem byla mimořádná pitomost. Při chůzi do schodů mě svaly na nohou přestaly bolet ve čtvrtek - tři dny před maratonem. Páni. Vyjdu v pohodě třicet schodů z metra, to už těch dvaačtyřicet kilometrů bude hračka. Žejo?
Nejlepší support na světě, bez Bětky bych teď někde
ležela v příkopě u trati. (A neměla bych žádné fotky.)
Že poběžím maraton, jsem si začala připouštět zhruba týden předem. Našla jsem si nějaké články, co teď, a dočetla se, že den předem nemám nic dělat a mám mít nohy nahoře. To nebude problém...
Další příprava obnášela to, že jsem Bětku vytáhla s sebou do Sport Expa, když jsem si šla pro startovní číslo, a nad obědem jsme pak probraly strategii, na kterých kilometrech závodu mi bude fandit. (Na oplátku bych mohla přijít fandit za týden na státnice, ale hádám, že to už by taková výhra nebyla.) Pak jsem si přečetla Járův článek o tom, jak si pořídil Forerunnery, a obratem jsem je o něj na závod stáhla. (Na oplátku bych mohla, ééé...) Pak jsem se domluvila s Martinem, který dělal vodiče na čtyři hodiny, že mě protáhne do svého koridoru, protože jsem byla přihlášená na čtyři třicet, ale měla jsem od sebe velká očekávání. (Zcela bez oplátky.)
Jo, se mnou je vážně terno kamarádit :)
Den před maratonem jsem si hodila nohy na stůl a rozkoukala mimořádně špatný seriál, kvůli kterému jsem šla spát později, než jsem plánovala, což nakonec nevadilo, protože jsem stejně ještě další hodinu nemohla usnout. Jejda.
Ráno jsem naposledy uvážila rozpor v předmaratonských radách 'stravujte se podle zažitých zvyklostí' / 'vynechejte mléčné výrobky' a rozhodla se pro zažité zvyklosti, takže litr čaje s mlékem a k tomu chleba s máslem a marmeládou. Chleba s marmeládou v nějakém článku doporučovali, tak jsem si myslela, že si dám aspoň tenkou vrstvu másla a tlustou marmelády, ať jsem teda hodná, jenže to mám radši naopak - nakonec jsem si namazala tlusté vrstvy obě. Tohle už mě vážně nespasí. Všechno jsem zapila skleničkou ionťáku a vyrazila jsem na Václavák, kde jsme měly sraz s Bětkou.
Prošly jsme se k Prašné bráně, kde se shromažďovali vodiči, omrkly Staromák, kde se probíhalo startovní/cílovou bránou, a šly ke koridorům. A nastalo dilema, protože jsme byla zařazená do K a chtěla jsem startovat z J, jenže tam stáli organizátoři a kontrolovali, jestli lidi opravdu patří tam, kam lezou. A já vím, že bych tam asi dokázala proklouznout, a kdyby ne, že by mě tam protáhl Martin, ale já jsem ten typ člověka, který když si doma zapomene platný Opencard, koupí si raději SMS jízdenku. A nakonec jsem teda pokorně zalezla do svého K hned za pásku oddělující nás od J a doufala, že se zvládnu dopředu probojovat. (Což jsem nezvládla, ale aspoň jsem se dostala před vodiče na 4:15.)
No...
A pak bylo devět, někde asi třeskl startovní výstřel, rozezněla se Smetanova Vltava a dav se začal rozhlížet, co bude. Rozešli jsme se pomalu, až těsně před startovní bránou se začalo poklusávat a já odstartovala osm minut po prvních. Jo, deset tisíc startujících...
A dál už teda o maratonu.
Trasa závodu
Viděla jsem Keňany (a Zimbabwana, keňského Katarce a Etiopany). Akorát jsem běžela přes Čechův most kousek před prvním kilometrem, když oni za sebou měli čtvrtý kilometr a most podbíhali. Co říct... běželi rychle.
Těsně za Čechovým mostem nastal asi nejkomičtější okamžik celého závodu, protože se z pelotonu oddělila zhruba čtvrtina všech chlapů a hezky jeden vedle druhého zapluli ke křoví vedle cesty na první močící zastávku. Na prvním kilometru. Přitom byly ty Toitoiky na startu tak luxusní!
A pak tu byly GPS hodinky, moje půjčené a všech ostatních okolo. A první kilometr. A naprosto jasná vzpomínka na tohle. Jako... měla jsem co dělat, abych se nezačala chechtat. Tou dobou jsem ještě běžela v davu, tak to pěkně vyniklo. A ještě vtipnější to bylo v poslední fázi závodu, kdy se GPSky začaly rozcházet (moje naměřila 42,7 km), takže na znamení dalšího kilometru pípaly průběžně.
Jo a další komická vsuvka závodu byl ten Japonec, co běžel se zrcadlovkou s obrovským objektivem a čas od času si zastavil na focení pelotonu. Vždycky mě pak zase předběhl, takhle jsme se vystřídali několikrát, ani nevím, jestli nakonec zmizel vepředu, nebo vzadu, ale vsadila bych si spíš na něj, teda. Což jako... uá!
Na pátém kilometru jsme potkali protiběžce DM rodinného minimaratonu. Bylo to úžasné, běželi po druhé polovině silnice, všichni v bílých tričkách, a viditelně si to užívali: maminky s kočárky, tatínci s dětmi za krkem, sourozenci běžící za ruce, mláďata nastavující nám ruce k plácnutí. Všichni byli vysmátí (my tou dobou ještě taky) a všechny to bavilo.
No a pak tu byl šestý, potažmo třicátý šestý kilometr s obrazovkou a online vzkazy. Moc jsem se o tom nešířila, protože se mi nechtělo pátrat, jak to funguje, a tedy jsem to nechtěla ani po ostatních, ale máma se s tím statečně poprala, takže když jsem doběhla na dohled a přeběhla modrý koberec se snímačem čipů, přerušily se videovzkazy od Staroměstské, naskočil tam psaný vzkaz a moderátor zahalekal na půl Prahy: "Jindřiška Elišce: Eliško, fandíme ti! Běž, běž, běž!" Takže jsem se zase rozchechtala a trochu zrychlila, když se to po mně teda chtělo.
(Navíc to přišlo vhod v tom smyslu, že jsem konečně zjistila, jak se snímá čip. Já jako chápu, že světově proslulý maraton s deseti tisíci závodníky tohle musí mít zvládnuté, ale stejně mě pořád trápilo, že co když nějakou průběžnou kontrolou proběhnu tak, že se neodčípnu? Jak velký rozptyl ta čtečka má? A kolik lidí naráz zvládne sejmout? Videovzkaz bylo znamení, že všechno funguje tak, jak má.)
Elita
Ta první severní smyčka, úsek od čtvrtého do dvanáctého kilometru, co se běžel dvakrát, mě dost potrápila, připadala mi hrozně dlouhá. Původně jsem si myslela, že po prvním průběhu získám do budoucna pocit, že je v pohodě a za pár a na konci ji budu vyhlížet optimisticky, a teda bylo to úplně naopak. Ono na Rohanském nábřeží při obou průbězích foukal silný protivítr, což taky udělalo dost, ale po prvním průběhu jsem propadla hrozné skepsi. Je pravda, že při prvním průběhu jsem ještě běžela 5:30 min/km... Nakonec mi víc v pohodě přišel druhý průběh (taky jsem ho běžela tempem 6:50 min/km), a to i přesto, že už jsem si tou dobou zhruba hodinu přála umřít. Takže vlastně dobrý.
Na desátém kilometru byla občerstvovačka. Já piju hodně a ráda a tělo při sportu akceptuje, že se na záchod nechodí, takže si to můžu dovolit, takže jsem využila občerstvovačky všechny, které byly, a pochopila jsem, že na té radě, že se za běhu/chůze pít nedá a že toho víc skončí na člověku než v něm, něco bude. Každopádně občerstvovačka, desátý kilometr. Chlapík s balónkem na batohu. Zařazuju se do pomalejšího pruhu, abych se dostala ke stolu, chlapík jde přede mě. Balónek mi vlepí facku. Rozmrzele si nechávám od chlapíka mezeru, do které pohotově skočí jiný závodník. Balónek mu vlepí facku. Chlapík má štěstí, že by dalo příliš mnoho práce odšpendlit jednu sichru ze startovního čísla...
Jo a na desátém kilometru jsem měla mezičas 56 min 47 sec. Přišlo mi to hezký... na čas pod čtyři hodiny sice pomalý, tou dobou jsem už věděla, že jsem se hodně přecenila, ale zas jako... no hezký, no. Nejsem ambiciózní člověk, víme, žejo.
Tedy jeden neambiciózní běžec se zavřenýma očima
Na dvanáctém kilometru jsme probíhali Celetnou. Prosímvás, vysvětlete mi někdo hnutí mysli lidí, kteří sledují maraton ve vcelku úzké ulici opření o bariéry a kouří u toho. Je to pomsta za dopravní uzávěrku? Nebo pocit, že by snad mohli být sportovci příliš zdraví, a snaha to vykompenzovat? Nebo jenom mají místo mozku piliny?
Na Výtoni, šestnáctém a devatenáctém kilometru, čekala a fandila Bětka. Při prvním průběhu se mnou kousek popoběhla a bylo to hodně příjemné. Tam se běžela první smyčka, a tak jsem měla příležitost vyhlížet vodiče - byla jsem zvědavá, jak daleko přede mnou jsou vodiči na čtyři hodiny a jak daleko za mnou jsou vodiči na čtyři hodiny patnáct minut. Ani jedni ale nebyli tak daleko, abych je neminula při závěrečném okruhu, kde nebylo vidět do protisměru. Takže dobrý... a špatný. Hm.
Předbíhala jsem tam ne úplně sympatického chlapíka, který mě převyšoval o hlavu a převažoval aspoň o čtyřicet kilo, a jak jsem vběhla vedle něj, zakličkoval, takže jsem musela uskočit do strany a zaklínila jsem si jednu nohu do kolejnice. Auuu! Bolelo to strašně, chvíli jsem ještě běžela, ale seznala jsem, že takhle to nepůjde, a musela jsem na půl minuty zastavit a rozcvičovat. I tak to bolelo ještě drahnou dobu.
Kousek za Výtoní taky byla první hudební produkce, která mi přišla ne úplně vhodně vybraná. Když jsme probíhali, začínala kapela hrát Tři kříže... trojice chlapíků za mnou to komentovala slovy, jestli je to jako pro ně. Tak asi tak.
Tam taky poprvé pršelo. Byla to vcelku intenzivní, ale vlahá a příjemná přeháňka ("Připomeň mi, ať si na příští kontrole neberu houbičku!"), a když jsme znovu doběhli na Výtoň, akorát tam o ní mluvil moderátor. Že jako máme příjemných patnáct stupňů a pod mrakem, po dešti vyčištěný vzduch, ideální počasí na maraton... do minuty začalo pršet znovu.
V tom silném větru jsem vodičům jejich plachty ani trochu nezáviděla.
Na fotce Martin aka TERCový předseda aka vodič na čtyři hodiny s parťákem.
Pak už se běželo na jih k podolskému bazénu, který připadl pěkně na půlmaraton (2 hod 5 min 53 sec). Byla to smyčka, takže jsem konečně zjistila, jak si stojím oproti vodičům - čtyřhodinoví jsou šest minut přede mnou, čtyř a čtvrt hodinoví dvě minuty za mnou. Nic moc.
Tam někde jsem taky potkala běžce naboso. Moc si to nedovedu představit, dvaačtyřicet kilometrů po asfaltu. Nechodí je potom jejich nohy strašit ve spaní?
A ano, refreshment point před dvacátým třetím kilometrem. Houbičky. (Zcela geniální věc, mimochodem. Ačkoliv nebylo úplně hrozné vedro, umytí obličeje od soli, zchlazení zátylku a finální vyždímání na hlavu byla činnost, na kterou jsem se vždycky moc těšila.) Dav u lavorů, chlap bere nacucanou houbičku a rozmáchlým pohybem ji vyždímá do davu, než si s ní otře obličej. Moje pravá bota skončila úplně promáčená. Mohla bych vás bouchnout, prosím, pane?
Obecně co se občerstvovaček týká, bála jsem se, že budu mít zábrany házet kelímky na zem... žejo, v Indii jsme si vyráběli vlastní odpadkové koše, protože jsme odmítali házet svoje odpadky do stoky jako všichni ostatní. No, nebylo to téma, zábrany jsem ztratila ihned. Koneckonců neběžím zadarmo, žejo. Když už je to tak drahá zábava, tak to využiju do mrtě. (Ke cti mi ale nutno přiznat, že posmrkané kapesníčky jsem poctivě házela do popelnic.)
A kolem občerstvovaček vypadaly ulice takhle
No... a pak to přišlo.
Někde kolem sedmého kilometru mi došlo, že jsem se přecenila, že na čas, který jsem chtěla, to nedám určitě. Jenže jsem tím pádem přepálila začátek a někde po půlmaratonské metě si to začalo vybírat svoji daň. Na pětadvacátém kilometru se znovu zabočovalo na jih a v ten okamžik mě to přestalo bavit. Jakože úplně. Štvali mě diváci a to, jak hlučeli, štvali mě běžci běžící ve skupinkách, které bylo obtížné předbíhat, štvali mě kličkující běžci, štval mě asfalt, štvala mě Praha, štvaly mě zatuhlé svaly a štvalo mě, že mě všechno štve. Tak strašně negativní vnímání nějaké činnosti jsem nezažila už léta! To bylo tak... intenzivní!
Naučená z pochodů, že ztráta motivace je důsledek ztráty energie, jsem načnula první Carbosnack a na občerstvovačkách jsem si kromě pití začala brát i banány (namáčené v soli - už delší dobu jsem si to toužila vyzkoušet a docela dobrý!), ale nepomohlo to tak, jak jsem doufala. Pořád jsem měla pocit, že kdyby nevědělo tolik lidí, že běžím, a kdyby neměla moje věci Bětka, se kterou bych se neměla jak zkontaktovat, bylo by nejlepší podlézt zábrany a jet domů. Uf. Hrozný.
Taky tam byl úplně hrozný music point a tam si jsem jistá, že to nebylo jenom aktuální náladou. Kytarista, který nehrál moc dobře, nezpíval moc dobře a navíc zrovna projížděl zamilované písničky. Panebože, za co. Co bych v tu chvíli dala za MP3 přehrávač... nebo pistoli.
A pak tam samozřejmě byly fandící davy. Já obecně proti fanouškům nic nemám, dokud se usmívají, mávají a volají něco míň debilního než "hop! hop! hop!". Ale ty skupinky mlaďasů, kteří maraton berou jako příležitost halekat a výskat z plných plic, bych vzala železnou tyčí po hlavě. To bylo tak neuvěřitelně protivné...!
A ta tleskátka. A skupinky bubnující do rytmu PETkama. A... a... a...!
Jak se deprese a znechucení prohlubovaly, vzrůstala i moje nechuť k lidem. Což je na maratonu dost napytel, žejo. Ve finálním stádiu už mi z fanoušků nevadili jenom děti mladší deseti let a usměvaví důchodci nad osmdesát let. A těch tam zas až tolik nebylo.
Jo a kolem pivovaru to tak smrdělo! To mi taky vadilo.
V ulici u pivovaru smrdí slad, musí se kličkovat mezi kelímky
a běží se směrem od cíle. Ztráta motivace byla nevyhnutelná.
Na Andělu mě dohnali vodiči na 4:15. Ach jo. Vlastně vůbec nevím, jak se to stalo, protože jsem si jich všimla až ve chvíli, kdy byli přede mnou, pomalu šli a klábosili. Říkala jsem si, že jestli takhle prochází každou občerstvovačku, mohla bych je uviset. U refreshpointu o dva kilometry dál jsem je pořád ještě měla na dohled, tak jsem s napětím čekala, co bude, zase je stáhnu, žejo, žejo... no, ne. Asi to zpomalení nebylo tak úplně pravidlem.
Každopádně teda další rána morálce. Jestli mě předběhnou i vodiči na 4:30, tak si tam někam sednu a budu brečet, vážně už... Ohlížela jsem se pak až do cíle a na dohled jsem je měla na pětatřicátém kilometru a od té doby se blížili, ale teda zvládla jsem to, doběhla jsem dřív. Juch.
Tahle smyčka kolem dvacátého osmého kilometru se teda běžela z Andělu na jih, pěkně po Strakonické. A bylo to nekonečné a nepamatovala jsem si z mapy přesně, kam až se běží, a byla jsem hodně zoufalá, navíc do toho ti vodiči... Pak jsem zahlídla komín lihovaru a bylo to jako vysvobození, protože žejo, u něj na Strakonickou vjíždí dvě stě padesát trojka, kterou jsem na maraton jela, což znamená, že tam už není uzavírka, což znamená, že tam musí být ta otočka. Konečně.
Když jsem načínala o deset kilometrů dál další Carbosnack, zjistila jsem, že jsem měla otevřenou kapsu s doklady. Taky dobrý.
Ten konec (rozuměj posledních patnáct kilometrů) mám v mlze. Bylo to hrozný, každá buňka mého těla chtěla zastavit a sednout si, lehnout si, umřít, jenže jsem nemohla, proboha, je to běžecký závod, na tom se nezastavuje, ani u těch velikých květináčů, na kterých by se tak skvěle sedělo, obzvlášť když na nich nikdo nesedí, ačkoliv už jsem se dávno propadla do skupiny, kde lidi střídavě chodili a běželi.
Kdy mě srazí ta slavná maratonská zeď? Skoro jsem se na ni těšila, protože kdyby se mi běželo ještě hůř, tak už by to bylo na celkový kolaps a při tom je legální ležet, to by bylo tak krásný! Ale teda hádám, že se to stává jenom při lepších rychlostech, protože se žádné skokové zhoršení nekonalo.
Občerstvovačky jsem začala procházet i kus za ně a třikrát jsem zastavila, abych si rozcvičila a protáhla svaly na nohou. Strašně jsem si chtěla sednout, aspoň na pár minut, ale když už to tak bolelo doteď, tak to přece nevzdám, maraton se běhá, při maratonu se nesedí.
Proboha, co sem vlastně lezu, když na to nemám? Touhle otázkou jsem se zabývala snad deset kilometrů. Proč to dělám... proč...
Běžící mrtvola na Vltavské na 35. km
Kus za Mánesovým mostem, bylo to před třiatřicátým kilometrem, jsem potkala ceduli "refreshment point - 300 m". Trochu mě to vzpružilo, dala jsem si Carbosnack, že ho tam aspoň spláchnu... a občerstvovačka nikde. A pořád nikde. Proboha, že já jsem ji přehlídla? Koukám pod nohy, nekoukám kolem sebe. Jsem naprostý idiot! Jak můžu minout občerstvovačku? Proboha! Ještě chvíli jsem se tím užírala a preventivně začala umírat žízní, když mi došlo, že jsem vlastně nekličkovala mezi kelímky. Takže občerstvovačka ještě nebyla. Hurá! A vážně, o chvíli později konečně...
Byla jsem na dně, vůbec jsem si nedovedla představit, že bych měla ještě uběhnout sedm kilometrů. Navíc Vltavská, pětatřicátý kilometr, tam by měla být Bětka, které není ani deset let a míň, ani osmdesát a víc. Proboha. Co když na ni budu protivná a zlá? Vždyť mi obětovala celý den! Proboha! Zaprvý se se mnou před startem loučila slovy, že to dám pod čtyři hodiny a ať ji nezklamu, a za druhý teď na ni určitě vyjedu... proboha! Ježišmarja!
No a pak tam Bětka opravdu byla, mávala, fotila, a jak jsem probíhala, na chvíli se připojila a běžela se mnou. A všechny moje pocity a starosti v ten okamžik zmizely. Najednou mi bylo... dobře. Asi. Nebo mi přinejmenším nebylo špatně. A že prý vypadám líp než na devatenáctém kilometru, říkala. Neměla jsem sílu se smát, ale komické mi to přišlo. A když se pak odpojila, aby to stihla do cíle dřív než já, dobrá nálada zůstala.
Navíc jsem znovu probíhala okolo obrazovky se vzkazy a znovu mě sejmul čip a moderátor znovu zahalekal: "Eliško, fandíme ti! Běž, běž, běž!" Zrychlila jsem a měla chuť se smát. A ne že by mě ten maraton začal přímo zase bavit, ale rozhodně už nebyl tak hrozně nesnesitelný. A vlastně mi i přišlo hezké, že diváci sedí přímo na silnici, kudy běžíme, a ne až za zábranami.
(Ale tleskátka a bubnování PETkami jsem na milost nevzala ani teď.)
"Jakmile člověk dosáhne cíle, má chuť
si sednout. To je snad ale to nejhorší, co by
mohl v tu chvíli udělat." No... jejda? (zdroj)
Poslední dva kilometry byly nekonečné. Zkoušela jsem na nich trochu zrychlit, abych se dostala pod čtyři a půl hodiny, což se mi teda nepovedlo, a šlo to, i když to hrozně bolelo, ale zas tam byl ten protivný a silný protivítr, do toho se roztrhaly mraky a začalo svítit sluníčko... ale nakonec tam ten cíl doopravdy byl. Bylo to trochu překvapení, že jsem to do něj zvládla, vlastně jsem tomu od druhé třetiny už vůbec nevěřila.
Dostala jsem medaili. A pití. Termofólii. A byla tam Bětka a taky Maruška, která běžela se svojí kamarádkou, a byl tam kus volné dlažby a spousta oblečení v mém batohu a já byla hrozně hrdá, že jsem v cíli. A jsem hrdá i na čas, ačkoliv pro všechny ostatní by to byl asi příšerný výsledek. Každopádně mám v úmyslu na všechna prohlášení "já to měl těsně pod čtyři hodiny, hroznej čas, nějak mi to nesedlo" s noblesou odpovídat "já to měla za čtyři a půl a jsem na to neskutečně pyšná".
No. Tak asi tak.
Mnohokrát jsem se v průběhu závodu zařekla, že maraton už nikdy znovu zkoušet nebudu, protože to byl opravdu hodně negativní a bolestivý zážitek, ale tak víteco... selektivní paměť pracuje... Asi si budu nejdřív chtít zkusit nějakou desítku a půlmaraton, protože závodit nakonec není tak špatné, ale kdo ví, co bude pak.
(Za fotky obrovský dík Bětce.)