Krakonošova stovka 2015

Kdo jsem a co jsem udělala se starou Eliškou?

5. z 95 žen,
95. z 447 startujících,
čas 16 hod 9 min na 95 km / 3500m+

Brzy jsem vyšla mezi kleč na kameny dlážděné cestičky. Je už taková tradice, že tam vždycky prší, a letos tomu nebylo jinak. Ačkoliv jsem už od Harrachova šla v mikině, někde kolem Mužských kamenů jsem přioblékala bundu - mokrá jsem sice už byla, ale když do deště začalo i sněžit, přišlo mi nezodpovědné zůstat málo oblečená, když se přece snažím vyléčit tu rýmu (jak jsem avizovala v pátek v práci).

Cestičky na hřebeni č. 1

Cestičky na hřebeni č. 2

Co bylo naprosto dechberoucí, bylo světlo. Ve tři v noci jsem zhasnula čelovku a už ji znovu nepoužila, protože mraky, kterými jsme šli, rozptylovaly dostatek světla, aby bylo vidět na cestu. Potom mě ovšem hrozně rozčilovala dvojice, která šla padesát metrů přede mnou a kde se jeden z nich neustále ohlížel za sebe, protože mlha světlo z jeho čelovky násobila a mě to oslepovalo. (Kompenzované to bylo tím, když mě někdo s čelovkou docházel. Můj stín se totiž do mlhy promítal svisle, takže to vypadalo, že jdu za nějakou temnou postavou; a musím podotknout, že dotyčná postava měla velice příjemné tempo.)

Zhruba sedm kilometrů před Lužickou boudou, kde byla další kontrola, mě dohnal Míra. Takže to nevzdal! Chvíli jsem se radovala, ale vyvedl mě z omylu, nevzdal to jenom proto, že by se odtamtud těžko dostával na základnu, takže se rozhodl dojít na Lužickou boudu, odkud to půjde líp. Stejně už to nemá cenu. Nemá cenu běžet, nemá cenu závodit...

Grr... Jasně, přišla jsem si to užít, nezávodila jsem, ale takhle polopaticky jsem o vlastní deklasifikaci na pouťák slyšet nepotřebovala, že.

Podle mě cenu běžet mělo - to když se cestička začala konečně trochu vlnit a byly tam pěkné seběhy dolů. Na těch vyskládaných velkých kamenech to bylo perfektní, blahořečila jsem si za rozhodnutí vzít si terénní boty a hůlky a hrozně si seběhy užívala. Nicméně samozřejmě jsem si jeden pád nemohla odpustit... ale co je to za šlendrián, když i to sprosté zaklení mi seberou? Míra šel totiž v tu chvíli za mnou a asi to nevypadalo úplně dobře :)

Na padesátém šestém kilometru na Lužické boudě jsem si poprvé (a naposledy) sedla na delší dobu. Dostala jsem gulášovku a snědla k ní dva rohlíky, do svých čajů jsem nasypala půl cukřenky (černý čaj s cukrem jsem mimo pochody nepila už tolik let...), trochu jsem se zcivilizovala na záchodě (po briskním rozhovoru o vlastní dokonalosti s Mírou jsem tam totiž zjistila, že jdu celou dobou s krvavou bradou)... a zase jsem vyrazila dál.

Lužická bouda - 56,3. km (5:21, 8h21min po startu)

Ačkoliv měla Lužická bouda do přetopeného prostoru daleko, venku mnou roztřásla zima. Kombinace brzkého rána (páté ranní), mrholení, teplot kolem nuly, nastupující únavy a rozseděnosti byla zlá; naštěstí se pokračovalo do kopce, takže jsem se brzy zahřála. Navíc jsem vyřešila i usínání - v neoznačené zkumavce jsem s sebou měla bílý prášek, který jsem dostala na minulém pochodu od Oldy, chuťově byl odporný, bylo to vůbec to, co avizoval? Ale ano, do deseti minut jsem přestala mít pocit, že jsem probděla noc, a to se mě drželo až do návratu do Prahy. Ať žije mletý kofein!

Polsko. Co bych vám o té zemi tak řekla... Například jí procházíte, když potřebujete obejít Sněžku. Taky tam mají moc krásné cestičky plné bláta, mokrých kořenů a kamenů, kde se dá popobíhat jenom s největším soustředěním... jo, Polsko mě baví!

Celou cestu jsem šla podle GPSky, ale tady v Polsku klikal Olaf trasu jenom hrubým odhadem, a tak se stalo, že organizátory doznačovaná cesta se začala lišit od gpx podkladů. Nevadí, nevadí. Organizátoři slíbili, že budou doznačovat pečlivě... a tak jsem se rozeběhla podle oranžových cedulí K100 a brzy jsem se bezpečně dostala až na kontrolu na 67. km v Domku Laboranta.

Co mě překvapilo, že právě na tomhle úseku lidí zabloudilo nejvíc. Spousta jich sešla až do města...

Cesta do Polska

Jeden z mála opravdu běhatelných úseků

  Domek Laboranta - 66,9. km (7:49, 10h49min po startu)

Na kontrole jsem vypila několik kalíšků čaje, snědla dvě sušenky a vydala jsem se dál, pěkně zpátky na hřeben. Na dvou kilometrech se tam mělo nastoupat... éé... hodně výškových metrů, přičemž na posledních osmi stech vzdálenostních metrech se stoupalo přes čtyři sta metrů vertikálních.

Jejda, to umřu. Já a kopce. To bude hrozný. To je přece jasný, že tam umřu. Zatím to docela jde, ale za chvíli umřu. Ach jo. Ale to nevadí, hlavně si to užít, kdyžtak budu hodně odpočívat, bude to dobrý.

V takových myšlenkách jsem minula prvních několik lidí, kteří šli moc pomalu. No... ne, nešli. To já ještě šla docela rychle. Týjo, já někoho předběhla v kopci! Páni! Z toho budu žít ještě aspoň půl hodiny, hlavně ve chvíli, až budu někde umírat u cesty a oni mě předejdou zpátky!

Pak jsem předešla další. A další.

"Máš v zadku vrtulu?" komentovala mě bodře jedna slečna, když jsem ji minula.

Jako... asi jo. Nepoznávala jsem se. Rychleji, rychleji, už tam budu, moje tělo fungovalo samo, já byla jen nezúčastněným a vyjeveným pozorovatelem, zrychlit! Srdce tepalo klidně, dech byl pravidelný, tohle jsem snad nikdy nezažila! Já v kopci navlékám korálky...!

Nahoře za sedlem se pokračovalo po asfaltce, kde mě zase spousta lidí dohnala, protože asfalt neumím a nebaví mě. A že prý mám v kopcích asi dobře natrénováno? "Vůbec ne," špitla jsem. "Já jsem spíš na seběhy..."

Stoupám vzhůru na Soví sedlo

Pomalu utíkám těm, které jsem už předběhla

  Pomezní boudy - 73,9. km (9:13, 12h13min po startu)

Na kontrolu na Pomezních boudách na 74. km jsem doběhla zase sama. Odtud to mělo být náročné - celé asfaltové a celé běhatelné až do Pece, a tak jsem si převlékla ponožky za suché, abych neměla v cíli z nohou moc velký masakr, vypila několik kalíšků čaje a s chlebem s medovým máslem v ruce jsem se pomalu vydala dál. Chleba si můžu sníst v chůzi, hlavně se nikde nezdržovat.

Ještě než jsem stihla dojíst, mě předběhl první kluk. Ohlédla jsem se a zjistila jsem, že svým odchodem z kontroly jsem zvedla i všechny ostatní. A přece se nenechám předběhnout! Nohy mě ještě vůbec nebolely (ani svaly, ani chodidla - tomu jsem se nepřestávala divit celou cestu), podle úchvatného tempa při výstupu na Soví sedlo jsem měla i dost sil... takže jsem do sebe hodila chleba, předběhla toho kluka zpátky a všem jsem utekla.

Z loňska jsem si pamatovala, že to byl až do Pece seběh. No, nebyl. Ale až na to stoupání tam u Spáleného mlýna jsem to celé běžela. To protože jsem děsně dobrá. A protože moje tělo asi ovládl cizí duch, lepší vysvětlení nemám. Pravda, motivace, to je věc! Loni mě ve stoupání za Spáleným mlýnem (20 %) předešlo dítě, které tlačilo kolo; takže jsem si slíbila, že jestli zase potkám někoho mladšího deseti let a s velkým břemenem, pěkně mu to nandám. Bohužel tam zrovna nikdo nebyl.

Pro tenhle úsek nemám lepší slova než "bolest" a "motivace".

Po asfaltu běhám nerada. A neumím to, všechno mě z toho bolí, navíc mě to vůbec nebaví. Tentokrát jsem ale byla překvapivě svěží, takže to sice bolelo (hlavně jsem běžela bez stehenních kompresek, které se mi rozpadly), ale šlo to; navíc mi Martin kdysi dávno - ještě na Žalém - poslal zprávu, že jsem šestá holka, a že je sice brzo soutěžit, ale že je to pěkné.

A mně tak nějak přišlo, že teď už bych začít soutěžit mohla. Jasně, určitě nejsem ani v první desítce, vždyť furt někde nějaké holky potkávám, ale to nevadí, na první desítku to určitě dotáhnu! Jenom se prostě budu muset snažit! A rozhodně se nenechám doběhnout těmi třemi holkami, které jsem potkala na kontrole na Pomezkách. Takže... musím běžet!

A kromě toho mě tak bavilo navlékat korálky! Pořád jsem někoho dobíhala a předbíhala a utíkala z dohledu a nesmírně jsem si to užívala, protože to normálně bývám já, kdo je v druhé polovině navlékán... jé, a další kluci! Honem honem, potichu, ať mě neslyší, ať nezačnou závodit, a už je mám, "ahoj!" zdravím přátelsky a mizím za obzorem... TO JE TAK SKVĚLÉ! Už jenom abych tohle znovu zažila, bych měla začít pracovat na výdrži! Tohle chci už pořád!

Před Pecí jsem potkala jednoho kluka, a než jsem ho předběhla, řekl mi, že jsem pátá holka. P - Á - T - Á! To je bedna, potom jedna nešťastnice, která ji nevybojovala, a já! PÁTÁ!! Tohle prostě UDRŽÍM!!!

A tak se definitivně stal z Krakonošky-pouťáku Krakonoška-závod.

Z Pomezních bud neodcházím sama

Cestou se protrhaly mraky a konečně jsme spatřili i Sněžku!

Pec pod Sněžkou - 84,2. km (10:50, 13h50min po startu)

Ještě v Peci za kontrolou jsem měnila baterky v GPSce. Přišlo mi trochu pošahané, že to nedělám na kontrole (to je totiž ta strategie kontrolou jenom proběhnout, aby mě nezahlédly soupeřky a abych je tím demoralizovala), ale nebyl to úmysl, GPSka prostě chcípla až za ní.

Poslední velký kopec bylo stoupání na Hrnčířské boudy. To už jsem nezvládala tak s přehledem jako to předtím, ale pořád jsem předbíhala aspoň rodinky s kočárky, takže dobrý. Nojo, asfalt...

Nahoře jsem investovala minutu do svléknutí mikiny (až do cíle už bylo dost krásně i na krátký rukáv), ale i takovéhle malé zastavení jsem dlouho rozebírala v hlavě, jestli se mi vyplatí. Úplně mě posedla touha být v cíli co nejdřív, protože mi to ještě na devadesátém kilometru běhalo i na rovinkách a nic mě nebolelo a doslova mě spalovala touha hýbat se rychleji, dát do toho všechno, předvést sama sobě, že na to mám.

Protože jsem už usoudila, že mě žádné holky nedoženou, stanovila jsem si nový cíl: být ve Vrchlabí do jedné hodiny. Tím bych se nejen zlepšila oproti loňskému roku o víc než hodinu, ale ještě by to bylo moc pěkné číslo.

(Taky jsem si pohrávala s myšlenkou, že by bylo pěkné se umístit v první stovce; jenže jsem naprosto netušila, jak na tom jsem, takže jsem se na to nemohla upínat.)

S novou motivací proč běžet jsem utíkala dál. V seběhu po širokých přehledných cestách jsem navlékala další korálky, pak se seběhlo na krkolomnou lesní pěšinku, kde jsem málem výskala radostí, jak mě bavilo to po ní pouštět, a když se vybíhalo v Horním Lánově, spatřila jsem v dálce další korálek na navlečení.

Jenže tam mi - stejně jako loni - došel elán. Loni to bylo kvůli špatně naklikané trase v GPSce, letos protože jsem zjistila, že ty nádherné luční pěšinky, po kterých se mělo jít až do cíle, vyasfaltovali.

Nenávidím asfalt. Z hloubi celé své duše.

Korálek mě pozdravil a zase mi utekl. A pak mě dohonil další kluk, kterého jsem seběhla v předchozím klesání, a taky mi utekl. Navíc jsem měla na čtyři kilometry půl hodiny, což bych v terénu do cíle zvládla, ale na asfaltu mě motivace běžet naprosto opustila. Kdo vlastně potřebuje být v cíli v jednu, že...

Až na konci luk a ve městě jsem se zase rozběhla, Vrchlabí zase fandilo (a navigovalo, to protože jsem si nevšimla těch šipek na zemi) a průběh do cíle byl nádherný. Vždyť jsem byla pátá holka...

(Ne od konce, od začátku!)

Neběžte po takové rovince, byť je to devadesátý kilometr...

A schody, to snad ani není kopec, to se taky smí běžet...

(A jak nádherně to tam kvetlo!)

Umístila jsem se jako 5. holka z 95.
Umístila jsem se na 95. místě z celkových 447 závodníků.
Zlepšila jsem si čas o hodinu, ačkoliv jsem začala závodit až na 67. kilometru.

Vždycky jsem Krakonošovu stovku považovala za jeden z nejlépe obsazených českých nemedializovaných závodů. A skončila jsem na ní pátá mezi ženami.

(PÁTÁ MEZI ŽENAMI!)

V cíli na mě čekali Liberečáci a Přema, že honem, jdeme do města prasit. Jů a ještě jednou jů! Takže jsem se vysprchovala a vyrazila s Kačkou a Majdou (společné 2. místo mezi ženami), s Přemou (doběhl společně s holkami) a s Robertem (5. místo v celkovém pořadí) na tučná, smažená a naprosto strašně nezdravá jídla. Děsně jsem se přejedla a moc jsem si to užila.

Ach, to byla TAK nádherná sobota!

(Fotky jsem fotila já.)