Hostýnská osma 2015

Toto jednoznačně není reportáž, toto je úvaha okořeněná zádumčivou náladou, která shrnuje dění minulého víkendu. Kdy se čirou náhodou konala Hostýnská osma. (A nejhorší na tom je, že to ani není moc autentické, protože na blogu odmítám být osobní.)

((V reklamě bych se neuživila, co?))

Vzdálenost: 66,95 km
Převýšení: 2821 m

Čas: 14 h 50 min
Čas pohybu: 12 h 13 min
Průměrná rychlost: 4,5 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,5 km/h

Umístění celkem: 228. z 275 dokončivších a 460 startujících
Umístění v ženách: 22. z 31 dokončivších a 44 startujících

Webové stránky závodu ZDE, facebooková stránka ZDE, trasa ZDE, výsledky ZDE. Moje fotoalbum ZDE.

Společná fotka před startem:
Markéta, Michal, Míša, Honza s Bárou, já, Robert, Jirka
(fotil náhodný okolostojící)

Hostýnská osma se konala v nejteplejším dni v roce 2015. Předpověď hlásala pro Zlín až 38 °C, což bylo v pořádku, protože já jsem už několik pochodů ve velkém vedru letos absolvovala (BVVŠ, MF100, Týnišťská 50), takže jsem si dělala naděje, že zatímco ostatní umřou, já neumřu. (Píšu si: Zapracovat na pokoře.)

Do Rajnochovic, kde byl start i cíl závodu, jsem přijela už v pátek. Rozbalila jsem si na louce karimatku a v příjemném podvečeru jsem počkala na libereckou letku (Honzu, Michala s Markétou a Roberta s Míšou, posléze doplněné o Jirku), s nimiž jsme se poveselili až pěkně do noci. A abych snad nebyla před závodem nervózní (nebyla jsem), neusínala jsem ve spacáku sama. Člověk se hned rozptýlí, když si chce kvůli zimě zapnout zip a spacák na něj začne výhrůžně vrčet.

Nepříliš vyspalá, ale přesto natěšená jsem se probudila už před šestou. Protože byl start až po osmé, měla jsem dost času absolvovat své oblíbené neuspěchané rituály - pomalou snídani, pomalou cestu za čištěním zubů, pomalé převlékání, pomalé balení věcí... a spousta času mi ještě zbyla.

Na startu to žilo, startovalo skoro šest set lidí. Honza s Michalem, kteří běželi jako tým, mě protáhli s sebou až k samotným předním řadám, že jako ať si to taky užiju, a tak jsem po výstřelu z pistole uskočila stranou k divákům a velmi óchala, jak to běžcům běží, než jsem se připojila k zadním řadám svým lehkým výklusem. Už tou dobou se teplota pohybovala kolem třiceti stupňů.

Inov-8 Hostýnská osma, start 8. 8. 2015 v 8:08

Bylo nás dost...
(foto převzato odtud)

Přese všechno mi to docela běželo. Než se začalo stoupat do prvního kopce, držela jsem krok, a ani poté jsem se moc nepropadala dozadu, našla jsem si ideální rychlostní skupinu, které jsem se držela vlastně až do druhé poloviny závodu. Brzy jsme zalezli do lesa, což bylo prima, dost jsem na to spoléhala, když jsem doma studovala mapu, že se půjde většinu času lesem.

Bohužel - pak jsme z lesa vylezli a chodilo se přes něj jen střídavě. A mimo něj to bylo kruté, slunce pálilo a vítr nefoukal, obloha úplně modrá vlastně až do poledne, kdy se konečně objevily mráčky a zvedl se lehký vítr.

První kontrola byla na  pátém kilometru, tam jsme se jen odčipovali a chvátali dál. Na Jahelníku už měli kravské zvonce na povzbuzování, ale pořád to bylo bez občerstvení, a ve Chvalčově na 25. kilometru byla konečně už plnohodnotná občerstvovačka.

Bylo to potřeba. Ten úsek mezi Tesákem a Jahelníkem, který se šel dvakrát (trasa vykroužila krásnou osmičku), byl dost náročný a rozbolel mě na něm fest levý kotník. Na Týnišťské padesátce jsem šla cestou nejmenšího odporu a vzala si prášek proti bolesti, ale tady mi přišlo, že kvůli klimatu a vynaložené námaze už by to bylo na kolaps jater, a tak jsem si ve Chvalčově nasadila bandáž, kterou s sebou od krizového Loučení nosím preventivně pořád. Znatelně pomohla.

Ve Chvalčově se mi moc líbilo. Hlavně ten pěkný pán se zahradní hadicí, který na požádání kropil libovolné části libovolných těl. (Což znamená závodnické hlavy, případně i celé závodníky.) Po důkladné sprše jsem uzmula dva kousky melounu, jeden kousek banánu a vyžebrala si, aby mi namazali můj vlastní chleba jejich sádlem. Slečny na kontrole byly naštěstí ochota sama; myslím, že kdybych nezajedla ten meloun, bylo by mi pěkně šoufl.

Dál se mi moc nechtělo, ale byla jsem přejedená až běda a už jsem tam neměla co dělat, a tak jsem se vydala dál. Ačkoliv jsem různým poflakováním strávila více než dvě a půl hodiny, až do poledne jsem se držela pořád ve stejné skupince závodníků.

Stoupání hned po startu

Lesy byly střídány slunečnými pasážemi

Měla jsem tam pár lidí, které jsem si pamatovala (což je při mé prosopagnosii zaznamenáníhodné), a bavila jsem se tím, že jsem je pořád potkávala. I když... ony to všechno byly sestry Šoubovy, jen v mnoha variantách. Například tam byla moc krásná kudrnatá blondýnka s ještě hezčí zrzkou, evidentně v týmu. Bohužel si to zkazily tou jedinou interakcí, kterou jsem mezi nimi viděla, když blondýnka vytahovala zrzce něco z batohu a ta na ni byla sprostá a zlá, že je její chyba, že to nevzaly. Dál tam byly černofialové slečny, taky v týmu, s kalhotkami z Playboye nataženými přes oblečení. Ani zpětně nevím, jak se k tomu stavět, protože na Kačce s Majdou na K100 to vypadalo dobře a vtipně a neurážlivě, zatímco tohle na mě působilo vysloveně jako snaha o senzaci. A samozřejmě spousta chlapů, kteří mi splývali...

Nedaleko za Chvalčovem mi přišla esemeska od Honzy, že je v Rusavě a že to balí a že drží palce, pojď, makej, dáš to, jsi nejlepší! Ačkoliv mě to nepřekvapilo, mrzelo mě to a doufala jsem, že si to užil, vždyť to byl nádherný závod. Byl v moc krásném pohoří, trasa byla logická a navíc vtipně vedená do osmičky, organizace byla perfektní a jediné, co nebylo fajn, bylo přílišné vedro. Ale zase ty lesy a pěkně zvlněná trať a... a...

Hele, co mě na tom tak bavilo?

Bylo vedro, bez debaty. Bylo strašlivé, úmorné vedro, velká část trasy vedla mimo lesy, velká část trasy vedla i po asfaltu, ačkoliv se pořád lezlo někam nahoru, nebyl za celou dobu odnikud žádný výhled, za celou dobu nebyla snad jediná pasáž, kde by se dalo odpočinout, protože to bylo buď běhatelné, nebo do kopce, a prostě to byla trochu pruda.

A od té chvíle mi to přestalo jít. Úplně. Což je poprvé, kdy za neúspěch mohu vinit jen a pouze hlavu, protože tělo mohlo, tělo mělo síly dost, ale mně se prostě nechtělo.

A příště se přihlásím na Marathon des Sables!

Highway to hell

Došourala jsem se do Rusavy, kde už Honza dávno nebyl (naštěstí! jinak bych to zabalila a odjela do zázemí s ním...), a zůstala jsem tam asi hodinu. Trochu ukřivděná, protože tam byla v rámci občerstvení polévka, jenže v ní byly nudle, takže jsem si ji nemohla dát. Takže zase dva kousky melounu, ze kterých se mi zase udělalo špatně, jeden kousek banánu... a dál tam bezlepkového nebylo nic. Teda hrozinky, ale - fuj, hrozinky. Snědla jsem si tam svůj balíček sušených banánových plátků. A upíjela jsem tam hořký čaj starému pánovi, který čekal na parťáka, který to zabalil. Hořký čaj bylo malé vítězství, protože na občerstvovačkách byla jenom voda a odporný ionťák od Enervitu (jsem přesvědčená, že chyba byla jen v přílišném zředění), a obojí mi už dávno lezlo krkem, v tomhle vedru to nestačilo, potřebovala jsem něco s chutí a ideálně i minerály.

Nedalo se tam zůstat napořád - a pořád ještě jsem měla cíl dokončit závod, byť už mi bylo jasné, že to nebude do dvanácti hodin, jak jsem původně chtěla, a tudíž mi byl cílový čas naprosto ukradený. Žejo, na 37. km jsem byla za sedm hodin; i kdybych držela stejné tempo až do cíle, přišla bych o půl hodiny později, než jsem chtěla. A to jsem to měla po startu tak pěkně rozběhnuté...

Před Rusavou

Na kontrole, fotka od milého závodníka s hořkým čajem

Dál to bohužel nebylo lepší, celý jih se vyznačoval mnohými loukami bez kouska stínu, které byly v odpolední výhni zabijácké. Rezignovaně jsem šlapala dál, umřít neumřu, takže je vlastně jedno, jak moc hrozné to je, ale bylo to hrozné a bylo to ubíjející, každý sluneční paprsek ze mě vysával další kus energie a další kus odhodlání.

Trochu elánu mi do žil vlil ten starý chalupář, který stál u cesty a upíral na mě pohled. Pozdravila jsem ho; a on se shýbl ke konvi, kterou měl postavenou u nohou, a zeptal se, jestli nechci polít vodou ze studny, čerstvou a studenou. Chtěla jsem, poléval mě dlouho a bylo to báječné. Hned se k němu nahrnul houf lidí, který šel za mnou, a na ty už vodou trochu šetřil, ale na mě vylil snad půl konve (kropítkem!), ten milý hodný pán, který neměl se závodem nic společného a který si jen rentiéroval v chaloupky stínu.

Nepomohlo mi to nadlouho. Zanedlouho se vedle mě zhmotnila má morálka, dala se mnou vážnou řeč, jestli mi to jako vážně stojí za to, trpět jako pes při něčem, co ani není pochod, nýbrž závod, kde se nepočítá dokončení, ale pouze výsledný čas a umístění, za co se i při dokončení budu muset stydět, něco, na co zkrátka nemám, a potom odkráčela do stínu lesa, zatímco má cesta vedla přes další rozžhavenou louku.

Milý pán s konví

Udělalo se mi špatně. I když vlastně ne... mně už bylo špatně delší dobu, jenom jsem si to odmítla připouštět. Bylo mi špatně po melounech, což bylo to skoro jediné, co jsem na občerstvovačkách mohla jíst, bylo mi špatně z vody a řídkého ionťáku, které mi šplouchaly v žaludku a odmítaly se vypotit nebo vymočit, a já tak nemohla pít nic dalšího, a bylo mi špatně a hrozně jsem se bála, jestli mi nekolabují ledviny a jestli náhodou nenatékám, měla jsem úpal (36 °C ve stínu, takže... nečekaně?) a naprosto jsem netušila, proč bych měla jít dál.

Takže jsem si lehla u cesty a na všechny ty dotazy, jestli jsem v pořádku, jsem humorně odpovídala, že já jo, ale moje morálka už zkolabovala, a kolemjdoucí se smáli a vlastně všichni se mnou prohodili aspoň tu větu, jestli něco nepotřebuju. To bylo moc fajn, protože jsem celou dobu šla sama. Bylo to o to víc fajn, že jediná zdvořilostní fráze, která byla na trase (ale hojně!) k zaslechnutí, byla "to je vedro, co?" Jako... co se na tohle dá odpovědět? Bojkotně jsem odpovídala "Aspoň že nesněží," což spolehlivě zabilo veškeré rozhovory hned v zárodku. (Socializace mi ten víkend tak obecně moc nešla.)

Na jedné takové polehávací přestávce se ke mně připojil Aleš Fajkus. Sympaťák. Sice jsem se už chtěla zvedat, ale moje morálka mi ze stínu stromů výhrůžně pohrozila pěstí, a tak jsem ještě chvíli setrvala, než jsem ho vyštvala dál na trasu se mnou. A nevím, jak to hodnotil Aleš, ale já si jeho společnost moc užívala. Kromě toho jsem ho mohla trápit seběhy v kopcích, a to mi dělalo dobře. (Hm, asi nechci vědět, co si o mé společnost ve výsledku myslel on. Možná jsem mu nemusela vyhrožovat hůlkami, když nepoběží, jak tak o tom zpětně uvažuju.)

Společně jsme seběhli na občerstvovačku v Hutích, kde jsem si myslela, že mi nepozorovaně utekl (ani jsem se moc nedivila), ale zpětně podle výsledků koukám, že jsem utekla já jemu. Jejda. Tam jsem si dala další melouny a banány (věřte mi - pokud nejste Robert Frohn, tak na melounech a banánech závod prostě neodběhnete) a svoje tyčinky a vydala se dál. Tentokrát jsem si i zapomněla doplnit láhev s vodou (tu s ionťákem naštěstí ne), takže jsem se cestou na Tesák ani nemohla polévat...

Šlo se i přes Hostýn, o mnoho hodin dřív...

Kontrola v Hutích

Míjely jsme se za touhle kontrolou s jinou slečnou, která mě zaujala už na kontrole svým strakatým oblečením a tričkem s logem Báječných žen v běhu. Ta slečna byla trochu při těle, hádala bych na stejnou váhu, jako mám já, akorát že byla o hlavu menší, a protože byla tak moc vzadu jako já, doslova mě posadilo na zadek, když se za kontrolou rozběhla. Do kopce. A nejenže se rozběhla, ona běžela dál a dál, občas zpomalila do chůze, ale konstantně se mi vzdalovala, až mi zmizela docela. Týjo! Pokoru, Eliško, pokoru. Neodhadovat lidi podle prvního pohledu.

Kontrola na Tesáku byla dostatečně blízko, abych nechtěla umřít, než tam dojdu. A nejenže tam měli melouny a banány (...), měli tam i škvarkové sádlo, které mi ochotně namazali na můj chleba, a měli čepovanou kofolu a pivo a polévku s játrovými knedlíčky. Zde je na místě zopakovat, že jsem měla dost velké zažívací problémy - ne s jídlem, ale s pitím. Pití šlo dovnitř, ale nešlo ven. A protože jídlo bylo monotónní (banány a melouny), tak nepomáhalo. Vývar... by pomohl. Ježe játrové knedlíčky, žejo. Takže další morální souboj - zhřešit, nebo nejspíš nedokončit závod? Nakonec jsem si dala bujón bez knedlíčků (které se vaří v něm, takže... no co, alergická nejsem, je to jen experiment!) a žaludek mi srovnal famózně, takže jsem si dala i nášup, ke kterému jsem si žmoulala svůj odporný chleba v ceně vepřového masa a říkala jsem si, jestli mi to vůbec stojí za to. A protože v pivu je lepek taky, zapíjela jsem to všecho kofolou, kvůli které na mě pořádala nálety Spojená vojska království vosího, a. s.

Kontrola to byla perfektní, se samými sympaťáky. Povídala jsem si tam zrovna s organizátory, když tu jeden z nich, moc pěkný, najednou ukazuje na příchozí skupinku a povídá - "jé, tatínek jde! a celá rodina! pojďte, můžu vás představit vašemu budoucímu tchánovi?" (Bohužel ještě nemám zpracovaný otázkový formulář na hledání partnera - takové ty nezbytné otázky jako 'sympaťák', 'milionář', 'cestovatel', 's vášní pro hory', 's vášní pro sport obecně', 'opečovávatel', 's respektem pro mě a moje koníčky', 'obstojný kuchař', 'se smyslem pro humor', 'se smyslem pro rodinu'... no, ještě to není dopracovaný. Jednou si to vytisknu a začnu nosit s sebou. ...nějací adepti? aspoň devět kladných odpovědí z deseti? :))

Za kontrolou už jsem musela vyndat čelovku. Ohledně té jsem měla před startem mnohé úvahy - jestli brát, jestli stačí ta lehká, nebo jestli brát tu dobrou... jsem moc ráda, že jsem zvolila Fénixe, byť se v batohu pronesl. Ačkoliv jsem si mohla po Krakonošově a Malofatranské stovce vyměnit baterky... ehm. Ale svítila až do cíle.

Nejdokonaleji značený závod, na jakém jsem kdy byla. Rubej!

Poslední kontrola na Kelčském Javorníku

Znovu mě čekal ten náročný úsek mezi Tesákem a Jahelníkem a na Kelčském Javorníku už čekala poslední kontrola. Jakmile spatřili v dálce moji čelovku, začali zvonit na kravské zvonce a volat a fandit a vůbec byli ohromní, chlapi, všechna čest! Tyhle dva jsem si oblíbila na trase nejvíc. Dorazila jsem k nim vysmátá, což nadšeně kvitovali (nojo, v téhle fázi závodu to bylo asi spíš zřídkavé), a od nich vyrazila pozitivně naladěná. S nocí totiž zapadlo slunce, takže se sice nevrátila motivace závodit, ale minimálně chuť na další chůzi s občasným popoběhnutím.

A s pauzou na pozorování hvězd uprostřed teplé louky. Byla vidět Mléčná dráha! A Labuť, Lyra a Orel, Kasiopeja, hlava Draka... nemohla jsem najít Cephea, což je pěkná ostuda... a ach a och.

V cíli na mě čekala v pohotovosti liberecká letka, která chtěla, abych dala vědět, než doběhnu, tak jsem dala vědět ve chvíli, když jsem začala v kopci rozumět tomu, co speaker na pódiu povídá, a bylo to příliš brzy, takže jsem i ve stráni ještě daleko od cíle slyšela volání "Eliško pojď! Makej!!", což bylo hrozně milé a zároveň hrozně mimo.

Nebo jsem asi spíš já byla hrozně mimo.

Do cíle se probíhalo po silnici podél venkovního sezení v zázemí, takže lidi ohromně fandili a povzbuzovali a tleskali, a Míša mi dala do ruky láhev vína a Honza mi chtěl dát kalíšky s džusem, jenže já měla hůlky, a tak jsem do cíle probíhala jen s lahví vína a bylo to trochu vtipné, celá ta závodnická atmosféra jen nedlouho poté, co jsem ležela na louce na zádech a hledala známá souhvězdí.

Cílová fotka stylově s otevřenou lahví červeného vína
(fotila Míša)

Odevzdala jsem čip, odevzdala jsem svoji i nalezenou kontrolní kartičku, zalezla do sprch se studenou vodou, kde mnou dost otřásl příběh holky, která to vzdala kvůli opruzeninám jedenáct kilometrů před cílem a její přítel - v týmu - ji za to pěkně sjel, že kvůli ní byl diskvalifikován i on, mezi tím mi kluci vyzvedli jídlo a pití a já byla pořád víc a víc mimo. A pořád se mi právě dokončený závod líbil míň a míň.

Což nebyla chyba závodu, teď se dostávám k těm svým úvahám.

Hostýnská osma byla perfektně zorganizovaná akce. Pořadatelům nelze vytknout naprosto nic - trasa byla nádherná, zázemí vymakané jako nikde, živé kapely v cíli super, občerstvovačky na trati by sice mohly mít Colu i pro nás vzadu, ale měly všechno, co se předem slibovalo na internetu... prostě bez chyb. Perfektně zorganizovaný závod.

Já občas mívám úlety, že se hlásím na závody, i když na to jednoznačně nemám. Nechci se tu bavit o tom, čím to je, pořád si myslím, že to není přirozené, protože snaha mi nikdy nechyběla, ale nemám na to a potom to příšerně odtrpím. A zatímco městský maraton si můžu jen a pouze odtrpět, nebo vzdát, tohle jsem mohla buď odtrpět a dřít až do konce (a možná někde zkolabovat), nebo vzdát, nebo to dokončit na pohodu.

Já jsem to dokončila na pohodu, a přesto jsem se ve vlaku cestou domů pohybovala na hraně mezi spánkem a bezvědomím, a že to bylo blíž spánku, bylo jen díky tomu, že jsem nedělala žádné prudké pohyby a nesnažila se vstávat, abych si vyndala něco z batohu. (Třeba nějaké léky.) Ještě v pondělí dopoledne mi bylo hodně mizerně ("Rád vás vidím, že jste přežila víkend... ale vypadáte hrozně..." komentoval to nákupčí z mé kanceláře). Jsem moc ráda, že už to  - bez následků - přešlo.

Jsem ale na vážkách - neměla jsem to raději zabalit? Po závodě mi bylo tak zle, že z víkendu vnímám hlavně tu hořkou pachuť. Ten zbytek "na pohodu" mi nic nedal, a že jsem to měla na začátku na svoje poměry slušně rozběhnuté, nikoho zajímat nebude. Ani mě. Kdybych to zabalila, přežila bych to nejspíš ve zdraví. Ale zase co bych dělala v cíli? Já to poflakování se někde moc neumím, obzvlášť když tam jsou lidi, které neznám. To bych asi rovnou utekla do Prahy... a zase by zbyla hořká příchuť z DNF.

Jaké to tedy mělo řešení? Vůbec tam nejezdit? To je přece hloupost, těžko jsem mohla tušit dopředu, že mě to tak semele. Že mi bude zle fyzicky i psychicky, že tělo odhodí veškeré mentální bariéry a na povrch vyplavou všechny hnusy, které za normálních okolností nevnímám a potlačuji, a že se bude soustřeďovat jenom na to, aby udrželo v chodu fyzickou schránku.

Z víkendu jsem proto rozpačitá. On to je dost lehký závod, ale ze mě vysál i to poslední, a to vůbec ne v tom dobrém slova smyslu. Přesto... profesionálnější organizaci jsem asi zažila jen na MF100 a moc se mi líbila i trasa, a tak si myslím, že přijedu i za rok. Jestli nebudou moc velká vedra.

Organiátorům patří veliký dík. Zase se znám o velkým kus líp. I když tohle jsem snad ani vědět nechtěla.